Pouť národů v Mariazell 2004 - deník a fotografie - Poutní deník 17. - 22.5. 2004 a pár poznámek o putování

 

 Pěší pouť 2004

Když nás biskupové pozvali na pouť národů do Mariazell, řekli jsme si, že tam půjdeme pěšky a že půjdeme zase z Vranova nad Dyjí. Protože jsem chtěl vyjít z domova, bylo oznámeno, že se může vyjít o dva dny dříve z Velkého Meziříčí. Vyšli jsme v sobotu 15. května v 7.57 a po 30 km a mnoha svačinách jsme o půl sedmé byli ve Valči. Muži přespali na faře, ženy u Dundů, všichni dostali výborný guláš od maminky Dundové. Ráno byla o půl sedmé mše svatá a v 7.27 jsme pokračovali dál. Jiný, ale také výborný guláš nám do Hostimi přivezli Šplíchalovi z Moravských Budějovic, strýc a teta o. Marka Dundy. Po 40 km jsme mezi sedmou a osmou večer postupně došli na Vranov a přespali na faře.

 

Poutníci

Z Velkého Meziříčí náš vyšlo 21. Z Vranova nad Dyjí nás vycházelo 169. Přihlásila se celá třída z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Pan ředitel jim dal týden volna. Šel s nimi i spirituál gymnázia, o. Jeroným, a dva pedagogové. Z Vranova vycházel také otec biskup František Lobkowicz, jedenáct kněží, tři jáhni, dva řádoví bratři a šest řeholních sester. S nimi pět římských poutníků z Jubilejního roku - čtyři kněží a jáhen František Řezníček. Muži a ženy byli zhruba ve stejném počtu, většina byla z Moravy, ale byli zde poutníci z Prahy a od Prahy, z Českých Budějovic a severních Čech. Věkový průměr byl celkem nízký díky gymnáziu, nejstarší byl Stanislav z Laviček, kterému v červenci bude 69 let, nejmladší dvanáctiletá Jana ze Znojemska. Večer nás právě tato Jana napočítala 181. Další pak dojeli přímo do školy, takže nás v úterý vychází 184. Někteří museli použít auto, jednu paní se zánětem žil museli příbuzní ve čtvrtek večer odvézt domů, někteří pak přijeli na poslední den, takže k bazilice nás v pátek večer došlo zase 184. Když počítáme s určitými nepřesnostmi, bylo nás tolik, kolik kilometrů to je z Vranova. Jano, děkujeme za počítání, i když jsme tě někdy pletli svými řečmi a mátli svým přebíháním. Jelo s námi vozidlo na zavazadla s panem Plačkem a Holíkem, kteří se něco naházeli s našimi baťohy. Osobní vozidlo s manželi Vlčkovými zase zajišťovalo dovoz unavených nebo zraněných poutníků. Díky vám všem, milí řidiči a řidičko. Pan Vlček to rád udělal, protože tím mohl navázat na rodinnou tradici. Jeho dědeček dělal celfotra, jak se podle německého Zellvater - celenský otec říkalo mužům, kteří vodívali poutníky do Mariazell.

 

Duchovní program

Páteří duchovního programu byla modlitba všech částí breviáře. Po vyjití a po Anděl Páně jsme se modlili ranní chvály. Po obědě modlitbu během dne, před dojitím večerní chvály. Modlitba před spaním byla někdy skutečně až před ulehnutím, někdy dříve, výjimečně vynechána. Bylo pěkné, jak se střídaly mužské a ženské hlasy, přičemž P. Bartoš zpíval za obě mužstva, pardon: mužstvo i ženstvo. Poutníci do Mariazell se kdysi modlívali šest růženců denně, dvakrát každé tajemství. Poutníci z Levého Hradce se modlívají čtyři růžence denně. Podle přání kardinála Františka Tomáška se modlí radostný růženec za církev u nás (zpočátku zvláště za nové biskupy), bolestný za obce, kterými procházejí, a za své farní obce a rodiny, slavný pak za Svatého otce a církev na celém světě, proto ten poslední je někdy latinsky. Od té doby, co nám papež Jan Pavel II. přidal růženec světla, modlí se ho za mír ve světě a za Evropu. My jsme se modlili růženec jen jeden, ale přítomní kněží měli ke každému desátku nádherné úvahy. Jáhen František vedl vždycky ve tři hodiny korunku k Božímu milosrdenství. Každý den měl P. Jindřich Bartoš dvě úvahy o Mojžíšovi, velkém poutníkovi.

