Pěší pouť z Moravy do Cách 2007 - Úvod a 1. část deníku, který s fotografiemi vyšel v Kartuziánském nakladatelství v prosinci 2007:

 

Předmluva

Marek Orko Vácha

Proč do Cách a s jakým poselstvím

Jan Peňáz

Dějiny poutí do Cách

Jan Peňáz

Poutní deník

Jan Peňáz

Dojmy ostatních poutníků (a motopoutníka)

Jiří Horský, Josef Král, Karel Nevěčný, Valéria Kosíková, Josef Šobáň

Duchovní závěr

Jan Peňáz

Dodatky:

Dary českých a slovenských poutníků, památky pro poutníky

Libor Gottfried

Poznávací značky aut

AUF DEM PILGERWEG ZU FUß NACH AACHEN  (naše poselství v němčině)

 

Předmluva:

Pouť není jen folklór

Marek Orko Vácha

 

Na poutích se mi nejvíce líbí kudy vedou a kam vedou. Pouť totiž musí být putování přírodou a musí končit v kostele.

Při duchovních cvičení je to exercitátor, který svými přednáškami dává podněty k rozjímání, při pouti je to samotná příroda, která dává impulsy k úvahám, neboť nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.

Vzpomínám, kdysi dávno, na osamocené putování skalami a na náhlý dojem, že jsem součástí přírody, dílo Boží, že hmota mého těla je vypůjčena z hor, říček a větru, a že ji zanedlouho zase vrátím zpět. Uvědomil jsem si, že vápník v mých kostech je stejný jako ve vápencových skalách kolem mě. Když se rdím, železo v mé krvi je stejné jako to, co způsobuje červenou barvu železných rud. Voda v horských potocích je stejná voda jako v mém těle a vzduch který dýchám je součástí poryvů větru. Stará indiánská pravda: jsme částí země, a ona je částí nás, jsme tančící skály.

Jiné putování: cesta po ledovci na Antarktidě, hodiny a hodiny chůze po jednotvárně bílé a rovné desce. Pro člověka zvyklého na obzory a zelené kopce je v tom něco fantaskního: kolem dokola jednotvárné ledové bílo až daleko k horizontu, nekonečný kruh jiskřivé bělosti ledovce, který na obzoru splývá s oblohou. Rozlehlá rovina bez jakéhokoliv orientačního bodu, bezživotné bílo, kdy všechny směry jsou zdánlivě stejné a směr určuje jen nejistá střelka kompasu. Jeden krok za druhým, hodinu za hodinou, bez představy doby a délky pochodu. Paralela s duchovním životem se nabízí sama. Po hodinách chůze se ze sněhu vyloupnou obrysy skal. Skály jsou holé a studené, ale přesto nikdy nikomu nejsou tmavé bloky balvanů milejší než polárním cestovatelům, neboť skály znamenají pevnou zemi bez trhlin a země znamená život.

Krom putování přírodou má pouť ještě jednu důležitou vlastnost, a to, že má cíl.

Staří křesťané označovali hřích slovem hamartia. Znamenalo to prý původně situaci, kdy se lučištník při střelbě minul. Termín hamartia je zábleskem geniální intuice: hřích je minutí se cíle, hřích je jakákoli cesta, která nekončí v Bohu. Hřích je první cesta marnotratného syna. Když jde pryč z domu svého otce, je již jedno, kam půjde, všechny směry jsou špatné. A z tohoto zorného úhlu je pouť opakem hříchu, neboť smysl pouti je v tom, že končí u svatostánku v kostele. Pouť tak symbolizuje život samotný, cestu od narození k smrti, cestu zpět.

Náš život ale již dávno není pouť. Moudrý polský sociolog Bauman přirovnává život moderního člověka k hudebnímu klipu: mnoho krátkých záběrů, které spolu dohromady souvisí jen velmi volně, epizodičnost a nekonsekventnost jako program, bezcílné bloudění životem a snaha o co nejkomfortnější čekání na smrt. Současná katolická renesance poutí je tak možná intuitivním protestem proti současné situaci. Pouť tak zdaleka není jen mělký náboženský folklór, nýbrž vyjádřením něčeho velmi tajemného a symbolického v člověku. Vždyť samotný zakladatel křesťanství o sobě řekl, že cestou je on sám.

 

 

Proč do Cách a s jakým poselstvím

Jan Peňáz

Papež Jan Pavel II. přidal do růžence pět dalších událostí z Písma. Chtěl, aby si lidé více připomínali, že Pán Ježíš byl pokřtěn, že na svatbě v Káně zjevil svou moc a také, že hlásal radostnou zvěst a vyzýval k pokání a pak že byl proměněn a ustanovil Eucharistii..

Všechna tato nová tajemství se modlí všichni katolíci, ale to třetí svým způsobem hlásá každý poutník. Jeho příchod je vždycky radostnou událostí, on sám je rád, že došel, anebo že se aspoň k cíli přiblížil, protože na pouti je tím hlavním cíl. Tím se poutník liší od tuláka nebo turisty. Srovnání s turistou vyznívá navíc ve prospěch poutníka. Ten totiž získává nejen všechna dobrodiní, o kterých turista nemá ani ponětí, ale návdavkem je ještě obdarován i všemi dobrodiními turistiky (poznání míst, lidí, kultury a v neposlední řadě i shazování přebytečných kil a posilování zdraví).

Příchod poutníka je radostnou událostí pro ty, kdo ho vítají. Pokud nejsou závistiví, potěší je, jak se to šlape aspoň někomu, pokud jsou citliví, tak jim udělá radost, že mohli pomoci člověku v nouzi, kterým je každý cestující, ale především ten pěší. Poutník, který chce dosáhnout cíle, ví, že to bude něco stát a je předem připraven brát všechny obtíže jako pokání.

Na jih od Alp jsou tři starodávná poutní místa a to Svatá země, Řím a Compostella. K nim se řadí tři novější poutní místa, všeobecně známá: Lurdy, Fatima a La Saletta. Na sever od Alp byly ve středověku nejstarším a nejdůležitějším poutním místem Cáchy. Je to jedno z mála německých měst (kromě těch v těsném sousedství s Čechami nebo Moravou), pro které se užívá naše české pojmenování. Německy se jmenují Aachen a leží na hranicích Německa, Belgie a Holandska, asi 800 km od Prahy.

Kostel Panny Marie tam dal postavit Karel Veliký, byl dokončen r. 800 a dnes je to světová památka UNESCO. Už tenkrát počítal císař s tím, že to bude kostel poutní a proto jej vybavil sedmi látkovými ostatky, které získal v Cařihradě: košilkou Panny Marie, plénkami Pána Ježíše, plátnem, na němž byla položena hlava Jana Křtitele, bederní rouškou Pána Ježíše, čistým hrobovým plátnem, zástěrou, kterou měl při poslední večeři, a jeho potní rouškou. Hned tam začalo putovat velké množství poutníků. Jejich touhu později vyjádřil biskup Klaus Hemmerle slovy: „Chceme jít k Ježíši, Marii a Janovi (Křtiteli) až na dotek šátku."

Do Cách vedla i takzvaná Česká cesta. Už dlouho však po ní nikdo nešel. A přitom je lemována sochami sv. Jana Nepomuckého, které nám i v cizině připomínají naši vlast. Přímo v Cáchách stojí první kostel v dějinách zasvěcený sv. Vojtěchu a v dómě býval oltář sv. Václava.

Na pouť do Cách jsme šli s trojím poselstvím:

1) poděkovat za svobodu a za to, že už padly hranice mezi evropskými zeměmi.

2) konat pokání za všechny války a křivdy, ke kterým došlo dávno i nedávno na obou stranách.

3) prosit za obnovu křesťanských kořenů Evropy, protože nechceme, aby uschly.

Vyšel jsem z Moravy, přímo z domu, a byl jsem rád, že po určitém váhání se z takzvaného ateistického národa vypravilo ne pár Čechů, ale přímo dva páry. Je zajímavé, že v naší čtveřici byla nakonec zastoupena jak Morava tak i Slezsko (Josef Král, rolník z Opavy, 66 let), hlavní město Praha (Karel Nevěčný, knihovník, 60 let) i Čechy jako takové (Jiří Horský, geodet z Kladna, 67 let) a že se přidalo i Slovensko (Valéria Kosíková, učitelka z Trenčína, 57 let). V naší vlasti náš doprovázel Michal Seknička z Laviček (kabelář, 34 let). Šli jsme přes Prahu, kde jsme dostali požehnání od primase Čech, nástupce sv. Vojtěcha kardinála Vlka.

Podařilo se, že ostatní poutníci vyjeli z Levého Hradce u Prahy, kde byl sv. Vojtěch zvolen biskupem a že jsme s nimi v Cáchách mohli jít pár posledních kilometrů společně.

Dneska se hodně mluví o prolínání kultur. A kvůli tomu se létá až na druhou stranu zeměkoule. Když člověk jde pěšky, nedostane se tak daleko, ale přilne víc k té zemi pod svýma nohama, daleko více pozná i běžný život, může se zastavit, prohlédnout, zeptat. A myslím, že všichni Evropané potřebují toto prolínání právě proto, že ty ostnaté dráty je tak dlouho a tak surově oddělovaly. A přitom jsme propojeni bývali všichni v duchu poutnickém tedy navýsost křesťanském. Proč to znovu nepřipomenout sobě i druhým, když přece každý z nás může díky Ježíši Kristu brát život jako pouť, jako návrat k jeho i našemu Otci.

 

Dějiny poutí do Cách

Jan Peňáz

Osmiboký chrám Panny Marie dal postavit sv. Karel Veliký kolem roku 800 podle vzoru chrámu sv. Vitala v Ravenně a Boží moudrosti v Cařihradě.

Náš otec vlasti Karel IV. k této kapli přistavil kněžiště ve stylu Svaté kaple v Paříži. Dnes je tato takzvaná Chórová kaple větší než ta původní. Do Cách se od nás putovalo už před ním, ale první pravidelná pouť od nás do Cách se konala v roce 1349, osobně se jí zúčastnil právě on a byl tam (podruhé) korunován na římského krále a už tenkrát bylo rozhodnuto, že se tam bude chodit jednou za 7 let. A lidé (nejen) od nás jej pravidelně dodržovali, dokud to jiný císař - Josef II. nezakázal. Takže tam naši byli společně naposledy před 231 lety.

Karel IV. zřídil pro české poutníky v Cáchách oltář sv. Václava, kde musel soužit kněz, znalý jazyka českého, kvůli kázání v češtině a zpovídání poutníků. Z 15. století se zachoval v Cáchách v klenotnici malovaný deskový oltář s českými patrony a klečícím Karlem IV. a Ladislavem Pohrobkem. A to je vyznání víry našich předků, slavných i prostých.

Látkovým relikviím říkají věřící němečtí katolíci cášské svátostiny a houfně tam přicházejí každý sedmý rok. Nic na tom nezměnilo, že se v době Hitlerově o tom psalo jako o odporném olizování fetišů. Pouze v roce 1944 se kvůli bombardování nic nedělo, a pouť se konala až o rok později. Další však byla v plánovaném čase tedy v roce 1951. Když k tomu připočteme šest krát sedm, jsme v roce 1993. A to už sem po dlouhé přestávce přišli Maďaři, kteří mají svou tzv. Uherskou cestu. Byli zde i v roce 2000.

Zda tyto relikvie jsou opravdu „pravé", je pro dnešní poutníky druhořadá otázka. Jsou to znamení, která odkazují na Ježíše, Marii a Jana Křtitele. Lidé mohou v těchto znameních poznat, že nám před oči kladou život a smrt Ježíše a poukazují na jeho zmrtvýchvstání, stejně jako odkrývají věřícím význam Marie a Jana. Mnozí se zařazují i dnes do jednoho velkého proudu poutníků, který od středověku nebyl přerušen. V setkání s relikviemi se chtějí lidé dotknout tajemství Boha, který se k nám přiblížil v Ježíši Kristu.

 

Karel IV. - největší Čech - byl také spisovatel. Mimo jiné napsal tato slova, která svědčí o jeho velikosti a zároveň úctě k Matce našeho Pána:

 

„Ach, Marie, komnato vtěleného Slova.

Jsi studna, z níž přirozenost lidská načerpala živou, na věky tryskající vodu.

Jsi nejjasnější drahokam panenství,

do jehož čistoty Boží slunce rozlilo své paprsky.

Když se v tobě paprsky odrazily,

osvětlily naše temnoty a svou vřelostí rozžehly lidská srdce,

aby se spalovala láskou k Bohu.

Věrně se podobáš orlici, která v povětří předstihne ostatní tvory,

ač ji nesou křídla prosté barvy.

Právě tak jsi ty povětřím vylétla nad všechny sbory andělů,

ač tě nesla ctnost prosté pokory.

O orlích křídlech zvolal i Jan v Apokalypse, že byla dána ženě spějící k porodu.

Když ses jako orlice pozvedla do výše,

omladila jsi starobu celého lidského rodu

a lázní nového zrození jsi smyla stáří.

Jsi pravá matka milosti.

Jméno matky provinění, jež nás svým hříchem oslepila,

jméno Eva, obracíš v Ave.

Jím nás zavolej.

Ve své laskavé moudrosti jsi nás vydala světlu.

Jako orlice nastavuje slunci mláďata, nastavila jsi ty,

když jsi zahnala mračno starého šera, pravému slunci nás,

aby se jeho žárem osvětlily naše smrtelné oči.

Proto před tvou tváří tvůj adoptivní syn,

jemuž tě tvůj Syn na kříži svěřil,

nosí znamení orlice jako odznak pokory a vítězství."

 

Obyčejní Čechové, žijící zřejmě někde na Moravě, si o Panně Marii také zpívali prosté až dětinské písně. Například tuto.

 

Přišla ona, přišla, do pusté maštálky, jen za práh vkročila, syna porodila.

Přišlo do maštálky kovářovo dítko. „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!"

„Jak pak zakolíbám, když ručičky nemám, ani ty ručičky, ani ty očičky."

„Dotkni se pléneček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky."

Přišlo dítko domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očky mrkající.

 „Rozmilý synáčku, kdes vzal ty ručičky, ty bílé ručičky a modré očičky?"

„Dala mi je, dala, Panenka Maria, o včera navečer noclehu prosila."

„Kdybych já to věděl, že to Matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži.

A sám bych si lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní."

 

Lidový nápěv najdeme v Sušilově sborníku moravských písní, umělecky tato slova zhudebnili bratři Křičkové z našeho kraje.

A o ten „dotek" šlo i nám. Jak často je člověk jako slepý a nevidí, co by vidět měl, jak často nám padají věci z rukou, chceme něco správně uchopit a ono to pořád nejde, ne a ne vyhmátnout to hlavní...

Proto: Dotkni se plenčiček........

 

Po cestě jsme si četli básnické dílo Václava Renče, které napsal ve vězení na záchodový papír - Popelku nazaretskou. Má 37 zpěvů a přesně tolik dní měla naše pouť.

