Pěší pouť z Moravy do Cách 2007 - Závěr poutního deníku (31. až 40. den)

08.09.2024 - Křesťanská Evropa

 

31. den pouti - pátek 25. května - slunečno, večer bouře, ale to už jsme pod střechou

Loef v 7.55 - Moerz v 8.05 - Kalt v 8.35 - Rueber v 9.17 - Kerben v 10.20 - Ruitsch v 10.36 - Weling v 11.40 (odpočinek) - Thuer ve 14.05 - Mendig (MYK) ve 14.40 - Maria Laach (AW) v 16.00 hodin

Celkem 29 km, 8 hodin na nohou, dohromady už 899 km

 

Z Loef v údolí­ Mosely vystoupáme na horní­ planinu, po které je nádherný rozhled. Opět vidí­me smrkové máje jako u nás, zahlédneme také první­ krmnou řepu, burgýnu, jak se jí­ u nás ří­ká podle země původu Burgundska. Vesnice zde už nemají­ červené střechy jako u nás a v Bavorsku, je zde hodně břidlice a vše je do šeda jako ve Francii. íšnava je veliká, všiml jsem si, že už po hodině chůze mě začí­nají­ od baťohu bolet ramena. Jdeme většinou po silnici, mám zase lehkou obuv a na začátku dne si to pochvaluji. Když pak jdeme po polní­ch cestách, dostávají­ se mi do sandálů kamí­nky. Zastavuji se, abych je vyklepal. Na chvilku to pomůže, pak už to jaksi nejde. A dojde to tak daleko, že odpoledne bratru Jiří­mu ří­kám: „Vy sami si jděte po té polní­ cestě, já to vezmu raději silnicí­. Už mám toho vytřepávání­ dost." Nebyly to kamí­nky, mám tři nové puchýře, pěkně povedené uprostřed chodidel. Naví­c se mi celý kotní­k jaksi uvolnil a začí­ná bolet. I to patří­ k dnešní­mu úmyslu modliteb - za nepřátele. Lehká obuv nemusí­ být vždycky výhra. S těmi dnešní­mi puchýři dochází­m k čí­slu 14. Do Ří­ma jsem měl jen jeden, byla to pouť děkovná, letos je to pouť kají­cí­, tak se není­ čemu divit. Pán Bůh vždycky bere naše slova vážně. Nakonec i lidé, o čemž svědčí­ to, že hlasování­ na internetu vyzní­vá také tí­mto směrem.

Jdeme ke klášteru Maria Laach u jezera Laach, jehož hladina je ve výšce 285 metrů nad mořem, o dvě stě deset výše než byla včera hladina Rýna. Jsme v sopečném kraji, jsou zde zdi z krásných černých kamenů. Když tam přijdeme, rozprší­ se, ale brzy to přejde. Bratři benediktini nás čekají­, bratr ubytovatel mi za každou cenu chce odnést baťoh až na pokoj. Bere ho do náručí­, ale asi to není­ moc pohodlné. Po usazení­ jdeme na modlitby, ale pořád nemůžeme nají­t dveře do kostela. V takovém souboru budov není­ divu. Nakonec se do něj dostaneme zvenku, ale sami, bez sestry. íščastní­ci nešpor mají­ připravené sešitky, kde je vše napsáno. Večeře je na dvou mí­stech, my jdeme s mnichy do jejich jí­delny, sestra s ženami do jí­delny pro hosty. S námi tam je i několik mladí­ků, všechny nás předem nás upozorní­ na zásady při jí­dle a vysvětlí­, že při něm nikdo nemluví­, nevstává se z mí­sta, vše zaří­dí­ obsluhují­cí­ bratři, mí­sy s jí­dlem se podávají­ dál. Těsně před jí­delnou nám všem opat podá ruku a uví­tá nás. Jí­dlo je prosté, každý z hostí­ dostane naví­c polovici smažené ryby. Mám dojem, že celkově jedí­ velmi zdravě. Jeden ze starší­ch bratří­ pochází­ ze Šumperka.

Rád bych sloužil mši svatou. Tu pro mne připravuje mladý mnich původem z Polska. Všude mne zavede, ale kvůli puchýřům chodí­m pomalu, takže než se spolu domluví­me, jsou ostatní­ pryč. Mysleli, že jsem na internetu, protože i na něj jsem se ptal. Není­ to však jednoduché, klášter má svá pravidla, podle kterých se vše ří­dí­ už po staletí­, zde od roku 1220, kdy byla dokončena stavba v románském slohu, dodnes neporušená. Když nikoho ze svých spolupoutní­ků nenajdu, dám pí­semný vzkaz, dobelhám se do kaple a slouží­m sám, pouze ke konci přijde sestra Valéria. Pak se sejdeme, vše se vysvětlí­, z internetu už nic není­, aspoň jdeme brzy spát. Velká bouře v noci mě sice vzbudí­, ale hned usí­nám.

Úmysly modliteb: za nepřátele. Děkujeme za vytrvalost ve zkouškách. Nabí­zí­me smí­r za všechny nevěrnosti. Prosí­me za nepřátele, protože to chce Pán Ježí­š.

Citát dne: Ora et labora (Modli se a pracuj) - benediktinské heslo.

 

32. den pouti - sobota 26. května - slunečno, večer bouře, ale to už jsme pod střechou

Maria Laach (AW) v 7.45 - Wehr v 9.20 - Galenberg v 10.00 - Hain v 10.45 - Holzwiesen - Oberdí¼renbach v 12.30 (odpočinek) - Schlackerbach v 13.45 - Bad Neuenahr v 17.00 - Ahrweiler 18.10 hodin

Celkem 29 km, 8 hodin na nohou, dohromady už 928 km

 

Ráno jdeme na ranní­ chvály, je nás tam málo, sešitky už nejsou. Sní­daně je v jí­delně pro hosty, mezití­m se mi podaří­ udělat jen pár kopií­, o internetu není­ ani řeč. Přijde však bratr rodák ze Šumperka a přispěje nám štědře na cestu. Ani jsem si nestačil zapsat jeho jméno. Dí­ky, Otče. Společná fotografie před branou a před bazilikou v Maria Laach. Pak jdeme vedlejší­mi cestičkami, dokonce i kousek přes dobytčí­ ohradu, pěkně s kopce do kopce, bratr Jiří­ si pochvaluje, že konečně je zají­mavý terén. Krajina je opravdu k pohledání­, skupinky stromů, nádherné obzory, mí­rná oblačnost. Ptáme se na cestu i jednoho Francouze, který nám pěkně vysvětlí­ další­ směr.

Pohybujeme se po svatojakubské stezce, ovšem v protisměru, z jihu na sever. Zase vidí­m její­ popis, kde je vypsáno, přes které vrcholy a které řeky v tomto úseku vede. Jakoby se pří­mo chlubili, kolik překážek musí­ poutní­k překonat. Ty řeky skutečně musí­, ale ty kopce by šlo obejí­t. Ledaže by už i zde podlehli moderní­mu bludu, že cí­lem je cesta.

Já zatí­m tiše reptám na ty, kdo vedou značky mí­sto pod kopcem přes něj, protože se mně jde opravdu špatně. Asi je to poznat i navenek, ale nechci kazit náladu a vytvářet napětí­. Bratr Jiří­ něco vycí­tí­ a jako správný vedoucí­ řeší­ problémy podle Dona Boska. Bona cucina, bona disciplina. Kdo se nají­, nezlobí­. (doslova: Dobrá kuchyně, dobrá kázeň). Zatí­mco já odpočí­vám vleže a ostatní­ v sedě, on shání­ razí­tka. Přinese další­ v kní­žce a ohromný koláč v ruce. Ří­ká, že pekař byl rád, že mu v sobotu odpoledne prodal poslední­ kousek. Možná to tak bylo, ale v každém pří­padě to zvedlo náladu všem.

Ke konci odpoledne jdeme lesy, jsou tam rozhledny, doma bych tam rád vylezl, zde jasně ří­kám: Děkuji nechci. Uznávají­ mi to. Projdeme ještě lázeňským městem Bad Neuenahr na řece Ahru a dojdeme do Ahrweileru. S mí­stní­m děkanem jsme si mnohokrát psali internetem. Hned mi odpověděl a napsal, že myšlenka jí­t pěšky do Cách je... eine tolle Idee... Hledám to ve slovní­ku a najdu, že to znamená bláznivý, praštěný. Teprve později je mi vysvětleno, že v lidové řeči se toto pří­davné jméno použí­vá na označení­ něčeho báječného. Dále napsal, že mně v tom podpoří­.

Upozornil mě také, že právě na Letnice u nich je Weinfest - slavnost ví­na, něco na způsob vinobraní­, které u nás bývá až na podzim. Psal jsem mu už v únoru a tehdy jsem ho prosil o pohostinství­ na dva dny s tí­m, že neví­m, zda nás bude pět, patnáct nebo pětadvacet. To byl jen odhad, pak jsem mu psal dle skutečnosti, že budeme čtyři muži a teprve těsně před odjezdem jsme se zmí­nil o páté ženě. Celé město je vyzdobeno, na náměstí­ je slavnost v plném proudu. Brzy najdeme faru, zjišťujeme, že za pár minut začí­ná mše svatá. Před farou mně pozdraví­ mladý kněz a ří­ká, že je zde první­ kaplan a že na faře s námi bude dnes spát i treví­rský světí­cí­ biskup, který v děkanství­ vizituje a biřmuje. Děkan ho asi doprovází­, napadlo mě přitom. A když vidí­m v sakristii další­ho mladého kněze, připraveného ke mši svaté, ří­kám si, že to bude druhý kaplan. Připraví­me se na mši svatou a jdeme na ni průvodem kolem kostela sv. Vavřince. Jakmile vyjdeme z budovy chrámu ven, všechno na náměstí­ ztichne.

Při mši svaté nás kněz vyzve, abychom se Otče náš pomodlili ve své mateřštině, pak se celý kostel modlí­ v mateřské řeči cí­rkve, latinsky. Na závěr přeje kněz všem Požehnané Letnice tak jako se u nás přejí­ požehnané Vánoce nebo Velikonoce. Opravdu u nás Duchu svatému ještě dost dluží­me. Jdeme na faru, ukazuje nám pokoje, připravuje povlečení­ a zve nás na večeři. To už začí­nám mí­t pochybnosti, které se ujasní­, když se objeví­ biskup sám. Ří­ká, že má za sebou biřmování­ a další­ bohoslužbu, že už večeřel. Pije jen vodu. Dáváme se všichni do řeči a mně teprve teď dochází­, že sám děkan je velice mladý a má na faře jen jednoho kaplana.