 

Hudební program

K pouti patří zvony a písně. A zvony nám často zněly na uvítanou. Zpěvy měl na starosti otec Marek Dunda, kterému pomáhala sestra předzpěvačka, která dokázala příjemným hlasem zpívat i v nejprudším stoupání. Vranovský Fatym (FARní TÝM) vydal poutnický zpěvníček, kde byly i písně šité na míru právě pro tuto pouť. Jako třeba ta s číslem 32 a s refrénem:

K Mariazell jíti mohu, vesele si rázuji, / díky za to vzdávám Bohu, Marii se svěřuji. / U ní najdu povzbuzení, dovede mě k Ježíši, / posílí mě v pokušení, modlitbu mou vyslyší.

0. Matku lidu slovanského uctívat chci také já. * 1. Co jsem zkazil, by svou mocí Pán Bůh v dobré obrátil. * 2. Smím jí nechat to, co bylo, i to, co jsem pokazil. * 3. Děkuji s ní za vše krásné, je to přece Boží dar. * 4. Poprosím též za své bližní, aby jim Pán požehnal. * 5. Zvlášť chci prosit za trpící, aby je Pán posílil.

Refrén se může také přizpůsobit našim poměrům: na Velehrad, do Mašůvek, do Vranova, až do Sloupu, až do těch Křtin.

Některé písně byly velice nápadité a s katechetickými cíli, jako třeba č. 104, kde se připomínalo šest základních pravd víry s refrénem:

Pojďte všichni s námi, vemte svoje známý. Pojďte všichni s námi, k Mariazell jdem.

1. Základy obnovím, ostatní prohloubím. Bůh je jenom jeden a já ho mám rád. R.: pískot. 2. Bůh je spravedlivý, nejvýš spravedlivý. Dobrým chystá nebe, na to pamatuj! Nezapomeň nikdy, že i peklo hrozí, Pána to však mrzí, peklu říkám Fuj! R.: zpěv. 3. Otec plodí Syna, Syn vychází z Otce. A ta jejich láska, to je svatý Duch. Toto tajemství je nad náš lidský rozum, ve třech osobách je Trojjediný Bůh. R.: pískot. 4. Bůh dal svého Syna, aby byla vina hříchu dědičného provždy z nás smyta. Syn se stal člověkem, aby lidským dětem svou smrtí na kříži spásu zajistil. R.: zpěv. 5. Lidé bývaj hluší, že mají též duši. Nesmrtelnou duši každý člověk má. Přejí si zdravíčko, hlavně to zdravíčko. R.: pískot. 6. Když je řeč o spáse, říkám ti to v lásce, bez Boží milosti nenaděláš nic. To jsou pravdy víry, katolické víry - tak je vyznáváme, tak je věříme. R.: zpěv.

 

Poutní deník

 

Pondělí 17. 5.

I. etapa: Vranov nad Dyjí - Mold u Mariadreieichen - 39 km - nejúnavnější etapa s nejprudším stoupáním v Ledových slujích (z 320 m nad mořem na 500, pak ze 300 na 452 a 305 m nadmořské výšky)

O půl šesté snídáme, v šest je v kostele modlitba, žehnání a rozdání křížků a požehnání na cestu a o půl sedmé vycházíme. Jdeme přes národní park Podyjí a v 9 hodin po starém dřevěném mostě přecházíme Dyji, která tvoří hranici mezi Rakouskem a Moravou. Hned na druhém břehu řeky míjíme lípu, kterou zde vysadili na jaře 1990 na poděkování za pád železné opony. Už je nás 178 a vcházíme do Hardeggu, kde nás vítají zvony. Je to nejmenší rakouské město. Samotný má jen 96 popisných čísel, na předměstí jich je 37. Úředně k němu patří ještě osm vesniček, dohromady mají 953 domů a 1652 obyvatel. Přejdeme Waschbach a v Pleissingu je první zdravotní zastávka. Objevuje se četník na motorce, přehlédne naše obětavé a nadšené pořádkové s oranžovými praporky a spokojeně prohlásí: „Ti to zvládnou sami." V klidu odjede, pouze odpoledne se ještě kolem nás mihne, spíše na rozloučenou než na kontrolu. Dnes máme spát ve farnosti Panny Marie Bolestné u Tří dubů (Mariadreieichen). Farářem je tam benediktin Pater Robert Bösner, veliký přítel Čechů. Vydatně nám pomáhal už při organizování pouti. I na dnešní večer pro nás připravil překvapení. Vše zařídil tak, aby při našem příchodu byl vztyčen opravený kříž na věži. Do něho chtěl vložit mimo jiné i listinu s podpisy všech poutníků. Proto se začínáme na ruční papír anglické výroby podepisovat obyčejným perem namáčeným do duběnkového inkoustu. To bylo skřípání a kaněk.

