Prosebné mariánské poutě Nový Jeruzalém 2022 - 12.7. Nedvědice, 14.6. Olešná i 12. 5. Bohdalov

  Chvála Kristu!   Vážení a milí přátelé!

 Dnes o památce Neposkvrněného srdce Panny Marie se čte evangelium o tom, jak Panna Maria a sv. Josef - po 24 hodinách víry ve vlastní představy a myšlení:  "Kde je Ježíš?" - "Někde mezi ostatními poutníky." zjistí, že je to jinak.  Jaké museli prožívat "nervy" než ho našli třetí den v chrámu, jak učí učitele, kteří jsou z jeho vědomostí naprosto vedle.  Rodiče to vnímají úplně jinak: "Dítě, proč jsi nám to udělal?"  Kolik rodičů se často takto ptá. Josefa s Marií nezajímá je teorie, zajímá je život.  Děkujme dnes za starosti rodičů a prosme za děti, které jsou sice bohaté na hmotné statky, ale vinou jejich rodičů je jim ukradeno dětství, mládí, rodina, bezpečí, klid a pokoj.  Možná, že když budeme k dětem přistupovat s vědomím, že to nejsou naše děti, ale že jsou to děti našeho Otce v nebi a podle toho se k nim budeme chovat, tak se rozsvítí světýlko na konci dlouhého temného tunelu. 

 K tomu ať Vám poslouží slova duchovních otců - Zdeňka a Josefa, které vychází z Ducha Božího.  Srdečně Vás zveme do Nedvědice ke vzorné a příkladné manželce a matce - sv. Kunhutě.  Všechny zdraví a všem žehná - ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. jL

 

Nový Jeruzalém č. 7/2022

 Zpravodaj pro 271. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

 v Nedvědici – v úterý 12. července 2022 v 18 hodin.

 Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Olešné:

 V úterý 14. června 2022 na mši svaté NJ bylo cca 140 věřících. Pán Bůh zaplať za obětavou službu čtyř kněží při udílení svátosti smíření a za mši svatou.

 Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

 1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních   3) o vzrůst víry v našem kraji    4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách        5) o život těla a duše pro všechny počaté děti         6) na smír za hříchy celého světa

 Promluva Mons. Zdeňka Krčka  při pouti Nový Jeruzalém v Olešné:

 Čtení – 1Král 21, 17 -29 a evangelium Mt 5, 43 – 48.

 Bratři a sestry! Přátelé buďte dokonalí! A nebo česky – buďte svatí, protože, když nebudete svatými, tak nebudete ničím. Ano jsou to tvrdá slova, ale jsou to pravdivá slova, protože to říká sám Bůh. „Kdo není svatý, ten nevstoupí do nebeského království, protože já Hospodin jsem svatý.“  Každá pouť, každé setkání pří Eucharistii, každá modlitba, každá chvíle v tichosti před Bohem to je škola svatosti. A kdo je svatý?  Ten, kdo je u Boha. Ten, kdo kráčí po této zemi, pevně na ní stojí a má hlavu v oblacích.  Přicházíte se učit, učit svatosti.  A přicházíte se učit k dobré učitelce – ke svaté Máří Magdaléně.  Ta by vám o této škole mohla dlouho a dlouho vyprávět. A že jste použili mnoho cest, abyste přijeli sem do Olešné. A ono těch cest kolem nás – v životě je strašně moc.  Statisíce a miliony. A každá cesta někam vede.  Jsou cesty široké a úzké, cesty polní i dlážděné. A ty cesty někam směřují. A Bůh nás volá také na cestu a nenabízí nám širokou asfaltku, ale cestu kamenitou a úzkou, protože to je jediná cesta, která vede do nebeského království.  Takže jsme přišli. Vyšli jsme ze svých domovů.  Opustili jsme to, co nás v životě živí, co nám dělá starosti a přišli jsme se učit. A svatá Máří, vlastně všichni svatí – ono je jich jako těch cest – statisíce, miliony svatých, kteří chtějí být našimi učiteli. Nevím odkud jste, ale když jste vyjížděli ze svých domovů, tak tam jistě byly ukazatele – Olešná – 15, 20, 18 kilometrů apod. To všechno, přátelé dělají svatí. I oni jsou ukazatelé našich cest – svatá Máří, svatý Jan Nepomucký, svatí Václav, Ludmila, Anežka, ti všichni ukazují, říkají vám, každému z nás osobně: „Půjdeš-li touto cestou, kterou jsem si vybral já, dojdeš k svému  cíli, dojdeš k Bohu.“ A každý z vás je originál. Originál, který dostal svobodu, nejste žádné loutky, aby vás někam nacpali – a řekli, že tohle musíš dělat!  Vy se dobrovolně a svobodně rozhodujete.  Proto máme miliony svatých, miliony cest, abyste si svobodně vybrali, po které cestě chcete jít. Ale co je důležité, abyste si vybrali správně, aby to byla skutečná cesta, která má svůj cíl. Protože mnoho cest v lidském životě se ztrácí někde v místě, kde je zákaz vjezdu.  Někde v polích a lesích a už nikam nevedou. Takže se přicházíte učit.  Právě svatí, to jsou nejlepší učitelé, protože oni nebyli vytrženi ze života.  To nejsou nudné dámy a pánové, kteří se narodili a už uměli Zdrávas a Otče náš a celý svůj život proklečeli na kolenou, to vůbec ne.  Všichni do jednoho museli projít svým obrácením.  V každém životopise uslyšíte příběhy, že budete žasnout. Budete žasnout, co ti lidé prožili. Veliké osobnosti Církve, ty největší – mají za sebou takové prohry, o kterých vám se vůbec nezdá.  Máří by mohla vyprávět a nejen ona.  Vezměme nejrannější Církev – svatého Augustina, jednoho z největších křesťanských antických biskupů. Co ten prožil, co se jeho matka namodlila, co slz, co vzdechů. Všichni se jí smáli,  z toho holkaře a opilce nikdy nic nebude.  Ale síla modlitby  a víra matky dokázala, že nám vymodlila největšího světce. Člověka, který ovlivňuje Církev svými spisy až po dnešní dobu.  Našel správnou cestu. Vymodlila mu ji jeho matka.  Bloudil po širokých silnicích a matka mu vymodlila tu správnou cestičku, která ho dovedla k Bohu. Nebo – my často používáme označení – nevěřící Tomáš. Ale, přátelé, copak ti jeho přátelé byli hluboce věřící? Na Velký pátek, kdo byl pod křížem?  Matka Maria, apoštol Jan a kde byli ti všichni, kteří říkali:  „Pane, já tě tolik miluji. Nikdy tě neopustím.“  Byli schovaní.  Oni v tom okamžiku sešli z cesty.  I apoštol Petr, budoucí první papež, v okamžiku, kdy mu jakási služka říká:  „Ty jsi byl s ním taky?“ Tak on sloup a hlava Církve říká: „Ne, toho vůbec neznám!“ Sešel z cesty. Ale, přátelé, když se jednou vrátíme, neznamená, že jsme vyhráli.  Petr litoval, hluboce litoval, to byl rozdíl mezi Petrem a Jidášem.  Petr poprosil Pána o odpuštění a Pán mu řekl – Petře mám tě rád a já ti věřím. Jsi na správné cestě, jdeš po správné cestě, díky své lítosti. Ale stejně Petr sešel. Až jednou pojedete do Říma, stavte se u jedné starobylé cesty, která se jmenuje Via Appia.  A tam stojí starobylý kostelík, jmenuje se Quo vadis Domine.  Ten kostelík může také vyprávět o tom, jak první papež zklamal.  Bylo to době, kdy je Petr v Římě, v době pronásledování křesťanů, v době, kdy v arénách umírají křesťané, kdy na hořících hranicích umírají ženy a děti.  Oni vyznávají svoji víru, bojí se, mají strach, jsou to obyčejní lidé.  Vyznávají svoji víru, položí za Krista život.  A první papež z Říma utíká, utíká pryč, protože on se bojí. Utíká z té správné cesty.  Ale, přátelé, když my utíkáme před Kristem, on neutíká před námi.  On se stále snaží nás pozvat zpátky.  Snaží se nám ukázat tu správnou cestu.  A proto na té Via Appia si Kristus Petrovi zjeví a Petr mu padne k nohám a Petr říká:  „Quo vadis Domine? – Kam jdeš Pane? “  A Ježíš se na něj smutně podívá a říká: „Petře, když ty utíkáš, tak já se vracím.  Jdu tam mezi své, abych si mezi nimi opět vysloužil smrt.“ To byla poslední slova, která Petrovi sloužila k tomu, aby se vrátil na správnou cestu zpátky.  A pak podstoupil na Vatikánském pahorku mučednickou smrt.  Proč o tom mluvím?  Protože lidský život znamená, že tak často bloudíme. A to často, líbí se nám krásné cesty, lemované báječnými obchody, kde jsou hezké kavárny, kde je zábava a smích.  Málokdo chce jít tou cestou kamenitou, kde je utrpení, a málokdo chce padat pod křížem.  Tak často zabloudíme. Ale neznamená to, že se musíme ztratit. Vzdalujeme se od Krista, ale On se nikdy nevzdálí od nás.  Ignác z Loyoly, další veliký muž, který se díky svému špatnému způsobu života – byl to voják za peníze, který zabíjel, - setkal s Kristem díky válce.  Byl zraněn, možná i umíral a setkal se s Kristem. A z těch válečných cest se vrátil na cestu správnou a snažil se z celého svého bytí pomáhat těm, kteří zabloudili.  Ukazoval jim cestu domů.  Takže Kristus po nás chce jediné.  Když se topíme, když jsme na dně, abychom mu také ruku podali.  On nám ji podává. A to všechno se učíme na pouti.  To se všechno učíme na pouti, to se učíme v kostele, to se učíme u Matky Boží, Panny Marie.  Podat Kristu ruku.  Ano, Bůh doslova nenávidí hřích, ale Bůh miluje hříšníka.  Každá svátost smíření, každá chvilka, kdy dokážu před Bohem vyznat to: „Mea culpa, mea maxima culpa (moje vina, moje veliká – největší vina).“  To je to nejdůležitější, co jsem mohl v životě udělat!  Bůh nás neodsoudí, protože Bůh je láska.  Bůh nám v tom rozhřešení, abychom to slyšeli tím vnitřním duchovním sluchem říká:  „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi má milovaná dcera.“  Žádné odsouzení, to, co právě teď děláš, to je to nejdůležitější v tvém životě.  V tomto okamžiku, kdy toužíš po uzdravení, se vydáváš po cestě svatosti. Děláš to, co udělala kdysi dávno Máří Magdaléna.  Děláš to, co kdysi dávno udělal apoštol Petr, Ignác z Loyoly. Co udělal svatý Augustin. Vydáváš se na cestu svatosti.  A nejsi na ní sám.  Máš s sebou mocnou a velikou průvodkyni Pannu Marii. Ta ti pomáhá, to je ta, která za nás prosí. Vždycky si říkám, že to je právě ona, která nám vyprosí tu cestu domů, cestu do zpovědnice, cestu do kostela.  Vždycky mě strašně mrzí, když u nás doma potkám ministranty, a bývaly časy, kdy jsem jich míval 60, a oni ani nepozdraví.  Říkají mně maminky, jak je to bolí, když jejich děti, které vychovávaly, nepřijdou do kostela.  Když jejich vnučka nemá v kostele ani svatbu, když nemá ani pokřtěné děti.  Když jsem byl ještě mladej kluk, mladej farář, tak jsem se snažil jim dávat jakési moudré teologické rady.  Dneska už to nedělám.  Nedělám to, protože vím, že když člověk do člověka něco dobrého vloží, tak to dobré a krásné si nikdy nemůže ztratit. Protože i ty děti, ty vnuci, i ti ministranti, kteří dnes už nepozdraví – jednou zažijí těžké chvíle.  A možná v tom těžkém okamžiku  si vzpomenou, v čem byli vychováni.  Protože každá těžká chvíle je jako Boží dotek. Ta podaná ruka, upozornění, chlapče vrať se.  Děláš špatně, ničíš život sobě i těm, kteří tě mají rádi. Nic dobrého se nemůže ztratit.  Já pevně věřím, že ti, kteří se nyní ztrácí nebo se ztratili, že se mají k čemu vrátit.  Bůh na ně čeká. Matka Boží Panna Maria se za ně přimlouvá. A ta cesta, cesta správná je pro ně připravena.  Svatý Augustin říkával, že v lidském životě má všechno svůj čas.  Asi je to pravda.  Člověk svobodně musí dozrát k tomu, že chce Bohu říci, jak to řekla Maria:  ANO.  Celým svým životem.  Ano, jsem připraven celým svým životem jít za tebou.  Takže vám všem přeji, vám poutníkům, kteří jste zde u svaté Máří, abyste se od ní učili. Učili se, jak žít.  Každý den – znova a znova, protože o tom je lidský život.  Slovo putovat a pouť je od pohybu.  Učte se v pohybu, nestavějte, když se člověk zastaví, zůstane ležet, tak to prohrál.  Kristus pod křížem také padl, ale vždycky vstal.  To bylo úžasné, že mu k tomu pomáhal člověk.  Šimon.  Vám k tomu pomáhá Církev, vám k tomu pomáhají nekonečné zástupy svatých, máte Matku Boží Pannu Marii, využívejte toho.  Znovu a znovu začínejte!  A jak říkával svatý Augustin, když člověk spadne až na samé dno, tak má veliké štěstí. Že už hlouběji spadnout nemůže.  A od toho dna se můžu odrazit a jít vzhůru. Amen.