 

Poutní deník

Jan Peňáz

Předběžné upozornění:

Když se člověk vydá na pouť do daleka a do neznáma, musí se odevzdat do vůle Boží, i když má sebou mobil a mohl by zavolat záchranku. Přesto anebo právě proto se pak soustředí jenom na pár přízemních věcí: aby někam večer došel a tam našel suché místo k přespání. To je to hlavní, protože nevyspalý a hladový člověk dá přednost spánku - i když něčím na zub vůbec nepohrdne. To je také hlavní téma následujícího cestovního deníku. Prosím za prominutí ty, kteří čekali něco jiného.

 

1. den pouti - středa 25. dubna - sv. Marka - slunečno

Velké Meziříčí (ZR) v 13.20 - Uhřínov v 14.45 - Pavlínov v 16.00 (odpočinek) - Brodek (JI) - Kamenice - Bítovčice - Luka nad Jihlavou ve 20.00 hodin

Ušli jsme 24 km, 5 hodin chůze

 

V pravé poledne jsme začali mší svatou u sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí. V zastoupení brněnského biskupa, který mi dal dovolení vzdálit se ze své farnosti na pouť do Cách, ji sloužil kanovník Václav Slouk a obětoval ji za poutníky. Je zajímavé, že vzhledem ke dvěma státním svátkům v květnu to vyšlo, že ode dneška do návratu je to 25 pracovních dnů. Přesně tolik si jich mohu ve svém věku podle předpisů svého zaměstnavatele vybrat na dovolenou.

Koncelebroval P. Marek Dunda a s panem Janem Smejkalem ministroval i pan Albert Marek, takže jsme oběma Markům mohli popřát buď k jmeninám nebo k příjmeninám.

Paní varhanice Němcová vybrala píseň, kde se zpívá: Pějte lidé aleluja po všech světa končinách. To je citát dnešního dne. Moc se to hodilo, lze si jen přát, abychom skutečně pěli a ne úpěli.

Úmysly modliteb: děkovné za to, že je mír a svoboda a já mohu jít, smírné za všechno, co nebylo dobré a prosebné za všechny a všechno mně svěřené.

Po krátkém občerstvení na faře a křížku na čelo od těch nejbližších jsme vyšli ve 13.20 a bylo nás přesně 20. Ten dvacátý byl redaktor Václav Štaud, který nás fotografoval pro Katolický týdeník. Brzy se odpojil, takže na kraji města nás bylo 19, dva mířící do Cách - já a Josef Král z Opavy, Michal Seknička z Laviček, který nás může doprovodit až do západních Čech, z kněží P. Bartoš, P. Dunda, kanovník Slouk a další věrní z města a okolí. U kříže na uhřínovské silnici se někteří odpojili, pak jsme se všichni zbývající modlili jak se v den sv. Marka sluší a patří: za Boží požehnání pro to, co zaséváme, u kapliček vzpomněli na slovanské misionáře a pokračovali do Uhřínova.

Této obci se někdy říká Betlém, domky jsou tam naskládány nad sebou jako v betlémě, nad nimi se tyčí kostel Povýšení sv. Kříže. Pod ním se krčila naše jedenáctka, která byla přivítána místními zvony, varhaníkem a několika věřícími s prosbami, které nám dali na cestu, i s dobrotami na zakousnutí.

Od Pohořílek, kde končí meziříčský farní obvod, nás šlo už jen sedm, samí kluci, kteří pak byli přepadeni v Pavlínově ženami s výborným pečivem a dalšími dobrotami.

Bylo to milé, ale pak pro mne začalo nemilé: první puchýř.

Za Brodkem, poslední obcí našeho děkanství, nás už bylo jen pět, po celý první den nás doprovázeli věrní pěší poutníci Stanislav Blaha z Laviček a Antonín Kotačka ze Svařenova.

V 8 večer jsme se dostali do Luk nad Jihlavou a přespali jsme u otce Víta Háby.

 

2. den pouti - čtvrtek 26. dubna - slunečno

Luka nad Jihlavou v 7.00 - Jeclov - Bradlo - Malý Beranov - Jihlava - Plandry - Vyskytná nad Jihlavou - Jiřín - Zbilidy (odpočinek) - Dudín - Buková - Mysletín (PE) - Staré Bříště - Mladé Bříště - Kletečná - Sedlice - Želiv v 19.30 hodin

Celkem 43 km, 11 hodin na nohou, dohromady už 67 km

 

Protože nás čekala dlouhá etapa až do Želivi, začali jsme v 6 hodin mší svatou, kterou jsem sloužil za dobrodince z Pavlínova. Hned po ní a bez snídaně jsme vyšli. Bylo krásné ráno, potkávali jsme školní děti. Když jsme procházeli Malým Beranovem, rodištěm karmelitána Cyrila Kodeta, připomněli jsme si jeho dědečka, který slíbil, že po návratu z války postaví v rodné obci kapli. Také ji postavil a zasvětil Nejsvětějšímu Srdci. Jeho vnuk tam pak měl v roce 1982 primici. Místní horlivci chtěli tuto náboženskou akci potlačit a proto uspořádali v sobotu večer zábavu. Tím se do obce dostaly lavičky, které v neděli ještě nebyly odvezeny, takže posloužily účastníkům primiční mše svaté. Kdyby o ně novokněz či jeho rodina žádali sami, nedostali by je. Takhle je měli připraveny a zadarmo. Svět prostě řídí Bůh a ne úřady či strany.

Střed Jihlavy jsme minuli, i když nám trochu přišlo líto, že se nezastavíme u sv. Jakuba, patrona poutníků. Po krátké zastávce na snídani opouštíme v 10 hodin krajské město a za půl hodiny na to odhadujeme, že už jsme překročili hranice a octli se v Čechách. Celou dobu až do Cách nám sice budou říkat, že jdeme z Čech, ale pravdou pravdoucí zůstane, že jsme vyšli z Moravy. Projdeme přes Vyskytnou, která je první farností královéhradecké diecéze. Kostel je velice krásný, ale nezastavujeme se. Horší byly rozbité kříže u silnic.

Za úmorného vedra jsme přešli rozmoří, tedy hranici mezi povodím Jihlavy - přes Svratku, Dyji, Moravu a Dunaj do Černého moře a povodím Vltavy, protože místní potůčky se přes ni dostávají do Labe a pak do Severního moře. Polední zastávku máme ve Zbilidech v zaprášené čekárně. Je konec dubna, ale kvetou už třešně, všímáme si jedné, kterou vichřice zlomila, takže kmen leží na zemi, ale koruna je obsypána květy. Jak dlouho to bude tak hezké... a tak smutné. Ratolest bez spojení s kmenem uschne.

Procházíme kolem přehrady v Sedlicích, je to krásná stavba z první republiky, opravdu se dá říci, že vše, co tenkrát postavili a vybudovali, dodnes slouží a je krásné - snad kromě bunkrů podél hranic. To už vyhlížíme směrovku na Želiv, konečně se jí dočkáme a o půl osmé večer zvoníme u otců premonstrátů. Nikdo neodpovídá, možná tiskneme málo, možná špatné tlačítko, proto vytahuji mobil a volám otci opatovi, s kterým mám na dnešek domluvený nocleh. Hned se ozývá, až ze Slovenska, kde je na pohřbu ve svém rodišti. Říká, že zavolá bratřím, ti krátce nato přicházejí a uvedou nás dovnitř a zvou do kuchyně. Sníme všechno, co zbylo od oběda, paní kuchařka, pocházející z rodné obce opatovy, to vše ochotně ohřívá. Na pokoji mne roztřese zimnice, hned zalézám do spacáku a teprve v noci se umývám a něco peru. Do rána to neuschlo, ale dá se to navrch na batoh.

Úmysly modliteb: děkovné za všechny mladé spolupracovníky v kněžské službě, které jsem měl (už jich je 19), kteří přinášeli vždy něco nového, kající za to, co mou vinou mezi námi neklapalo, prosebné za všechny kaplany ať působí kdekoli i za ty, kdo budou působit u nás. Je zajímavé, že dnes mám tři další puchýře, právě tolik, kolik kaplanů právě na faře je. Pán Bůh ví, jak to má zařídit a má i smysl pro humor. Nám opravdu nezbývá než děkovat.

Tak zní i citát dne, který jsem vybral už ráno, když jsem ostatním předříkával modlitbu blahoslaveného Karla Foucaulda, protože při pouti nemyslíme jen na Karla IV., v jehož stopách jdeme, a na sv. Karla Velikého, k jehož chrámu směřujeme, ale i na tohoto Karla. „Otče, děkuji ti za vše." Musím děkovat i za ty tři puchýře, které jsem skutečně nečekal. Při pěší pouti do Říma jsem měl jen jeden a to až po 10 dnech.

 

3. den pouti - pátek 27. dubna - slunečno

Želiv v 9.30 - Křelovice - Košetice - Chýstovice - Sudislavice - Malá Paseka (BN) - Čechtice (odpočinek) - Strojetice - Keblov - Sedmpány - Hulice - Nesměřice (KH) - Zruč nad Sázavou v 19.30 hodin

Celkem 32 km po 8 a půl hodinách chůze, dohromady už máme 99 km

 

Den začínáme mší svatou s želivskými premonstráty za klášter v Želivi. V kapli Božího milosrdenství, upravené z pěkné místnosti, je kromě nás poutníků a kněží opravdu je pár babiček. Není divu, bohoslužba začíná až (nebo už ??) o půl osmé ráno. Pak vyjdeme do kopce, směrem na Křelovice. Asi jsme unaveni, protože včerejší den byl opravdu těžký. Já jsem ho bral jako soukromou zatěžkávací zkoušku a říkal jsem si, když tam ten batoh nedonesu, tak to bude zlé. Zřejmě je to na nás vidět. Poznáváme to, když pozdravíme jednoho pána, který se na nás dívá. Přidáme pár slov a on začne řeči o tom, že jdeme nakřivo, že daleko nedojdeme a končí rádoby vtipným zvoláním: Turistikou ke smrti. S nevolí na to budeme ještě dlouho vzpomínat. Jednak proto, že poutník není ani tulák ani turista, ale i pro jeho pesimismus. My se snažíme zdravit každého, navodit aspoň na okamžik přátelský vztah, ale lidé neodpovídají ani v následujících Košeticích. Jdeme také kolem jedné samoty, kde je plno dětí a plno rozvěšeného prádla a látek. Přecházíme do okresu Benešov, tím vstupujeme do pražské arcidiecéze a přemýšlíme, kde uděláme polední přestávku.

Když vcházíme do Čechtic, vzpomenu si, že odtud pocházejí věrní cyrilometodějští poutníci, manželé Veselí, kteří loni byli na Velehradě i s vnučkou Eliškou. Co kdybychom se u nich zastavili, napadne nás trochu odvážná až nerozvážná myšlenka. Kde je však najít? Znenadání se před námi objeví pošťačka. Ta to přece musí vědět! A také věděla: Jsou tady dvojí. Ti poutníci budou z té a té ulice, běžte tak a tak. A šli jsme. Paní domu se právě vrátila domů. A byla překvapená, přesto zvládla celou situaci přímo mistrovsky. Jen si říkám, jak se jí líbilo, když místo posazení se do křesla, jsem si lehl na podlahu a nahoru dal nohy s čerstvými puchýři. Ač nepřipravena nám přesto připravila něco na zub a hodně na pití a zavolala manželovi. Ten se už vracel z práce a pak s námi šel dvě hodiny. Vše po cestě vysvětloval, skoro u každé kapličky či kostela skromně podotkl, kdy a jak se podílel na jejich opravách. Pak musel jít dvě hodiny domů, zatímco my jsme podešli dálnici, vstoupili do okresu Kutná Hora a zakončili na faře ve Zruči.

Místní obětavý a nadšený pan vikář Jaroslav Konečný, veliký hudebník, zjistil, že jsou s bratrem Josefem krajané z Kylešovic u Opavy, a tak večer byl ve znamení seznamování a vzpomínání. Pohostil nás přímo královsky. Bratr Josef přitom vysvětloval, jak je to s koňmi, protože s nimi dříve jezdil. Večer se jim musí dát pořádná dávka krmiva, oni ji sežerou, během noci v klidu natráví a ráno mohou tu energii vydat. Zařídili jsme se tak a opravdu jsme se nacpali. Pak nám pan vikář ukázal sousední pokoj, kde byly připraveny postele. Zvedl jsem se a šel tam. Spíše opatrně našlapoval a vyhýbal se puchýřům. Když to viděl, zeptal se tak upřímně a udiveně, že na jeho otázku asi do smrti nezapomenu: „Vy takhle chcete jít až do Cách?" S pomocí Boží jsme došli všichni. Puchýř totiž za tři dny vyschne a začne se hojit, ale celé ty tři dny se mrška ozývá. Nejvíc po té, co se člověk na chvilku zastaví. Proto byla jako citát dne zvolena slova Jana Nerudy a mírně upravena podle žhavé současnosti: Kdo chvilku stál, ten pak delší chvíli kulhal (než se zase rozešel).

Úmysly modliteb: děkovné za všechny své spolupracovníky a spolupracovnice, bez nichž bych nic nedokázal, kající za to, že jsem je někdy dost neocenil a nepovzbudil, prosebné za další dobrou spolupráci se mnou i mými nástupci.

Poprvé slyšíme kukačku.

 

4. den pouti - sobota 28. dubna - slunečno, vedro

Zruč nad Sázavou v 9.19 - Chabeřice - Holšice v 10.15 - Zliv v 11.00 - Kácov v 11.13 (odpočinek) - Český Šternberk (BN) v 16.16 - Čeřenice v 17.50 - Bělokozly v 18.20 - Sázava v 18.24 (19.00 u kostela)

Ušli jsme 31 km za 8 a čtvrt hodinách chůze nahoru a dolů, celkem už máme 130 km 

 

Ráno jsme začali mší svatou, pak se vracíme do fary a před ní vidíme právě vyvedené mládě kosa - a to ještě není konec dubna. Po vydatné snídani dostaneme od pana vikáře požehnání na cestu a jdeme. Michal má trasu promyšlenou, několikrát překročíme Sázavu, takže se pořád ptám, kam vlastně teče. Je veliké teplo, jdeme do kopce a s kopce a je to únavné. Kvete řepka, na kopcích nad rozpálenými skalami je všechno žluté. Slyšíme už jak se ozývají cvrčci. Odpočíváme u řeky na kládách, pozdě odpoledne mineme hrad Český Šternberk, kde vidíme poutače na cestu rytíře Jana Kryštofa Šice. K večeru jsme konečně v Sázavě. Tam poprvé slyšíme, jak lidé říkají: „Jé, poutníci jdou." Přicházíme ke kostelu, kde už čeká pár věřících na večerní pobožnost. My čekáme na Jiřího Horského, který včera začal na Libici a dnes se zde máme setkat. Posílám Michala na nádraží k poslednímu vlaku, ale Jiří nakonec přichází pěšky z druhé strany. V osm hodin dojde místní mladý pan farář a vede v kryptě hodinovou pobožnost. Je to velice pěkné, nové i staré zpěvy, lidé se zapojují do modliteb. Celou dobu opatrně kroutím krkem, ne z pochybností, ale protože mně za ním hodně bolí. Přespíme na faře ve velmi skromných podmínkách.