Přes Weitersfeld a Prutzendorf přicházíme po 23 km do Starrein a pak do Salapulky. Oba názvy mohou připomínat dávné slovanské obyvatele, protože v jejich kořenech lze vystopovat starostu a skály, případně hory. A skutečně: poutní kostel před námi se německy jmenuje Maria na horách, pochází z 12. století, a proto místní lidé hrdě říkají, že je starší než Mariazell. Před námi přešla veliká bouřka, na nás spadlo jen pár kapek. Tady přecházíme z okresu Hollabrunn (kde mají motorová vozidla značku HL) do hornského (HO). V Hornu, který mineme, žije přes 6 tisíc obyvatel a říkají mu školní město, protože v něm je mnoho škol a učilišť. Od dvou do tří odpočíváme po ujití 26 kilometrů u kostela Maria in Gebirge. Přes Walkenstein, kde nás opět vítaly zvony, a Keinreith dojdeme do Rodingersdorf. Vítá nás místní děkan, polský kněz, a nabízí malé občerstvení. Pak opouštíme asfalt a lesní cestou jdeme až k poutnímu prameni nedaleko baziliky. O půl sedmé jsme už všichni před ní. Jeden ze starších poutníků pak řekne, že v pondělí to bylo vražedné tempo.

Před bazilikou Panny Marie Bolestné žehná otec biskup František Lobkowicz kříž, do pouzdra jsou vloženy medaile svaté Zdislavy a svatého Jana Sarkandra, ostatky otce Pia, eura a české mince, takže je tam na dvacetikoruně i svatý Václav. Dávají tam i tu listinu s našimi podpisy a my můžeme sledovat, jak to šikovní mistři vše vytahují nahoru. Pak je mše svatá česky. Na ni přišla schválně jedna paní, která jako dítě zažila v našich Sudetech hrůzy odsunu, a proto zatrpkla vůči české vlasti i řeči. Když se dozvěděla, že mladí Češi půjdou pěšky do Mariazell, vše v ní roztálo a rozhodla se, že se s námi po desítkách let opět pomodlí česky Otčenáš. Chtěla však zůstat skrytá mezi lidem Božím, řekla to jen místnímu knězi. Pak jdeme ještě jeden kilometr pěšinkou do školy pro opraváře traktorů, kde nám nachystali dobrý guláš a celkem dobré spaní. Dvacet pokojů po dvou postelích stačilo pro našich osmdesát poutnic, protože polovina z nich si ustlala na zemi. Kluci všech věků zalehli po chodbách a sálech. Chrápali pořádně, i mne to mnohokrát vzbudilo, ale díky únavě jsem vždy znovu usnul a spal dál.

 

Úterý 18. 5.

II. etapa: Mold - Langenlois - 30 km (podle některých výpočtů jen 26) - nejkratší a nejmalebnější etapa (z 305 m nad mořem na 210 m nadmořské výšky)

O půl šesté snídáme, deset minut po šesté vycházíme. Na státní silnici nás už čekají četníci na silných motocyklech, zastaví dopravu a my krásně přecházíme. Přes Zaingrub, kde jsme přesně v 7 hodin, takže nevíme, zda se zvony rozezněly kvůli nám, anebo dle časového spínače, přicházíme do města Gars a.d. Kamp, které má přes 3 tisíce obyvatel. Odpočíváme vedle kostela svatých Šimona a Judy. Před sebou vidíme zříceniny hradu, který postavili Babenberkové ve 12. století, a kde se narodil svatý kníže Leopold III. Jeho obrazy si nelze splést se svatým Václavem, ačkoli bývá stejně oblečen, protože vždy drží v ruce malý kostelíček. Svatého Leopolda vychoval svatý Altmann. To byl biskup z Pasova, kterého vyhnali sem do Dolních Rakous a který zde založil klášter v Göttweig, na hoře, kde byla uctívána pohanská bohyně Chotěvina. Na ploše mezi zdmi babenberského hradu se hraje a zpívá. Často tam vystupují soubory a divadla od nás. V Gars se objevují další dva četníci na motocyklech, že nás provedou městem. Nejprve jeden z nich projede trasu, aby se ubezpečil, že to tam půjde. Sestupujeme údolím říčky Kamp. Zde začíná malá vinařská oblast, obec Langenlois (přes tři tisíce obyvatel), kam dnes míříme, je největší vinařská obec v Rakousku. Vypěstují více vína než v Kremži, která je daleko větší. Obojí vína jsou proslulá a obě oblasti mezi sebou pořád úporně soutěží.