Byl to velmi zají­mavý večer. Zmí­ní­me se také, že pro pěší­ pouť je ideální­, aby baťoh vážil deset procent váhy těla. Biskup na to hned odpoví­dá, že by nesl jen sedm kilo, přitom je nejméně tak vysoký jako já. Je jední­m ze tří­ světí­cí­ch biskupů v Treví­ru a má na starosti 348 farností­ se šesti sty tisí­ci věří­cí­ch. V této chví­li se stane zají­mavá věc. Bratr Karel vše dokonale a hbitě překládá, ale protože se soustředí­ na těžká slova, skočí­ mu tam mí­sto stovky tisí­covka. Takže nám ří­ká 3048 farností­. Několik z nás si toho všimne a hned ho opravuje, ačkoli mu jazykově nesaháme ani po kotní­ky. Inu těžký je úděl tlumoční­ků. Biskup každou farnost vizituje jednou za dva roky, na nic jiného nemá čas. Od revoluce byl v Praze jen jednou ačkoli by se tam rád ještě někdy podí­val. Spolu s děkanem se trochu diví­ tomu, že mně můj biskup dovolil odejí­t na tak dlouho. Brání­m sebe i jeho tí­m, že je to má dovolená, která ze zákona může mí­t až 25 dní­. Dí­ky dvěma květnovým svátkům je v těch 40 poutní­ch dnech jen ta pětadvací­tka pracovní­ch. Probí­ráme další­ věci z pastorace, zde chodí­ sto procent pokřtěných dětí­ k první­mu svatému přijí­mání­ a asi 80 procent potom k biřmování­.

Děkan se také ptá, jestli jsme si zavčas objednávali ubytování­. Neví­m, zda to nebyla skrytá kritika. Zde to sice bylo tři měsí­ce předem, ale jinde až později, asi ve třetině pří­padů jsme to neměli potvrzené. Na zí­třek zatí­m nemáme nic, protože nejbližší­ fara je dost daleko a naví­c už budeme v jiné diecézi.

Všichni jdou spát a já jdu na počí­tač. Začal jsem po desáté hodině, když poutní­ci ulehli a děkan po té, co mi vysvětlil, jak se pouští­ počí­tač, se s biskupem někam ztratili. Vrátili se o půl dvanácté, byli v tzv. kněžském civilu, zÅЀejmě se šli podí­vat, jak se lidé na pouti baví­. Poprosil jsem o vodu a pokračoval, zatí­mco šli spát i oni. A měli na to dost času, zí­tra je ve farní­m kostele mše svatá až v 11 hodin zřejmě kvůli té slavnosti. My půjdeme k sestrám uršulinkám na osmou, to jako bychom u nás šli na šestou. Když jsem s poslední­m týdnem hotový a chci jej ve 2 hodiny v noci uložit, vymaže se mi celá dlouhá zpráva, protože mezití­m skončila lhůta na ukládání­ článků na naše stránky. Totéž se mi stalo už v Bambergu a zapomněl jsme se proti tomu pojistit, což by šlo velice jednoduše jední­m zkopí­rování­m. Pí­šu ji znovu, už nemám sil na podrobnosti a podruhé ji ukládám ve 3 hodiny. Pak ukládám i sebe.

Ještě výsledky naší­ ankety: Za poslední­ tři týdny přibylo 380 hlasů, celkem hlasovalo už 571 lidí­. Podí­l se výrazně nezměnil, jak je vidět s porovnání­m dnešní­ch čí­sel s těmi po první­m týdnu: 16 (17) procent soudí­, že pěší­ pouť do Cách je klukovina, stejných 15 to považuje za nerozum a 17 (15) za duchovní­ výzvu, 15 (13) procent je pro sportovní­ výkon, ale 22 (26) procent hlasovalo pro kají­cí­ úkon a 15 (14) pro zbožný skutek. Součet kladných hlasů zůstává mí­rně nadpoloviční­. Škoda jen, že to nevyhrává duchovní­ výzva, i když pokání­ vystihuje situaci, aspoň tu mou.

Pří­rodní­ zají­mavosti: Narychlo a (snad) nenápadně si u cesty utrhnu dvakrát dvě růžové třešně.

Úmysly modliteb: za žijí­cí­ i zemřelé politiky. Děkujeme za vše dobré v této oblasti, která je tak často jen terčem hloupých nadávek. Nabí­zí­me smí­r za všechny, o kterých se v dějepise učí­ a v novinách pí­ší­ špatné věci. Prosí­me za odpuštění­ pro zemřelé politiky a vládce a dary Ducha svatého pro živé.

Citát dne: Co mně zbývá, musí­m dál. (To nám odpoví­dal bratr Josef, když jsme ho obdivovali, že si nikdy na nic nestěžuje, že mlčí­ a jde.)

 

33. den pouti - neděle 27. května - Hod Boží­ svatodušní­, ráno zataženo, za poledne prší­, večer slunečno 

Ahrweiler v 9.55 - Dernau v 11.00 - Rech v 11.45 - Mayschoss v 11.05 - Laach v 13.00 - Reimershoven v 13.05 - Altenahr v 12.23 (odpočinek) - Binzenbach v 16.30 - konec Rýnska Falce, začátek Severní­ho Porýní­ Vestfálska - Effelsberg (EU) v 18.50 - Lethert v 18.55 hodin

Celkem 26 km, 7 a půl hodiny na nohou, dohromady už 954 km

 

Jdeme do kláštera na druhé straně řeky. Sí­dlí­ zde vedení­ kongregace sester svaté Voršily. Mši svatou slouží­ starší­ kněz, sestry mají­ rozdělené liturgické služby. Dostanu kancionál a v něm lí­steček s rozpisem pí­sní­ na celý měsí­c květen. Na každou mši svatou jich pří­hodně vyberou několik. V kancionále jsou některé sloky tužkou opraveny tak, aby se nikdy nezapomnělo, že člověk byl stvořen jako muž a žena. Sloka se slovy Všichni bratři, chvalte Boha, pak zní­: Sestry, bratři, chvalte Boha. A bylo to důsledné... S ohledem na první­ čtení­ o mnoha jazycí­ch, kterými kázali apoštolé, vyzve kněz před modlitbou Otče náš, abychom se ji modlili každý ve své řeči. Se vzpomí­nkou na včerejšek hned začnu česky do mikrofonu, ale on to chtěl najednou, proto se přidává nahlas německy, lidé postupně také, až je z toho opravdový babylón. Škoda, včera to bylo lepší­, ale oni tam nebyli.

Jsme zváni na sní­dani a dostaneme ještě svačinu a další­ pří­spěvek na cestu. Oba při nejbližší­ pří­ležitosti rozdělí­m spravedlivě mezi poutní­ky (a poutnici, mám-li být také tak důsledný jako mí­stní­ sestry).

Bratr Jiří­ nás vede po naší­ straně řeky lesní­ cestou s občasným stoupání­m. Ten uvolněný či spí­še namožený kotní­k se mně při chůzi ozývá, proto pořád šilhám po druhé straně, kde je rovná silnice. Ptám se, jestli bude ještě hodně těch kopců, táhnu se vzadu, musí­ na mně čekat.

Pak klesáme k řece a jdeme stezkou mezi vinicemi, těsně vedle kvetoucí­ch ratolestí­. Je to nádherné, škoda, že mi došly filmy. Ani si nevzpomeneme, že bratr Karel už má také milion kroků za sebou. Pokračujeme proti proudu Ahru a zjišťujeme, že se také umí­ rozvodnit. V tunelu a jinde vidí­me vodoznaky z několika povodní­ a jsou hodně vysoko. 19. června 1910 to na kopci bylo 150 centimetrů. Za poledne jsme v Altenahru, poprchá, jdu po chodní­ku, dí­vám se na chodce proti mně a najednou uklouznu na obrubní­ku jsem na zemi. Ten člověk úplně rozevře oči, asi už si představuje, že bude muset volat záchranku a vypoví­dat do protokolu. Když se postaví­m, s úlevou odchází­. Pak je odpočinek, během něhož pršet přestane. Pokračujeme a já chci zjistit, dokdy zde trvá ráno. Němci totiž podobně jako u nás ří­kají­ Dobré ráno a teprve později Dobrý den. Jsou dvě hodiny odpoledne a všechny protijdoucí­ nebo protijedoucí­ (cyklisty) zdraví­m Guten Tag. Opravují­ mne a odpoví­dají­: Guten Morgen (Dobré ráno). Za pět minut tři mi odpoví­: Guten Tag. Od té chví­le ještě asi deset lidí­ schválně pozdraví­m: Guten Morgen, ale odpověď už je vždycky Dobrý den. Když se později někomu z mí­stní­ch zmí­ní­m o výsledcí­ch toho jazykového pokusu a diví­m se, že ráno končilo o třetí­ odpoledne, řekne mi: „Nezapomeňte, že byla neděle a oni pozdě vstávali." Pokračujeme po silnici proti proudu další­ ří­čky, která se tentokrát jmenuje Sahr, už se blí­ží­ kopce, které tvoří­ vnitřní­ hranice mezi spolkovými zeměmi. Při růženci se dostanu mezi ostatní­ poutní­ky, nechci je brzdit, proto jdu tak rychle jako oni, společná modlitba pomáhá udržet rytmus. Pak krátce odpočí­váme a já se kvůli kotní­ku, který dostal zabrat, nemohu rozejí­t. Opravdu nejsme pány svého těla a nemůžeme si s ní­m beztrestně dělat, co chceme anebo co právě diktuje móda.

Nechám je tedy utéci a do Severní­ho Porýní­ Vestfálska a též do nové diecéze a vstupuji sám. Doženu je v první­ vesničce, je tam kostelí­ček. Ten by se hodil, ří­káme si, modlí­me se a pak osloví­me jedinou starší­ paní­, kterou na návsi vidí­me. Ptáme se na možnost přespání­ na faře. „Tady to nepůjde," ří­ká jasně, „běžte ještě asi 8 kilometrů, tam něco najdete." Ptáme se ještě na privát. V tom vychází­ z fary starý kněz, jdu za ní­m a za chvilku je ruka v rukávě. Pochází­ od Gliwic v Polsku, patřil k německé menšině, která dostala v roce 1976 možnost vystěhovat se. Přišel sem i se svou dnes osmdesátiletou sestrou. Na faře nemají­ mí­sto, ale otevře nám farní­ sál. Je tam i kuchyňka. Ví­c však nemůžeme čekat, na faře žijí­ jen sami dva a zí­tra je sváteční­ den, takže se nic nedá dokoupit. Musí­me však děkovat Bohu, protože dnešní­ večer nebyl zajištěn. Bratr Jiří­ se vypraví­ k veliké moderní­ stavbě na kopci, která nás po cestě upoutala. Dozví­dáme se, že je to radioteleskop a on si to jde na mí­stě prohlédnout a vyfotit. Pak s nám s úžasem popisuje stometrový div techniky. Ostatní­ zůstávají­ pod střechou a já studuji kalendář, kde je rozpis prázdnin pro celé Německo. Do 5. ledna mají­ vánoční­ prázdniny a 6. ledna na Tři krále je samozřejmě svátek. Čtrnáct dní­ mají­ velikonoční­ prázdniny a 3 dny volna mají­ o Letnicí­ch. Letní­ prázdniny mají­ ve třech skupinách, v této spolkové zemi začí­nají­ kolem první­ho letní­ho dne a trvají­ do konce července. V jiných zemí­ch mají­ volno od konce června do půlky srpna a v jiných zase od půlky července do konce srpna. Všichni pak mají­ 2 týdny prázdniny podzimní­ neboli doží­nkové, pár dní­ volna kolem Dušiček a pak opět vánoční­.

Pří­rodní­ zají­mavosti: první­ kvetoucí­ bodlák

Úmysly modliteb: za dary Ducha svatého.

Citát dne: Ve všem je politika, jen v kořalce je voda - je jedna z průpoví­dek bratra Josefa.