Úmysly modliteb: děkovné za své sourozence a ostatní příbuzné, kající za to, že jsem se jim vždy dost nevěnoval, prosebné za jejich manželství, rodiny a za to, aby jejich děti našly své místo v životě a založily pěkné rodiny.

Citát dne byl na zručské farní vývěsce, kde bylo připomenuto, že v Písmu svatém je 365 krát napsáno: "Nebojte se!" Proto to může být citát na každý den, ale na ten dnešní zvlášť. Místy totiž začínám uvažovat, jaké to bude, až to budu muset vzdát. V žádném případě bych to nechtěl, ale co když opravdu nebudu moci. Aspoň do té Prahy musím dojít, říkám si, tam přijedou naši, tam přijedou i děti, ty se těší, ty nesmím zklamat. Aspoň do Prahy a pak ten první den dál, kdy se nás chystají doprovodit cyrilometodějští poutníci. Pak se uvidí. Jako po cestě do Říma dodávám v duchu, že už předem přijímám s pokorou všechny řeči kolem toho. A snažím se, aby to byla modlitba upřímná, ne jen vnější.

 

5. den pouti - neděle IV. velikonoční - 29. dubna - mírně zataženo, večer slunečno, příjemně

Sázava v 7.20 - Hradové Střímelice (KO) v 9.15 - Ondřejov (PH) v 10.20 - Mnichovice v 11.15 - Všestary v 12.20 - Světice v 12.45 (odpočinek) - Voděrádky ve 14.15 - Kuří v 14.40 - Nupaky v 15.03 - Čestlice v 15.25 - Průhonice v 15.55 - Praha v 16.43 (18.00 u kostela v Chodově)

Za 8 hodin jsme dnes ušli 39 km, celkem jich máme 169, tedy šestinu. Bohu díky.

 

Ráno se ujal řízení bratr Jiří a vede nás krásnými lesními cestami ku Praze. Po pár kilometrech narazíme na jakéhosi lesního muže, bydlí v jednoduché boudě a má kolem sebe spoustu psů. Podobnost se svatým Prokopem bude však jen vnější. Nad Ondřejovem vidíme hvězdárnu, v obci nás čeká Libor Gottfried, takže začíná platit dnešní heslo: Bylo nás pět. Procházíme vesničkami, je neděle dopoledne a všude se usilovně pracuje. Někdo opravuje dům, jiný seká trávu, tu se zase něco vrtá v zemi. Pracuje se i v Mnichovicích. Ty dostaly své jméno od mnichů, kteří měli heslo: Modli se a pracuj. A kdy jindy se modlit než v neděli dopoledne? Na práci je těch dnů šest. A kdo pracuje, musí také odpočívat. Toho si všimla i jedna sestra z Bavorska. Když během svých sobotních a nedělních návštěv u nás viděla, jak to tady chodí, ptala se: „Kdy vy Češi vlastně odpočíváte? Když k vám přijedu, pořád pracujete. To vypadá, že odpočíváte v pracovní době." Další věc mně ubírá dobrou náladu: Stezka kocoura Mikeše. Přímo miluji Ladovy obrázky, líbí se mi jeho knížky. A nemám nic proti zviditelňování vlastního kraje (ti, kdo neumí česky, by řekli regionu). Přesto se to s těmi zvířátky přehání. Sám to poznávám, když děti vyzvu, ať samy řeknou, za koho pomodlíme. A pravidelně se modlí za zvířátka. Na rodiče si třeba ani nevzpomenou. A to už nemluvím o psích hřbitovech a psích miláčcích, které si bohatí pořizují místo dětí. Divme se pak, že běloši jako takoví směřují ke hřbitovu.

O půl jedné poprvé vidíme Prahu, přesněji vysoké paneláky na sídlištích, pak se stavíme na malý oběd a při odpočinku zjišťuji, že je tam další puchýř! Už jich je také pět - jako nás a jako u Poláčka.

Je krásné nedělní odpoledne, vidíme první kvetoucí kaštany, fotím krajinu a dodávám: Zemský ráj to na pohled.

Musíme jít i kousek po poli, pak procházíme vesničkami se zajímavými jmény jako třeba Kuří nebo Nupaky, o půl čtvrté vidíme v dáli na obzoru oba Bezdězy, Ještěd a dokonce i Krkonoše. Severní polovina české kotliny je před námi. Škoda, jen, že v obou jejích polovinách se tak často zapomíná, že do naší vlasti patří i to, co je od ní na východ - na moravské úvaly. Vždyť tam žije téměř polovina všech Čechů. Škoda, přeškoda, že se tak často říká Čechy ve významu celé České republiky a Morava je považována málem za sprosté slovo. Když na své oči vidíme ty modravé hory zasnoubené s oblohou, přímo cítíme, jak pěkně to vystihuje píseň Čechy krásné, Čechy mé... Proč pořád zamlčovat slova stejně vznešené písně... Morava, krásná zem? Proč se stydět za její jméno, které je také krásné. Vždyť pro čtyřicet procent Čechů je to jméno jejich země. Na to občas nachytá spolubratr Jan děti, když se jim dá otázku: „Jak se jmenuje naše země?" Dříve říkali Československo, dnes většinou řeknou Česká republika. On jim odpoví, že se neptal na jméno státu ale země a zde jsou skutečně možná trojí správná odpověď: Čechy, Morava, Slezsko. Jsem rád, že v naší poutní skupince jsou zastoupeny všechny tři.

Za chvíli přecházíme dálnici, před zámkem v Průhonicích vidíme japonskou (nebo čínskou?) svatbu a o půl páté vstupujeme do hlavního města. Za hodinu míjíme novostavbu kostela Matky Terezy na Jižním městě a krátce na to jsme na faře v Chodově. Bratr František Reichel nám sem už přivezl baťohy (bratr Michal však nesl jeden se zásobami pro ostatní). Místní kněží nás už čekají, ukazují, kde budeme spát a nabízejí sprchy. Já jsem dostal tu u pana kaplana, hned tam vlezu. Při vylézání uklouznu a bouchnu přitom do zástěny. Nic se nestane ani mně ani materiálu, ale vzápětí se ozve spolubratrův starostlivý hlas: „Pane děkane?" Opravdu mohl mít dojem, že došlo k úrazu. Je asi rád, když uslyší, jak říkám, že už jdu. Pak mi pan farář pomáhá přehrát fotografie z přístroje do počítače. Mohu tak napsat první zprávu z pouti. V osm je večerní mše svatá, sloužím ji na úmysly místních dárců a kážu přitom o smyslu pouti do Cách, poprvé mám vlastně možnost říci něco věřícím. Pak jdeme ještě s mladými a panem kaplanem na chvilku něco vypít. Vracím se k počítači a první psaní z pěší pouti (PPP) končím až pozdě v noci, vlastně už druhého dne. Proto se mně nepodařilo dát anketu 29. dne v měsíci, jak to dělám pravidelně od 29. února 2004, ale vkládám ji až 30. dubna.

To není den čarodějnic, jak se běžně tvrdí. V jedné jihomoravské obci dokonce zavedli zvyk, že k ohni, kde se shromažďují občané, vedou dívku v poutech, která srdceryvně naříká. Když se píše o zvycích z 30. dubna, někteří přehorliví národopisci hned zdůrazní, že katolická církev upalovala čarodějnice. Přitom zapomenou, že je upalovali i v zemích, kde byla vrchnost evangelická, ale nezapomenou ta čísla přehnat. Pravda je jiná: Těch upálených nebylo tolik, i když i kvůli jednomu nás to dodnes mrzí.

Poslední duben je poslední den keltského roku, tedy jakýsi keltský silvestr. A k němu vždycky patří rozpustilosti, i ohně (k tomu našemu čím dál víc ohňostroje). Není divu, že hasiči i záchranáři se nejméně těší na službu právě 31. prosince a 30. dubna, kdy musí vyjíždět k složitým, bolestným a naprosto zbytečným případům. Je zajímavé, že tento předslovanský a předkřesťanský zvyk přežil i totalitu.

Keltové navíc dělili rok na dva půl roky: ten živý nebo také zelený začínal 1. května, končil posledního října a pak začínal takzvaný suchý půlrok. Zde je vysvětlení novopohanských pokřesťanských dýňovitých Halloweenů. Aspoň že jazykoznalci musí přiznat, že toto slovo pochází z anglického All-hallow-even (doslovný překlad: Všech Svatých předvečer). A skutečně: my křesťané myslíme 1. listopadu na všechny ty, kdo zemřeli a jsou už u Boha a mají podíl na jeho svatosti, proto jsou nazýváni svatí. Hned poté, 2. listopadu, myslíme na ty, kdo zemřeli a ještě se očišťují, protože do nebe nic nesvatého nevstoupí, jak píše svatý Jan. A máme k tomu dost svých náboženských a národních zvyků. Nechme si dýně do kompotu a prázdné slupky hned vyhoďme na kompost!

V anketě jsem chtěl nabídnout lidem, aby posoudili naši pouť. Proto jsem tam dal přeházeně šest možností, tři kladné a tři záporné: klukovina - nerozum - duchovní znamení - sportovní výkon - kající úkon - zbožný skutek. Přáli jsme si, aby to vyhrála třetí, případně předposlední nebo poslední.

Úmysly modliteb: děkovné za farnosti, kam jsme byl poslán, neboť všechny byly a jsou opravdu živé, kající za to, že jsem někdy dost nevyužil darů a schopností skrytých v lidech, prosebné za ně, zvláště za ty současné.

 

6. den pouti - pondělí 30. dubna - slunečno, příjemný větřík

Chodov v 8.30 - Michle, Krč, Pankrác, Nusle, Vyšehrad, Nové Město, Malá Strana, Hradčany v 15 hodin

Celkem 14 km, 6 hodin na nohou, dohromady už 183 km

 

Ráno jdou všichni tři bratři na ranní mši svatou, sám nejsem schopen tak brzy vstát, vidíme se až při snídani, kterou donesly zbožné ženy. Ty mají lví podíl na všem v církvi, od časů Ježíše Krista až po ty dnešní.

Prošli jsme Chodovem, vstoupili do lesa, vlastně trojlesí, protože leží na katastru Chodova, Kunratic a Michle, pak přes Michli a Krč přišli na Pankrác, kde se k nám u metra přidala věrná cyrilometodějská poutnice Marie Doležalová. Zastavili jsme se na Vyšehradě, kde nám bratr Jiří podal výborný výklad, do kostela jsme se nedostali, protože za poledne zavřeli, ale zastavili jsme se dlouze jsme se na hřbitově. Ten totiž vždycky vypovídá o charakteru obce i farnosti. Vidíme hroby mnoha známých lidí ze světa kultury i politiky. Dost nápisů je německých. U hrobu Milady Horákové se modlíme za všechny oběti totalit.

Pokračujeme přes Vltavu na malou Stranu k Panně Marii Vítězné, kde je uctíváno Pražské Jezulátko. Tam je duchovní střed hlavního města, protože to je světoznámé právě kvůli této sošce. Dvakrát jsem Prahu ukazoval francouzským manželům. Pro obě dvojice jsem zvolil stejnou trasu. Přijeli jsme autem, zaparkovali je na Vinohradech a pěšky sestoupili kolem svatého Václava k orloji, prošli židovským městem, naší „Latinskou čtvrtí", jak lze žertem nazvat staré uličky u Karolina a Klementina, protože i tam podobně jako v Paříži se to hemžilo studenty. Přes Karlův most jsme přešli právě k Pražskému Jezulátku, pak vystoupili na Hrad, rozhlédli se od Strahova a metrem sjeli zpátky na Vinohrady. Poprvé to fungovalo bez chyby a den byl únavný, ale bohatý. Podruhé řekla Madame po zastávce u Panny Marie Vítězné: „Viděla jsem Pražské Jezulátko, viděla jsem všechno. Pojďme na metro a vrátíme se domů."

Je sice pravda, že dost Italů to vidí jinak. Jezdí houfně do Prahy která je pro ně kromě Paříže asi nejdůležitějším městem v Evropě. V ní se cítí dobře a skoro jako doma. Proto zde zavedli některé své domácí zvyky, například pověrčivé dotýkání nějakých památek. Je to jasně poznat na podstavci sochy svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Pes u jeho zpovědnice a hvězdy nad vodou jsou úplně vyleštěny. Italové se těchto dvou míst vždy pověrčivě dotknou: psa jako znamení věrnosti s přáním, aby jim jejich žena byla věrná, a hvězdy - znamení štěstí, aby měli štěstí v lásce.

Mši svatou jsem sloužil za pěší poutníky Roberta a Claudii Mestellanovy z Francie, kteří letos od 15. dubna pěšky putují po stopách sv. Kolumbána ze severního Irska do Bobbia v Itálii, kde je jeho hrob, a pak ještě do Loreta. Chtějí tam dojít na sv. Michaela - 29. září - a bude to celkem 3300 km. Mají v úmyslu oživit jeho dílo, neboť právě on a jeho bratři začali křesťanskou misii mezi kmeny, které přitáhly do Evropy při stěhování národů. Předtím už byli pěšky v Compostelle, kde se seznámili, pak spolu v roce 1999 šli z Avignonu do Jeruzaléma, pak šli cestou andělů z Monte Gargano v jižní Itálii na Mont St Michel v Normandii. Před třemi roky, hned po přijetí nových zemí do Evropské unie, šli z Vézelay v Burgundsku až na Ukrajinu a snažili se většinu z těchto zemí projít. Během těch 4 tisíc kilometrů se chtěli na místě podívat, zda tam žijí křesťané a povzbudit je. Zároveň chtěli založit Evropskou křesťanskou cestu. Ta už vlastně je, protože má spojovat poutní místa a být lemovaná kapličkami, kříži a Božími mukami. Oni chtějí v každé zemi, kterou navštívili, na úvod postavit jednu takovou stavbu a další by už pak budovali a opravovali místní. V Polsku takto pořídili ve Wadowicích kapličku Panny Marie Fatimské, která byla požehnána 13. května 2006. U nás chystají na Velehradě kapli Pražského Jezulátka, aby zdůraznili, čím jsme u nich proslulí a čeho si u nás váží. A sochu Jezulátka jim věnoval právě místní správce P. Anastazio.

Po mši svaté jsme šli na Hrad, ve 3 hodiny se rozloučili s našimi pražskými průvodci a my tři z Moravy a Slezska jsem šli do katedrály. Ve frontě jsme se pomodlili korunku k Božímu Milosrdenství a bolestný růženec, klidně jsme vstoupili do katedrály a nerušeni návštěvníky, kteří se chovali velmi pěkně, jsme se pomodlili u ostatků sv. Víta, Vojtěcha a Václava a také mého křestního a kylešovického farního patrona sv. Jana Nepomuckého.

Právě když jdeme přes hradní nádvoří zpět, volá sestra Valéria ze Slovenska, která se k nám měla zítra přidat. Oznamuje, že nepřijede protože je nemocná, že se k nám přidá až někde v Německu, asi za 14 dní až se uzdraví.

Pak jsme šli k otcům kapucínům na Hradčany, kde jsem se měli jako páni. Bylo sice zajímavé, když na zazvonění otevřel jeden z bratří a řekl nám hned, že nemají žádné místo. Když jsem však odpověděl, že to už máme domluveno, zavolal bratra, s nímž jsem si už psal. Takže jsme se tam vešli všichni, i rodiny z Polska, které byly dole, i my tři. Pouze v kuchyňce bylo trochu těsno. V klášterní knihovně jsem pak na počítači napsal, jak pokračujeme a poslal to na stránky.