Podle řeky vede cyklostezka s krásným německým složeným názvem: Kamptalradweg (kampským údolím pro kola cesta). Není však možné po ní jít, protože byla poškozena při povodních v srpnu 2002. Zanedlouho přecházíme do okresu Krems (KR), česky Kremže, což nám připomíná slavnou hořčici. Objevuje se jiná dvojice četníků a naprosto tiše a bez řečí nás vpředu a vzadu doprovázejí dál, tentokrát v autech s rozsvícenými majáčky. Dále jdeme přes Zitternberg, Buchberg a Plank. Na jednom parkovišti nás čekal pán, který mluvil dost dobře česky. Daroval nám plnou tašku různých mazání a obvazů. Na vše se vyptával a nakonec řekl, že je škoda, že s námi nejdou žádní Rakušané. Za Plankem je kolem desáté druhá zastávka. Projdeme Altenhof, kde z jednoho domu vyběhla paní a utíkala ke zvoničce, aby nám na uvítanou pustila zvon, a odbočíme ze státní silnice na polní cesty. V obci Stiefern se mezitím porouchal vodovod, proto jsme museli procházet po jednom vedle dělníků, kteří jej opravovali. Vrátili jsme se na vedlejší silnici a v Schönberg jsme se po poledni krátce zastavili v kostele. Na začátku osady Neustift byla od jedné do dvou zastávka na oběd. Místní nám pustili pitnou vodu.

Přes Zöbing jsme ve 3 hodiny došli na kraj Langenlois, kde nás u četnické stanice čekal pan farář a pan ředitel Gartenbauschule. Za půl hodiny jsme pokračovali dál a ve čtyři jsme už byli ve škole. V 17.00 byla mše svatá v sále a po ní večeře s pořádným zákuskem, který všichni poutníci i poutnice přivítali potleskem. Podle velehradského zvyku byl pak v sále první veselý večer se scénkami. Byl pozván pan ředitel, dostal na památku poutnický kříž, ale vrátil ho se slovy: Doneste mi jej do Mariazell a já se pak u vás doma pro něj někdy zastavím. Spali jsme v tělocvičně a na chodbách, pár děvčat dostalo úpal, ale ráno byly opět fit.

 

Středa 19. 5.

III. etapa: Langenlois - Sankt Pölten - 35 km - nejbližší prostým lidem, půjdeme jim přímo humny (z 210 m nad mořem na 203 u Dunaje a pak na 271 m nadmořské výšky)

V šest jsme posnídali. Bylo pěkné, když jsme chtěli za snídani poděkovat zpěvem. Podle velehradského vzoru jsme měli nachystané dvě znělky, samozřejmě přeložené do němčiny. Místo Zdravíme Vás bylo Wir grüssen Sie, aleluja a místo Děkujem Vám bylo Viel Dank Ihnen. A zpěváci začali Wir danken Sie - Děkujem Vás. Nikdo se ani neušklíbl, jen pár mladých studentíků z AG mě pak jemně upozorňovalo na správné pády. Ve tři čtvrtě na sedm jsme vyšli zase na jih. Přijel zase ten pán s další brašnou plnou mazání pro chodce a s obálkami a poštovními známkami. V tom zmatku jsem se ho zapomněl zeptat na adresu. Pán Bůh mu štědře odplať. Přešli jsme státní silnici a podle ní jsme šli mezi vinicemi. Už po hodině byla zdravotní zastávka, protože naše milé a obětavé zdravotnice nás po včerejších zkušenostech nabádaly, že musíme často pít. Opět přes státní a několik křižovatek a byli jsme v Gneixendorf. Je to už předměstí Kremže, kdysi zde nějaký čas pobýval i Beethoven. Za druhé světové války zde byl zajatecký tábor pro Ukrajince. Říká se, že silnice vede v místech, kde jsou hromadné hroby, v nichž má být asi 50 tisíc pochovaných obětí. Už je to víc jak 50 let po té hrozné poslední světové válce, a rány ještě nejsou zahojeny. Není lehké přiznat si ošklivou vinu. Ani pro Rakušany. Oni i obyvatelé bývalé NDR se tváří, jakoby se ty hrůzy nacismu týkaly jen bývalého západního Německa. A tam už pokání skutečně dělali, svůj podíl přiznávají a snaží se jej odčinit. Rakušany a východní Němce (ale svým způsobem i Čechy za to barbarské vyhnání Němců, z nichž 90 procent bylo naprosto nevinných) to teprve čeká. Ačkoli to nebude lehké, bude se to muset udělat.