 

34. den pouti - pondělí­ 28. května - pondělí­ svatodušní­, zataženo, déšť, večer polojasno

Lethert v 8.00 - Rodert v 10.20 - Bad Muenstereifel v 10.55 (krátký odpočinek) - Noethen v 13.20 - Gilsdorf v 13.55 - Harzheim ve 14.30 - Eiserfey v 15.03 - Vollem v 15.25 - Kallmuth v 16.45 - Dottal v 17.10 - 17.57 - ještě 57 km do Cách - Mauel v 18.50 - Gemí¼nd v 19.07 (19.30).

Celkem 34 km, 9 hodin na nohou, dohromady už 988 km.

 

Brzy ráno máme mši svatou v Lethertu v kostele sv. Štěpána, sám pan farář mně ministruje, pro farní­ky ji má až dopoledne. Zase vidí­me, jak je obětní­ stůl vkusně udělán a citlivě umí­stěn. Hoří­ na něm tři sví­ce, nestačí­m se zeptat proč jich není­ sudý počet. Všiml jsme si toho už v Horní­ Falci. Pak to přestalo, jednoho kněze jsem se ptal, jestli tí­m nechtěli zdůraznit, že tou čtvrtou sví­cí­ je v době velikonoční­ paškál. On mi na to tenkrát rozzlobeně řekl, že paškál není­ žádná obyčejná sví­ce. Mají­ zde také svatodušní­ výzdobu, ozdobený kří­ž, na paškále mají­ věneček z myrty a mušli.

Sní­dani pochopitelně nemůžeme dostat, protože dnes je všude zavřeno. Jdeme hned dál ztichlými vesničkami. Vidí­me že v této poslední­ spolkové zemi, v Severní­m Porýní­ - Vestfálsku, jsou typické malé kapličky, kam se vejde socha, klekátko a pár lidí­ a kde často hoří­ sví­ce. Můžeme tedy shrnout: V Bavorsku jsme šli kolem Boží­ch muk a zdobených kamenných kří­žů, v Hesensku to bylo mezi kří­žem a šátkem, jak pí­še Petre Hahne ve své úvaze, v Rýnsku jsme šli podle malých kří­žů a zde podle kapliček. Celkově mně krajina opět připomí­ná Bavorsko a tí­m pádem i naši vlast - náhorní­ rovina s lesí­ky mezi poli, občas pár stromů či keřů, vidět do daleka. Jména vesnic opět jako v Bavorsku, to znamená nejprve velkými pí­smeny vlastní­ jméno, které nese už po staletí­, a až pod tí­m kam dnes úředně patří­, logicky a přehledně. Na konci obce je její­ jméno uvedeno také, ale není­ přeškrtnuté.

Ke krátkému odpočinku se zastaví­me v Bad Mí¼nstereifelu. Náhodně se setkáme s dvěma děvčaty z Moravy, která pracují­ v Bonnu a sem si vyjela v den volna. Dva bratři se opět postí­, my tři jdeme hledat něco k snědku, není­ toho moc, a není­ to zas tak drahé, laciné také ne, ale aspoň něco. Odpoledne pršet přestane, prochází­me obec Harzheim, kde plakáty hrdě hlásají­, že právě oslavuje tisí­c sto let od svého založení­. To už je minulost. A naví­c nepřerušená tradice. Právě toto obdivoval náš rodák a pozdější­ rektor olomouckého semináře, Josef Bradáč, když zde studoval. Cí­til tu sí­lu mí­stní­ch katolí­ků, protože zde vždy byli katolí­ci a tak se pevně své ví­ry drželi a byli na ni hrdi. Ří­kal, že u nás to necí­tí­, že má někdy dojem, jako bychom měli zlomenou páteř kvůli všem těm reformátorům.

Odpoledne prochází­me kolem zbytku ří­mského vodovodu, je to pěkně upraveno a označeno. Protože je to Cách už pod sto kilometrů a dosud jsme ještě žádnou směrovku neviděli, vyhlašuji odměnu pro toho, kdo první­ uvidí­ jejich jméno na ukazateli. Protože se vleču až vzadu, nemůžu to vyhrát, osobně je spatří­m poprvé až v 17.57 a je tam napsáno Aachen - 57 km. Dva poutní­ci to přehlédli, první­ si toho všimla sestra Valéria. Dostane mou kní­žečku, které si nejví­ce cení­m, rozjí­mavý růženec. Vypsal jsem do něj za slovo Ježí­š vždy deset citátů z Pí­sma ke každému tajemství­. Poprvé jsem to sepsal už v semináři, pak se to vydalo, doplnilo o tajemství­ světla a letos jsem vybral i citáty z německého překladu. Pater Robert z Mariadreieichen to pak jazykově upravil a já jsem to po internetu posí­lal na fary, které nás přijaly jako duchovní­ dárek. Myslel jsem, že si to po farách častěji z internetu stáhnu, vytisknu a předám, ale nějak to nešlo. Neví­m, jestli to sestra Valéria potřebuje, protože, když na ni vyšel desátek, ke každému Zdrávasu si sama přidávala malé rozjí­mání­.

 K večeru prochází­me průmyslovou oblastí­, samé domy a továrny. Konečně jsme v Gemí¼ndu, kam jsem psal, ale nedostal odpověď. Zvoní­me na faře, je zavřeno, jdu ke kostelu, tak je napsáno, že dnes na svatodušní­ pondělí­ je jen jedna mše svatá a pak že tři dny žádná mše svatá není­. Pan farář asi odjel a my jsme na suchu. Vlastně na mokru, protože celý den poprchalo a teď to také zrovna moc vábně nevypadá. Když jdu kolem kostela, všimnu si, že vedle je nějaká budova s velkými okny. Tam by se spalo. A naví­c před každými dveřmi je verandička, i dva by se tam vlezli. A pod druhou další­ dva.

Vrací­m se k faře, kolem jde starší­ paní­ se psem. Ptám se jí­ na možnost přenocování­, ří­ká, že v lese nad městem je Ubytovna pro mládež. Ví­m o tom, odpověděli mi, že tam mají­ už obsazeno, není­ divu jsou tu svatodušní­ prázdniny. I po městečku je slyšet hlasy mladých výletní­ků. Zkusí­me tam přesto zavolat, ří­ká na to. Jdeme k budce, tam není­ seznam, jdeme do italské cukrárny, ti nám seznam půjčí­, ale telefon už ne, paní­ jde s mým mobilem ven a po delší­ chvilce mi hlásí­, že tam sice mají­ plno, ale že za hodinu přijde šéf a ten nám dovolí­ usadit se v nějakém sále, když máme ty matračky sebou. Není­ to tak špatný výsledek, i když to znamená ještě dva kilometry někam do kopců.

Ještě předtí­m potkám bratra Jiří­ho, který pátrá na druhé straně náměstí­, zatí­mco bratři skauti už vyhlí­žejí­ nějaké suché mí­sto pod stromem. Ří­kám mu o těch verandičkách. Namí­tá, že to není­ řešení­, protože o půlnoci tam mohou přijí­t na kontrolu policisté a bude zle. Takže jsme rádi, že něco máme a pomalu se chystáme na další­ cestu. Vtom přijde bratr Josef, že za kostelem je klášter Mariahilf. Maria, pomoz...., tak jsme se přece modlili i dneska. Jdeme tam, sestry nás čekají­, pan farář totiž odletěl s poutní­ky do Lurd a jim nechal klí­če, právě od toho domu vedle kostela. Bohu dí­ky. Ne ve verandičce, ale v tom hlavní­m sále, který jsem viděl, můžeme tedy spát, sice na matračkách, ale v suchu a teple. Jdeme ještě domluvit mši svatou zí­tra ráno v klášteře a pak uléháme. Sestry nás čekaly asi až zí­tra, protože podle první­ho rozpisu jsme měli celý Hod Boží­ strávit odpočinkem a sem přijí­t až v úterý. Donesou nám pár housek a trochu salámu a sýra na sní­dani. Naše sestra to spravedlivě rozpočí­tá na pět dí­lů, my každý zase na dva - na hned a sní­dani. Posí­lám ještě SMS, že jsem v 17.57 poprvé uviděl nápis Cáchy a že to tam je už jen 57 kilometrů.

Pří­rodní­ zají­mavosti: Slyší­me první­ křepelku.

Úmysly modliteb: za naše kmotřence křestní­ i biřmovací­

Citát dne: Pamatuji, že pršelo a že přestalo.

 

35. den pouti - úterý 29. května - úterý svatodušní­, zataženo, občas poprchá, večer slunečno

Gemíuend v 8.23 - Rurberg v 14.50 hodin

Celkem 18 km, 4 a půl hodiny na nohou, dohromady už 1006 km

 

V Gemí¼ndu jdeme na mši svatou do kapli kláštera Maria Hilf. Bohoslužba je velice krátká, je tam pár sester a ještě méně ostatní­ch věří­cí­ch. Vychází­me na lehkou etapu, protože to bude pořád po rovině a cí­l není­ daleko. Paní­ Reetzová už dávno slí­bila dobrodincům ze spolku Cáchy Praha, že nás ubytuje ve svém penzionu. Ten je od Ahrweiler vzdálen přesně dva a půl dne cesty, a proto dneska máme vlastně poloviční­ trasu. Celý den jdeme pří­rodní­m parkem kolem řeky Urft po pohodlné stezce. Na protilehlém břehu vidí­me veliký hrad a spoustu budov kolem něho. Podle mapy se to jmenuje Vogelsang. Až později se dozví­dáme, že to bylo jedno ze dvou středisek, kde se za Hitlera měla rodit čistá rasa. Byli tam elitní­ důstojní­ci a měli plodit dokonalé děti. Po válce to zabrali Angličané, pak Belgičané v rámci NATO, dnes tam jsou výstavy. Všichni dbají­ na to, aby se toho nechytili neonacisté a nepřisvojili si to aspoň jako symbol. Takové snahy jsou, ale úřady i lidé se tomu vědomě brání­.

K tomu dodatečně dodávám slova Michaela Kocába, která řekl v rozhovoru v pří­loze Lidových novin z 13.7. 07: Ta komunistická mašinérie byla horší­ než ta německá. Vyvraždila ví­c lidí­, byl to větší­ podvod, nebyla tam ta pří­močarost dravce. Už v roce 1918 petrohradští­ dělní­ci konstatovali, že byli obětí­ historického podvodu. Už v roce 1918 ti dělní­ci, z kterých se vše etablovalo, nenáviděli Lenina. Na to mu řekl Jakub Horák: Naráží­te na to, jak třeba námořní­ci v Kronštadu v roce 1921 povstali a Lenin s Trockým jich tisí­ce zmasakrovali? Tak. Srovnejte naši situaci s Německem. U nás se zástupce jedné politické strany v parlamentu chce vracet k myšlenkám V. I. Lenina. To je jako kdyby v Německu v parlamentu někdo řekl, že se chce vrátit k myšlenkám Adolfa Hitlera. Michael Kocáb dále pokračoval: Hranice vedla mezi aktivní­ a pasivní­ podporou režimu.

 

Zatí­m jsme došli k přehradní­ hrázi Urftsee-Sperrmauer a já s bratrem Josefem máme v nohou tisí­c kilometrů. Všechny proto zvu do restaurace na občerstvení­, většinou si dávají­ guláš. Chví­li odpočí­váme, ale pořád je moc času. Paní­ Reetzové jsme telefonovali, že tam budeme mezi 3. a 5. hodinou odpoledne. Kdybychom hned šli, byli bychom tam už před druhou, proto těsně před Rurbergem sedáme na lavičky a modlí­me se poslední­ růženec.