Úmysly modliteb: za vlast, když je sv. Zikmunda, jednoho z národních patronů a když procházíme hlavním městem. Děkujeme za to, že si náš národ uchoval mateřskou řeč a otcovskou víru, kterou nám přinesli sv. Cyril a Metoděj (Tito jsou otcové naši!). Nabízíme smír za všechno trápení kolem kněze Jana Husa a za všechno, co uškodilo katolické církvi. Prosíme za duchovní obnovu národa, která není jen záležitostí desetiletí 1987 - 1997.

Citát dne: Mile překvapen (tím, jak dobře to vše v katedrále dopadlo).

 

7. den pouti - úterý 1. května - slunečno, příjemný větřík 

Praha Hradčany v 9.13 - Břevnov, Motol Stodůlky, Řeporyje, v 12.55 opouštíme Prahu - Ořech (PZ) v 13.03 (odpočinek) - Chýnice v 14.50 - Kuchař (BE) v 15.27 - Mořina v 16.17 - Karlštejn v 16.47 - Srbsko v 18.02 - Tetín v 19.20 hodin

Celkem 36 km, 9 hodin na nohou, dohromady už 219 km

 

Ráno volají z Radia Proglas. Předem je dohodnuto, že vstoupím do živého vysílání. Telefon se ozývá, právě když opouštíme klášterní bránu a tak na celé náměstí vysvětluji své důvody k pěší pouti. Mši svatou sloužil o půl osmé ve své kapli pan kardinál. Sloužil ji na úmysly všech poutníků. Byli jsme to my čtyři pěší, pak celý autobus dětí a dospělých z Velkého Meziříčí a okolí a pak poutníci z Kladna, které je hlavním organizátorem z naší strany, spousta cyrilometodějských poutníků z Prahy a okolí a jeden motorkář až ze Semil, který pak za námi dojede. Čtení a žalm měli pěší poutníci, přímluvy četl mistr Zdirad Čech z Kladna, který zhotovil relikviář svatého Prokopa, dar kladenských poutníků pro Cáchy, a poutnické odznaky pro nás pěší. Pan kardinál měl pěknou promluvu, šitou na míru všem přítomným. Po mši svaté požehnal pěším, požehnal jim i mušle a odznaky a vyfotografoval se s nimi. Mušle nám i manželovi na krk zavěšuje paní Horská. Pěšáky fotografoval i Katolický týdeník, který jim věnoval trička a čepice. Paní doktorka Raifová odvezla poutníkům zavazadla.

Vyšli jsme až po deváté, bylo nás přes 70, původně jsme se chtěli pomodlit u sochy Panny Marie z exilu ve strahovských zahradách. Řekli mi, že to je zacházka. Strahovský kostel byl zavřený, všude plno turistů, proto jsme tam nešli, jen jsme se krátce pomodlili před sochou na nádvoří. Se zpožděním jsme došli na Břevnov. Otec převor nás už čekal, požehnal pěti pěšákům, meziříčští jim dali zásoby a zamávali jim. Pak šli s otcem převorem na prohlídku baziliky a potom si autobusem projeli májovou Prahu.

 S námi pěšáky šlo ještě 13 dalších, po cestě se postupně odpojovali. Polední zastávka byla u kostela v Ořechu, kde působil Jindřich Šimon Baar. Pak jdeme přes Kuchař, kde skutečně bydlíval karlštejnský kuchař, až pod hrad. Jen procházíme, ale na jeho zakladatele jsme krátce vzpomněli, na Tetín nás přišlo osm. Tam právě kázal berounský vikář a karlštejnský děkan. Při homilii promluvil nám poutníkům ze srdce, když připomenul, že z Božího pohledu věci podle našeho názoru úspěšné ještě nemusí být dobré a naopak. Co se nám zdá jako neúspěch, může být pro nás nakonec prospěšné. Tak bychom chtěli brát celou pouť do Cách.

Na faře žijí dvě sestry cyrilometodějky: Klára, Marie a její maminka. Přímo královsky nás všech osm pohostily a pěšáky nechaly přespat. Děkujeme za vše, zvláště za to pečivo. Večer se vážím s baťohem a bez něj a ke své velké radosti zjišťuji, že bez jídla a pití (a bez bundy) váží jen 9 kilo. To je správné, protože zátěž má být deset procent váhy chodce. Až se přidají zásoby jídla a pití, bude to těžší, ale to už se bude muset zvládnout. Večer se mně podařilo všechno potřebné zašít a vyprat a přes noc usušit.

 

Úmysly modliteb v tento první den po vyjítí z Prahy jsou stejné jako celkový úmysl pouti, vlastně poselství, které chceme nést až do Cách:

1) Putovat na poděkování za svobodu a za to, že už padly hranice mezi evropskými zeměmi.

2) Putovat na usmíření za všechny války a křivdy, ke kterým došlo dávno i nedávno na obou stranách.

3) Putovat s prosbou za obnovu křesťanských kořenů Evropy, protože nechceme, aby uschly.

 

Citát dne je z homilie pana kardinála: Poutníci nejdou sami, jdou s nimi světci a pomáhají jim, aby se z nich stali svědci.

 

 

8. den pouti - středa 2. května - slunečno, příjemný větřík

Tetín v 8.33 - Koněprusy v 9.30 - Havlíčkův Mlýn v 9.53 - Slavíky v 10.20 - Zdice v 10.55 - Hředle v 12.32 - Hrad Žebrák (BE) v 13.25 (odpočinek) - Týček (RO) v 16.25 - Zbiroh v 16.42 hodin

Celkem 30 km, 7 hodin chůze, dohromady 249 km

 

Ráno sloužím v kostele sv. Ludmily mši svatou za místní komunitu. Bratr Karel si koupil dva bochníky chleba. Všichni mu říkáme, že to je těžké, že toho tolik nemůže nést, zvláště, když má své věci ve dvou brašnách a jednom baťůžku. Je mi ho líto, když vidím, jak je tím přímo ověšen. Nechceme, aby chleba zahodil, a ptáme se sester, kam ho dát. Říkají, že jedna paní v sousedství má doma drůbež, že jej využije. Dává jí oba bochníky, večer pak zjistíme, že by se nám jeden hodil, protože si všichni musíme něco koupit.

Bratr Jiří má celou cestu připravenou, má všechny mapy, i když ty nejpotřebnější mu nedodali a musel je kopírovat z internetu. Vede nás lesními zkratkami a ukazuje nám krajinu. Když nás upozorňuje, že ten hrad daleko v dáli je Točník a že tam dneska musíme dojít a nebude to ještě konec, říkám si, že to vyfotografuji. Přitom mi přístroj vypadne z ruky na zem a poškodí se. Další fotky už nebudou, nedá se nic dělat.

První větší zastávka je ve Zdicích. Usedáme na lavičky na náměstí a pozorujeme okolí. Prostoru vévodí asi metrová koule, která se otáčí a je oblévána vodou. Zdá se nám, že se otáčí velice lehce a přemýšlíme, kolik může vážit. Nedaří se nám sestavit vzoreček na výpočet objemu tohoto tělesa. Nepomohou ani školní děti, které jdou kolem a kterých se ptáme. Přitom se naivně domníváme, že je z kamene a nenapadne nás, že to je šikovná napodobenina z umělé hmoty, uvnitř dutá. Z úvah mně vyruší ženy, které se na náměstí také zastaví­. Starší­ z nich pochválí­ jedné mamince moderní­ kočárek. Ta jí­ odpoví­: „To ví­te, musí­te jí­t s dobou." Kočárek je opravdu moderní­ - děcko se celou cestu dí­vá dopředu. Maminka také. Když přijedou blí­ž, ří­ká svému dí­těti: „Hele, koule." Jakoby to pro toho mrňouse byla ta nejdůležitější­ věc. A on se přitom chce dí­vat na svou mámu. Ta je pro něho v jeho věku přece tou hlavní­ osobou. Tu chce vidět, s ní­ zůstat ve spojení­, aspoň očima, když je svět kolem něho tak složitý, že ani mnohem starší­ a školenější­ lidé si s ní­m neví­ rady. Ani s objemem té koule! Od moudré katechetky Pánkové jsem už kdysi slyšel stí­žnosti na kočárky obrácené dopředu. Jak se ří­ká, nemohla se na to dí­vat. Pak jsem se dočetl, že k tomuto obrácení­ došlo v šedesátých letech a že k tomu nebyly důvody ani praktické ani ekonomické. Jen podivná snaha dopřát těm malým ví­ce svobody. Ať se dí­vají­ na co chtějí­, ať vidí­ ví­c věcí­. A přitom oni potřebují­ ví­c lásku než svobodu. A láska na dálku, to je hrob, jak se zpí­vá. A láska za zády, to je nesmysl, protože láska kouká z očí­. Z očí­ do očí­!

Končí­m svou úvahu, za Zdicemi končí­ pražská arcidiecéze a už jsme v plzeňské. Šest set let se čekalo na její­ založení­! Boží­ mlýny melou pomalu a jistě. A že přitom světské soukolí­ semlelo svatého Jana Nepomuckého, je sice smutné, ale z hlediska věčnosti je to však možné vidět úplně jinak. Stejně jako těch šest set let čekání­. Za vše Bohu děkujte.

Snaží­me se mí­t dva kratší­ odpočinky dopoledne a odpoledne a jeden delší­ po poledni, nejraději po dvou třetinách denní­ho úseku. Dnes je to na hradě Žebráce, kde jsme se navzájem trochu seznámili. Do Zbirohu, kde se narodil, žil a zemřel Josef Václav Sládek, přichází­me dost pozdě. V obchodě nám nabí­zí­ možnost podí­vat se na zámek, ale až ráno. I když by to bylo ještě před otví­rací­ dobou, bylo by to pro nás už pozdě. Dojdeme na faru, kde nebydlí­ kněz, ale nájemní­ci. Už jim dal pokyny, ubytují­ nás ve farní­m sále. Jsem unaven, zase se o mne pokouší­ zimnice, proto zalézám do spacáku. Bratr Jiří­ se vydává k zámku, kde také 17 let pobýval a tvořil Alfons Mucha. S bratry Josefem a Michalem jsme chtěli oslavit čtvrttisí­covku kilometrů, ale bratr vůdce Jiří­ Horský to změřil naprosto přesně a řekl, že to dnes bylo 30 km, takže celkový počet je 249 a žádná oslava se nekonala.

Dnes jsme se modlili za pří­znivé počasí­, protože vidí­me, jak je všechno vyschlé. Lidové rčení­, že sucho neudělá takové draho jako mokro, je sice pravdivé, ale cí­tí­me, že je potřeba se modlit. Proto děkujeme za to, že žijeme v mí­rném podnebném pásmu, kde nám Boží­ pří­roda jde opravdu na ruku. Nabí­zí­me smí­r za všechno neekologické chování­ a špatné zacházení­ s Boží­mi dary. Prosí­me za pří­znivé počasí­, protože neleze ří­ci, že je krásně jen když sví­tí­ slunce a že je špatné, když prší­. To platí­ pro chataře a výletní­ky. Rolní­ci a hospodáři to vidí­ jinak. A cí­tí­ svou závislost na Stvořiteli. Četl jsem, že ve Francii zaváděli ateismus poštmistři. Rolní­ci byli závislí­ na počasí­. Když bylo pří­znivé, hodně se urodilo, měli se dobře a s nimi se měli dobře i řemeslní­ci: nejen kováři a koláři, kteří­ pro ně dělali pří­mo, ale i všichni ostatní­, kterým dali utržit. Takže všichni Boha za pří­znivé počasí­ prosili a za ně mu děkovali. Poštmistr byl dosazený zvrchu a měl zajištěný stálý plat. Měl dojem, že nic od Pána Boha nepotřebuje. Proto se vysmí­val všem procesí­m, ať už při nich zjara prosili za vláhu a ochranu pro pole anebo na podzim děkovali za úrodu. Vzpomí­nám, jak jeden předseda JZD pyšně ří­kal ženám: „Proč se pořád modlí­te. Když zasejete a zapráškujete, musí­ to vyrůst!" Ví­me, že nemusí­...

Citát dne pochází­ od našeho hostitele: Cestu vám nezávidí­m, ale cí­l ano.

 

9. den pouti - čtvrtek 3. května - slunečno, pří­jemný větří­k

Zbiroh v 6.45 - Sirá v 7.55 - Těškov v 8.55 - Volduchy v 10.25 - Osek v 10.55 - Litohlavy v 11.50 - Klabava v 12.20 (odpočinek) - Kyšice (PS) v 14.50 - Červený Hrádek (Plzeň město) v 15.17 - Plzeň (íšjezd) v 15.45, Doubravka, Lobzy, Slovany v 19.30 hodin

Celkem 41 km, 9 hodin na nohou, dohromady už 290 km 

 

Ráno se loučí­me s bratrem Michalem, 8 dní­ šel s námi, teď už musí­ nastoupit do práce, dojede pak autobusem do Cách. Lesní­mi cestami pokračujeme k Plzni. V dálce vidí­me hrad Radyně, je sotva rozpoznatelný mezi lesy. „Až tam musí­me dojí­t", ří­ká bratr Jiří­. „To né, to je moc daleko", namí­táme. „To jó, nedá se odbýt, Plzeň je až na jeho úrovni!"

Proti nám jde snědý muž a ří­ká nám tázavě: Románia? Pochopili jsme, že se vrací­ do Rumunska a že se ptá, zda jede správným směrem. Jen kýváme hlavami. Před polednem přichází­me do Volduch a zastavujeme se k modlitbě u rodného domu Stanislava Broje. Zde v čí­sle 56 se narodil na svatého Václava roku 1901, zde hospodařil, zapojil se do politiky v lidové straně. Po nástupu totality hájil svobodné hospodaření­ a svobodu vůbec, byl za to nespravedlivě odsouzen a 23. května 1950 popraven. Modlí­me se 4 modlitby: za jeho duši a za ostatní­ oběti totalit, za ty, kdo to zavinili, za dnešní­ politiky, aby hájili právo a spravedlnost a děkujeme Bohu za svobodu. Po poledni odpočí­váme u zatopeného lomu u Ejpovic, sundávám si vysoké boty, jako vždycky za poledne, pálí­ mně obě chodidla pod prostřední­mi prsty, kůže je normální­, nic není­ vidět, ale na dotek je citlivá. Pro jistotu si vezmu lehkou obuv, ří­kám si. Když se však postaví­m, už jen kulhám. Bratr Karel se nabí­zí­, že mi ponese ty těžké boty, ostatní­ také pomohou a já se belhám k Plzni. Pravý Plzeňák o sobě ří­ká, že je zez Plzně, tohle by tedy bylo kek Plzni, opravdu kek až brek. Vzpomí­nám kají­cně na Františka Řezní­čka, který prohlásil před sedmi lety během pěší­ pouti do Ří­ma: „Myslel jsem si, že to projdu s úsměvem a kvůli těm puchýřům to nejde. Chví­lemi je mi do pláče." Podruhé začí­nám uvažovat, co bude, až nebudu moci jí­t dál. Aspoň do toho Stří­bra musí­m dojí­t, protože tam nás také čekají­. Pak se ještě nějak dostat za hranice, tam už o nás skoro nikdo neví­. V podvečer dojdeme do Doubravky, kde je kostel sv. Jiří­, nejstarší­ v celém kraji, památka na sv. Vojtěcha, protože zde se s bratří­mi usadil než přišel do Břevnova. Kostel je zasvěcen i Panně Marii, je to poutní­ mí­sto. Čekáme, až přijde bratr salezián a otevře nám, jsem rád, že aspoň chví­li mohu ležet. Slouží­m mši svatou jen pro nás a pro něho.