A už jsme v Kremži, městě, které má kořeny v hluboké minulosti a dnes přes 11 tisíc obyvatel. Kaplan jedné ze tří farností, které zde jsou, s pastorační asistentkou nám jdou naproti a vítají nás. V blízkosti zde žil v 5. století svatý Severin. Zde začíná oblast Wachau, nejkrásnější část celého údolí Dunaje, kde jsou známé hrady a kláštery. Göttweig patří mezi ty nejslavnější, je na kopci, který je zdaleka vidět, naštěstí nebudeme muset vylézt až k němu, ale obejdeme ho. Město se jmenuje stejně jako říčka, která se v těchto místech vlévá do Dunaje. Přecházíme ji po úzkém dřevěném mostku a pak zamíříme na ohromný most přes Dunaj. Asfaltová stezka nás přivede ke kamenným schodům a po nich vystoupíme nahoru na most. Při přípravě trasy se po levé lávce dalo přejít na druhou stranu, osobně jsme si to kontrolovali. Minulý měsíc se totiž opravovala pravá lávka. Jenže mezitím ji dokončili a přesunuli se na naši stranu a uzavřeli levou lávku. Proto jsme nemohli jít dál. Po schodech jsme sestoupili k řece, ale pořád jsme byli na stejné straně, proto jsme se museli vrátit nahoru a po těch prvních schodech zase slézt dolů, podejít silnice vedoucí k mostu a vystoupit na tu čerstvě opravenou lávku na druhém boku. V 9.32 jsme konečně přešli Dunaj a uvědomili si, jaká je to překážka a o co horší to muselo bývat dříve.

Na pravém břehu jsme šli asi jeden kilometr po cyklostezce. Před náspem nás čekal pan farář z Fürthu, P. Benno, a byla tam zdravotní zastávka. S ním jsme pak šli na jih proti proudu řeky Fladnitz přes Palt a Fürth, kde nám na faře nabídl občerstvení. Pak jsme obešli kopec, na kterém stojí klášter Göttweig. Jako dárek přijali naši poutníci sdělení, že nebudou muset vyšplhat nahoru. Na kraji další obce Paudorf nás ženy obdarovaly Müsli tyčinkami. Vzpomínáme na heslo: Vezmi si Müsli a na kilometry nemysli.

V tom se objevuje místní farář, P. Udo Fischer, fotografuje nás, pak rychle odjíždí a pouští zvony. V novém kostele v Hellerhof, který postavil ke cti svatého Altmanna, zakladatele blízkého kláštera, nás pak krátce zdraví a vypráví o poutích do Mariazell, které zde obnovili. Farníci pak na dvoře nabízejí nápoje, vděčně přijímáme a odpočíváme na vyhřátém trávníku. Cítíme se tu opravdu jako doma. Za chvilku však mladí gymnazisté vyskočí, rozestaví se po dvoře a začnou mezi sebou házet diskem. Je vidět, že odpočívají rychle. Ostatní, sedící i ležící poutníci, to jen tiše obdivují.

Pokračujeme na Hörfarth. Za ním vstupujeme do okresu Sankt Pölten (PL). Někde v těchto místech jsme také vstoupili do části, která se nazývá Mostviertel - Moštová čtvrtina, někde jsem však četl: Moosviertel, což by byla Mechová. Země Dolní Rakousy je totiž turisticky dělena na čtyři čtvrtiny. Když jsme překročili Dyji, procházeli jsme krajem Vína, jak by se také mohlo přeložit Weinviertel. Na jih od Čech je Lesnatá čtvrtina a za Vídní je to Hornatá čtvrtina. Přes Meidling jdeme dál klidnou silnicí, která vede za humny několika vesnic. Ve Fuggingu je od půl třetí hodinová zastávka na oběd. Pan starosta a zároveň velitel hasičů nám otevřel hasičku, kde občané připravili pití. Pak jsme se společně fotografovali. Přes Greiling, Diendorf a Abgern jsme za hodinu přišli do Kleinhein, kde nám v kněžském domově nachystali občerstvení.

Pan farář nás pak za doprovodu četníků vedl polními cestami až k městu St. Pölten. Kolem roku 300 se jmenovalo Cetium a žil zde svatý Florián. Pak je dobyli Maďaři, v roce 800 zde byl první klášter, který získal ostatky svatého mučedníka Hippolyta. Tak vzniklo nové jméno: St. (Hip-) pol (y) ten. I zde císař Josef II. zrušil klášter a budovy předal novému biskupství, které zde ustanovil, ačkoli to bylo jen malé městečko. Dnes má přes 30 tisíc obyvatel, ale už dvacet let je hlavním městem Dolních Rakous. Obyvatelé této země se pro to rozhodli v referendu. My vstupujeme do předměstí Viehofen. Zde byli založeni křesťanští demokraté hned jak vyšla první sociální encyklika „Rerum novarum". Četníci nás doprovázejí i po rušných silnicích, neomezují nás, a tak se stane, že chodník na posledním mostě je najednou zatarasen ohromným betonovým kvádrem. Profesionálové v uniformách neztrácejí duchapřítomnost, zastaví celkem rušný provoz a my můžeme vstoupit do vozovky. Za chvilku jsme už na druhém břehu a po kilometru mezi rozkvetlou řepkou jsme v sedm hodin v domovech společenství Emmaus, které nás dnes hostí. Po mši svaté ve stanu je večeře na vybranou - guláš nebo zeleninová směs. Stihne se i další veselý večer.