Dodatek na závěr, před požehnáním na cestu: U nás v Polné se slaví druhou neděli v září tři poutní slavnosti najednou – mariánská pouť, posvěcení kostela a sv. Liguriáš.  Za těch 27 let si jediný biskup nevzal kázání o sv. Liguriášovi. Vždycky máme posvěcení kostela nebo Nanebevzetí Panny Marie.  Jeden to zkusil. Kardinál Duka a tenkrát říkal, že o tom sv. Liguriášovi se vůbec nic neví.  Je to světec třetího století, je podobný každému z nás – taky se o vás nic neví, o mně se také nic neví, o něm se také nic neví. Je to svatý Řek, který žil na poušti, o samotě, byl jednou zastaven vojáky.  Oni se ho ptali: „Chlape, kdo jseš?“  A on jim nezačal vyprávět – jsem Liguriáš, jsem z Řecka, ne, ale on řekl jedinou autentickou větu, kterou známe:  „Jsem křesťan!“ To ho stálo život, to ho stálo místo na oltáři.  Díky této větě máme v Polné pouť. Díky této větě přichází tu neděli a v pondělí 25 000 poutníků i v dnešních dnech. Díky této větě je sv. Liguriáš patronem našeho města, díky této větě je svatý.  Co bylo potřeba?  Stát za tím, co říkám, a to také žít.  A to sv. Liguriáš udělal, ta věta ho stála  život, vyznal Krista.  A ještě jeden takový svatý, který by nám mohl být přímluvcem.  Kdybych byl dneska ve škole a zkoušel bych, tak bych se vás zeptal milé děti: „Kdopak je první oficiálně svatý katolické církve?“ „Sv. Dismas.“ – „A to byl děti kdo?“ – „To byl ten zločinec na kříži, kterého sám Kristus prohlásil za svatého. První svatý zločinec a na kříži.  I v té poslední vteřině, v poslední minutě můžeme z té špatné cesty vejít do nebe.  Chce to jediné, litovat všeho co jsem v životě blbě udělal, litovat toho co se mě nepovedlo. Umět Kristu podat ruku a říci – Pane odpusť mi. Ale přátelé, pamatujte si do života a do zpovědnice, když vám Bůh  odpouští, odpouští vám definitivně a hlavně si vy musíte  odpustit sami.  Protože, když si neodpustíme, nebudeme věřit tomu, že nás Bůh tak miluje.  Ano je to neskutečné, nepochopitelné, ale je to pravda. Když nás miluje, tak nás objímá, odpouští a myslí to stoprocentně vážně.  Takže nebojte se na tu cestu ke svatosti vyrazit a když spadneme, tak vždy zkoušejte vstát.  Stojí to za to – život máme jen jeden.  A po ohláškách bude požehnání.  