Ve tři jsme u její­ho penzionu, který má krásné jméno"U zelené jabloně". V pár minutách přijí­ždí­ autem, z něhož se line Smetanova Má vlast. Nedávno ovdověla, manžel zahynul při nehodě. Pracuje v nemocnici v Cáchách, má na starosti zí­skávání­ dobrovolných dárců krve. Zatí­mco v Norsku je dobrovolných dárců 80 procent, zde v Německu jich jsou jen tři procenta. Musí­ proto dělat všechno, aby aspoň nějaké zí­skala, ke spolupráci si bere studenty, ale ti musí­ být nápadití­ a zároveň odvážní­ až nebojácní­. Večer má ještě zkoušku sboru, teď nám nabí­zí­ prádelnu, sušárnu, všichni toho využí­váme. Připravuje nám slavnostní­ jí­dlo a ptá se, kdy chceme jí­st, zda před její­ zkouškou či po až ní­. Ří­káme, že raději hned. Ona by byla raději, kdyby to bylo až po ní­, domlouváme se tedy, že po její­m návratu společně s ní­ sní­me zmrzlinu a že nám nebude vadit, když mezití­m nebude už tak čerstvá jako teď.

Rychle dovaří­, stůl už je prostřen, všechno je červené, vysvětluje nám, že to je barva lásky. Než dojí­me, musí­ odejí­t na zkoušku.

Bratr Jiří­ pak jde ven, jako vždy. Zatí­mco my odpočí­váme, on už prochází­ trasu na další­ den. Já se dí­vám do knihovny, připravené pro lidi, kteří­ v tomto penzionu budou trávit prázdniny. Beru si knihu s názvem: Náboženství­ ve světě. Jsou tam popsána všechna náboženství­ očima dětí­. Zdá se mi, že do úst malých budhistek a hinduistek kladou věty velice dospělé: Na svém náboženství­ si nejví­ce váží­m jeho tolerance. Vzpomenu na tamilské tygry a další­ teroristy na Cejlonu a napadá mně, že to také nebude tak pravdivé. Do úst malých katolí­ků kladou autoři věty úplně dětinské: Třeba o první­m svatém přijí­mání­: Když jsem měla ten chléb v puse, cí­tila jsme se jako znovuzrozená. Přitom právě těmto dětem ří­kali dospělí­, ať kněží­ nebo katechetky, že přijí­mají­ tělo Kristovo a ne obyčejný chléb.

Nejzají­mavější­ a také nejvarovnější­ byly barvy na mapě světa: křesťanství­ červeně, islám zeleně, země bez ví­ry šedě. A šedé byly Čí­na a Surinam v jižní­ Americe, napolo šedé a napolo červené byly dva státy: Ruská federace a Česká republika. Je to pravda, opravdu to o nás platí­? Kéž jsme my poutní­ci takovým otazní­kem, který si lidé dají­, až to budou čí­st!

Paní­ domácí­ se vrací­ po zkoušce, předáváme jí­ dárky, sestra Valéria pro ní­ má dvě figurky ve slovenském kroji, my nějaké drobnosti, dlouho se baví­me. Upozorňuje nás také, abychom nechodili do lesa, že tam je ještě nevybuchlá munice. Bratr Jiří­ ji pak prosí­ o razí­tko, ona žádné nemá a mí­sto něho mu namaluje krásný obrázek nás všech u stolu.

Úmysly modliteb: za ty, na které jsme zapomněli a které sami chceme soukromě přidat.

Citát dne: Zima není­, ale teplo vypadá jinak.

 

36. den pouti - středa 30. května - slunečno

Rurberg v 8.15 - Steckenborn (DN) v 9.15 - Raffensbrand v 11.30 - Zweifall (AC) v 13.02 (odpočinek) - Vicht v 14.46 hodin

Celkem 24 km, 6 hodin na nohou, dohromady už 1030 km

 

Paní­ Annemie musí­ brzy ráno do práce, pověří­ svou pří­telkyni, aby nám dala sní­dani a svačinu na cestu. Paní­ Jutta přijde v krásném baretu, královsky nás obslouží­ a vybaví­. Vychází­me z Rurbergu, kostel je zavřený. Stoupáme na vrchol předhůří­ Eifelu, tedy poslední­ch kopců na naší­ pouti, protože jsme naštěstí­ nemuseli překonávat žádné hory. Je to turistický kraj se vší­m všudy. I s upozornění­mi, které vidí­me na každém parkovišti či odpočí­vadle. Policie a Bí­lý kruh bezpečí­ varují­ před kapsáři. Z náhorní­ roviny je pěkně vidět. V dáli na východě vyční­vají­ komí­ny Porúří­. Všichni se dí­vají­ na druhou stranu, chtěli by vidět Cáchy, ale ty jsou zatí­m schované. Na všech stranách se točí­ větrné elektrárny. Cesta je pestrá, stří­dáme různý terén, bratr Jiří­ dobře poskládal trasu. Po silnici pak začí­náme klesat do cášského údolí­.

Když už tedy byly Cáchy na dosah ruky, řekl jsem si, že je nejvyšší­ čas, abychom si uvědomili i prakticky, že naše putování­ není­ cesta z Moravy až na druhý konec Německa ani turistická akce, ale pouť k Panně Marii do Cách, kde jí­ sv. Karel Veliký už roku 800 postavil kostel. Proto jsem se pokusil převeršovat známou poutní­ pí­seň Nastokrát buď pozdravena...., předří­kával jsem ji a bratr Josef to zpí­val, na mí­stě opravoval rytmické omyly (viz ní­že) a ostatní­ se k němu přidávali.

 

Originál:

Nastokrát buď pozdravena, ó Matičko nebeská, / natisí­ckrát zvelebena, Královno archandělská! / Ty jsi naše milá Matka, / Tys naše naděje všechna, / neb Ty jsi ten Jesse kořen, / Maria, krásná Ester.

 

Toto jsme zpí­vali při sestupu z poslední­ho kopce a druhý den při vstupu do Cách:

  • 1. Nastokrát buď pozdravena, ó Matičko Áchenská, / natisí­ckrát zvelebena, Královno archandělská! / Ty jsi naše milá Matka....
  • 2. Karel Velký ti postavil, ó Matičko Áchenská, tady v Cáchách chrám překrásný, Královno archandělská..........
  • 3. Karel Čtvrtý sem putoval, ó Matičko Áchenská, a byl tady korunován, Královno archandělská..........
  • 4. Pak tvůj kostel ještě zvětšil, ó Matičko Áchenská, a překrásně jej vyzdobil, Královno archandělská..........
  • 5. On rozhodl, že sem budem, ó Matičko Áchenská, chodit každým sedmým rokem, Královno archandělská..........
  • 6. Naši předci sem chodili, ó Matičko Áchenská, českou cestu prošlapali, Královno archandělská..........
  • 7. Potom přišly války, zloby, ó Matičko Áchenská, nastal konec od nás poutí­, Královno archandělská..........
  • 8. Když nás spolek Praha Cáchy, ó Matičko Áchenská, letos pozval, šli jsme rádi, Královno archandělská..........
  • 9. Z Moravy jsme vyrazili, ó Matičko Áchenská, za úrodu jsme prosili, Královno archandělská..........
  • 10. Katedrálu navští­vili, ó Matičko Áchenská, u hrobů se pomodlili, Královno archandělská..........
  • 11. Kardinál dal požehnání­, ó Matičko Áchenská, ostatní­ nás provázeli, Královno archandělská..........
  • 12. Na Tetí­n jsme dorazili, ó Matičko Áchenská, Ludmilu jsme poprosili, Královno archandělská..........
  • 13. Ve Stří­bře nás pohostili, ó Matičko Áchenská, kus cesty doprovodili, Královno archandělská..........
  • 14. Hranice jsme překročili, ó Matičko Áchenská, v Bavorsku se zastavili, Královno archandělská..........
  • 15. Až sem do Cách dorazili, ó Matičko Áchenská, s ostatní­mi se spojili, Královno archandělská..........
  • 16. Společně jsme k Tobě přišli, ó Matičko Áchenská, dary Tobě jsme přinesli, Královno archandělská..........
  • 17. Děkujem ti všichni vroucně, ó Matičko Áchenská, žes chránilas nás po cestě, Královno archandělská..........
  • 18. Děkujeme i andělům, ó Matičko Áchenská, též (bratr Josef hbitě zaměnil za TAKÉ) všem svatým ochráncům, Královno archandělská..........
  • 19. Nepřichází­me sem sami, ó Matičko Áchenská, v modlitbách jdou další­ s námi, Královno archandělská..........
  • 20. Modlí­me se za ně všechny, ó Matičko Áchenská, zvláště za ty, kdo nám (bratr Josef hbitě VYNECHAL slovo „nám") pomohli, Královno archandělská..........
  • 21. Všem jim vypros požehnání­, ó Matičko Áchenská, v dobrém dí­le vytrvání­, Královno archandělská..........
  • 22. Ať po naší­ pouti světem, ó Matičko Áchenská, se u tebe v nebi sejdem, Královno archandělská..........

 

Sloky jen pro naši soukromou potřebu, které jsme před ostatní­mi poutní­ky už nezpí­vali:

 

Bratr Jiří­ vše proměřil, ó Matičko Áchenská, přesnou trasu nám vždy určil, Královno archandělská..........

Bratr Karel vše překládal, ó Matičko Áchenská, svou němčinou udivoval, Královno archandělská..........

Bratr Josef vedl zpěvy, ó Matičko Áchenská, a často i průvod celý, Královno archandělská.....

Milá sestra Valéria, ó Matičko Áchenská, se až v půli k nám přidala, Královno archandělská..

Potí­že všechny zvládla (bratr Josef hbitě přidal pí­smeno „A" a zazpí­val: zvládala), ó Matičko Áchenská, puchýře si vyléčila, Královno archandělská..........

Když jsme přišli do Langenu, ó Matičko Áchenská, navští­vil jsem i-kavárnu, Královno archandělská..........

Zprávy domů jsem posí­lal, ó Matičko Áchenská, své farní­ky informoval, Královno archandělská..........

 

Když jsme dozpí­vali, pocí­til jsem velkou spokojenost. Velice brzy jsem však pocí­til velikou bolest v pravé holeni, asi namožené úpony šlach. Nic není­ vidět, ani na dotek to nebolí­, ale při každém kroku je to cí­tit. Bylo to právě v obci Zweifall, což by se dalo přeložit jako Dvojpád. A byl to opravdu pád. Bolest mně přinutila ještě ví­ce zpomalit a ostatní­ mi začali utí­kat. Ptám se v duchu, zda jsem svým rozpustilým veršování­m, na které bývám pokaždé hrdý, neurazil Pannu Marii, a ří­kám si, že snad ne, že má jistě pochopení­ i pro jemnou legraci.

V té chví­li jsem už potřetí­ během pouti začal uvažovat, o tom, že to vzdám a vážně si představovat si, jaké to pak bude. Těch zhruba 10 kilometrů na mí­sto srazu s autobusy se budu muset nějak dobelhat pak si sednu a řeknu: „Vy jste jeli až sem, teď jděte mí­sto mně, já jsem došel až sem a ten zbytek cesty mohu tedy jet."