Obětuji ji na stejný úmysl, jako jsou dnešní­ modlitby - za mládež a všechny vychovatele. Děkujeme za děti, které jsou vždy nadějí­. Nabí­zí­me smí­r za špatný pří­klad, který jsem jim dali, i za všechno špatné, co na děti a mládež působí­ ve společnosti, která nedbá na jejich čistou duši. Prosí­me za všechny mladé a všechny, kdo je vychovávají­ v rodinách, ve školách, ústavech, společenství­ch, v cí­rkvi i ve společnosti.

Pak jdeme do města. Na sí­dlišti Slovany už se vleču vzadu, bratr Karel nechce, abych šel sám, jde se mnou a tak oba slyší­me před kinem z úst mladí­ků, kteří­ tam postávají­ : „Hele, další­ žabáci." To bude dnešní­ citát.

Přichází­me k dominikánům, kde nám o. vikář Emil Soukup zaří­dil nocleh. Hned prosí­m a pří­stup k internetu, abych dopsal zprávu. Za poslední­ den vždy pí­šu velkými pí­smeny: BOHU DÍKY. MARII, PRŮVODKYNI NA CESTÁCH, DÍKY. ANDĚLŮM STRÁŽNÝM DÍKY. VŠEM SVATÝM OCHRÁNCŮM DÍKY. Dělám tak i teď, ale neuvádí­m dnešní­ citát. Zdá se mi pro nás ponižují­cí­ a pro čtenáře pří­liš šokují­cí­, i když je navýsost pravdivý aspoň co se mne týká.

Na citlivém mí­stě chodidla právě pod prsty mám dva puchýře, naví­c mí­rně narůžovělé od krve. Asi bylo potřeba takto podpořit modlitby za mládež. Ono se lehce kritizuje. Už po starých Egypťanech se dochovaly zápisy, kde si stěžují­, jak ta dnešní­ mládež je špatná..... Je však potřeba modlit se (a dělat pokání­, které je nejlepší­, když si je nevybí­ráme, ale přijí­máme) a pracovat. S vnitřní­ bolestí­ vzpomí­nám na Monsignora Metoděje Kotí­ka, který se často ptával: „Jak to, že mladí­ kněží­ neradi učí­ náboženství­. Já do školy chodí­m vždycky rád." A já jsem na dětech, které od něho přišly do Velkého Meziří­čí­, opravdu poznal, že má pravdu.

 

10. den pouti - pátek 4. května - slunečno

Plzeň v 8.36 od sv. Bartoloměje, 9.39 konec města - Vejprnice (Plzeň sever) v 10.04 - Tlučná v 10.50 - Nýřany v 11.10 -Blatnice v 12.25 (odpočinek) - Hněvnice ve 14.53 - Sytno (TC) v 15.57 - Stří­bro v 17.20 hodin

Celkem 34 km, 8 hodin na nohou, dohromady už 324 km 

 

S otcem Emilem jsme si řekli, že už se neuvidí­me ani s ní­m ani s jeho ovečkami. Přijde nám to lí­to, ale je první­ pátek, on bude zpoví­dat, pak bude sloužit a my už potřebujeme být na cestě. Proto nám zaří­dil, že se ráno zastaví­me na biskupství­, kde sestry poprosí­ otce biskupa, aby nám dal požehnání­. Do budovy dojdeme včas, otec biskup nám rád požehná, zvláště když mu ří­káme, že dnešní­ den obětujeme za jeho diecézi. Vychází­me ven. Napadne mně, že je poslední­ den, kdy u nás můžeme vyměnit naše pení­ze za eura, že to za hranicemi bude o moc dražší­, a rozhodnu se jí­t do spořitelny. Je to asi 200 metrů nazpět. Bratři mi zatí­m hlí­dají­ baťoh, já jdu bez něj a přesto, že každé našlápnutí­ bolí­, připadám si jako bych se vznášel. Spořitelna však otví­rá až za půl hodiny, a tolik času opravdu nemáme. Na mžik se staví­me v katedrále, která má nejvyšší­ věž ze všech kostelů v Čechách a na Moravě (včetně naší­ části Slezska).

Hodinu nám trvá, než se dostaneme na okraj města, za další­ dvě hodiny jsme v Nýřanech a tam nám Pater Jiří­ Hájek ze Stří­bra naloží­ baťohy do auta. Jsem mu vděčný opravdu nevyslovitelně. Z auta vystoupí­ jeho farní­k bratr Josef, který s námi dnes půjde. Po cestě mi svěřuje prosby za svou rodinu. Za poledne odpočí­váme u rybní­ka v Blatnici. Předtí­m prosí­me jednoho muže, který poblí­ž pracuje v dí­lně, aby nám napustil do lahví­ vodu z kohoutku. Jaké je naše překvapení­, když se vrací­ s vodou balenou. Obdivujeme jeho štědrost a on jen skromně podotýká: „Starosta se musí­ starat." Nakonec se pokřižuje a nám přeje Boží­ ochranu až do Cách. To bylo milé překvapení­! Děkujeme! A Bohu dí­ky též!

Pokračujeme ke Stří­bru a dojí­ždí­ nás můj bývalý kaplan o. Pavel, nyní­ farář ve zdejší­ diecézi. Zdraví­ nás všechny, ale nemůže s námi jí­t ani kousek, ačkoli to původně chtěl.

V Sytnu, které už patří­ do farnosti Stří­bro, zažijeme nečekanou věc: Děti postávají­cí­ na návsi, nás samy od sebe a velice pěkně pozdraví­. Je to vlastně poprvé v naší­ zemi, ačkoli my jsme se snažili zdravit každého. Pater Jiří­, kterému to pak ří­káme, je tí­m pří­mo nadšen. Různými zkratkami se dostáváme do města, jdeme po červené lávce, kterou postavili mí­stní­ Němci už ví­c jak před 150 lety a která byla obnovena teprve nedávno. Cesta je pří­jemná, ale náročnější­, což nás vede k citátu dne: Tato zkratka je sice delší­, ale zato vede těžší­m terénem. Je to sice trochu pří­sně řečeno, ve skutečnosti to nebylo tak hrozné, ale jako citát je to pěkné. Po páté hodině jsme na faře, jdeme do kostela, lidé nás ví­tají­, obdivují­, při mši svaté kážu a mluví­m o naší­ každodenní­ závěrečné modlitbě. Vždycky u cí­le se modlí­me Sláva na výsostech Bohu a po slovech - ve slávě Boha Otce. Amen - dodávám: Kéž i my tam jednou dojdem. Nepřipomí­nám dnešní­ nové puchýře, ale s ohledem na ně ří­kám: Možná i dolezem. P. Jiří­ to pěkně přizpůsobí­ na lidský život a ří­ká, že budeme rádi, když se do nebe aspoň doplazí­me. Pak nás zve na večeři do restaurace. Objednal bramborovou polévku, skutečné blaho pro poutní­ka, bylo nás u stolu asi osm, ale naší­m přispění­m jsme jí­ snědli 15 porcí­. Pak ještě hlavní­ jí­dlo a pak zmrzlina. To budou kalorie na zí­třek.

Při jí­dle probí­ráme samozřejmě další­ putování­, od zí­třka už jsme v cizině. Německy něco známe, ale jsme upozorněni, že tam se mluví­ mnoha nářečí­mi. Kdosi vtipně připomí­ná: „První­ cizí­ jazyk, který se ve škole učí­ německé děti, je spisovná němčina - Hochdeutsch - a to hned první­ den." Pater Jiří­ vypráví­, co zažil, protože neznal dobře bavorské výrazy. Ze strany jejich partnerské farnosti Vohenstrauss byla spoluprací­ s nimi pověřena sestra Michaela. A ta mu před vánoci řekla, že jim farnost daruje devět malých buldoků. Hned se jí­ ptal, pro koho to má být. „No přece pro děti, budou si s nimi hrát. To bude pěkný dárek." Na to už nic neří­kal a začal se u nás ptát, kdo by chtěl štěně buldoka. Pár lidí­ se nabí­dlo, že si je vezmou, ale nestačilo to. „Pořád jsem přemýšlel, komu ta štěňata rozdám. A přitom mě vůbec nenapadlo, že k převozu živých zví­řat přes hranice musí­ být také povolení­ od veterinářů. Přijedu do Vohenstrauss a po bohoslužbách mi Michaela ří­ká: Zajeď k farní­mu sklepu a tam ty malé buldoky naloží­me. Přijedu tam, ona otevře dveře a z jakéhosi skladu vynáší­ hračky. Traktory z umělé hmoty. V Bavorsku se totiž traktorům ří­ká buldok, jistě pro to, že tak hafají­."

Pater Jiří­ nám objednal a zaplatil nocleh v hotelu. Tam potkávám své pří­buzné z Horácka, jedou do Francie, z domu vyjeli odpoledne, zde přespávají­, aby mohli brzy ráno pokračovat přes celé Německo. Chtějí­ to zvládnout za necelý den, my za necelý měsí­c.

Úmysly modliteb: Děkujeme za to, ze konečně po tolika stech letech mohla být v Plzni založena diecéze. Nabí­zí­me smí­r za všechny škody a křivdy na její­m území­. Prosí­me za pastýře, jejich pomocní­ky a pomocnice, Boží­ lid a všechny lidi, kteří­ na její­m území­ bydlí­ a pracují­.

 

 

11. den pouti - sobota 5. května - zataženo, ráno pár kapek 

Stří­bro v 7.00 - Benešovice v 9.00 - Holostřevy v 9.45 - Skviří­n v 10.34 - Bor v 11.14 - Vysočany v 11.35 - Muckov v 11.55 - Velké Dvorce v 12.30 - Přimda v 13.00 (odpočinek) - Svatá Kateřina v 15.20 - Rozvadov v 15.50 - v Bavorsku v 16.36 - Waidhaus (NEW) v 17.10 (17.20 u kostela)

Celkem 45 km, 10 hodin na nohou, dohromady už 369 km

 

Ve tři čtvrtě na sedm se schází­me v děkanském kostele Všech svatých, který je i poutní­m kostelem a je v něm uctí­vána Matka Boží­ Bolestná. Nejsme sami, přišlo sem ještě 17 mí­stní­ch farní­ků. Později mi řekli, jak byli překvapeni naší­ změnou. Večer jsme došli jako trosky a ráno jsme prý byli plni života a nadšení­. Pater Jiří­ Hájek nám žehná přesně podle benedikcionálu, krásně nám zazpí­vá žalm 24. o tom, kdo přijme požehnání­ od Hospodina a vystoupí­ na jeho horu a smí­ stát na jeho svatém mí­stě. Poctivě nás jako první­ (i jako poslední­) ze všech kněží­, kteří­ nám po cestě žehnali, pokropí­ křestní­ vodou. Dostali jsme raneček s buchtami, protože správný český Honza bez nich do světa nejde. Kromě toho jsme dostali další­ dobroty k jí­dlu i k obvazování­ a zalepování­ puchýřů. Všichni nás pak doprovázejí­ až na kopec za městem, kde se loučí­me. Pětice farní­ků nás doprovází­ až do další­ obce. Jmenuje se Benešovice a tam se loučí­me u kaple, která byla v roce 1972 přemí­stěna o 70 m dál od nově budované silnice. Byla to generální­ zkouška na přesun kostela v Mostě. S námi čtyřmi už jde jen bratr Zdeněk od Prahy, který se chystá se svou farností­ na pouť do Compostelly.

Včera se mi udělal další­ puchýř a zřejmě to bylo poznat. Bratr Jiří­ mi už ráno řekl, že je potřeba šetřit sí­ly a že by mi radil, abych se kousek cesty svezl. Souhlasí­m, protože dnes chceme dojí­t až do Bavorska a je to tam ví­c jak 40 km. Ří­kám si, že ten rozdí­l někdy doplní­m.

Kus za Benešovicemi, kdy už s námi není­ žádný farní­k ze Stří­bra, mně Pater Hájek vezme do auta, kterým veze naše zavazadla do Waidhaus a vyloží­ mně v Přimdě. Je to asi 15 kilometrů a jsem velmi rád. Čekání­ mi však připadá nekonečné, na lavičce se zahalí­m do pláštěnky, protože je dost chladno. Konečně ostatní­ přicházejí­, přidala se k nim i sestra Michaela z Vohenstrauss. S bratrem Karlem si krásně pohovořili německy, se mnou pak mluví­ česky, neboť náš jazyk velice dobře ovládá. Často ří­ká, že Bavoři mají­ jen jedno poutní­ mí­sto a tí­m je Altoe¶ting, že Cáchy prakticky neznají­.

V Přimdě chvilku odpočí­váme, bratr Jiří­ mezití­m vyleze na hrad, který je ve výšce 848 metrů nad mořem. Zůstane to pro něj nejvyšší­ bode celé pouti. Nám je brzy zima a proto pokračujeme. On nás pak musí­ dohánět. Jdeme po staré silnici, na celnici vše proběhne rychle, hraniční­ potok přechází­me v 16.36 a za pár desí­tek minut už jsme ve Waidhausu. Tam bych mohl sloužit sám večerní­ mši svatou, ale netroufám si, proto koncelebruji s mí­stní­m panem farářem. Mí­sto kázání­ čtu naše poselství­, které on pak upraví­ a druhý den si je vytiskneme. Maminka jeho hospodyně je vdova, její­ muž pocházel od Opavy a byl odsunut. Baví­me se klidně a bez emocí­ o minulosti, té dávné i té dávnější­. Opavsko bylo německé, mí­stní­ zastupitelé neuměli česky. Když vznikla Československá republika, v noci je všechny obešel nějaký Čech a dal jim podepsat prohlášení­, že k ní­ chtějí­ také patřit. Ří­kal jim, že to je vyhlášení­ mí­ru. Oni rozespalí­ a ne dost znalí­ češtiny to podepsali. Hned to bylo vyhlášeno. Když ráno zjistili, co vlastně podepsali, byli zklamáni, jeden dokonce spáchal sebevraždu. I tady jsou jakési jedovaté kořeny další­ch a mnohem větší­ch trápení­. Ale ony už o tom všem mluví­ usmí­řeně. Nachystají­ nám královské pohoštění­ a pohodlně nás uloží­ na dva dny, protože v neděli zde máme odpočinkový den.

Dnešní­ den jsme se modlili za Evropu, s velkou vděčností­, že železná opona už je minulostí­ a my se po svém světadí­lu můžeme volně pohybovat, jak tomu vždy bývalo. Těch poslední­ch 40 let bývalo ve drátech až pět tisí­c voltů, a většina lidí­, kteří­ utí­kali za svobodou, zahynula uškvaření­m.