  Sbírka - po uhrazení nutné režie NJ a díky dalším darům jsme darovali  15 000 Kč na provoz nemocnice milosrdných bratří v Brně.  Poděkování patří také místnímu faráři Mariuszovi a panu kaplanu Tomaszovi a farníkům z Olešné, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili.  Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

Představení hl. celebranta NJ v Nedvědici, kterým je děkan  P. Mgr. Josef Rybecký,  farář v Tišnově a Předklášteří:

 Stručné představení – věk, dětství, mládí, studia, působiště:   Jmenuji se Josef Rybecký, je mi 42 let a pocházím z Ivaně, kde jsem vyrůstal. Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců. Po arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži jsem strávil rok v konviktu v Litoměřicích, po kterém následovalo pět let v kněžském semináři a na teologické fakultě v Olomouci. Knězem jsem 17 let. V Tišnově působím sedmý rok. Před tím jsem byl sedm let farářem ve Tvarožné. Na začátku kněžské služby jsem kaplanoval u sv. Tomáše v Brně a v Telči.    Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů?  Naši rodiče, když dají své slovo, tak to platí. Tuto jejich spolehlivost jsem doma bral za samozřejmou. Až později jsem poznal, že to není tak úplně běžné. Jistě jsem se od nich naučil vytrvalosti, která s tím souvisí.    Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?   Touha po kněžství ve mně byla od dětství, ale v určitém období trochu zasypaná. V době střední školy mne ovlivnily dvě události: 1. svěcení oltáře jednoho kostela a 2. divadlo, které jsme jako středoškoláci hráli. I když jsem měl jen malou vedlejší roli, pomohla mi překonat různé životní bariery, které se týkaly i mé tehdejší představy o kněžství.     Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem?   Téměř každý kněz, kterého potkám, mne tím, jak osobitým způsobem přistupuje ke své kněžské službě, v něčem obohatí.

 Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější?   Víc a víc objevovat, že Pán je tady a že to hlavní dělá on.  Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí?  Bude to znít jak fráze, ale podle mne je jde o toto: poctivě hledat Ježíše a mít rád lidi okolo sebe.   Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě?

 Abych se ptal na to, co po mně chce Pán. Důležitých a užitečných věcí totiž může člověk dělat hrozně moc, a při tom jeho úkol může být někde jinde.  Mohl byste nám přiblížit úmysl sbírky na pouti NJ v Nedvědici?  Toto rozhodovat nechci, protože jsem tu jen host.   Kde vás nejvíc „tlačí boty“?   Často si kladu otázku, jak být na blízku lidem, kteří sami nepřijdou. Těch je mnohem více než lidí v kostele a jsou to také farníci.   Na co se nejvíc těšíte?    Od té doby, co učím náboženství tak vždycky na prázdniny. Samozřejmě na nebe. Na adoraci. Na různá neformální setkání ať už s kněžími, nebo s dalšími lidmi.    Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě?   Tady nejsem odborník. Za sebe bych řekl, že je důležité, aby rodiny mohli vzájemně sdílet své radosti i bolesti a svou víru. Společně se modlit a pomáhat si navzájem tam, kde je to třeba. Církev je k tomu může povzbudit. Dát jim k dispozici místo pro setkání. A také nabídnout svátostné doprovázení. Jsem rád, že v naší farnosti tyto příležitosti mnohé rodiny využívají.

 

Pozvánky a oznámení.

 Duchovní služba v Nemocnici Nové Město na Moravě - katolický kněz P. Sylwester Jurczak, svátost nemocných, svátost smíření, sv. přijímání, rozhovor s pacientem.  Telefonický kontakt: 733 741 473

 22. pěší pouť na Velehrad. Začíná se v neděli 21. 8. ve 13 hodin v Radešínské Svratce – pod vedením Tomáše Mahela – je třeba se u něj přihlásit. Ve Vítochově bude v 19 hodin mše svatá. Vítochov v pondělí 22. 8. V 11,30 hodin – žehnání poutních křížků novým poutníkům a požehnání na cestu ze starobylého, krásného poutního cyrilometodějského Vítochova přes Vír (sv. Sedmipočetníci) do Olešnice. V úterý 23. 8. ráno z Olešnice přes Letovice do Boskovic   Ve středu 24. 8. z Boskovic přes Sloup, Senetářov do Ruprechtova  Ve čtvrtek 25. 8. z Ruprechtova přes Kučerov do Milonic  V pátek 26. 8. z Milonic, přes Koryčany, horu sv. Klimenta do Boršic  V sobotu 27. 8. posíleni poutníky, kteří přijedou za námi autobusy z Boršic na Velehrad. Mše sv. s biskupem  je v 11:30 hodin, před ní společný růženec a příležitost ke svátosti smíření.

 Je třeba se přihlásit co nejdříve u jáhna Ladislava Kince na níže uvedených kontaktech. Záloha na dopravu zavazadel, pití na cestě a další – 200 Kč, děti 100 Kč (děti z početných rodin a jejich rodiče neplatí – díky podpoře dobrodinců).              

 Sobotní pouť autobusem na závěrečnou etapu 22. pěší poutě na Velehrad - 27. 8. 2022 – do Boršic a společná poslední etapa na Velehrad. Záloha 250 Kč. Také na tuto pouť je nutné se co nejdříve přihlásit u jLK.

 Západní proud 22. PPnV: Na hranicích diecézí v Újezdě za Novým Veselím začínáme pouť v neděli 21/8 v 16.00.     Z Nového Veselí vycházíme v pondělí 22/8 v 8.00, v Netíně je mše sv. v 15.15, z Velkého Meziříčí vycházíme od kostelíka na Špitálku v úterý 23.8. v 6.30 h.

 Plán poutí na rok 2022:  10.9. – XVIII. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka;  17. 9. - Králíky                               

                                              Plán poutí NJ na rok 2022:

14. září  Pavlov;13. říjen Křoví; 15. listopad Rad. Svratka; 13. prosinec     Olešnice.

 Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - kdo dřív přijde -..

 Srdečné pozvání na 272. pouť NJ do Velké Bíteše  - v úterý 16. srna 2022 v 18 hodin.

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 7. 2022. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

 Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém; Vydává: Řk farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz Zodpov. redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, t: 606948970

 

 Chvála Kristu!  Vážení a milí přátelé!                          Prosetín, konec května 2022

 Ráno jsem to měl pěkně načasované, začal psát myšlenky, připojil soubory.........a lup.  Podle plánu EONu (nebo jak se to teď jmenuje) přestal jít elektrický proud, úplně zmizel ze sítě.  Večer už je ho zase plná síť.  Ráno jsem začal  zprávou - netušil jsem co bude v poledne hlásáno v Brně a Vatikánu - o pastorační návštěvě biskupa Pavla Konzbula ve Věznici Kuřim.

  Uskutečnila se podle plánu v úterý 24. 5. 2022.  Tento datum byl  v Církvi dlouhá léta ověnčen svátkem Panny Marie Pomocnice křesťanů.   Stručné dějiny této památky:  V roce 1800 byl Napoleonem uvězněn papež Pius VI.  Ve vězení zemřel, nebyl mu dopřán křesťanský pohřeb, nad jeho rakví zazněla pyšná slova o konci jedné temné etapy dějin lidstva a světa.  Nepřátelé udělali vše pro to, aby nebyl zvolen nový papež.  To se podařilo s podporou Habsburků v Benátkách.  Pius VII. byl také později uvězněn, svou touhu po svobodě pro Církev svěřoval každý den do přímluvy Panny Marie - Pomocnice křesťanů.  Ve vězení byl čtyři a půl roku.  24. 5. 1814 se slavnostně vrátil do Říma a na toto datum stanovil zmíněnou památku.  Velkým a vroucím ctitelem P. M. P. křesťanů byl také svatý Jan Bosko. To také dosvědčují po celém světě salesiánské kostely po celém světě. 

  Hlavní bod pastorační návštěvy otce biskupa Pavla bylo udělení svátosti křtu třem vězňům a udělení svátosti biřmování celkem sedmi odsouzeným.  Jejich kaplan a kmotr doufá, že se na nich nenaplní poselství otřepaného tragického  vtipu o vyhánění škodné (tam se legenda různí - holubi, myši, hmyz, atd.) z kostela. A doufám a vyprošuji jim, aby až jednou opustí  pozemský očistec (věznici),  zůstali Pánu Ježíši věrni až do smrti.

 Po mši svaté a krátké besedě s novokřesťany začala prohlídka věznice, různých specializovaných oddílů, oběd v jídelně pro zaměstnance.  Návštěva byla zakončena dvěma besedami nejdříve s vězni a potom se zaměstnanci.  Otec biskup povzbudil pracovníky v jejich službě a s humorem jemu vlastním odpovídal na jejich otázky.  Dnes o slavnosti Nanebevstoupení Páně byl jmenován Svatým otcem do služby diecézního biskupa.  Dovolím si být skálopevně přesvědčen o tom, že v tom mimo jiné významné osoby má svůj podíl Pomocnice křesťanů a dnešní světec sv. Filip Neri. 

 Proč?  V devět ráno zavolal jeden bývalý vězeň a děkoval za to, jak jsme si před časem promítali film o sv. Filipu Nerim a připomněl některé důležité scény, které si dodnes pamatuje.  "Pokud můžete, buďte dobří!" - vyzýval Filip své svěřence. Vše souvisí se vším. 