 

Čtvrtek 20. 5.

IV. etapa: Sankt Pölten - Türnitz - 40 km (podle některých měřičů a ukazatelů na silnicích by to mohlo být až 44 km) - nejdelší etapa, ale tři čtvrtiny po cyklistické stezce (z 271 m nad mořem na 466 m nadmořské výšky)

Snídáme v šest hodin a po půl sedmé vycházíme po cyklistické stezce proti proudu řeky Traisen zase po Traisentalradweg. P. Robert Bösner z Mariadreieichen už předem zařídil, že nám odbor dopravy povolil po ní jít, protože místy je tam chodcům vstup zakázán. Na předměstí Harland se k nám přidává mladý Rakušan Martin Zawodski a celý den s námi půjde, dnes je totiž slavnost Nanebevstoupení Páně a v Rakousku je státní svátek. Proto i na cyklostezce je od rána čilý ruch a pořádkoví musí často volat: Ustupte napravo. Stále proti proudu po stezce po tomto břehu míjíme Eggendorf a Wilhelmsburg (přes pět tisíc obyvatel). To už jsme v okrese Lilienfeld (LF). Máme několik zdravotních zastávek v přírodě, někteří se přitom ještě stačí zchladit v řece, protože sluníčko začíná pražit. Přes Göblasbruck a Rotheau přicházíme k nádraží v Traisen, kde je za poledne delší zastávka. Město je pojmenováno podle řeky, má přes dva tisíce obyvatel a je známé tím, že zde byla založena rakouská socialistická strana. V Taneční kavárně U Adyho nám zadarmo nabízí záchody.

O tři čtvrtě na dvě je hodinová zastávka na oběd v Dörfl, který už je částí Lilienfeld. Těsně na okraji obce byla stezka odkloněna. Nevšimli jsme si toho a najednou jsme se octli před drátěnými zátarasy. Zdatní poutníci, v civilu hasiči, je hned zdatně uvolnili a po přejití zase uzavřeli. Bylo by totiž nemilé, kdybychom museli nějak obracet celého poutnického hada, který se místy roztáhl až na půl kilometru. V Lilienfeld žije přes 2000 obyvatel a je zde slavný cisterciácký klášter. Kněží z něho slouží v okolních farnostech. I pan farář z Türnitz, kam dnes dorazíme, je členem tohoto společenství. Pak jsme došli do Schrambachu, kde končila 32 km dlouhá stezka, a pokračovali jsme dál po silnici přes Freiland. V Lehenrotte, kam jsme došli kolem páté hodiny, nás čekal pan farář, jehož tatínek se narodil v Československu, a starosta Türnitz, protože tato obec už pod něho spadá. Zdravotní zastávka byla v restauraci Traisentalhof. Pak jsme šli kolem kostela, kde nám místní pan farář pustil zvony.

Posledních 7 km stoupání do Türnitz bylo únavných. Otec biskup František Lobkowicz, který dosud vše obdivuhodně zvládal, zde podlehl takové netrpělivosti, že prohlásil: „Jestli za příští zatáčkou nevykoukne první stavení, tak překousnu žížalu." A opravdu, střechy Türnitz se vzápětí ukázaly, a tak byli oba, biskup i kroužkovec, ušetřeni nepříjemných věcí. O tři čtvrti na sedm vcházíme do kostela svatého Martina, kde uchovávají trn z koruny Pána Ježíše. Proto se česky této obci říká Trnice. Po mši svaté dostáváme večeři od místních žen. Zapékané těstoviny vhodně doplnily čerstvým zelím, které dodalo našemu tělu potřebné vitamíny. Děkujeme za tak dobrý nápad. Ubytování je ve venkovské škole, kde je málo vody a žádná sprcha. Omlouvám se, že jsme to předem neřekli, ačkoli jsme to věděli od první přípravné cesty. Pro mnohé poutníky a zvláště poutnice to bylo nepříjemné překvapení. Nechtěli jsme však dopředu kazit náladu a podrývat morálku.

 

Pátek 21. 5.

V. etapa: Türnitz - Mariazell - 31 km - nejromantičtější, s největším výškovým rozdílem (ze 466 m nad mořem přes hřeben ve výšce nad 1000 m, pak na 871, 785 a k cíli v 868 m nadmořské výšky)

V šest hodin snídáme a v půl sedmé vycházíme. Poměrně brzy scházíme ze silnice a stoupáme proti proudu potoka Retzbach až k vodopádům. Před nimi je v deset hodin zdravotní zastávka. Přes vodopády jdeme po několika dřevěných lávkách s pevným zábradlím. Je to náročné, poslední poutník prošel v 10.50. Pak se pokračuje lesní cestou na hřeben kopce, který je víc jak 1000 m nad mořem.