Citát dne: Stačí­, když kape ( s ohledem na dnešní­ počasí­).

 

12. den pouti - neděle 6. května - slunečno 

Odpočinkový den ve Waidhausu

 

Jdeme na ranní­ mši svatou, kostel sv. Oldřicha a sv. Jimrama je při ní­ naplněn asi do dvou třetin, většinou jsou to starší­ ženy. Přesto a možná právě proto nadšeně zpí­vají­, na konci některých modliteb zazní­ vznešené Amen i šestkrát. Na hrubou mši svatou chodí­ celé rodiny, i s tatí­nky, ale celkově je málo dětí­. Jsou tu se svými rodiči, ale nehemží­ se to jimi.

Po mši svaté jdeme na faru. Před lidmi jsem se snažil nekulhat, ale teď v soukromí­ to nejde. Vadí­ mi to, protože jsem nejmladší­ a kulhám jen sám. Ve slovní­ku si najdu slovo Ostuda. Je to Schande - teprve teď chápu přesný význam českého rčení­ o tom, že si někdo uří­zl kšandu. Panu faráři při tom kulhání­ ří­kám: „Ich bin die Schande der tschechischen Pilger." Vezme mne za rameno a ří­ká: „Nein!" tak důrazně a zároveň povzbudivě jako pravý otec.

Na faře není­ počí­tač, všechno potřebné dělá jedna paní­, jdeme za ní­ a opravujeme naše poselství­ a vytiskneme je. Kopí­rovat zatí­m nelze, doufáme, že se to časem podaří­. Dí­váme se také na naši anketu: Během první­ho týdne hlasovalo 191 lidí­, 17 procent soudí­, že pěší­ pouť do Cách je klukovina, 15 to považuje za nerozum a stejný počet za duchovní­ výzvu, 13 procent je pro sportovní­ výkon, ale 26 procent hlasovalo pro kají­cí­ úkon a 14 pro zbožný skutek. Zároveň dávám na stránky první­ zprávu ze zahraničí­, už bez háčků a čárek.

Do farnosti mezití­m přijel motorkář ze Semil, jde s námi na faru a odpoledne se vrací­ domů. Upřesňujeme mu trasu a domlouváme si další­ schůzku až v Cáchách. Při obědě také přišla řeč na název nové dálnice: Velice pěkně ji pojmenovali: Via Carolina - tedy Cesta Karla IV. Otce vlasti. Jenomže on sám právě přes dnešní­ Rozvadov a Waidhaus jezdit nesměl, musel se mu vyhnout až k Chebu, protože mí­stní­ páni, Leuchtenbergové, s ní­m byli na kordy a přes svoje území­ ho nepustili. Inu, ironie historie. Je však dobré, že dálnice je a že po ní­ můžeme všichni svobodně jezdit, že už to není­ jen Diplomatenstrasse, jak jí­ ří­kali v době komunismu, kdy se přes Rozvadov nikdo jiný než diplomaté nedostal. Naznačuje to i památní­k, otevřený při její­m otevření­ v roce 1997. Futra (veřeje) bez dveří­ a rozlomené okovy. Věnujeme se i pří­tomnosti. Připomí­nají­ nám, že zí­tra uvidí­me pole s takzvanou sloní­ travou, což je vysoká rostlina, která se pěstuje pro výrobu ekologických briket na topení­. Bratr Jiří­ už má vše prohlédnuté a oznamuje, že viděl pět soch svatého Jana Nepomuckého. Po obědě jedu s mí­stní­m panem farářem na dětské představení­ pohádky o Sněhurce. Při zahájení­ ví­tají­ mí­stní­ho starostu a faráře a také mne, kněze z Moravy. Potom se staví­me na koncertě dechových nástrojů, hrají­ mladí­ profesoři z konzervatoře, je to ve farní­m kostele, ale je to jen koncert. Kromě hudební­ho umění­ žádné zvláštní­ náboženské prvky, nikdo nepokleká, žádný zvláštní­ kostelní­ závěr, jen potlesk. Pak vyjedeme autem na blí­zký kopec Kreuzberg, kde právě byla pouť k svátku Nalezení­ sv. Kří­že. Je tam obraz Panny Marie Bolestné s veršem: Maria, reich ihm deine Hí¤nde, dass er mutig streite, dass er endlich siegt. Maria, podej mu svou ruku, aby statečně šel, aby nakonec zví­tězil. Jak to platilo o její­m Božském Synu, kéž to platí­ i o nás všech, její­ch dětech. Večer je ve farní­m kostele májová pobožnost, je velice pěkná, řekl bych poctivě udělaná a po ní­ naši chlapi ještě zpí­vali. Mí­stní­ lidé byli opravdu dojati.

Dnes jsme se modlili za mí­stní­ farnost.

Citát dne: Bodlo to. (To dnešní­ odpočí­vání­.)

 

13. den pouti - pondělí­ 7. května - ráno zataženo, ve dne mrholí­, večer jasněji

Waidhaus v 7.15 - Pleystein v 8.45 - Bibershof v 9.38 - Fahrenberg v 10.00 - Waldthurn v 11.13 - Lennesrieth v 12.00 (odpočinek) - Albersrieth v 12.55 - Remmelberg v 13.15 - Letzau v 14.04 - Weiden (WEN) v 15.19 (16.07 na faře)

Celkem 31 km, 7 a půl hodiny na nohou, dohromady už 400 km

 

Při nedělní­ mši svaté pan farář ohlašoval, že v pondělí­ jdeme dál, že se mohou přihlásit lidé, kteří­ by nás doprovázeli. Asi se nepřihlásil nikdo, protože ráno s námi šel jen on a jeho 72 letý pří­tel - bývalý celní­k, křestní­m jménem Karel. Je to pravý Bavor, možná správněji Bavořan, ale určitě ne Bavorák. Pozná se to i z jeho pří­stupu k Prusům. Hned úvodem se nás ptá, proč se na hrobě mrtvého Prusa nesmí­ člověk modlit nahlas. Protože on by vstal a nadal by vám, že ho ruší­te při věčném spánku. Jeho paní­ ho přivezla autem a do něj jsme všichni kromě bratra Jiří­ho naložili své baťohy. Karel nás vedl pěknými chodní­čky a zkratkami. Nebyl rád, když jsme ří­kali, že to jsou pašerácké stezky. To slovo se mu vůbec nelí­bilo a ří­kal nám, že ještě pamatuje, jak při pašování­ byli i mrtví­. Naposledy kvůli kávě, kterou pašovali přes německo francouzské hranice. Jdeme přes Bibershof a lámanou němčinou se dostáváme k tomu, že to je vlastně Bobří­ dvůr. A je zají­mavé, že všude jsou rázy pořezaného srovnaného dřeva, zpracovaného samozřejmě lidskou rukou.

V deset hodin jsme na mí­stní­m poutní­m mí­stě Fahrenberg, kde ve výši 801 m nad mořem stojí­ kostel Panny Marie. V ří­jnu 1956 postavili mí­stní­ věří­cí­ na jeho střechu pozlacenou sochu Matky Boží­ s rukama mí­rně rozevřenýma, kterýma jakoby objí­má kraj pod sebou a zároveň zadržuje nebezpečí­ z dáli. Socha je obrácena směrem na Přimdu, na východ, protože v té době se věří­cí­ (i nevěří­cí­) báli vojenského útoku, který z té strany hrozil. Proto postavili sochu a hlavně začali se pravidelně modlit k Matce Boží­ a vzývali ji jako Královnu mí­ru. Když jsem sem přišel poprvé v roce 1994 a právě toto se dozvěděl, vybavila se mi v paměti následují­cí­ událost.

Bylo to na konci školní­ch prázdnin. Na návsi se bavili dospělí­ muži: „Bude válka, na východě i na západě se hrozně zbrojí­." Šestiletý synek jednoho z nich to slyšel a začal natahovat na pláč. Přes své mládí­ vycí­til, že jde o něco strašného. Dospělí­ se na něho udiveně podí­vali. „Proč brečí­š?" Když se nedočkali odpovědi, řekl jeden z nich: „To bude proto, že mu za pár dní­ začne škola." Ale ten kluk neplakal kvůli škole, ale kvůli strachu z války, ví­m to naprosto přesně, protože se to stalo mně osobně v srpnu 1957, tedy v první­m roce zdejší­ch modliteb za mí­r.

Jak léta běžela, zapomněl jsem na tuto drobnou pří­hodu a až na Fahrenbergu jsem si na ni vzpomněl znovu. U nás se tehdy všude ří­kalo, jací­ jsou na západě zločinci, jak si tam na nás brousí­ zuby, a oni se báli právě té naší­ strany, a proto se upří­mně modlili. A také pro smí­ření­ pracovali, evropské usmí­ření­ skutečně připravovali. „To vůbec nebyli žádní­ revanšisté", řekl tehdy Pater Hájek, který mě sem poprvé přivedl. Od té doby jsem zde byl ví­ckrát, jednou s celým autobusem. Veřejně jsem tenkrát mí­stní­m lidem poděkoval, že se modlili za mí­r.

Dnes jsem tady opět a poprvé pěšky až z domu. Tí­m ví­c děkuji Panně Marii za ochranu a s ostatní­mi zpí­váme:... děkujem ti, Matko milostivá, děkujeme tisí­ckrát. O mí­r prosí­me i její­ho Syna:... Beránku Boží­, daruj nám pokoj - nám na celém světě. Modlí­me se také za Evropu a za ruský národ, i jeho hlavní­ho patrona, svatého Jiří­, prosí­me o pří­mluvu.

Další­mi chodní­čky mí­sty přes trávu, mí­sty lesem pokračujeme na Weiden. Až před polednem nachází­me první­ dům, na kterém je špatná omí­tka a to už jsme prošli pěkných pár obcí­. A dlouho ji zase neuvidí­me. Hodně obcí­ zde má jméno zakončené na rieth, reuth, roth, což vzniklo od slova, které ve staré němčině známenalo vymýtit les, ve staré češtině se to řeklo vyžďářit. Kolem nás jsou tedy samé Žďáry a Ždí­rce. Jdu jen v lehkých sandálech, protože puchýře se během neděle uklidnily a nechci je oživit. Celní­k Karel má sportovní­ vybavení­ a když se dí­vá na mé opánky, několikrát prohodí­: „Wie Christus!" Jako Kristus.

Zastaví­me se v každém kostele. V těch starší­ch mají­ vždy nový oltář čelem k lidu. Umí­stěny jsou pokaždé tak, že to vůbec neruší­, že vypadá, jakoby tam byly odjakživa. Vidí­me také nový kostel sv. Jakuba, postavený na mí­stě staré poutní­ kaple tohoto patrona poutní­ků. Je poznat, že kaple byla zvětšena, ale vše je tak nádherně sladěno, staré zůstalo, nové přibylo. A to nové je zaměřeno opravdu kristocentricky. Nejví­c nás potěší­, že právě když vchází­me, se tam modlí­ jedna paní­. Často vidí­me sochu sv. bratra Konráda z Altoetingu, prosťáčka Boží­ho a velikého dobráka. Jinde zase vidí­me svatého s husou, je to pochopitelně nám dobře známý svatý Martin. Při té pří­ležitosti Bavoři ří­kají­, že by to třeba mohl být také Jan Hus, protože dobře znají­ jeho život i význam jeho pří­jmení­. Sami připomí­nají­, že Jan Pavel II. si ho vážil a byl ochoten v tom bolestném sporu udělat vstří­cné kroky, ale cí­rkevní­ historici nechtěli, protože to opravdu nejde. Uvádějí­ také legendu, která zde koluje. Hus prý v Kostnici řekl: „Husa je malá, tu spálí­te, ale za sto let přijde labuť a tu už nespálí­te." To se mělo naplnit s vystoupení­m Martina Luthera. Zastavujeme se také v novém kostele sv. Jana Nepomuckého, vše je moderní­, prosté, ale zároveň vznešené, prostorné, všude plno světla. Není­ to však kostel farní­, ten stojí­ v menší­ obci a je menší­ a starší­, zatí­mco ten nový postavili v obci, která se rozrostla až v poslední­ době. To uvidí­me ještě ví­ckrát.

Na návsí­ch také vidí­me máje, jsou jako u nás až na to, že na spodu mají­ spoustu znaků: předevší­m zemský bavorský s modrými a bí­lými kosočtverci (routami), což je dědictví­ po české kněžně Ludmile, kterou si Ludví­k I. vzal v roce 1204. Dále tam je znak obce a znaky všech cechů a spolků, v Lennesriethu jich napří­klad bylo šest.

Konečně jsme ve Weiden, je to větší­ město a z hlediska správní­ho tvoří­ samostatný okres, autoznačku má WEN. Dosud jsme procházeli okresem, který má značku NEW podle svého sí­delní­ho města Neustadt a. d. Waldnaab. Skoro hodinu trvá, než přijdeme ke kostelu Božského Srdce, kde nás očekává pan regionální­ děkan, který má pod sebou 16 farností­. Když byli jednou čeští­ kněží­ v Bavorsku na společné bohoslužbě, kterou vedl právě on, byli překvapeni jeho vystupování­m a ří­kali si pak: „Ten by nás honil, kdyby byl u nás." Psal jsem mu předem elektronickou poštou, nedostal jsem odpověď, proto jsem už na faře ve Waidhausu opatrně ří­kal, aby mu dali vědět, že přijdeme. A jeho přijetí­ bylo nádherné, bratrské, hřejivé. Jeho elektronickou adresu jsem měl ze seznamu farností­ v Německu a oni ji mezití­m změnili, proto nic nedostal a nemohl odpovědět. Když mu soused z Waidhausu včera zatelefonoval, hned zavolal paní­ hospodyni Marii a ta nám připravila královskou svačinu, večeři i nocleh. Na faře už čeká manželka celní­ka Karla s našimi baťohy, každému dá uzeniny zatavené v igelitu a po krátkém hovoru u kávy odváží­ manžela a waidhauského faráře domů.

Kostel Božského Srdce byl vysvěcen L.P. 1934, právě rok po nástupu Hitlera. A oni měli odvahu dát vedle kří­že s Kristem Králem a Matkou bolestnou nápis: Pán nad pány, král nad králi. Dole pak napsali: Buď vůle tvá, jakoby tušili, kolikrát si toto budou muset ří­kat a s Pannou Marií­ snášet bolestné zprávy z fronty.

Byli jsme na májové, četl jsem německy, proč jdeme právě do Cách. Pak po dohodě s varhaní­kem, který - jak velí­ mí­stní­ zvyk - se před každou bohoslužbou dostaví­ do sakristie, naši chlapi zpí­vají­ takzvané Bavorské litanie. Varhaní­k je hned začne tiše doprovázet, lidé se přidávají­ s německými odpověďmi. Pak je svátostné požehnání­, asi kvůli nám s latinskou modlitbou na závěr. Pak naši chlapi přidají­ ještě K nebesům dnes zaleť pí­sní­.., lidé jim pak tleskají­. Objeví­ se mí­stní­ poutní­k do Compostelly s pasem, kde má aspoň stovku razí­tek. Chodí­ také každý rok pěšky z Řezna do Altoetingu, je to 120 km, jde se to 3 dny, účastní­ se 8 tisí­c poutní­ků. Doprovází­ je policie a helikoptéry, je to několik kilometrů dlouhé procesí­. Chodí­ se před svatodušní­mi svátky, letos nám to nevyjde, za rok snad. Letošní­ pouť už je v pořadí­ ví­ce jak po sté.