 Ať Vám ve Vaší snaze být dobří pomohou myšlenky ze zpravodaje od duchovních otců Mariana a Zdeňka.   K nim připojuji myšlenku k dnešnímu evangeliu od P. Petra Vrbackého:  "Vlastním a podstatným tématem radostné zvěsti je pokání.....cílem hlásání evangelia je odpuštění hříchů, ale toto odpuštění není možné bez pokání." 

K radostnému pokání Vám všem žehná jáhen Ladislav.  

Nový Jeruzalém č. 6/2022

 Zpravodaj pro 270. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)   v Olešné - v úterý 14. června 2022 v 18 hodin.

 Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Bohdalově:

 Ve čtvrtek 12. května 2022 na mši svaté NJ bylo cca 500 věřících. Pán Bůh zaplať za obětavou službu čtyř kněží při udílení svátosti smíření a za mši svatou.

 Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních 3) o vzrůst víry v našem kraji  4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách  5) o život těla a duše pro všechny počaté děti 6) na smír za hříchy celého světa

 Promluva P. Mariána Pospěchy  při pouti Nový Jeruzalém v Bohdalově:

 Čtení - Sk 13,13 - 25 a evangelium Lk 1, 39 - 56.

 Přátelé moji! Představte si, že jdete na hory, že máte baťůžek na zádech, že máte kšiltovku, sluneční brejle, svačinku, čokoládku, kačku v peněžence, pleskačku v náprsence s něčím ostřejším  pro odvážný a svěží krok  a kocháte se krásou přírody a stvořeného světa. A užíváte si to, máte volno, máte šábes, je vám fajn, nic vás netlačí, nehoní, jdete si prostě na hory. Děláte si túru, těšíte se na to co je před vámi, možná i cíl putování, nějaká hospůdka na hoře, kde vás čeká zelňačka, pivečko, občerstvení a pocit z dobře vykonané námahy.  A teď na té cestě potkáte nějakého dřevorubce, který tam maká a dře.  Stahuje klády z lesa, klučí pařez a zpocený, celý od potu, znavený prací a vším ostatním a vy mu řeknete: „Tady je krásně."  Určitě by vám od plic sdělil svůj názor o tom, jak je tam krásně. A zeptal by se: „Kde je tady krásně? Já tady dřu jako blázen."   Oba ty tábory mají právo na svůj pohled na věc.  Ten dělník, který tam dře, maká, teče z něho jako z chlívových dveří.  Má pravdu, že pod námahou dřiny zapomněl vnímat celek objektivně. Tu krásu, spektrum nádhery, zpěv ptáků, horský voňavý  vzduch, a tak dále.  Protože on na rozdíl od vás tam maká a dře.  Máte ji i vy, kteří jdete s takovou dobrou náladičkou kolem a hodně si to užíváte, protože máte prostor a čas vnímat krásu stvoření a vůni toho lesa a vůni pořezaného dřeva.  Všichni z vás, kdo toto znají, víte, o čem já mluvím a pokud máte čichovou paměť, tak se vám teď vybavuje vůně čerstvě skáceného dříví.

  

Podobně takovým způsobem je to i v životě, v mnoha ohledech, třeba když jde o nějaké vztahy.  Kamarádství, přátelství, nebo i vztah milenecký, snoubenecký, kdy člověk přichází do prostředí nové rodiny a je „ohúren" těmi lidmi, jejich názory, jejich světonázorem a říká:  „Tady je to úžasné.  Ta moje rodina, to jsou zazobanci, já se za ně stydím, možná by bylo lépe, kdyby vůbec nebyli - ale vy, to je paráda, to nové." Na to si jednotliví příslušníci té rodiny říkají: „Chlapče, buď sis něčeho čichl nebo v něčem jedeš, počkej, my ti ukážeme, jak je ta naše famílie nádherná. Dočkej času, jako husa klasu. Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají, ale počkej, ty nás poznáš." Právo na svůj pohled mají oba tábory. I ta rodina, které připomněl ten nový příchozí jejich už dávno zapomenutou krásu toho rodinného společenství.  Oni jsou obtěžkáni těmi zkušenostmi, které mají, z každodenních třenic, z poznávání jednotlivých osob, jejich předností, jejich slabostí. Ale i když jsou tak trochu v rozpacích, jsou tak trochu zahanbeni, nechtějí ani věřit , že by bylo tak krásné a růžové, jak jim to líčí ten nový příchozí.  A nicméně nemýlí se ani on. Protože jestliže něco nahlíží a dívá se na to z ptačí perspektivy a dálky a všímá si různých věci, které té rodině přijdou jako že normální, setrvačné. Podobným způsobem to chodí v církevním prostředí. Já nezávidím, ale s lítostí pohlížím na ty nově příchozí, konvertity, kteří uvěří až v pozdějším věku.  S takovým ostychem, po krůčkách se osmělují a vstupují do toho církevního prostředí, které je pro ně krásné, zajímavé, lákavé, úžasné, všechno je nové, všechno je zajímavé, to, co se tam čte, to, co se tam říká, zpívá, jak se tam ti lidé chovají, jak to slaví, jak to prožívají, každé gesto, každý úkon.  Zatímco my, kterým byla víra daná do vínku, byli jsme pokřtěni jako děti, se často tváříme jako kyselé zelí. Jsme rozežraní, jsme rozmazlení.  To nám nevoní, to se nám nelíbí, to se nám nezdá, farář má kecy, lidé jsou zvláštní, ten je takový, ten je onaký, teď je to brzy, teď je to pozdě, teď je zima, teď je horko, tak tam nejdu.  Pořád problémy, problémy, problémy, problémy.  Oba tábory mají pravdu. Jeden se dívá příliš subjektivně, už má příliš velký vhled do zákulisí věcí, ale nemýlí se, je to tak.  I my v církvi si budeme muset začít mnoho věcí pojmenovat velmi konkrétně, nahlas, upřímně.  Ale mají pravdu i ti, kteří přichází, kteří na nás pohlíží a kteří jsou v jakémsi němém úžasu z toho všeho, jak to tady vypadá, co se tady všechno děje, oč tady všechno jde a jim je to vzácné. Protože ještě nejsou rozežraní, nejsou rozmlsaní, ještě se dívají seshora, z ptačí perspektivy a připomínají nám to, nač my jsme už dávno zapomněli. Mluvím o tom, bratři a sestry, z jednoho prostého důvodu: přál bych si, moc po tom toužím, aby taková byla církev, a vím, že vy také. Církev, která reálně prochází soudobým světem, soudobými časy, reálně nahlíží různé starosti, potíže, trampoty, bolesti, zklamání, nesnáze, všechno to, co k životu patří, protože církev je složena z hříšníků. To je pravda, protože ji tvoříme my, lidé z masa a kostí. Ale církev je taky svatá, a to se vůbec nevylučuje, protože církev není lidská organizace.  Církev je mystické tajemné Kristovo tělo. Takže ona ze své podstaty musí být svatá, to se nevylučuje. My čerpáme z Krista tu sílu, tu dynamiku, tu šťavnatost, tu svěžest, tu nádheru z Krista vzkříšeného, z Krista zmrtvýchvstalého. To je naše přednost, to je naše privilegium, to jsme my, to je náš obyčej.  Ale nejen to, Církev je také krásná. Ať vypadá, jak chce, ať se skládá z různých lidiček - všichni vypadáme nějak - přesto je církev krásná.  Proč?  Protože na ní spočinul pohled Krista, jejího snoubence.  A každý snoubenec nahlíží svou snoubenku jako krásnou. Jako jedinečnou, jako neopakovatelnou, jako nezaměnitelnou.  A on sám moc dobře ví, proč to tak je. I když jde někdo kolem a řekne: „No toto, tohleto bych v chalupě zrovna nechtěl." Rozumíte?  Ale snoubenec ví, proč jeho láskyplný pohled na jeho milované bytosti spočívá. 

  

Přál bych vám, celému vašemu milému, krásnému společenství, tady v Bohdalově, kde to máte jako u Genezaretského jezera.  Taková krása, to je nebe na zemi. A když tady vidíte tolik krásných bytostí a milých lidských duší s jejich životními příběhy, s jejich úděly, s jejich svízelemi, trampotami, nadějí, radostí, velikou touhou směrem k budoucnosti - no není to nádhera? Je dobře, že jsme tady, musím říct jako Petr na té hoře proměnění. Pane je dobře, že jsme tady, byli tak v úžasu, že nevěděli, co vlastně říkají.  Nám v tom církevním prostředí chybí skutečně  ta svěžest, ta dynamika, ta  šťavnatost,  ta radost ze života, ta přirozenost, o které za chvíli bude řeč. Ale hledám pomalu konec, ať mi neusnete. Ale ať si zase neřeknete - odbyl nás - šli jsme na pouť, řekl tři fórky a šli jsme domů.  Tak co z toho?  My jsme sem přišli proto, abychom se obohatili, povzbudili, inspirovali, nakopli, resuscitovali, probudili. Abychom hořeli.... 