Polední modlitbu máme u mysliveckého posedu asi 1 km před Ulreichsbergem. Tam se rozdělíme, část jde dolů husím pochodem úzkou zarostlou stezkou s příkrým klesáním, druhá část se dává širokou cestou kolem krmelců, k čemuž máme zvláštní povolení od místního mysliveckého rady (ale nebylo tak lehké je dostat), a přichází do obce s desetiminutovým zpožděním. V obci je hodinová přestávka na oběd a pak pokračujeme po silnici dolů. Asi po 2 km přecházíme druhé zemské hranice a jsme už ve třetí zemi - ve Štýrsku (první byla Morava, druhá Dolní Rakousy, které zde končí) a pokračujeme pořád dolů kolem Hubertova jezera. Pod ním u kříže je předposlední zdravotní zastávka, při které nás natáčejí a krátce se nás vyptávají redaktoři Česká televize.

Poslední zdravotní zastávka je po čtvrté hodině u kapličky ve výšce 785 m. Tam se napojujeme na poutní cestu, kterou se chodilo z Maďarska. Zbývá nám už jen prudké půlkilometrové stoupání, při kterém zažijeme opravdovou, i když krátkou bouři. Neustále nás předjíždějí naši poutníci na kolech.

Ve čtvrt na šest jsme v Mariazell a jdeme po Uherské ulici. Při prvním spatření poutního chrámu podle starobylého poutnického zvyku vkleče zdravíme Pannu Marii jako Královnu, proto se modlíme Zdrávas Královno. Někteří pak pokračují bosi. O půl šesté přicházíme k bazilice. Je zavřená, právě ji uklízejí před hlavním večerním programem. Když jsem odpoledne odhadl, v kolik hodin tam dojdeme, chtěl jsem to zavolat mobilním telefonem na faru a do poutní kanceláře. V horských údolích pochopitelně nebyl signál. Naštěstí a díky Bohu potkáváme polského děkana z Rodingersdorf, kterého se na nás vyptává rakouský jáhen, který má být brzy vysvěcen. Když mu slíbíme, že se za něj pomodlíme, jde do kanceláře a zařídí, že nás všechny pustí dovnitř. Tam se setkáváme s našimi bohoslovci, kteří připravují večerní program, krátce se pomodlíme a jdeme se ubytovat do stanů pro mládež. Proběhne poslední veselý večer, někteří jdou do baziliky. Prohlížíme celý areál, využíváme jídelny a sprchy a připravujeme se na zítřejší slavný den.

S pomocí Boží a pod ochranou Panny Marie, Voditelky našich cest, a andělů strážných jsme z Vranova ušli 175 km a překonali celkem 1030 m výškového rozdílu ve stoupání a 480 m v klesání. Pan Jiří Zeman spočítal, že z Velkého Meziříčí jsme prošli celkem 79 obcí, třiadvacetkrát dostali občerstvení a jednadvacetkrát nám na uvítanou zvonily zvony na věži. Jednou nám zazvonily zvonky celého stáda krav, které se k nám zvědavě hnalo.

 

Poděkování:

Bohu díky.

Marii Průvodkyni na cestách díky.

Svatým apoštolům Petru a Pavlu a Jakubovi díky.

Svatému Kryštofovi a andělům strážným díky.

A vám, poutníci mladí i staří, díky. Byli jste výborní. Zvláště děkujeme pořádkovým, řidičům doprovodných vozidel a zdravotníkům, schóle a zpěvákům.

Pán Bůh odplať nastokrát také všem dobrodincům, kteří nám tolik pomohli u nás a hlavně v Rakousku.

 

O putování všeobecně

Poutník kráčí s Boží pomocí a pod ochranou Panny Marie, andělů strážných a všech svatých patronů. V žalmu 91 čteme, že Bůh přikázal svým andělům, aby nás chránili, a v žalmu 84 se píše, že člověk nalézá pomoc u Boha, když se chystá na svatou pouť. Poutník pamatuje, že: 1. Pouť je kus života krásného, ale těžkého, jak se dá dle pravdy říci s básníkem. 2. Putuje se vždy ke slávě Boží a ke cti Panny Marie a svatých. 3. Kříž na krku se nese na znamení duchovního rozměru, a proto se při pouti zpívají duchovní písně, i když ani ty ostatní nejsou zakázány, pokud jsou slušné. 4. Přichází i pokušení. Záložáci si možná vzpomenou na to ironické: Na vojně se spěchá, aby se čekalo, a pak se čeká, aby se spěchalo. Je možné, že tato myšlenka někdy napadne i poutníka, který jde ve větší skupině. Ať se podaří, aby brzy vypadla a upadla v zapomnění.