Pro odpočinek se našlo mí­sto na travnaté cestě, která sice byla posečená, ale do ní­ž padaly okolní­ kopřivy. Všichni padli jak zabití­.

Jdeme dál, už roztaženi za sebou, pořád dolů po proudu ří­čky Vichtbach, což by se dalo přeložit jako Vichtský potok. První­ jde bratr Josef. V obci Vicht ho zastaví­ nějaké ženy, ptají­ se, co znamená ta mušle na krku. Ukazuje ji, něco k tomu ří­ká česky, mezití­m přicházejí­ další­. Poslední­ přichází­m já, právě ve chví­li, kdy se ho ptají­, jestli nechceme napí­t, že musí­me jistě mí­t ží­zeň. Ostatní­ na mně volají­, abych na tu otázku odpověděl. Ří­kám, že ano a že se rádi napijeme. Pozvou nás dovnitř a tí­m začne nejzají­mavější­ setkání­ celé pouti. Jsme v rodném domě čtyř sester, které se sem sjely, jedna dokonce až ze Španělska, na pohřeb své neteře. V 39 letech podlehla rakovině. Mluví­ o tom opravdu křesťansky, přejí­ jí­ vysvobození­ z bolestí­. Nám se pak věnují­ naplno, pří­mo nás zahrnou nás rodinnými pří­běhy a domácí­mi pokrmy. Je zde plno lidí­ a je těžké rozpoznat, kdo ke komu patří­, nepomáhá ani krásně namalovaný rodokmen celého pří­buzenstva. My zase vysvětlujeme, co nás ještě čeká, a oni nám ří­kají­, ať už dál nechodí­me, ať zde zůstaneme. To se také stalo, zaří­dili nám nocleh a ráno přinesli sní­dani. Tak se na nás, aniž bychom to nějak řekli, splnila prosba, která se o poutní­cí­ch někdy ironicky cituje: „Nemáte trochu vody, mám takový hlad, že bych u vás i přespal." A to bude citát dnešní­ho dne.

Vypráví­me o všem, také přijde řeč na blí­zkost hranic. Tam nad Cáchami můžete stát jednou nohou v Belgii a jednou v Nizozemsku. Dří­ve ovšem tam byly hranice hlí­dané a tak to nešlo. „A jaké to bylo, když hranice úplně zrušili", ptám se. „Ano teď můžete jet až do Amsterodamu stejně jako dří­ve do Cách." Paní­ téměř ztiší­ hlas: „A odtamtud sem pak vozí­ ty hrozné věci, hašiš, drogy a nikdo je nekontroluje. Ale mělo by se to ví­c hlí­dat." Domácí­ pán je bývalý kominí­k, dnes revizor komí­nů pro celou oblast. V pokojí­ku má počí­tač a přes celou jednu stěnu police se seznamy. Nás však ví­ce zají­má zí­třejší­ sraz s poutní­ky, kteří­ dnes vyjí­ždějí­ z Levého Hradce. Teoreticky je to domluveno tak, že autobusy zastaví­ na dálniční­m odpočí­vadle u města Stolberg, lidé vystoupí­ a půjdou s námi poslední­ch 8 kilometrů pěšky. Libor Gottfried nás prosí­, abychom to na mí­stě ověřili. Vysvětlí­me to rodině a jedna sestra se nabí­dne, že nás tam zaveze. Jedu já s bratrem Jiří­m, byla chyba, že jsme nevzali bratra Karla, ale nakonec jsme to vše objeli, zhruba viděli, zažili i trochu strachu. Závěr byl ten, že autobusy musí­ z dálnice sjet až na předměstí­. To také voláme do Prahy, kde už vše vrcholí­.

Ve Vichtu se mezití­m domluvilo ubytování­ ve farní­m sále. Naposledy nám všem poslouží­ karimatky, tedy nám čtyřem, protože bratr Karel měl sebou jen dva kusy igelitu, které použí­val mí­sto pláštěnky za deště ve dne a mí­sto karimatky v noci ať už spal na zemi v pří­rodě nebo na podlaze v sále. Skutečný poutní­k - asketa. Večer se za námi staví­ pár mí­stní­ch starší­ch mužů. Jeden z nich čte naše poselství­ a ří­ká: „Jako malý kluk jsem zažil konec války a proto si váží­m toho, že jdete děkovat za mí­r." A přinesl nám všem pivo. Jeho kamarád nám dal pár euro, abychom si v Cáchách koupili další­. Dokončujeme četbu Renčovy Popelky nazaretské a usí­náme na zemi.

Úmysly modliteb: za všechny poutní­ky, zvláště za ty, kteří­ dnes vyjí­ždějí­ od nás.

 

37. den pouti - čtvrtek 31. května - polojasno

Vicht v 8.25 - Stolberg v 9.00 - Aachen - Eilenstadt v 11.00, společný odchod ve 13.10 - Aachen Bendplatz v 15.30 - Dóm v 16.55

Dnes celkem 18 km, 9 km nás pět pěší­ch, přesněji naši čtyři a veliký kus za nimi já sám, pak 8 km společně s autobusovými poutní­ky od nás a z Prahy a pak poslední­ kilometr z parkoviště k dómu úplně všichni, dohromady tedy 1048 z Velkého Meziří­čí­ až k chrámu Panny Marie v Cáchách

 

Vstáváme, jako každé ráno si mažu chodidla jelení­m lojem. Právě dnes před poslední­m úsekem je celá tuba spotřebovaná. Členové rodiny čtyř sester přinesou ráno sní­dani. Když nám u pekaře kupovali čerstvé housky, dostali od něj darem několik velkých koláčů. Vyloží­ je před nás a my je všechny sní­me. Když mu jde bratr Jiří­ poděkovat a zároveň poprosit o razí­tko, zjistí­, že je to myslivec, který jezdí­ po celé Evropě, i od nás má nějakou trofej. Loučí­me se, společně fotí­me a jdeme. Jde to, ale protože noha bolí­ při každém kroku, vleču se vzadu. Jdeme přes Stolberg, průmyslové předměstí­ Cách. Jsou zde rozlehlé tovární­ budovy, vyráběl se zde zinek a další­ kovy, byl zde strojní­ průmysl. Dnes je ale všechno je v útlumu. Ve středu města se zastavujeme kvůli nákupům. Bratr Jiří­ shání­ kartu na fotografie, protože ty své má už plné, já chci nakopí­rovat další­ letáky. Obchod najdu hned, je bezbariérový, prodavačka černé pleti po něm jezdí­ na vozí­čku, ochotně mě obslouží­ a řekne cenu. Dávám jí­ to v drobných a když pak nemohu pár chybějí­cí­ch centů nají­t a vytahuji papí­rovou bankovku, vezme drobné a řekne, ať to nechám být. Dávám jí­ jeden leták za odměnu.

Schází­me se u kostela svaté Lucie. Čtu vývěsky o Boží­m Těle. Bude ve čtvrtek v 10 hodin na náměstí­ pro všechny farnosti města společně. Na náměstí­ bude mše svatá a procesí­ pak půjde do kostela Panny Marie. Bude se zvonit v 9.30 hodin. Kdyby bylo deštivo, bude mše svatá v tom kostele a po ní­ se ven nejde. V tom pří­padě se bude zvonit až v 9.45. Čtu také údaje o sbí­rkách. Při poslední­ z nich vybrali 770,91 euro.

Přemýšlí­m o duchovní­m závěru z pouti. Připadám si v té chví­li jako člověk před sprchou. Tam se těší­ na proudy vody, které ho osvěží­, pří­mo zalijí­, ale přesto svým způsobem trochu váhá. Je zvyklý na své mikroklima podle staročeského hesla: Smrádeček, ale teploučko. Před sprchou každý zchladne, ale teprve pak se rozehřeje. Blí­ží­me se k poutní­mu mí­stu a to z hlediska duchovní­ho znamená proudy milosti, které se tam rozlévají­. My jsme si vytvořili za ten měsí­c jakési mikroklima, svým způsobem je nám lí­to, že končí­. Jako bychom váhali vstoupit do toho proudu milostí­. Když dojdeme na smluvené mí­sto srazu, vyjádří­ to bratr Josef slovy: „Čekal jsem, že to bude něco zvláštní­ho a my už jsme tady."

Jsme tam včas, bratr Jiří­ jde hned vše obhlédnout, já jsem rád, že sedí­m. Pak si vzpomenu na léky. Probí­rám to se sestrou Valérií­. Ptám se, kolik tablet Ibalginu si mám vzí­t. Ří­ká, že jednu, nanejvýš dvě. Ale vezměte si je hned, chví­li trvá, než zaberou. Beru si tři. Vzpomí­nám na modlitbu nad dary ke mši svaté: Je to plod révy a plod lidské práce. I za tyto plody lidské práce musí­me být vděčni, vděčně jich uží­vat a ne zneuží­vat.

Autobus přijí­ždí­ se zpoždění­m, prášky už zabraly. Naví­c: upří­mně řečeno, nechci vypadat zuboženě. Lidé vystupují­, všichni se zdraví­me a my pěší­ poutní­ci dostáváme každý perní­kovou botu, kterou upekli a krásně nazdobili ve Ví­dni u Velkého Meziří­čí­.

Všichni už mají­ poutnické šátky poří­zené obětavými lidmi z Kladna. Dostáváme je i my. Mají­ krásnou zlatou barvu, v rozí­ch čtyři orlice: svatováclavskou, ří­šskou, moravskou a slezskou, lucemburského lva a svatováclavskou korunu. Uprostřed je symbol sv. Karla Velikého. Vznikl z jeho podpisu. Ačkoli ve své ří­ši podporoval vzdělanost, sám psát neuměl. Proto mu pí­saři pod každou listinu připravili obrazec z pí­smen jeho jména - K  R  L a S. Ta spojili kří­žem a dovnitř zabudovali hranaté A a O a přidali polovinu V (mí­sto dnešní­ho U). On doplnil jeho druhou polovinu a tí­m byla listina podepsaná a platná. Poutní­ci nevěděli, jak přesně budou šátek nosit, ale pan Kotačka na to přišel. Odznakem, kde byl také na zlatém podkladě Karlův symbol a naví­c naše trikolóra, sepnul dva cí­py a bylo to.

Pak se všichni začí­nají­ řadit. Namí­ří­ si to dále ve směru autobusu, což je naprosto logické. Jenže kvůli podjí­ždění­ dálnice a objí­ždění­ jsou autobusy právě teď obráceny k východu. Lidé si toho nemohou všimnout a obracejí­ se od Cách pryč. Musí­me je obrátit a připomenout jim, že cí­l mají­ za zády, doslova a do pí­smene. Baťoh dám do autobusu, na záda si beru zesilovač a do ruky mikrofon, Michal a další­ zkušený poutní­k si berou praporky a vyráží­me. Znovu se zpí­vá lidová upravená pí­seň, vzadu pár lidí­ musí­ dost přidávat, aby nám stačili. Hlavně na světlech musí­ dbát, abychom jim neutekli. Jsem na to upozorněn, snaží­me se zpomalit. Vede nás Libor Gottfried, který hned přiví­tal tento návrh na zakončení­ pouti ve stylu velehradském, kam také jdeme poslední­ kousek všichni pěšky. Na vozí­čku veze paní­ Uršulu, která putovávala na Velehrad pěšky. Naši si vzali oranžové vlaječky a zajišťují­ bezpečnost. Dělají­ to tak dobře, že dokonce policejní­ auto stojí­, dokud všichni neprojdeme.