 Když takový svářeč zapálí hořák - teď se chlapi na mě nezlobte, já tomu zas tak podrobně nerozumím - hoří jako blázen, ale je to na pendrek. S tím akorát založíte požár. Co hoří, to rychle shoří.  Všimněte si, že každý svářeč se snaží tu líšu, jak se říká v hantecu tomuto velkému plameni,  vytvarovat do téměř neviditelné podoby. Velmi konkrétní, velmi přesné, byť velmi malé, ale podoby plamene, která skoro není vidět, ale to je plamen, s kterým se dá pracovat.  On má užitnou hodnotu, s ním se dá řezat, s ním se dá dělat mnoho různých věcí a svářeči by nám mohli podat velmi brilantní výklad o tom, jak má takový plamen vypadat. Proč o tom mluvím?  Právě z tohoto důvodu. Nemysleme si, bratři a sestry, že je úplně normální a že to je nejlepší, když v té své víře nehoříme, ale je dobré, že nejsme takoví úplně hrrrr.  To taky může být diagnóza. To taky nemusí být v pořádku. Víte, chci vás povzbudit k tomu, abyste věděli, že když někdy máte pocit, možná zamindrákovaný, takový ušlápnutý, takový ubitý a říkáte si: „Pane Bože, co já mohu v životě zapálit, vždyť ve mně to jen tak mihotá, takový plamínek." Ono je totiž otázka, jestli ten tvůj plamínek, který ve tvých očích může být docela malý plamínek, který má velkou užitnou hodnotu. Plamen, který má podobu, který má tvar, který prošel určitou formací, trápením, bolestí, zkoušek, vlastního zklamání, vlastních proher, všeho toho, co nahlížíme reálně v životě jako takovém.  A potom není důvod se domnívat, že když mám pocit, že mám víru docela maličkou, že to za nic nestojí.  Ne, ne, ne! Ta podoba takovéto víry může mít charakter daleko trvalejší, daleko konkrétnější, daleko užitečnější, i v tom slova smyslu, že se nestanete provokatéry, kteří spíš druhé odradí. Víte, člověk si může někdy říct: „Já mu závidím tomu člověku, on je takový hr." Ale to může také odradit. To může působit jako červený hadr na býka. To také není v pořádku.  Víte i tyhle věci je fajn nahlížet docela reálně.

 Pojďme na to konkrétně a tím také zakončíme.  Církev dnes hledá možnosti, jak nově začít. Co dělat, co vymyslet. Jak se světu znovu připomenout, jak zmobilizovat  život Božího lidu. Jak nabízet evangelium, jak hlásat, jak zvěstovat, jakými možnostmi, jakými způsoby, jakými prostředky, jakými technickými a technologickými možnostmi.  Těch nápadů může být tisíc. Jak na to jít prakticky, jak zvěstovat, jak nést Krista světu a lidem ve svém okolí. Já jsem to dlouho nevěděl.  Mě nikdy nebyl blízký takový ten jehovistický styl: chodit, šmejdit, klepat, nabízet, ukazovat...já nevím. Odpověď mně pomohla najít poslední sloka písně 410. Možná ji také v době velikonoční ve vaší diecézi zpíváte - Aleluja, církev zpívá. Tam se krásně v poslední sloce říká: „Dnešní svět o tobě neví, jak tě, Pane, představím, líp než ústy, víc než slovy celým žitím svým."

 Jak začít? Pozdravem.   Četli jsme dnes nádherný  fragment mariánského evangelia a všimněte si, jak Maria svou naprostou přirozeností vstupuje do domu Alžběty a pozdraví tak, že Alžběta ucítí veletok naděje a balzám veškeré útěchy.  Jak je důležité, aby si Boží lid dával záležet na podobě pozdravu. Pozdrav je vstupní branou jakékoli komunikace.  Pozdravem člověka vedle sebe zabijete nebo dorazíte. Nikdy nevíte, koho vám Pán Bůh pošle do cesty, dejte si záležet na tom, jak zdravíte lidi kolem sebe. Neříkám tak nějak teatrálně, okatě, dávat zájem tak najevo. Ale s takovým cíleným konkrétním zájmem o osobu, který vám jde do cesty.  Panna Maria mohla do toho domku vtrhnout unavená, naštvaná, deprimovaná, tím, co měla na svých bedrech, tím, co zažila, co zkusila, hodně by se o tom dalo vyprávět.  Mohla mít tisíc a jeden důvod být naštvaná. Ne, uprostřed svých traumat, svých těžkostí, náročností, okolností, všeho, čím procházela, pozdravila tak, že Alžběta řekne: „To ti je zvláštní, jakmile se tvůj pozdrav dotkl mých uší, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně."

 Moc vás o to prosím, bratři a sestry, chcete-li kvalitně světu zvěstovat evangelium, chcete-li lidem dopřát dotek Boží blízkosti a vůni nebes, učme si hezky zdravit. Aby člověk, který se s vámi setká, mohl říct: „To ti je zvláštní, jakmile se tvůj pozdrav dotkl mých uší, něco se živě a radostně pohnulo v mém nitru." Tím by měl být charakteristický Boží lid. O to víc Boží lid Moravy, Boží lid brněnské diecéze.  Ze srdce vám to přeju, ze srdce se za to dnes chci modlit. Dej Bůh, na přímluvu té, která uměla zdravit ze všech nejlépe.

 Sbírka - po uhrazení nutné režie NJ a díky dalším darům jsme darovali 53 000 Kč na provoz televize NOE.  Poděkování patří také místnímu faráři Mons. Janu Peňázovi a farníkům z Bohdalova, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili.  Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 Představení hl. celebranta NJ v Olešné, kterým je Mons. Mgr. Zdeněk Krček, farář v Polné:

 Bratři a sestry, drazí ctitelé Panny Marie. Dovolte mi, abych se Vám představil. Jmenuji se Zdeněk Krček a působím v duchovní správě na děkanství v Polné. Mnozí z vás jistě znáte toto malé, ale krásné město na Vysočině. Žije nás tu něco přes 5 tisíc obyvatel a máme zde 4 katolické kostely.   Ten největší a to nejen ve městě, ale i v Čechách je zasvěcen Panně Marii Nanebevzaté. Naši předkové tento chrám budovali s přáním, aby se jednou stal kostelem katedrálním, měl oslavit Pannu Marii, která je v tomto kraji velice ctěna, a také se měl stát kamenným relikviářem pro ostatky svatého Liguriáše, které do Polné věnoval papež Inocenc X.  Místní šlechta, ale i měšťané, sedláci, ale i ti nejchudší v Polné nelitovali žádných prostředků, aby postavili a vyzdobili jeden z nejkrásnějších kostelů v zemi. Tenkrát zde platilo, že pro Pána Boha jen to nejlepší.  A nejen místní, ale poutníci z dalekého okolí přicházeli a přichází a to nejen o mrkvancové   pouti, aby se u svatého Liguriáše a u Panny Marie učili křesťanskému stylu života. Učili se žít Mariinu  Fiat a Liguriášovu vyznání.  Vám asi svatý Liguriáš nic neříká, protože   patří mezi málo známé světce, a jeho kult je rozvinutý snad jenom v Polné. Byl to řecký mnich, který byl ve třetím století, během pronásledování křesťanů zabit pro svoji víru. Když ho objevili vojáci a ptali se ho, kdo je, a čím je, tak tento poustevník jim nevyprávěl svůj životopis, nezmínil se o titulech, či vznešenosti své rodiny, neřekl ani své jméno, ale prostě vyznal: Jsem křesťan. Stálo ho to život, ale získal tím věčnou slávu. Je pravda, že svět ho stále nezná, ale my v Polné ho máme rádi. Hlavně, že ho zná Bůh a za jeho odvahu a věrnost ho již odměnil v nebi.  A v den jeho svátku k jeho hrobu do Polné míří tisíce poutníků. A právě u tohoto kostela více jak 25 let působím. Vzpomínám, když mne zde před lety otec biskup představoval, zmínil se o tom, že mi nezávidí, až jednou budu kostel opravovat. Tenkrát jsem si říkal, že i já, který krom teologického vzdělání absolvoval všechny stupně vzdělání zemědělského, mu důvod k závisti neposkytnu. A že v žádném případě nic opravovat nebudu. Jenže člověk míní a Pán Bůh mění.  V našem kostele se nachází i milostný obraz Panny Marie Karmelské. Stejný poutní oltář je i v kostele v Bystrém, kde jsem slavil primici, a též prožil velkou část života. A právě u tohoto oltáře padlo rozhodnutí, že stavět budeme.  Ne já, ale my, celá farnost, která si opraví kostel. Za ta léta jsme vybrali mezi sebou miliony korun, odpracovali tisíce brigádnických hodin. Pořídili nové zvony, vybudovali první církevní muzeum v diecézi a chrám nyní je důstojným stánkem Božím. Rekonstrukcí prošly i další dva městské kostely. A v tom posledním, u svaté Kateřiny, nyní probíhají stavební práce. A ještě jednu radost mám. A tou jsou vesnice spadající do naší farnosti. Je jich osm a v pěti byly postaveny nové kaple, kde jsou slaveny pravidelně bohoslužby, a v těch třech byly opraveny stávající.  Z polenského děkanství je spravovaná i farnost Ždírec a expozitura Střítež. V posledních letech jsme zde prožili i dvě primice, a i pan jáhen a výpomocný duchovní na odpočinku, kteří zde působí, jsou místní rodáci. A na závěr. Ptáte se, komu mají být poskytnuty peníze se sbírky. Já osobně bych je předal nemocnici Milosrdných bratří v Brně.                        Na setkáni s vámi všemi se těší Mons. Krček