 

 Putování v baroku

Do Mariazell se chodilo třemi poutními cestami. Nazývaly se Via sacra - Posvátná cesta, německy Gnadenweg - Milostná cesta. Trasy byly pevně stanoveny. Z Vídně se chodilo 4 dny a bylo to 141 km (první den do Allandu - 35 km, další do St. Veit /Gölsen - 40 km, pak do Annabergu - 43 km a poslední den do Mariazell - 23 km). Ze Štyrského Hradce 3 dny - celkem 115 km (45, 45 a 25 km). Brněnská cesta byla náročnější: Za 6 dní urazili poutníci 250 km. Z Brna od svatého Jakuba vycházeli 21. srpna ve 3 hodiny ráno a večer už byli u kapucínů ve Znojmě s 60 km za sebou. Zde se setkávali s poutníky vycházejícími z Oslavan, Rouchovan a Třebíče, kteří to měli o něco blíže - z posledního města „jen" 46 km. Druhý den byl pro ně „odpočinkový", přes Retz a Pulkau došli po 35 km do Eggenburgu. Třetí den ušli 50 km, přes Langenlois a dřevěný most v Mautern vystoupili až do kláštera v Göttweig. Čtvrtý den šli přes Meidling a St. Pölten do Wilhemsburgu, celkem 37 km. Pátý den se v Traisen spojili s cestou vídeňskou a přes Lilienfeld a Türnitz došli po 45 km až na Annaberg, který je téměř 1000 m nad mořem. Na šestý den, tedy 26. srpna, jim zbývalo už jen 23 km. Při pohledu na nádherné hory obdivovali dílo Stvořitele. A názvy obcí Joachimsberg a Josefsberg podobně jako Annaberg je zase vedly k myšlenkám na Matku Boží a celou její rodinu. V roce 1705 přišlo z Brna 700 poutníků, ze Znojma v květnu 166 a 476 pak v srpnu. 26. srpna 1712 přišlo z Brna 1384 poutníků. Brněnská procesí byla dvojjazyčná, vedli je vždy dva kapucíni, každý v jedné řeči. Poutníci s sebou nosili suché kůrky a ovocné křížaly, aby to bylo lehčí. Ženy s sebou braly též zásmažku na polévku. Pitná voda byla dříve všude.

 

 Putování dnes

Když se P. Udo Fischer, třicetiletý benediktin z Göttweigu, seznamoval se svou novou farností Paudorf, přišla řeč na jména ulic v této obci. Jedna se jmenovala Celenská, protože po ní se kdysi chodívalo do Mariazell. S farníky se rozhodl, že tam začnou znovu putovat. Poprvé šli v roce 1982 a pouť obětovali za svobodu u sousedů v Československu. Chodili tak každý rok. Při deváté pouti v roce 1990 už s nimi mohli jít věřící z Třebíče. Poutní novéna se naplnila. Trasu trochu upravovali, dnes to mají rovných sto kilometrů za tři dny, přespávají stále na stejných místech. Vycházejí vždy v pátek po Božím Těle v 6 hodin 20 minut, ujdou 46 km a v 18.20 jsou v Rabensteinu, v sobotu vyjdou zase v 6.20 a přes kopec ve výši 1031 m dojdou v 17.20 po 32 a půl kilometrech do Annaberg. V neděli vyjdou zase v 6.20, dvakrát překonají hranici tisíce metrů a o půl dvanácté jsou po 23 km v Mariazell. Svou trasu nazvali Via Sacra Nova. Na první pouť jich šlo 14, na druhou 43, pak se to ustálilo přibližně na 150, nejvíc jich bylo, pokud je mi známo, v roce 1990, a to 196. Pan farář a několik ostatních se zúčastnili každý rok. Pravidelně s nimi také chodí věřící z Třebíče, kam zase otec Fischer jezdí často kázat na jejich „Mariazellskou slavnost" koncem srpna.

 

Pouť do Říma

V roce 2000 jsme ji chtěli dát jako dárek Pánu Ježíši k jeho narozeninám. Šli jsme z Vranova nad Dyjí, abychom vyšli z naší vlasti, ale měli to nejkratší. Z téhož důvodu jsme šli přímo na jih, tedy přes Mariazell. Tenkrát jsme vyšli v úterý 16. května ráno a do Mariazell jsme přišli v sobotu 20. května večer. Asi za týden, to už jsme byli v Korutanech, jsme si řekli, že do Mariazell to byla jen procházka. Každý rok chodíme toho 16. května na poděkování první etapu do Mariadreieichen.