Stovka poutní­ků pak obchází­ historický střed města, protože hlavní­ sraz je na autobusovém parkovišti na Bendplatz. Odtud se má společně jí­t ve 4 hodiny k Dómu s poutní­ky z Kladna, kteří­ s námi poslední­ úsek nešli, ale mezití­m se ubytovali a vysprchovali. Jsme tam o půl čtvrté, vedení­ spolku Praha Cáchy nás čeká, radostně se ví­táme. Jsme vděčni Bohu a Panně Marii, ale jsem rádi, že jsme zde včas. Rádi jsou jistě i bratr Jiří­ a jeho paní­, kteří­ se shledávají­ po tak dlouhé době. Dostáváme žluté šátky, které pro všechny poutní­ky připravili v Kladně.

A skutečně, přesně ve čtyři, jak bylo domluveno, dá mí­stní­ průvodce pokyn. Vychází­me s vlajkami a dary, před pátou jsme u Dómu, jehož hlavní­ osmibokou kapli Panny Marie postavil svatý Karel Veliký roku 800. Dopředu ji přistavěl náš Karel IV. a tí­m celý chrám prodloužil. Celek pak dotváří­ novější­ věž, ale na původní­ch románských základech. Silueta „jeho" kaple převyšuje tu původní­. Můžeme ří­ci, že největší­ Čech byl nejen Otec vlasti, ale i dobrý hospodář celé ří­še. Nejen Praha, ale i Cáchy a další­ města po celé Evropě jsou poznamenány jeho činností­.

Vstupujeme do dómu hlavní­ branou, kterou otevřeli kvůli nám, ačkoli slavnost začí­ná oficiálně až zí­tra. Je přesně stanoven průběh setkání­, vše je rozepsáno na lí­stečku a rozdáno. Nejprve jsme přiví­táni proboštem kapituly a mí­stní­m biskupem, překládá pan Blažek, předávají­ se šatičky pro Pannu Marii, korunka a žezlo a relikviář svatého Prokopa. Já předávám opis listiny z 3.8. 1349, kterou cášská kapitula darovala Karlu IV. ostatky jeho svatého jmenovce - tři zuby sv. Karla Velikého. Soudí­ se, že právě při té pří­ležitosti byl založen sedmiletý cyklus poutí­. Pak mluví­ předsedkyně spolku paní­ Věra Blažková, zástupce primátora města Kladna a nakonec i já. Nečekal jsem to, proto honem chystám něco stručného. íšvodem řeknu, že když jsem viděl, co všechno pro tuto pouť dělá spolek Cáchy Praha a jejich spolupracovní­ci u nás, napadlo mě, že je musí­m podpořit. A to něčí­m mimořádným. My kněží­ pořád sedí­me, za volantem u počí­tače, ve zpovědnici, někdy dokonce i u oltáře. Proto jsem se rozhodl, že to Cách půjdu pěšky. Bratr Karel mi to přeložil a pak jsem přečetl naše poselství­ a řekl je ještě česky. Na závěr zazní­ pí­seň k sv. Prokopu na nápěv Nebeských kavalérů od Adama Michny, který se varhaní­k kvůli nám musel naučit.

Je to opravdu slavnostní­ obnovení­ poutí­ od nás poprvé po 231 letech.

Pak jdeme na večeři a nastane rozdělování­ a rozvážení­ poutní­ků. Pan doktor Blažek mě nakonec zaveze do farnosti sv. Vavřince, kde dostanu uvolněnou kaplanku. Je to farnost univerzitní­, působí­ zde kněží­ oratoriáni, jejichž řeholi založil sv. Filip Neri. Představí­ mě, vše ukáže a nakonec předá klí­če od kaplanky i od fary. Naši mně přivezli sváteční­ kněžské oblečení­, takže se budu moci dát do gala. Bratr Josef úplně prošlapal boty a proto je zahazuje a chodí­ jen v náhradní­ch.

Úmysly modliteb: za naše hostitele, dosavadní­ i budoucí­

Citát dne: Čekal jsem, že to bude něco zvláštní­ho a my už jsme tady.

 

38. den pouti - pátek 1. června - zataženo

Cáchy, dóm, kostel sv. Vojtěcha, kostel sv. Jana Křtitele ve čtvrti Burtscheid.

 

Ráno se probudí­m v Cáchách, odpočatý, sní­daně je připravena, jí­m s kněží­mi, kteří­ jsou na sebe velmi milí­, ří­kají­ si prosí­m a děkuji při každém podání­ housky a posunu ubrousku. Ptám se na internet, samozřejmě ho mají­, ale umí­ to s ní­m jen mladší­ spolubratr a ten se vrátí­ až na neděli. Škoda, lidé se nedočkají­ čerstvých zpráv z cí­le, na které se jistě těšili. Nebudu moci psát, ale budu moci spát. Však nám kdosi z našich řekl: „A teď byste měli jí­t na měsí­c do lázní­!"

Za chví­li se však ozvaly ty šlachy na pravé noze. Mám chuť zůstat doma, ale pak si ří­kám, aspoň do dómu se musí­m dostat a tam se budu modlit. Beru si dvě tablety Ibalginu, ale ty pochopitelně hned nezaberou. Musí­ to být zvláštní­ pohled na člověka s kolárkem, ve sváteční­m, s kloboukem na hlavě a žlutým šátkem kolem krku, který se pevně opí­rá o hůl, protože ji potřebuje.

K dómu přijdu až když ostatní­ odešli, ale léky, požehnané to plody lidské práce, už zabraly a já mohu jí­t dál. Po cestě mi někdo z našich ří­ká, že o nás pěší­ch vyšel článek v mí­stní­ch novinách, hned si je kupuji.

První­m bodem dnešní­ho poutní­ho programu, pečlivě připraveného spolkem Cáchy Praha, je návštěva kostela sv. Vojtěcha a uctění­ jeho ostatků. Tento chrám Páně založil cí­sař Ota III. současní­k a pří­tel našeho mučední­ka kolem roku 1000 na skalní­m výběžku na rozcestí­ cest vedoucí­ch z Cách na Kolí­n a Treví­r. Později zde vznikla kapitula. Zachoval se bohatý poklad tvořený schránkami s ostatky, protože jej před francouzskými okupanty naštěstí­ odvezli včas do Kolí­na. Do Cách se pak vše vrátilo roku 1802 a dnes to patří­ faře. Nejcennější­ je relikviář s lebkou svatého Vojtěcha. Na světě jsou uctí­vány celkem tři lebky (zde, v Praze a v Hnězdně), mí­stní­ však byla nalezena až v roce 1475. Jistě jde ví­ce jde o staletou úctu věří­cí­ch než o výsledky zí­skané pomoci chemických pří­strojů.

Ke kostelu přijdu trochu pozdě, ale kupodivu jsou všichni ještě venku. Nečekají­ na mě, ale na dokončení­ úprav uvnitř. Vstoupí­m s ostatní­mi a mám vést bohoslužbu slova. Mám promluvu o tom, že Bůh se dí­vá shora vidí­ tedy všechno jinak než my, kteří­ zde nevidí­me ani za první­ roh. A svatí­, kteří­ jsou u něho v nebi, to vidí­ jako on. Proto se jinak dí­vají­ na to, co museli zde na zemi proží­t a jak zdánlivě smutně dopadli. Poznávají­, že to všechno měl náš dobrý Otec v rukou, že udělali dobře, když následovali Krista Dobrého pastýře. Kéž to poznáváme na svých pozemských cestách i my, poutní­ci do Cách ale hlavně poutní­ci k věčnosti.

Při bohoslužbě zazní­vají­ při ní­ staré české zpěvy, škoda jen, že skoro nikdo nezpí­vá, i když všichni mají­ v ruce slova i s notami. Je to lí­to i kladenskému vikáři, který vede bohoslužbu se mnou. Proč se pořád tolik dbá na uměleckou a historickou hodnotu a nehledí­ se na zpěvnost. Zpí­valo by se skutečně od srdce, kdyby rozum nebyl při tom tak zatěžován. Chval Boha jak moha je sice lidové, ale lidem to vyhovuje. Teprve až na závěr bohoslužby všichni s nadšení­m zpí­vají­ českou i slovenskou hymnu. Pak uctí­váme ostatky. Jsou vystaveny na podstavci pokrytém poutní­m šátkem, relikviář je otevřený, takže je vidět lebku zahalenou v červené látce. Libor Gottfried vysvětluje, že poutní­ci se jí­ dotýkali svými šátky, které si pak odnášeli jako svátostinu. Všichni tak činí­me s velikou úctou. Až po všem se dozví­dáme, že pro mí­stní­ho mladého faráře to bylo první­ uctění­ ostatků. Ani nevěděl, jak přesně relikviář otevří­t, ale všechno nazdobil sám, až na poslední­ chví­li, proto jsme čekali.

Prohlí­ží­me si pak celý kostel a vidí­me kopii ikony z Ří­ma, na které jsou mučední­ci ze všech křesťanských cí­rkví­ za celé dvacáté století­. Ze všech totalit, které v něm byly. A jak připomněl Jan Pavel II., bylo v tomto století­ ví­c mučední­ků než za všech 19 století­ předtí­m. Škoda, že se ví­ jen o krutostech gestapáků. Ti, kteří­ prožili vězení­ za totality hnědé i rudé, mohou srovnávat. Patřil mezi ně kardinál Štěpán Trochta. Když se ho ptali, kdy to bylo horší­, až stydlivě řekl, že naši byli horší­. Vzpomí­nám na pří­tele narozeného roku 1933. Po válce mu sice bylo teprve 12 let, ale přesto už cí­til s ostatní­mi, že to zase spadne, že zase budou lidé vězněni a vyslýchání­. Ří­kal si, že se tomu nevyhneme, ale že to přece nemůže být tak hrozné, jako když vyslýchali cizinci a lidé jim nerozuměli. Pak poznal, jak se mýlil. Dokonce dodal: Ti gestapáci chtěli z lidí­ vytlouci, kde je skrytá vysí­lačka, která skutečně vysí­lala a proto ji zachytili. Ti mučitelé z další­ totality si pak vymysleli takzvané zločiny a nutili lidi, aby se k nim přiznali. Škoda, že si v tomto srovnání­ dvou totalit pořád dáváme klapky na oči, že nechceme slyšet pravdu o obou dvou. Zde už pochopili, že i o bolestných věcech se musí­ mluvit, i když to samo působí­ bolest, jinak se to nezahojí­. Nepomůže žádná tlustá čára za minulostí­, naopak je potřeba vyslovit mnoho otazní­ků a vykřiční­ků, položit mnoho otázek i údivu. Když je pak seřadí­me vedle sebe, vznikne také jakási čára, ne tlustá, ale pestrá, úplně jiná, schopná to léčit, ba dokonce hojit.

Pak jdeme do kostela sv. Jana Křtitele v Burtscheidu. Dří­ve tam byli benediktini, pak cisterciačky, dnes je to farní­ kostel. Obec patřila k diecézi Kolí­n nad Rýnem, která zde končila. V Cáchách vzniklo biskupství­ až ve dvacátém století­, do té doby patřily pod belgický Lutych.