 Poutní výlet do Pardubic - zpráva a poděkování.  Nakonec nás jelo 29 dětí a 14 dospělých.  Krásné počasí při projíždění Žďárskem.  Mše svatá s otcem biskupem Josefem Kajnekem.  Součástí prohlídky kostela sv. Bartoloměje bylo také prohlídka znaků, podle kterých poznáme biskupa.  Nečekané překvapení v podobě krásných veteránů na nejkrásnějším starobylém náměstí - Pernštýském. Modlitba před zavřeným kostelem Zvěstování Páně.  Velmi dobrý oběd ve restauraci pasáž Velvet.  Procházka kolem zámku na nábřeží Labe.  Prohlídka hradu na Kunětické hoře.  Pokřik dětí:  „Zastavte!" při projíždění poutními atrakcemi na žďárské pouti. Pán Bůh odplať a požehnej všem našim dobrodincům, kteří svými dary přispěli dětem na tento výlet. 

  Západní Čechy VI. 15. - 17. července 2022.  V současné chvíli je přihlášeno33 poutních výletníků - 17 míst je zatím volných.  Cena za dopravu, obědy, noclehy, vstupy - vinou zdražování  - bude vyšší než loni, počítám, že nepřekročí 4000 Kč, děti budou za polovic, děti z početných rodin ještě méně (díky dobrodincům).  Program - budu připravovat při průzkumné a přípravné cestě, na kterou pojedu 4. - 6. 7., potom ho sdělím přihlášeným. 

Duchovní služba v Nemocnici Nové Město na Moravě - katolický kněz P. Sylwester Jurczak, svátost nemocných, svátost smíření, sv. přijímání, rozhovor s pacientem.  Telefonický kontakt: 733 741 473

 Plán poutí na rok 2022

 21. - 27. 8. - XXII. pěší pouť na Velehrad 

 10.9. - XVIII. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka     17. 9. - Králíky

 Plán poutí NJ na rok 2022:

 12. červenec   ---         16. srpen   Velká Bíteš          13. září      Pavlov

 13. říjen    ---    15. listopad   Radešínská Svratka        13. prosinec     Olešnice.

 Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - kdo dřív přijde -..

  Srdečné pozvání na 271. pouť NJ - zatím nevíme, čekáme   - v úterý 12. července 2022 v 18 hodin.

 Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 6. 2022. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

 Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém; Vydává: Řk farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz Zodpov. redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, t: 606948970

  

                                                                                         Čt 12. 5. v 18 h v Bohdalově 

Chvála Kristu! 

Vážení a milí přátelé! 

Kdybych měl psát tiskovou zprávu o zpravodaji a současném dění, dal bych nadpis:  Překážky a překvapení.  Překážky byly velké, překvapení nakonec jen příjemná.

Už v promluvě v Měříně P. Petr Bulvas zmínil, že se mu to stalo podruhé v celém životě - takové překážky na jeho cestě na pouť Nový Jeruzalém do Měřína (běžně trvá cesta 1,25 hod - tentokrát jel víc jak tři hodiny) a stálo to za to - jedním z plodů jsou jeho myšlenky v promluvě.

Další překážky - zdánlivě nepřekonatelné se objevily - v souvislosti s Novým Jeruzalémem v Bohdalově.  Také ty se podařilo - zvláště obdivuhodné vstřícnosti  - P. Mariána Pospěchy překonat.  Pochopíte to při četbě rozhovoru s ním.

Jedna věřící, která za tím vším stojí (v dobrém slova smyslu), má obavu, zda kostel v Bohdalově bude svou velikostí ve čtvrtek 12. května 2022 dostatečně velký - kéž by měla pravdu.

Srdečně Vás zvu do Bohdalova a pouť do Pardubic. 

Na přímluvu Panny Marie, sv. Josefa a svatého Jaroslava Vám všem žehná a o požehnání prosí - Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého - jáhen Ladislav  

Nový Jeruzalém č. 5/2022

Zpravodaj pro 269. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Bohdalově - ve čtvrtek 12. května 2022 v 18 hodin.

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Měříně:

V úterý 19. dubna 2022 na mši svaté NJ bylo cca 120 věřících. Pán Bůh zaplať za obětavou službu tří kněží při udílení svátosti smíření a za mši svatou.

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních

3) o vzrůst víry v našem kraji     4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách

 5) o život těla a duše pro všechny počaté děti   6) na smír za hříchy celého světa

 

Promluva P. Petra Bulvase při pouti Nový Jeruzalém v Měříně:

Čtení - Sk 2,36 - 41 a evangelium Jan 20,11 - 18.

Já si dovolím každého z vás ještě jednou přivítat a oslovit vás jako poutníky. Vím, že necelá polovina jste tu domácí, ale připutovali jste z vlastních domovů a mnozí z vás putujete a já jsem připutoval společně s vámi na toto místo, kde se chceme společně modlit. Spojuje nás dnes putovní mariánská pouť Nového Jeruzaléma.

Když jsem si to promýšlel, oslovilo mě dnešní evangelium, které nás taky pozvalo na pouť, ale na naprosto zvláštní místo. Spolu s Marií Magdalskou jsme mohli připutovat k Ježíšovu hrobu. Přiznám se, že Marii Magdalskou obdivuji. Protože jít k hrobu, kde byl Ježíš pro ni ztracený, ji přitahovalo její srdce. Ona nemohla zapomenout na to, co pro ni Ježíš znamená. A věřím tomu, že kromě lásky v srdci, která ji k tomu táhla, tam šla celá bolavá a bylo to vidět na jejích slzách. Proč se tak trošku pozastavuji nad poutí k Ježíšovu hrobu? Protože to není místo příjemné. To místo v Marii Magdalské nevzbuzovalo žádnou velkou naději a apoštol a evangelista Jan si dal trochu práce s tím, aby nám ukázal, co to s ní dělalo. Byla tak plná svých slz, svých bolestí, svého smutku, že nevnímá anděly. Dokonce ani za svými zády nepozná hlas svého Pána. Považuje ho za zahradníka. Mně to připadá krásně symbolické. Kolikrát i nás v životě naplní smutek. A my dobře nevidíme. A toto evangelium nás zve k pouti víry. K té pouti víry patří to co se odehraje, když Ježíš vysloví - s velkou jemností a s velkým taktem - jméno Marie Magdalské. Marie! Zaslechla vyslovit své jméno, tak jak je vyslovoval sám Ježíš. A tehdy se jí všechno vybaví. A najednou si uvědomí, že Ježíš je pro ni znovu živý. Najednou ji oslovil nesmírně osobním způsobem.