Ří­kám mu, ze my jsme něco podobného začali směrem na Velehrad, že jsme šli už šestkrát. Také bych si přál, aby to tak pokračovalo a tak oživovalo ví­ru. A tak dlouho vydrželo. Každá tradice je totiž dlouhodobá věc. Můžeme se to učit od Angličanů, kteří­ jsou v tom mistry. Ví­te, co udělat, když chcete mí­t doma pravý anglický trávní­k? Napřed musí­te pečlivě zpracovat půdu, pak zasí­t dobré semeno. Až dostatečně vyroste, opatrně jej poprvé posekáte. A pak kromě plení­ plevele musí­te každý den trávní­k kropit a každý týden sekat. A když to budete dělat sto let, zí­skáte tí­m pravý anglický trávní­k.

Nemusí­me chodit tak daleko. Každou neděli brzy ráno otví­rám náš kostel. Pokaždé otevřu všechny jeho tři vchody. Jednou mně v tom zastupoval pan kaplan Marek Vácha. Nedopatření­m otevřel jen dva. Pak šel kolem třetí­ho a viděl, jak tam je hrozen čekají­cí­ch lidí­, ačkoli o dvacet metrů dál bylo otevřeno a jiní­ farní­ci tam chodili. Oni však čekali u toho svého. „Tehdy jsem pochopil, co je to tradice", ří­kal potom.

Nemusí­me na to mí­t ani tolik let jako Angličané. Od svých šestnácti let jsem mimo své rodné Slavkovice, které se nacházejí­ v okrese Žďár nad Sázavou a kde mají­ všechna auta značku ZR. Když jsem přišel do semináře, vidí­val jsem kolem sebe po pět let LT, po dva roky v zeleném suknu jsem zase ví­dával PU, KM a CB. Jako kaplan jsem byl čtyři roky na Blanensku (BK) a na první­m samostatném mí­stě v Moutnicí­ch jsem téměř 8 let jezdil se značkou BO (Brno - okres), protože farář má mí­t trvalé bydliště mezi svými ovečkami. Přitom jsem stále potkával Brno město (BM). Když jsem však v těch letech uviděl auto se ZR, bylo mi hned milo u srdce. Někdo od nás, třeba přijeli za mnou. Krátký prchavý, ale pří­jemný pocit, který jsem zaží­val ví­c jak dvacet let.

Pak jsem se dostal znovu na svůj rodný okres. Na autech všude samé ZR. Pokaždé, když jsem tato dvě pí­smena (i s tí­m třetí­m dodatečným) spatřil, napadlo mě: Někdo od nás! Někdo z mého rodného kraje. Trvalo to dlouho. Až ve čtrnáctém roce svého druhého pobytu v rodném okrese Žďár jsem si uvědomil, že už jsme si na to zvykl, že mně ZR nechává chladným, že jsem si toho přestal vší­mat. Až po 14 letech!

Po večeři dlouze plánujeme cestu pří­ští­ho dne. Pan děkan dvakrát volá svému bratrovi, který bydlí­ právě naší­m směrem. Dohodnou se, že nás bude čekat a vše připraví­. Zavazadla nám na další­ nocleh převeze dcera jeho neteře, která jezdí­ do Weidenu do školy. Sousední­ farář nám zí­tra za poledne nabí­dne kávu, uvidí­me také pří­rodní­ zají­mavosti z čediče. Ří­kám na to, že až tam přijdeme, lehneme si dole pod skalou a necháme bratra Jiří­ho (nejstarší­ho z nás), aby nahoru vylezl sám. Při té pří­ležitosti vysvětlujeme, jak jsme si rozdělili funkce - bratr Jiří­ je navigátor, protože má mapy a podle nich vždy připravuje cestu na další­ den. Dí­ky jemu jsme se vždy dostali z každého města rychle ven, zatí­mco pro mnoho poutní­ků právě toto bývá největší­ trápení­. Je také fotograf, neúnavně ukládá všechny krásné pohledy do svého pří­stroje, se kterým se teprve učí­ zacházet. A je učenlivý.

Vypráví­ také zážitky ze své práce geodeta. Nejzají­mavější­ bylo, když se při prorážení­ metra pod budovou Federální­ho shromáždění­ do ní­ daly přesné pří­stroje, aby se hned zjistilo, kdyby se něco pohnulo. A najednou pří­stroje ukazují­, že polovina budovy se zvedá. Poplach! Co se mohlo stát? Vysvětlení­ bylo jednoduché. Blí­žila se zima a topič zapnul na zkoušku topení­. Pro začátek jen v jedné polovině budovy.

Bratr Josef je kantor, protože vede zpěvy, bratr Karel je překladatel, protože umí­ perfektně německy ačkoli se to učil jen doma a sám.

Já sám se prohlašuji za internauta, jak podle vzoru kosmonaut a astronaut ří­kají­ Francouzi těm, kdo pracují­ s internetem. V devět večer se rozezní­ zvony, je to večerní­ klekání­, naří­zené v tuto dobu v celé řezenské diecézi. To se posunuje mezi 5. hodinou večerní­ v zimě a devátou teď, zvoní­ se také přesně v poledne, ale ráno ne. Když je pohřeb, zvoní­ se ráno v 8, pak v 9 a pak na hřbitově.

Ještě přijde řeč na obě totality. Za nacismu byli také kněží­ hrdinové. P. Johann Mayer byl právě zde v roce 1935 kaplanem, pak se stal dómským kazatelem. Nacisti ho oběsili a nechali viset na šibenici až do pří­chodu Američanů, protože v kázání­ lidem navrhl vyvěsit bí­lou vlajku, když stejně už vše bylo ztraceno. Pan děkan ví­ o zničených kostelech na naší­ straně hranic. Všichni zde se snaží­ pomoci a navázat znovu vztahy. Proto putují­ na 75 kilometrů vzdálený Chlum svaté Máří­. Zná také poutní­ mí­sto Starý Hroznatov u Chebu, které bylo nedávno obnoveno z trosek. V té chví­li si bratr Josef vzpomí­ná, že tam před 45 roky sloužil jako voják. Přišel rozkaz, že vojáci musí­ kostel zbourat. Když se to začalo dělat, on zrovna musel odjet s autem pryč pro proviant.

O půl jedenácté přichází­ domů pan kaplan, všechny srdečně zdraví­, vyptává se znovu proč až do Cách, nechce už nic jí­st a brzy jde spát. Pan děkan také chce text našeho poselství­, aby je mohl dát do farní­ho zpravodaje a na farní­ stránky. Však už se také chystám, že doplní­m naši první­ zprávu ze zahraničí­ o zážitky včerejší­ho a dnešní­ho dne. Přitom zjišťuji, že dnes večer už hlasovalo 237 lidí­ (od včerejška jich přibylo 46), 16 procent soudí­, že pěší­ pouť do Cách je klukovina, 16 to považuje za nerozum a stejný počet za duchovní­ výzvu, 12 procent je pro sportovní­ výkon, ale 24 procent hlasovalo pro kají­cí­ úkon a 15 pro dobrý skutek.

Dnes se modlí­me za politiky. Děkujeme za to, že je můžeme svobodně volit, že se najdou lidé ochotní­ vzí­t na sebe toto břemeno a snášet kritiku oprávněnou i neoprávněnou. Nabí­zí­me smí­r za všechny vtipy o politicí­ch, za všechny drzé až sprosté články a pořady o nich. Prosí­me za to, aby všude, u nás v komunální­, krajské i státní­ police, v Evropě i ve světě ší­řili svobodu, spravedlnost a lidská práva a dbali o pokrok národů, jak to chce 2. vatikánský koncil a jak se modlí­me na Velký pátek

Citát dne: Super Suppe (vynikají­cí­ polévka) řekl jeden z nás paní­ Marii na její­ bramboračku.

 

14. den pouti - úterý 8. května, Panny Marie, Prostřednice všech milostí­ - u nás státní­ svátek, slunečno, odpoledne zataženo

Weiden v 9.15 - Parkstein v 11.33 (odpočinek) - Schwand v 15.17 - Pfaffenreuth v 15.55 - Pressath v 18.20 hodin

Celkem 28 km, 6 a čtvrt hodiny na nohou, dohromady už 428 km

 

Ráno jsme na mši svaté, obětuji ji za mí­stní­ farnost. Kostel zvenku vypadá velice obyčejně, žádné zvláštní­ tvary nemá, věž je tak jednoduchá, že připomí­ná ty hasičské u nás ve městech, ale uvnitř je silná duchovní­ atmosféra, kterou dotváří­ právě ten nápis kolem velké postavy Krista Krále. Na bocí­ch je zobrazeno 7 svátostí­ a 7 skutků milosrdenství­. Jiří­ ještě přede mší­ svatou stihne navští­vit město. Vrací­ se s úlovkem - viděl a vyfotografoval reliéf, na kterém je žena za pluhem taženým kravkou a letopočet 1914 - 18. Je to výraz úcty k těm, které také nesly tí­hu války, i když se jim nestaví­ pomní­ky. Jejich práce v době války byla někdy pří­mo otrocká. Po mši svaté nás zdraví­ jeden poutní­k. Ří­ká, že zatí­m už nikam nepůjde, protože měl operaci srdce. Dělali mu by-pass, ale on pro to užije německé slovo, i když tento mezinárodní­ výraz také zná.

Ani se nezmiňujeme, že je u nás statní­ svátek. Pan děkan mi sám po mši svaté ří­ká: „Dnes je výročí­ kapitulace." Ří­ká to s velkým klidem a zdá se mi, že také s úlevou. Po sní­dani dostaneme požehnání­ a pokračujeme na západ. Pan děkan nás vede první­mi ulicemi. Ří­ká, ze s námi nemůže jit celý den, ačkoli by rád, protože má právě dnes náboženství­. Chodí­ mu tam asi 70 procent dětí­. Všechny ostatní­ děti mají­ v tu dobu také vyučování­. Na evangelické náboženství­ jich chodí­ asi 7 procent, na muslimské asi 15 procent. Zbytek dětí­, které mají­ rodiče nevěří­cí­, lépe řečeno nehlásí­cí­ se k žádnému vyznání­, má povinnou etiku. Jdeme kolem muslimského kulturní­ho centra, okna jsou celá bí­le zamalovaná. Pak mí­jí­me další­ budovu s německým a tureckým nápisem, z něhož vyplývá, že spolek, který zde sí­dlí­, je právnickou osobou. Kousek dal je i ruské kulturní­ centrum, často jsou kolem něho problémy s opilými. Hodinu a čtvrt nám trvá než se dostaneme z města ven.

Zastaví­me se v Parksteinu, patří­ mezi 70 nejkrásnější­ch mí­st světa, uprostřed obce je na čedičovém suku kaple. Dole u kostela je fara, pan farář nás přijme a obdaruje. Hospodaří­ u něj řeholní­ sestra z řádu Německých rytí­řů, přesněji řádu Domu Panny Marie Jeruzalémské. U nás je běžné na tento řád nadávat, obviňovat ho ze všeho zlého. Oni to znají­, protože Hitler je také zrušil. Byli obnoveni i u nás, teď mají­ v Opavě proslavenou hudební­ školu. Sestra už je v důchodu, pracovala u ohrožené mládeže, prosí­ nás, abychom se za ty její­ děti v Cáchách pomodlili. Jdeme nahoru ke kapli, modlí­me se ke 14 svatým pomocní­kům, pak se rozhlí­ží­me po kraji. Je vidět daleko, lesy se stří­dají­ s poli, mezi tí­m vesničky a města. V dáli za lesem jsou jakési stavby. Tam byl koncentrační­ tábor ve Flossenbuerg, kde byl měsí­c před koncem války popraven admirál Canaris. „Lidé tenkrát ani nevěděli, že to tam je", ří­ká sestra. Vzpomí­nám na slova A. Solženicyna, který pí­še, že většina gulagů nebyla na Sibiři, ale v blí­zkosti měst evropského Ruska. Tak dovedli krutovládci skrývat své krutosti. A už vůbec se neví­, že koncentrační­ tábory zavedl V. I. Lenin hned v první­m roce po revoluci. On vymyslel toto hrozné slovo. Nejde však jen o historii, ale o to, co máme dělat teď. V prostoru koncentrační­ho tábora ve Flosenbuergu postavili kapli Boží­ho milosrdenství­. A chodí­ se tam kají­cně modlit. Tí­m tam vzniká úplně jiné „ovzduší­" než to, které na člověka dýchne, když přijde třeba do Terezí­na. Záleží­ na tom, co se chce zdůraznit, zda Boží­ milosrdenství­ a tí­m pádem i snaha odpustit a usmí­řit, anebo lidské pocity a tí­m pádem chuť na pomstu, protože ta vždycky je sladká, až na to, že nese hořké ovoce. Všichni diváci v naší­ televizi byli šokováni odpovědí­ paní­ profesorky Mezlí­kové. Ta přišla při velkomeziří­čské tragédii v roce 1945 o manžela a pak byla komunistickým režimem utlačována. Reportéři vypátrali, že ještě žije velitel zásahu, při kterém byl její­ manžel zastřelen zezadu. Ptali se jí­, jestli by chtěla, aby byl potrestán a jaký trest by mu navrhla. „Ne, to nechám na Bohu", prohlásila tato osobnost.

Jdeme dál venkovskou krajinou, v klidu jsme se pomodlili čtyři růžence jako každý den, ten první­ je za obce a farnosti a kraj, kterým prochází­me, ten druhý za mí­r, za Evropu a za klidné soužití­ mezi křesťany a muslimy, ten třetí­ za naše rodiny, za naše farnosti a naše dobrodince, ten čtvrtý za cí­rkev na celém světě. Po třetí­m růženci, vždycky v půli odpoledne se ještě modlí­me korunku k Boží­mu milosrdenství­. Pořád se modlí­me i za ty, kteří­ nám modlitby svěřili ústně či pí­semně, kteří­ je od nás právem očekávají­ a kteří­ se za nás modlí­, a také za všechny, kteří­ nám pomohli, pomáhají­ a ještě pomohou.

Dojí­me svačinu a ří­káme si: Ještě necelá hodinka a jsme v Pressathu, kam nám třem už přivezli baťohy. Jen ten nejstarší­ si ho nese sám. Jdeme pohodlnou lesní­ cestou. Ani po hodině a půl však vesnice pořád není­. Naví­c zjišťujeme, že jdeme už po druhé stejnými mí­sty. Co teď? Nemůžeme se orientovat ani podle slunce, protože Punťu není­ vidět, jak vtipně podotýká Jiří­, aby uvolnil napětí­. Modlí­me se k Panně Marii, bratr Jiří­ pak jde přes les na druhou stranu, jestli tam náhodou není­ směrovka. My se modlí­me znovu a prosí­me o dary Ducha svatého. Jiří­ se vrací­ s nepoří­zenou a nám nezbývá než se tiše a pokorně vydat zpět ve směru značky, kterou mí­jí­me už po druhé.