Právě sestry zde měly ručně sepsat takzvaný Nitrianský kodex, knihu evangelií­ a modliteb, která je hlavní­ slovenskou kulturní­ památkou. K tomuto novému názoru došel doktor Nemeš pečlivým rozborem modliteb. Všechny jsou v latině, ale žádná z nich se neobrací­ k světcům Horní­ch ani Dolní­ch Uher (Slovenska a Maďarska), naopak jejich uspořádání­ odpoví­dá kalendáři použí­vanému v té době v kolí­nské diecézi. Současnému faráři byla proto předána kopie tohoto kodexu krásně vyvázaná v kůži a zdobená zlatem.

Vrací­me se na oběd. Léky přestaly působit, jdu pomalu vzadu. Omlouvám se za to německému průvodci, který na mne počká, ale on ří­ká: Rychlost přesunu se ří­dí­ podle toho nejpomalejší­ho. Oběd je skutečně postní­, ale tí­m pádem zdravý - chutně upravená zelenina všeho druhu. Ráno jsem si v programu na faře přečetl, že večer budou v dómě nešpory, navrhuji, že bych v odpolední­m volnu sloužil mši svatou u sester františkánek, kde máme prostor k odpočinku. Jsem ujištěn, že to je zbytečné, že mše svatá bude večer bude. Byla však bohoslužba - a to ohlášené nešpory - a tak jsme na první­ pátek mši svatou neměli. I to patří­ k poutní­mu pokání­, i to se musí­ brát duchovně, i když samo o sobě je to proti samému duchu pouti. Využí­vám času k psaní­ pohlednic všem našim německým hostitelům. K večeru si beru další­ prášky.

Dóm je uzavřen, konají­ se v něm poslední­ pří­pravy. V šest večer tam jdeme, naši dostanou mí­sto na kůru, nás dva kněze nakonec pustí­ mezi spolubratry. Jsme za oltářem, v chórové kapli, v té, kterou postavil náš Otec vlasti. Nevidí­me všechno, ale máme v ruce kní­žečky.

Nešpory jsou zpí­vány latinsky, lidé mají­ vedle slov a not německý překlad. Ke každému ze tří­ žalmů je přidána antifona mají­cí­ vztah k ostatkům, kterým se zde ří­ká svátostiny. Svatý Karel Veliký jich sem poří­dil sedm, ale brzy byly tři předány do kláštera sv. Kornelia, který založil pár kilometrů. První­ antifona - Dnes se nám narodil Spasitel, se vztahuje k první­m dvěma ostatkům, ke košili Panny Marie, kterou měla na sobě v Nazaretě i v Betlémě a k plénkám Pána Ježí­še. Je zají­mavé, že v 200 km vzdáleném Treví­ru je v jiném sedmiletém cyklu uctí­ván plášť Panny Marie, který nosila, když doprovázela svého Syna. Další­ antifona - Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není­ nikdo větší­ než Jan Křtitel, patří­ k roušce na mí­se, na kterou kat položil hlavu Jana Křtitele. Třetí­ antifona se vztahuje k bederní­ roušce zbrocené Kristovou krví­ a zní­: Podstoupil smrt na kří­ži, moc smrti zničil, oblékl se do slávy a z mrtvých vstal třetí­ho dne, aleluja.

V té chví­li se nešpory přerušily a začalo otví­rání­ pokladnice, vyndání­ ostatků a jejich uctí­vání­. Nejprve všichni zazpí­vali cášskou poutnickou hymnu letošní­ho roku. Odvážili se ji složit na starobylý nápěv Adeste fideles. Ten vznikl v Anglii a přesto, možná právě proto je známý po celém světě. Každá ze čtyř slok se týká jednoho čtyř ostatků a všechny končí­ nádherným refrénem - Pojďte a uvidí­te, co Bůh učinil. Je upraven z biblického hesla pouti: Pojďte a uvidí­te (Jan 1, 39). Pak sám jáhen četl první­ čtení­ a biskup měl promluvu. Vysvětlil úctu ostatků z hlediska věrouky a liturgiky a jako živý pří­klad k tomu popsal situaci, kdy rodina s úctou uchovává fotografii syna, který padl ve válce.

Pak se četl protokol o tom, jak se sešla městská rada, jak prošla nádvoří­m před dómem, které se jmenuje Katschhof (volně přeloženo Cí­sařský dvůr), jak vstoupila dovnitř a shledala zámky a pečetě neporušené a jak dovolila cí­rkevní­m hodnostářům, aby jejich zlatní­ci zámky rozbili a truhlici otevřeli. Je to památka na doby, kdy zde ještě nebyl biskup a zároveň svědectví­ o oboustranně výhodné spolupráci obou vrchností­, světské i cí­rkevní­. Dómský zlatní­k a jeho pomocní­k, oba ve fraku, pomocí­ 36 ran rozbili zámek. Museli to udělat, protože na konci každé pouti, i té před sedmi lety, jsou ostatky zase před komisí­ zkontrolovány, zapečetěny, uloženy do zlaté truhlice. Na ni se pak dá nový zámek a jediný klí­č od něho je rozpůlen zase mezi obě vrchnosti.

Když byla truhlice otevřena, začalo vyzvedávání­ a uctí­vání­ ostatků. Za zvuku fanfár vyzvedl první­ hodnostář košili Panny Marie, s pomocní­ky ji rozbalili a zavěsili na zvláštní­ tyč a pak slavnostně pronesl německy: Uctí­váme znamení­ Narození­ našeho Pána Ježí­še Krista z Panny Marie. Bylo to přesně řečeno po stránce věcné, biblické i pedagogické. Pak četl jáhen evangelium o Zvěstování­ v Nazaretě. A hned zaburácela lidová pí­seň: Maria rozestři nad námi svůj plášť, buď naší­m ští­tem a ochranou, chraň nás dokud bouře nepřejdou. Patronko dobrotivá, buď naše ochrana.

To byl zpěv, ale ještě něco lepší­ho mělo přijí­t. A naví­c kristocentrického. Kristus je přece ve středu katolické ví­ry, ačkoli uctí­váme i různé vedlejší­ věci, jako třeba ty plenky. Hlavní­ zpěvák zanotil zase ve své mateřštině: Pane Ježí­ši Kriste přišel jsi k nám blí­zko skrze své Narození­ z Panny Marie. A chlapecký sbor spolu s lidem se pak stří­dali v mateřské řeči a hudbě cí­rkve, v chorální­m Kyrie eleison, Christe eleison. Kyrie eleison

Třikrát se to ještě celé opakovalo s další­mi ostatky.

Při vyzvednutí­ plenek, které se nerozbalovaly a zůstaly převázané žlutou páskou, zaznělo: Uctí­váme znamení­ našeho Pána Ježí­še Krista. A po vánoční­m evangeliu o dí­těti v jesličkách zazněla lidová koleda, kde po slovech: Vybral jsem si betlémské děťátko a jemu chci patřit následovalo radostné eja eja. A pak zase velebné: Pane Ježí­ši Kriste, z lásky k nám ses sám stal člověkem a snášel naše slabosti. Kyrie eleison...

K vyzvednutí­ roušky Jan Křtitele, která také zůstala převázána růžovou páskou a zapečetěna, zaznělo: Uctí­váme znamení­ svědectví­ pro našeho Pána Ježí­še Krista. Po evangeliu o stětí­ Jana Křtitele pak lidé zpí­vali, že ho prosí­ o pří­mluvu, aby ho mohli následovat. Bylo to vyřčeno s takovou samozřejmostí­, že ani nebylo třeba přidávat jeho pří­jmení­. A pak zase: Pane Ježí­ši Kriste, v tobě lidé nalézají­ sí­lu k věrnosti až do smrti. Kyrie eleison...

Na závěr bylo vyzvednutí­ bederní­ roušky Pána Ježí­še, zapečetěné a převázané červenou stuhou. Jimi se pak žehná, protože byly nejblí­že vykupitelskému dí­lu Kristovu. Zaznělo: Uctí­váme znamení­ vykoupení­ skrze našeho Pána Ježí­še Krista. Evangelium o tom, jak Pán Ježí­š poroučí­ svého ducha do Otcových rukou. Lid pak zpí­val: O hlavo plná krve a ran, korunovaná trní­m, nyní­ jsi ozdobena slávou.

A poslední­ Pane Ježí­ši Kriste, svým odevzdání­m se na kří­ži jsi nám otevřel cestu k životu. Kyrie eleison...

Chápu, že naši poutní­ci pak řekli: Slovům jsme moc nerozuměli, ale byl to zážitek.

 

Následoval Magnificat - česky Velebí­ má duše Pána, přesněji: Já velebí­m Pána, což je jediná známá modlitba Panny Marie.

Pak jsou při nešporách na řadě pří­mluvy. Ty dnešní­ se jmenovaly Cí­sařské chvály a pro mne byly vrcholem této vrcholné bohoslužby celé naší­ pouti. Byly opět latinsky, každý měl v rukou německý překlad. Začí­nalo to zpěvem: Kristus ví­tězí­, Kristus kraluje... Cí­saři tuto pí­seň vždy uznávali, prezidenti už méně, zdejší­ Vůdce vůbec, a ti naši to zakazovali. Vzpomněl jsem si znovu na kostel Božského Srdce ve Weiden postavený na začátku hitlerismu.

Pak byly prosby za cí­rkev, nevěstu Beránkovu, za pevnou ví­ru mocnou ochranu a věčnou spásu pro ni. Následovalo trojí­ vzývání­ a po každém odpověď: Tu illam adiuva (Ty jí­ pomáhej).

Spasiteli světa - Panno Maria - svatý Josefe - ty jí­ pomáhej.

Další­ prosby byly za papeže. Tu illum adiuva (Ty mu pomáhej).

Spasiteli světa - svatý Petře - svatý Benedikte - ty mu pomáhej.

Další­ prosby byly za biskupa:

Spasiteli světa - svatý Jindřichu - svatá Františko - ty mu pomáhej.

Pak byly prosby za národ Germánů a všechny lidi dobré vůle ( do němčiny to bylo přeloženo: za německý národ) Tu illos adiuva (Ty jim pomáhej).

Spasiteli světa - svatý Michaeli - svatý Bonifáci - ty jim pomáhej.

V této chví­li jsem upří­mně prosil s nimi, aby se to splnilo, aby jim pro jejich pokorné a vroucí­ prosby Bůh pomáhal uchovat si ví­ru a uchránit mí­r. Dál budu uctí­vat slovanské apoštoly a putovat k nim, ale na tyto modlitby bratří­ a sester z germánských zemí­ už do smrti nezapomenu. Vždyť, jak právě prosili, všichni můžeme mí­t dobrou vůli a ží­t v pokoji. Vzpomí­nám také na věznění­ svatého Metoděje v Ellwangen a v té chví­li opravdu odpouští­m mí­stní­m misionářům vše, co způsobili těm našim. O této události v životě starší­ho z bratří­ ze Soluně budu ode dneška kázat jinak, opravdu v duchu Kristově. Ten nás přece vybí­zí­, abychom přinášeli pokoj a byli připraveni k poslušnosti Otci a oběti a také k odpuštění­ svým nepřátelům.

Opět se zpí­vá Kristus ví­tězí­ a mezi sloky se vkládá:

Králi králů, králi náš. Naše naděje, slávo a milosrdenství­.