Pro mě to je nesmírně vzácný okamžik, když si uvědomuji kolikrát v Písmu narážíme na to, jak Bůh osobně oslovuje člověka. Jak málo věříme, že by osobně mohl oslovit i mě. My se považujeme za ty, kteří jsou pro Boha vzdáleni. Přitom opak je pravdou. Tahle pouť nás má přivést k víře, že nás Bůh chce osobně oslovit. Chce znovu vyslovit naše jméno a vzbudit v nás takovou víru a naději, i když se ve svém životě potýkáme s bolestí a smutkem. Přiznejme si, kolik bolestí a smutku do nás vlily poslední roky. Kolik nás ubylo v kostelích, vinou smutku, že přišla pandemie Covid. Kolik je v našem životě otazníků, když se ptáme, proč se dnes děje tak velké zlo - války. Tenhle smutek nám brání věřit. A přitom Ježíš tím vším prošel, aby nám řekl: „Já přes to všechno dokážu se nad tím přenést a zvítězit nad tím." Tenhle svět potřebuje tuhle víru. Moc prosím - nechejme se Bohem oslovit a darujme tuto víru tomuto světu. Nepřinášejme mu jen plané řeči nad tím, co se nám všechno nelíbí, co je pro nás těžké, co je jinak, než si přejeme. Buďme lidmi, kteří mu věří. Mě úžasně překvapilo, že ten moment, když se Ježíš s Marií poznají, je jen krátký okamžik. A evangelista Jan tomu nedá ani nadechnout a už Marie Magdalská slyší: „Nezdržuj mě! Musím jít k svému Otci." Ještě jsem nedoputoval. Mně to připomnělo momenty, které nám také přináší život, kdy máme dojem, že Boha zdržujeme. Věřím tomu a soucítím s Marií, že by si přála s Ježíšem zůstat a užít se té radosti, že by to bylo pro ni příjemné. Ale Ježíš obrací její oči, když jí říká - víš já putuji k svému Otci a k vašemu Otci, já bych byl rád, abyste putovali se mnou. Kolikrát se v životě necháme zastavit. Přiznám se, že jsem se dnes na cestě mnohokrát ptal: „Bože, proč je tu zase ta kolona, proč tu zase svítí to červené světlo na semaforu. Proč musím jet touhle objížďkou, když je to náročnější. Proč mě tu brzdí tahle auta." A pak jsem se ptal: „A nebrzdíš také ty někdy Boha?" Kolik dobrých věci by chtěl skrze tebe udělat a ty ho brzdíš! Protože chceš zůstat u něčeho, co se tobě líbí. Vzpomínám si, jak jsem před časem otevřel dveře fary, stála tam mladá maminka. Oslovila mě, že by chtěla pokřtít. Říkám - výborně a kdy to uděláme? Ona řekla, ale já nechci pokřtít dítě, já chci pokřtít sebe. V té chvilce jsem zpozorněl a říkám: „Můžete mi říct, proč vy chcete být pokřtěná?" A její odpověď mi uvízla v paměti - ona říká: „Víte, já jsem velmi pozorně sledovala rodiny v této farnosti, vidím, jak žijí, jak vychovávají své děti, mě se to moc líbí. Víte, já bych takovou rodinu chtěla mít doma. A já si myslím, že to má s tím Pánem Bohem něco společného." V té chvilce jsem byl hrdý, že mám ve farnosti lidi, kteří dokáží nebrzdit průchod Bohu a oslovili tuhle mladou maminku. A právě tohle je potřeba. Abychom Bohu dali možnost, abychom kráčeli spolu k nebeskému Otci a bylo to na nás znát.

A v tom dnešním evangeliu mě překvapilo ještě jedna věc. Jak se Ježíš nezastaví, ale řekne té Marii Magdalské - prosím tě teď je potřeba, abys zašla ke svým bratřím a sestrám. Oni potřebují tohle slyšet. My křesťané máme jednou velké privilegium - dostali jsme možnost znát Boha. Věřím tomu, že jsme zažili s Bohem mnoho krásných věcí. A mnoho lidí kolem nás to neví. Nedávno jsem se dostal k jedné sociologické studii, která je z našeho prostředí, z naší země a říká zvláštní věci. Říká se, že jsme v ateistické zemi, ale dvě třetiny lidí - i když nevěří - se modlí. Dokonce i já jsem kdysi navštívil jednoho starostu, který se deklaroval jako nevěřící, a říkal: „Pane faráři, když přijde těžká chvilka, i já se modlím." V té studii mě víc překvapilo to, že jedna třetina si přiznala, že zná křesťany a našla odvahu s těmi křesťany se o víře bavit. Ale ty dvě třetiny tu odvahu nikdy nenašly. Já jsem si říkal, jaká je to příležitost, být tak otevření, aby se nás mohl někdo zeptat. Aby někdo mohl říci: Prosím tě, proč věříš? Já bych to potřeboval vědět. A možná právě tohle světu kolem nás dlužíme. Tuhle otevřenost, o kterou poprosil i Ježíš i Marii Magdalskou. Kdybych jednoduše shrnul dnešní evangelium, řekl bych, že občas nechodíme na místa, která se nám zdají být těžká a nehledáme tam Boha. A přitom v těch těžkých situacích našeho života Bůh s námi chce být. Jako u toho hrobu s Marií Magdalskou. Možná jsme často rádi, když se v životě nic nemění. Když je všechno tak spokojeně usednuté. Přitom Bůh nás zve, abychom šli stále za jeho Otcem, abychom se nebáli jít. Abychom ho nezdržovali. A možná se stydíme o své víře mluvit. Považujeme ji za naši soukromou věc nebo je to něco, na co by si každý měl přijít sám. Přitom tolik lidí čeká na to, že jim někdy naznačíme něco z toho, co my sami žijeme. Nemusíme říkat žádné vznešené řeči, ale můžeme říct: „Víš já to mám tak a tak." A tohle někdy našim blízkým stačí. Sobě i vám vyprošuji odvahu, kterou měla Marie Magdalská. I odvahu, do čeho se dala Ježíšem vtáhnout

Jáhen Ladislav mě poprosil o poslední slovo z této pouti. Ve velikonoční době častěji slyšíme o tom, jak Ježíš všude kam vstoupil, vyslovil přání pokoje: Pokoj vám. Dnes prosím i já, přineste pokoj do svých rodin, do svých zaměstnání i do škol. Tato doba bytostně potřebuje Kristův pokoj. Jako jeho učedníci všude kam přijdete přinášejte pokoj. Ať vás Bůh provází svým požehnáním.

Sbírka - po uhrazení nutné režie NJ a díky darům měřínských farníků, faráře a hlavního celebranta jsme darovali 17 000 Kč na pomoc lidem, kteří trpí následky války na Ukrajině. Peníze jsme předali žďárskému děkanovi P. Záleskému, který organizuje a zajištuje přímou potravinovou pomoc pro ukrajinské farnosti.  Poděkování patří také místnímu faráři P. Josefovi Havelkovi a farníkům z Měřína, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili.  Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

Představení hlavního celebranta NJ v Bohdalově, kterým je P. Mgr. Marian Pospěcha, farář v Dolní Lutyni, známý z televize NOE:

Stručné představení - věk, dětství, mládí, studia, působiště: Narodil jsem se v Havířově, mám sestru, vyrůstal jsem u Žermanické přehrady, studoval jsem teologickou fakultu v Olomouci. A potom jsem už šel sloužit nejprve do Frýdlantu nad Ostravicí. V současnosti jsem farářem v Dolní Lutyni, knězem jsem 18 roků. Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? Od rodičů jsem se asi naučil zdravé asertivitě, normálnímu zdravému přístupu k životu. Rodiče mají radostnou, dynamickou, společenskou, veselou povahu, to mám asi po nich. Mají takový jižanský temperament. Mají rádi rodinu, život. 