Je právě svátek Panny Marie prostřednice všech milostí­ a ona nám zprostředkuje pomoc. Za pár minut se objevuje myslivec v autě. Jmenuje se Jelinek s krátkým i. Těžko hledá na mapě, kde vlastně jsme, nakonec uloží­ psa do kufru a všechny nás naloží­ a zaveze na faru. Tam už máme zaplacenou večeři v sousední­ hospodě a připravené krásné ubytování­ na faře. Zají­mavé, že mně často dají­ zvláštní­ samostatný pokoj. Jdeme do kostela na májovou, kterou vede pastorační­ asistent, protože pan farář není­ doma, musel jet na schůzi. Je to velice krátké, jen pár lidí­. Jiří­ se hned po pří­jezdu vydal pěšky na mí­sto, kde jsme vstoupili do lesa. Chce tomu všemu přijí­t na kloub. Po májové nás posí­lají­ do hospody, kde máme tu večeři. Vstoupí­me a jsme posazeni ke stolu, ke kterému pak přicházejí­ další­ lidé. Každému dají­ něco na pití­, všichni se zdraví­, pak přijde nějaká paní­, vytáhne papí­ry a začne schůzi. Chápeme, že jsme u špatného stolu. Bratr Karel je naštěstí­ schopen to jemně vysvětlit čí­šnici, ta nás hned za udivených pohledů všech členů spolku posadí­ k jinému stolu a obsluhuje. Jsem svým způsobem rád, že se to protáhlo, doufám, že mezití­m přijde i Jiří­, který má také tu večeři zaplacenou. Čekám, že každou chví­li otevře dveře. Nenapadlo nás nikoho, že vlastně nemusí­ vědět, v které hospodě to je. Pozvali sice všechny, ale já sám neví­m, zda všichni slyšeli, kam se má jí­t. Když se neukazuje, začí­nám mí­t strach. Proto hned po jí­dle spěchám ven a uvažuji, co budeme dělat. Dí­ky Bohu je před farou, našel správnou cestu, vrátil se, koupil si za své aspoň pizzu a ohří­val se v lurdské jeskyňce v teple sví­ček. Vysvětluje nám, že při vstupu do lesa jsme mí­sto pří­mé spojovací­ cesty vstoupili na okružní­ cestu pro svážení­ dřeva a po ní­ celý kopec obcházeli.

Dnes, kdy se oslavuje konec 2. světové války, se modlí­me za mí­r. Děkujeme za ty, kdo jsou ochotni se dohodnout a ustoupit. Nabí­zí­me smí­r za kamenná srdce a krutosti válek. Prosí­me za mí­r na celém světě.

Citát dne: Žije Maria, důvěřuj v ni.

 

15. den pouti - středa 9. května - dopoledne zataženo, odpoledne prší­

Pressath v 8.39 - Grupp v 9.15 - Pichelberg v 9.36 - Barbaraberg v 11.12 - Speinshart v 11.45 (odpočinek) - Tremmersdorf v 12.30 - Penzenreuth v 13.45 - Sassenreuth v 14.30 - Thurndorf v 15.40 - Troschenreuth v 16.26 hodin

Celkem 29 km, 7 hodin na nohou, dohromady už 457 km

 

Ráno mi ří­ká hospodyně: „Tolik kilometrů, taková námaha, vy musí­te mí­t dobré srdce!" Trochu mně vyleká, srdce není­ koleno, jak se velice trefně ří­ká. Každý si na ně musí­ dávat pozor a šetřit si je. A mně dosud nenapadlo, jaká je to pro ně zátěž, jak nepočí­tám ani ve snu, že by to nemuselo vydržet. Málo děkujeme za dar zdraví­. Pak si ale ří­kám: Kéž by to platilo v tom obrazném slova smyslu. Kéž bych měl dobré srdce, tak jak dobré je mají­ všichni naši hostitelé a moji dobrodinci doma.

Po sní­dani nám pan farář Bock ukazuje kostel sv. Jiří­, je to už čtvrtý na tom mí­stě, je krásně opravený, má novou dlažbu a v ní­ pamětní­ desku nad hrobem arcibiskupa Schwemmera, rodáka z farnosti, který byl od roku 1997 apoštolským nunciem v Papui Nové Guinei. Zde se narodil v roce 1945. Zemřel v roce 2001 na klinice v Austrálii, kam ho odvezli s pří­znaky otravy. U oltáře je také dlaždice se jménem faráře budovatele tohoto poslední­ho kostela nad mí­stem, kde byl v roce 1770 pohřben. Bylo to v době vrcholného baroka, které sice Karel Čapek neměl vůbec rád, ale které právě zde v Bavorsku začala rodina Dienzenhoferů a pak úspěšně přenesla k nám. S Bavorskem toho máme hodně podobného. Pan farář nám vysvětluje, jak to zde v Horní­ Falci bylo s katolí­ky a evangelí­ky. Reformace se zde prosadila v letech 1548 až 1623, odtud také pocházel náš zimní­ král. Pak území­ připadlo k Bavorsku a král rozhodl: Všichni budou katolí­ci. A jsou. A dodnes. A na rozdí­l od nás jsou na to hrdí­. Franky tenkrát k Bavorsku ještě nepatřily a tam už je to jiné, ví­ce promí­chané.

Vedle kostela je farní­ domov pro důchodce, kde je 90 lidí­ a také mateřská školka s pěti tří­dami po 30 dětech. Pan farář je zde 37 let, od svých 40 let. V kostele má v neděli 1000 lidí­, teď dostal ještě jednu farnost vzdálenou 7 kilometrů a proto chce za rok jí­t do důchodu.

Vychází­me, v 9 hodin je venku 9 stupňů a mí­rně poprchává. Jdeme po mostě z roku 1951 s krásnou sochou našeho svatého Jana. Zastavujeme se v rodišti pana děkana z Weidenu, jeho bratr tam byl 30 let mí­stostarostou, vedle hasičky postavili kapli, je v ní­ mše svatá jen jednou za měsí­c, ale každý čtvrtek mají­ růženec. Před každým pohřbem se tam za zemřelého společně modlí­. Vedle kaple je obecní­ sál, mí­stní­ občané se tam stří­dají­ ve službě hostinského, dále je pak hasičská zbrojnice. Je samozřejmě v každé obci, na jedné z nich jsme viděli nápis: Helfen in der Not - ist unser Gebot. (Pomoci v nouzi je naše přikázání­.)

Jdeme do domu pana bratra, dostaneme napí­t, ukazuje nám zkratku přes dvůr směrem do polí­ k lesu, za ní­mž se napojí­me na silnici. Když na ni dojdeme, uvidí­me ho, jak čeká v autě, abychom vzali správný směr. (Možná že se zvěst o našem bloudění­ roznesla po kraji, možná však, že vůbec ne. To nemůžeme zjistit, ani kdyby se to stalo u nás, těžko bychom se na to vyptávali.)

Pokračujeme přes Barbaraberg, jak jméno napoví­dá, je to poutní­ mí­sto ke cti sv. Barbory. Z něho jdeme dolů poutní­ stezkou k premonstrátskému klášteru ve Speinshartu. Tam našli domov němečtí­ mniši vysí­dlení­ z Teplé. Vzpomí­nám na podobný klášter v Polsku, na sever od Krkonoš, dří­ve se jmenoval Grí¼ssau, dnes Skrzeszów. Mí­stní­ mnichy také vyhnali, ale na jejich mí­sto přišly sestry vyhnané ze západní­ Ukrajiny. Našly zde nový domov, vzaly sem z toho bývalého i milostnou sochu Panny Marie a klášter vzkvétá. Podobně bylo celé polské pohraničí­ po vyhnání­ Němců zabydleno Poláky, kteří­ zase byli vyhnáni z východu. Neměli kam se vrátit, proto vzali nová území­ jako svůj domov, o který je třeba pečovat a ne jej vysávat, jak tomu bylo, žel, u nás, kde se lidé měli kam vrátit.

Tak se stalo, že dří­ve kvetoucí­ pohraničí­ je dnes z velké části zpustlou zemí­. Vyhnali jsme miliony pracovitých obyvatel. Ti přišli většinou do zemědělského a poměrně zaostalého Bavorska. Protože si přinesli jen šikovné ruce a nápadité hlavy, dokázali z něho udělat moderní­ a bohatou zemi.

Ani zde však není­ všechno dokonalé. Mí­stní­ kostel, barokní­ skvost, se opravuje, celá klenba je podložena sí­tí­, zřejmě na zachycování­ odpadají­cí­ch úlomků omí­tek. V poledne se modlí­me Vesel se, nebes Královno a brzy pokračujeme dál. V 15.15 přechází­me rozvodí­ mezi Dunajem a Mohanem, tedy rozmoří­ mezi Černým a Severní­m mořem. Na mapě je to jasná čára, vedoucí­ pár desí­tek metrů od silnice, ale ve skutečnosti se přesné mí­sto těžko určuje. Jsme vlastně na rovince a když se mi zdá, že už to klesá na druhou stranu, znovu mám dojem, že ještě nejsme na nejvyšší­m bodě. Pak chvilku odpočí­váme na nájezdu ke garáži před domem na konci vesničky, najednou se vrata zvedají­ a majitel chce vyjet. S úsměvem čeká, až trochu uhneme, vyjede a klidně pak automaticky zaví­rá. Pak přechází­me hranice mezi Horní­ Falcí­ a Horní­mi Franky a vstupujeme do diecéze Bamberg.

Brzy jsme v Troschenreuthu, kde nás čekají­. Dojí­ždí­ sem kněz z nedalekého Pegnitz, zrovna je na exercicií­ch. Psal mi, že budeme moci přespat na faře a mí­t mši svatou. Klí­če od fary má jeden ze spolupracovní­ků, bydlí­ na kraji obce v našem směru. Zastavujeme se u něj trochu promoklí­, dostáváme horké nápoje a pečivo. Vypráví­, že zde byl 30 let farářem P. Vacka, svěcený v Litoměřicí­ch. Pořád se těšil, že se otevřou hranice, a bude se moci vrátit domů, ale nedočkal se toho. Pak zde byl kněz z Indie, i současný kaplan je Ind.

Kostel sv. Martina byl koncem války rozbombardován, ačkoli nemá žádnou strategickou polohu. Teď má novou jednoduchou betonovou klenbu a moderní­ topení­ uvnitř. Ve všední­ den však zapí­nají­ jen třetinu. Kolem kostela je hřbitov, dí­vám se na pomní­ky padlých. V první­ světové válce jich bylo 18, ve druhé 31.

Na faře je vše pro nás nachystáno včetně večeře. Byla ohlášená mše svatá, slouží­m ji celou německy, mí­sto kázání­ čtu naše poselství­ o důvodech putování­ do Cách. Lidé byli nadšení­, všichni se s námi fotí­. Pak nám přejí­ dobrou chuť, protože na faru donesli samé dobroty: zvláštní­ druhy uzenin, různé sýry, pečivo. Je vidět, že to udělali rádi. Vidí­me, že to nesní­me, proto se snaží­me začí­t s tí­m, co by se zkazilo, to, co je pevně zabalené necháváme.

Pří­rodní­ zají­mavosti: první­ rozkvetlé kopretiny a chrpy.

Další­ zají­mavosti: Dnes jsme měli celý den po levé ruce vojenský prostor, z kterého byli mí­stní­ lidé už dávno vystěhováni do jižní­ho Bavorska. Byly tam různé jednotky, teď tam jsou Američané a chtějí­ tam vybudovat své sí­dliště. To už nemá být tolik izolované od ostatní­ho světa, jako byly jejich základny. Dí­váme se na to jen z dálky, ale přesto se rozpřede živá diskuse. Tak jako u nás doma, kde část lidí­ nadává na prezidenta Bushe jako se dří­ve nadávalo na Brežněva, že poslal tanky k nám a pak do Afgánistánu. Ještě větší­ část lidí­ úplně zapomněla na to, že Američané pomohli Evropě uhájit svobodu. Když jsem byl v Normandii, kde se v roce 1944 vylodili spojenci, viděl jsem také americké a anglické vojenské hřbitovy. To byly nekonečné řady vyrovnaných bí­lých kří­žů. Šli tam kvůli nám, kvůli Evropanům, ne kvůli své rozpí­navosti, to uzná každý soudný člověk. Pouze soudruzi soudili naše lidi, kteří­ si dovolili veřejně ří­ci, že Plzeň neosvobodila Sovětská armáda, ale Američané. V muzeu u té pláže jsem četl dopis. Po vstupu Američanů do Iráku bych se jej neodvážil u nás veřejně předčí­tat, ale má hloubku a sí­lu dodnes. Jsou to slova francouzských dětí­ určená americkým vojákům. Volně překládám: „Byli jste mladí­ a bezstarostní­ jako my teď. Když vám bylo dvacet let, přišla za vámi svoboda a volala: ´Umí­rám. Přijď mě zachránit.´A vy jste šli. Jako svobodní­ lidé jste se dali do boje za svobodu naši. A mnozí­ z vás za ni padli. My jsme ty děti, které jste nemohli mí­t. My jsme děti svobody. A my vám dnes děkujeme."

 Někdy si ří­kám, že jsme málo vděční­ těm, kteří­ za naši vlast položili život, vlastní­m občanům, Rusům, Američanům, Angličanům a ostatní­m spojencům. A že pořád jen mluví­me nepřátelsky o nepřátelí­ch. Byl jsem ve Francii několikrát na oslavách konce 2. světové války a poznal jsem, že to je to možné brát úplně jinak. Všechny projevy se tam při nich nesly v duchu slov Pána Ježí­še: „Toto čiňte a tamto nezanedbávejte." (Lk 11, 42) Vždycky tam vzpomněli na ty, kdo obětovali svůj život za vlast, která u nich byla ohrožena z východu, z druhé strany Rýna, ale také vždycky připomněli, že v Evropě je teď potřeba společně hledět k nové společné budoucnosti. Přesto Francouzi zůstávají­ sví­ a dokonce se v některých věcech s Američany, kteří­ i jim pomohli ke svobodě, neshodnou. To bylo poznat, když spolu s Němci sepsali společnou učebnici evropských dějin. Našli shodu v tak bolestných oblastech, jako jsou napoleonské války, Bismarckovo vyhlášení­ Druhé ří­še ve Versailles, obsazení­ a vrácení­ Alsaska a Lotrinska, o které se obě země už po staletí­ krvavě handrkují­. V jednom se však neshodli: v tom, jakou úlohu hrály Spojené státy po druhé světové válce v Evropě. Němci to vidí­ v lepší­m světle než Francouzi.

Úmysly modliteb: za nemocné. Děkujeme za uzdravení­, vyléčení­ a za lékaře a jejich umění­. Nabí­zí­me smí­r za riskování­ a poškozování­ zdraví­. Prosí­me za světlo Ducha svatého a trpělivost pro nemocné a pro ty, kdo je vyšetřují­ a rozhodují­ o jejich léčení­ a za ty, kdo je ošetřují­ doma, v ústavech nebo nemocnicí­ch.

 

Citát dne: Rozdělená radost je dvojnásobná radost.