Ty jsi naše sí­la, nepřemožitelná zbraň a nepřekonatelná hradba, naše obrana i chlouba, naše světlo, cesta a život.

Kristus ví­tězí­...

Jemu jedinému moc. chvála a sláva na věky.

A lidé pří­mo zabouřili svým Amen, staň se!

Znovu vzpomí­nám na nápis v kostele ve Weiden a na to, že při svobodných volbách to Hitler v katolických okresech nevyhrál. Teď to chápu lépe. A nediví­m se tomu, že při cášské pouti v roce 1937 o ní­ vládní­ tisk psal jako o odporném olizování­ fetišů.

Ještě zpí­vaná prosba za požehnané časy, za Kristův pokoj všem vykoupeným a za pří­chod jeho království­.

Pak Otče náš v mateřské řeči cí­rkve, modlitba a biskupské požehnání­.

Dvouhodinovou bohoslužbu uzavřel latinský zpěv ke cti cí­sařského města Cách, svatého Karla Velikého a Panny Marie. Lidé to zpí­vali ještě nadšeněji než u nás Gaudeamus igitur.

Nezapomenutelné. Chápu paní­ Blažkovu, že když to zde poprvé zažila v roce 1979, zatoužila po tom, aby totéž směli proží­t i dnešní­ potomci dávných českých poutní­ků. Až letos se to podařilo. Bohu dí­ky!

Vyšli jsme před katedrálu, kde po deváté hodině bylo ještě světlo. Na věži hrála hudba, dole se zadarmo nalévalo. Museli jsme však domů. Před ubytovnou jsem se svěřil se svými potí­žemi. Ochotné poutnice mi nabí­dly Ibalginovou mast. Se vzácnou pomůckou v ruce jsem se vydal k faře u sv. Vavřince. To se už stmí­valo. Vidí­m siluetu kostela a zamí­ří­m k faře vedle něj. Je tam tma, ale mám přece klí­č. Jenže ten do hlavní­ch dveří­ nejde. Asi jsem to špatně pochopil a mám klí­č ode dveří­ u kaplanek. Ty byly na druhé straně budovy. Obchází­m tedy budovu a strkám klí­č do další­ch dveří­. zase nepasuje. Ještě jedny, také nic. Vrací­m se k hlavní­mu vchodu, znovu to marně zkouší­m. Blí­že ke kostelu je farní­ sál, nebylo to náhodou od něj. Přiblí­ží­m se a rozsví­tí­ se světlo. Stejně to nešlo. Budu muset zazvonit a probudit starého pana faráře. Odhodlávám se k tomu a zevnitř se ozve něco ve smyslu: „Co chcete?"

„Chci tady spát, ráno jsem tady u vás sní­dal."

„Tak chvilku počkejte", ozve se znovu a já už ví­m, že to není­ starý laskavý kněz, s kterým jsem ráno mluvil. Po otevření­ dveří­ vidí­m ženu a za ní­ její­ho muže, kterého mezití­m vzbudila. Když jim vysvětluji, že hledám faru, ří­kají­ mi, že je na druhé straně kostela, zde že je soukromý byt.

A paní­ dodává na vysvětlenou sobě i mně: „Kdybych byla doma sama, už bych volala na pomoc policii." Já asi také, kdyby mně potmě někdo strkal klí­če do každého zámku. Včera jsme přijeli ke kostelu po silnici, dneska jsem přišel přes park a proto jsem zaměnil strany. Ke kostel totiž ladně přiléhají­ budovy z obou stran, jenže fara je jen jedna.

Večer ještě mažu nohu mastí­, je to jen jakási ří­dká bezbarvá tekutina, ale do rána zabere.

Citát dne: Ať je slyšena i druhá strana.

 

39. den pouti - sobota 2. června - slunečno

Cáchy dóm, Kornelimí¼nster (klášter sv. Kornelia)

Od dómu je to 9 kilometrů, pětice pěší­ch to šla celé, někteří­ se přidali hned, další­ v polovině cesty Celkem tedy 1057 poutní­ch kilometrů a k tomu nějaké takzvané technické 

 

Ráno se schází­me před dómskou klenotnicí­, my pěšáci dostáváme hned na srazu stří­brnou desetimarkovou minci, vydanou v roce dva tisí­ce k 1200. výročí­ posvěcení­ dómu. Sám ředitel klenotnice nám podává výklad, nejprve celkový na nádvoří­ a pak jsme zadarmo vpuštěni dovnitř. Šatičky už jsou vystaveny na čestném mí­stě, aby je všichni viděli.

Pak je před dómem mše svatá, slouží­ biskup z Lutychu. Mezi kněží­mi je i P. Otte z Ackermann Gemeinde, který byl už v Bambergu. Na začátku ví­tá mí­stní­ biskup i české poutní­ky a zvláště pět, kteří­ přišli pěšky. Lidé tleskají­, ří­kám si v té chví­li polohlasem slova 115. žalmu, která použil i Miloš Sláma po návratu z pěší­ poutě do Ří­ma. Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu. Jsou pří­tomny dvě skupiny poutní­ků, děti a mládež s postižení­m se svými průvodci a členové spolků, jedni mají­ šátky bí­lé, druzí­ oranžové, náš žlutý je však nejlepší­. Vlajkonoši šli vpředu, i naši se k nim přidali.

Nejprve je vyzvednutí­ a uctění­ ostatků, probí­há stejně slavnostní­m a biblickým způsobem jako včera. A teprve když biskup na závěr požehná bederní­ rouškou, začí­ná vlastní­ bohoslužba slova ze mše svaté. Při ní­ je čtení­ o povolání­ Samuela a to pantomimicky předvádějí­ dva mladí­ci, sami s menší­m postižení­m. Kázání­ jsem moc nerozuměl, mši svatou jsem obětoval za naše hostitele. Náměstí­ bylo zaplněné ale ne přeplněné. Je to i tí­m, že na každý z jedenácti poutní­ch dní­ jsou pozvány jiné skupiny. Vojáci, policisté a spolupracovní­ci mí­stní­ho biskupství­ mají­ vyhrazeno pondělí­, na čtvrtek, kdy je Boží­ Tělo, jsou pozváni poutní­ci z Maďarska a studenti, v sobotu je den manželských párů, zvláště těch, které slaví­ výročí­, pří­ští­ neděle je pro poutní­ky z ciziny.

Po obědě nejprve vysvětluji podrobně, jak to vyzvedávání­ ostatků probí­há, aby z toho lidé měli užitek, i když německy neumí­. Pak se chystáme do 9 km vzdáleného Kornelimí¼nsteru. Doslova to znamená klášter sv. Kornelia - Monasterium sancti Cornelii a byl založen svatým Karlem Velikým, aby v něm prováděli reformy, na kterých se usnesly synody v Cáchách. Měl to být vzorový klášter pro celou ří­ši, proto byl jeho vedení­m pověřen svatý Benedikt Aniánský. Brzy sem z Cách převezli tři ostatky: takzvané čisté pohřební­ plátno Kristovo, jeho potní­ roušku a zástěru, kterou měl opásanou, když při poslední­ večeři umýval apoštolům nohy.

Nás pět pěší­ch chce jí­t samozřejmě celou trasu po svých, asi dvě desí­tky se jdou s námi, ostatní­ se mají­ přidat až na kraji města, kam je vyveze autobus. Není­ snadné domluvit sraz obou skupin, ale skončí­ to tak, že na konci pří­městského lesa se uslyší­me, uvidí­me a pak spojí­me. Člověk sám by to tak nenaplánoval. Bylo nás hodně přes stovku a využili jsme i přenosného megafonu, který si vzal obětavý Michal Seknička.

Když uvidí­me věže, vyzvu k sundání­ bot, protože aspoň poslední­ kousek cesty by měl poutní­k jí­t bos. Nikdo se nepřidá, a ke všemu zjišťuji, že to byla věž nového farní­ho kostela na konci obce, že ten poutní­ je na opačné straně. Už se nechci obouvat a musí­m tedy projí­t celé městečko bosky.

V Kornelimí¼nsteru je to stejné jako včera, ale v menší­m. Hned pak následuje krátká mše svatá. Vidí­me ví­ce a z větší­ blí­zkosti různé ostrostřelce a členy jiných spolků ve svých krojí­ch. Zpátky se vrací­me všichni autobusem.Vystupujeme u lázní­, které zde byly už v době Ří­manů a které daly jméno celému městu - Aquisgranum - lázně božstva Grana. Odtud Aachen ale také francouzské Aix - vody. Český název vznikl ze staroněmeckého Gehen mas Aachen - pojďme do Cách.

Večer je setkání­ s kněží­mi oratoriány, jeden z nich vodí­ pěší­ poutě z Cách do Treví­ru k svatému plášti Panny Marie. Jsou tam uctí­vány i ostatky svatého Matěje. Chodí­ tam každý rok, je to 200 kilometrů, ujdou jich 25 denně a účastní­ se jich od 12 do 20.

Citát dne: Všechno jde, jen malé děti se musí­ nosit.

 

 

40. den pouti - neděle 3. června - polojasno

Cáchy - Velké Meziří­čí­.

Autobusem za 12 a půl hodiny asi devět set padesát kilometrů.

 

Mše svatá na je opět na náměstí­ mezi dómem a radnicí­, slouží­ ji apoštolský nuncius z Berlí­na. Obětuji ji opět za naše hostitele. Kladenští­ poutní­ci už odjeli, nás žlutých je méně, ale jsme znovu srdečně přiví­táni, tentokrát už bez zmí­nky o pěší­ch, s námi jsou zde dnes další­ skupiny a to poutní­ci z okolí­ Cách a členové nových hnutí­. Uctění­ ostatků zaží­váme už potřetí­, ještě s větší­ úctou a pochopení­m. Hned po mši svaté jdeme na parkoviště, poslední­ loučení­ a ve 13:17 odjí­ždí­me na východ. V autobuse se ani moc nezpí­vá, všichni jsou unaveni. Ohlásil jsem tiskovou konferenci, vyzval jsem lidi, aby si připravili otázky a pak jsem na to sám zapomněl. Nikdo mi to nepřipomí­ná a tak žádná konference není­. Škoda, vždycky to bylo prospěšné pro všechny. Řidiči dělají­ jen malé zastávky na dálnici, na hranicí­ch žádné zdržení­. Poutní­ci z Laviček chtějí­ zavézt až ke kostelu svaté Zdislavy ve středu obce, řidič tam zajede. Opustí­ hlavní­ silnici a protože má zapojený automatický naváděč, celou to dobu jej důrazně upomí­ná: Při nejbližší­ pří­ležitosti se otočte a jeďte zpět. Na náměstí­ v Meziří­čí­ jsme byli těsně v před jednou hodinou po půlnoci, ale podle skutečného času to vlastně byla ještě neděle, takže pouť trvala 40 dní­, což je čí­slo biblické. Vždyť i o samotné pouti čteme jak ve Starém tak i v Novém Zákoně.

Citát dne:

BOHU DÍKY.

MARII, PRŮVODKYNI NA CESTÁCH, DÍKY.

ANDĚLŮM STRÁŽNÝM DÍKY.

VŠEM SVATÝM OCHRÁNCŮM DÍKY.

 

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

?

- (14)

 

- (8)

 

- (77)

 

celkem hlasovalo 102 lidí

předchozí ankety

Dnes je 22. prosince 2024

svátek má Šimon

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)