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem? Povolání buď máte nebo nemáte. To byl nesilnější impuls. Vědomí toho, že mám povolání k duchovní službě, ke kněžství. Je to, jako kdybyste se ptal manželů na jejich vztah. Oni to dobře vědí, ale těžko se o tom mluví. Je to vážně otázka povolání. Ve svobodě na něj člověk zareaguje nebo ne. Tak i já jsem cítil, že mě Bůh volá. Možná i dobré příklady dobrých kněžských osobností, které jsme měli kolem sebe. V té době jsem chodil s děvčetem a domluvili jsme se, že když mně přijmou do semináře, tak to má skončit. A když ne, tak také dobrý. Někdo různě spekuluje, uvažuje, analyzuje - to já nedělám. Cítil jsem, že to tak má být a tak jsem šel. Za osmnáct let jsem nelitoval. Když jsem dostal vyrozumění, že jsem přijatý - byl jsem v té chvíli nejšťastnější. V životě jsem nebyl šťastnější. Pro mě to byla berná mince, že to je ono.  Ta dívka byla natolik rozumná, že jsme si to tak postavili. Dokud v semináři ještě nejsem, jistotu nemám, tak si nebudu hrát na pana faráře - rozumíte - předem. Rozhodující byl okamžik přijetí nebo nepřijetí. Když přišlo přijetí, tak jsme to oba vzali tak, že je to moje cesta a budeme to respektovat a uvidíme. V podstatě přirozeně - žádné drama.  Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? Mons. František Vrubel, současný farář v Třinci a aniž to mohl vědět a tušit také Jan Pavel II.  Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější? Být s lidmi, být pro lidi. To je smysl, to je náplň. To dává smysl a to dává duši tomuto povolání. Zřejmě to vychází z té mé schopnosti pro společenský rozměr života.  Nedovedu si představit být mnichem, být někde zavřený. Já mám takové typické apoštolské povolání. Být s lidmi, pracovat pro ně, to mě baví, těší, naplňuje. To je ono. Zprostředkovat esenci nebe, zprostředkovat dotyk Boží dobroty, ten zájem Boha o člověka, to mě baví, to mě nesmírně těší, a přitom tomu nezavazet, nepřekážet tomu, jen pomoci proniknout Pánu Bohu k těm lidem a pokud možno z toho zmizet, aby mně to nepřistálo na hlavě.   Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí? Téměř všechno. To znamená, když si člověk nalistuje v kancionálu píseň č. 410 - Aleluja, církev zpívá, což je pro tuto chvíli velmi aktuální, protože je to píseň velikonoční, v poslední sloce se říká: Dnešní svět o tobě neví, jak tě Pane představím, líp než ústy, líp než slovy, celým žitím svým.  To je to, co může věřící člověk udělat pro své okolí.   Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve svém životě a ve Vaší práci, kterou mnozí vás znají díky televizi NOE? Je to jeden ze způsobů současného hlásání evangelia. Není to nic mimořádného, ale jedna z možností, využít současné technologie. Jeden za způsobů hlásání evangelia, což kněz dělat má. Takto vnímám svou práci v televizi, ale důraz na to nekladu. Když by mně jednoho dne řekli: „Maru, ne." tak z toho rád vycouvám. Je to mnoho starostí a povinností. Ale je to způsob, který mě baví a který nějakým způsobem obohacuje i mne, takže ano.   Mohl byste nám přiblížit úmysl dnešní sbírky? Sám toto nemohu určit, nechám to na pořadatelích. A ti rozhodli - sbírka bude na provoz Televize NOE.  Kde vás nejvíc „tlačí boty"? Teď jsem si zrovna sundal boty po celodenním natáčení a běhání po Praze. Tím se myslí asi nějaká svízel. Jakou mám? Mám pocit, že téměř nikde nic mě netlačí. Nejsem člověk, který rád vyhledává problémy nebo, který by pořád někde viděl, kde ho něco tlačí. Beru věci, tak jak jsou a nedělám z nich problém. Tlačí mě bota - nebo mě mrzí, že spousta věcí během toho covidu se nějak rozvolnila, že si lidé na něco zvykli, opustili dobré návyky - tom duchovním, spirituálním rozměru. Toho se bojím, co to může způsobit směrem k budoucnosti. To si myslím, že všichni, v každém oboru, v každém úseku zaznamenávají. Snažím se ze své strany dělat ve své farnosti vše pro to, aby důsledky byly co nejmenší, ale budou. Tomu se nevyhne nikdo. Mezi dobré návyky dávám nejen ty spirituální, jako je návštěva bohoslužeb poutí ale i ty, které mají společenský rozměr, hlavně návštěvy mezi sebou. Lidé zlenivěli, zliknavěli, jsou vyčpělí, unavení.  Lidé opustili v době covidové dobré návyky a mám obavu z následků, které přijdou a my nevíme v jaké míře a v jaké podobě - tím myslím oblast duchovního života.   Na co se nejvíc těšíte? Na co se těším? Na setkání s lidmi. Vždycky když jedu přes republiku na různé besedy. Na to se nesmírně těším - ze dvou důvodů. Že se nemusím připravovat. To je pro mě velká pomoc, protože když dávám exercicie, duchovní obnovu nebo když připravuji vysílání - to je děsně vyčerpávající. Člověk musí po nocích sedět a připravovat se na to. Ale když je to neformální, milé setkání s lidmi - 300, 400 lidí v sále - na to se děsně těším, pro tu nefalšovanost, pravdivost. Je to asi tak - někteří kolegové moderátoři televizí říkají, že mají raději přímý přenos, živé vstupy. Já jsem tomu nikdy nerozuměl. Teď se musím přiznat, že to má daleko větší šťávu, dynamiku, protože se musí udržet pozornost. Musíte se koncentrovat. Jede to. Když se předtáčí, tak se host může splést a musí se to stopnout a znovu rozjet - je to delší, únavné, je to k ničemu. Ty debaty, besedy jsou v tomhle nádherné - mají živelnost, dynamiku, je to lepší. Mě to velmi těší a baví, že mohu jet takhle z placu. Těším se na různá setkání na různých místech s různými lidmi.   Co Vám udělalo v poslední době radost? Totéž, na co se těším - tak mám radost, když se to podaří. A potom na každý díl pořadu Dokořán. Když natáčíme s lidmi, kteří obohatí, když je to setkání obohacující, povzbuzující. Z toho mám vždy velkou radost. Když je velký ohlas a je to často tam, kde bych to nečekal. Že jsou kladné reakce od diváků zrovna na ten díl a s tím hostem, kde to nečekám. A potom lidé řeknou: Děkujeme, děkujeme. Máte úplně jinou příležitost jak vidět člověka, kterého máte ve svém dílu. Nikdy by nás nenapadlo, že může být jiný, než jsme tušili. Z toho mívám zpravidla radost.  Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat? To je svízelná otázka. Církev může rodinám pomoci - mimo jiné - i v tom, že jim bude pomáhat vidět jejich smysl a význam. Především jejich důstojnost a potřebnost. Když ve společnosti je útok na rodiny, když jsou zesměšňovány, dehonestovány, zpochybňovány, to není vůbec pravda. Všichni to víme. A Církev má moc i schopnost - už jenom proto, že Církev je sama rodina. Musí neustále pomáhat rodinám, aby neklesaly na mysli a měly vědomí, že jsou solí země. Když se nám rozsype model rodiny, tak na to pojde celé lidstvo. Bez nadsázky, bez přehánění. To je taková praktická definice toho, co znamená mít rodinu a žít v rodině a být součástí rodiny. To je nesmírně důležité. Dokonce si troufám říct, že Církev je universitou rodiny. To bych podepsal. Universitou rodiny! Už jenom pro to, že Církev je tvořena tak velkým počtem lidí, kde se usiluje o harmonii, symbiózu - i přes různost vidění, chápání. Církev je jednotící prvek. To máme jak v krbu - je tam různé dříví a oheň hoří různě, ale musí to jít jedním tahem - to znamená do komína. Když oheň v krbu nehoří správným směrem, tak se všichni zadusí, otráví. Budou muset z takového domu utéci, bude tam nedýchatelno. A Církev taky - je to v pořádku, že jsme různí, jiní, každý má své místo, svůj pohled, názor - ale prosazujeme jednotný směr. A to je zásadní. A proto tvrdím, že Církev je pro rodinu universitou, školou. Rodiče se učí chápat originalitu svých dětí. Při stejné výchově, stejném stylu - každé dítě je jiné, má jiný názor, vidění světa jiné. Nemusíme všichni být stejní. Ale v té různosti musíme hledat jednotu. Podstatný prvek Církve je jednota v různosti. My nejsme uniformní, nemáme jeden názor - to je fanatismus, sektářství. My nemáme model uniformity, ale universality. Jednota při zachování mnohosti. To je podstata rodiny. Jednota v mnohosti. Pestrost. Rodina, která nesnese universalitu, rodina, která bude žít jen uniformitou, ta pojde. V tom se nedá být, žít, rozvíjet se. Život Církve je modelem rodiny, asi tak. To mě rychle napadá, chtělo by to trošičku více myšlení, ale myslím, že to není špatně. Unum versus alia - jednota v mnohosti.

Těším se na setkání s Vámi - ve čtvrtek 12. května 2022 v městyse Bohdalov.

 

Pozvánky, nabídky.

Poutní výlet rodin s dětmi. Pardubice - mše svatá v kostele sv. Bartoloměje s biskupem Josefem Kajnekem, prohlídka náměstí a kostelů v Pardubicích. Oběd. Hrad a rozhledna na Kunětické hoře u Pardubic. Cena za místo v autobuse 200 Kč, díky dobrodincům - dítě 50 Kč; tatínci a 3. A každé další dítě 0 Kč + cena oběda a vstupného.

Plán poutí na rok 2022

15. - 17. 7. - Západní Čechy VI.     21. - 27. 8. - XXII. pěší pouť na Velehrad

10.9. - XVIII. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka     17. 9. - Králíky

Plán poutí NJ na rok 2022:

12. červenec    16. srpen  Velká Bíteš      13. září     Pavlov 13. říjen   15. listopad      13. prosinec Olešnice.  

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde -... ....

 Srdečné pozvání na 270. pouť NJ - do Olešné - v úterý 14. června 2022 v 18 hodin.

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 5. 2022. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém;

Vydává: Římskokatolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz Zodpovědný redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, telefon: 606948970