Měsíční mariánská pouť Nový Jeruzalém 2020 - Listopad 2020

Pochválen buď Ježíš Kristus!

Vážení a milí přátelé!

Vzhledem k tomu, že se stále mění nařízení vlády a chování nakažlivého viru, tak Vám tentokrát posílám zpravodaj ve třech variantách a žádný plakátek.  Doufám, že pouť NJ bude moci proběhnout v Jámách alespoň v té podobě, jak proběhla ve Velké Bíteši.  Ale nevím - může být lépe, ale i hůře - jen Boží láska k nám je stále stejná.  Stále - a snad si čím dál víc pokřtěných uvědomuje - platí Boží Slovo u sv. Jakuba: "Dá-li Bůh, učiníme to a to....."

Dnes je památka blahoslavené sestry Marie Restituty Kafkové - pro Vaše povzbuzení stručný životopis a modlitba z breviáře pro tento den:

 

Helena Kafková se narodila 1. května 1894 jako jedno ze sedmi dětí v rodině obuvníka v Brně-Husovicích, vyrůstala ve Vídni-Brigittenau a v roce 1914 vstoupila ve Vídni k františkánkám křesťanské lásky (hartmankám) ve vídeňské čtvrti Margaretten. Její řeholní jméno bylo Marie Restituta (Obnovená). Před svým zatčením v roce 1942 působila mnoho roků jako uznávaná hlavní sestra v nemocnici v Mödlingu u Vídně. Za národně socialistické nadvlády byla pro věrnost svému svědomí, nezlomnou statečnost víry a za své přiznání se ke svobodnému Rakousku dne 30. března 1943 ve Vídni sťata. Papež Jan Pavel II. ji při své návštěvě ve Vídni 21. června 1998 prohlásil za blahoslavenou. 29. říjen je den, kdy byl nad ní vynesen rozsudek smrti.

Bože, tys dal blahoslavené Marii Restitutě sílu, aby až do smrti bojovala za víru a lidskou důstojnost; na její přímluvu dej, abychom i my nacházeli svou chloubu v kříži našeho Pána a stali se věrnými a neohroženými svědky tvé spásy. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.  Amen.

Naše vnější podmínky k modlitbě na úmysly NJ jsou v této chvíli omezeny, ale nic nám nebrání k tomu, abychom spojili "našich" šest úmyslů NJ s modlitbou svatého růžence každý den, zvlášť ve 20 hodin, tak jak nás k tomu vyzval na jaře náš brněnský otec biskup Vojtěch a nyní na podzim všichni naši biskupové. 

Čísla související s novou nemocí, které  mění v průběhu času názvy (testovaní, nakažení, nemocní, uzdravení, v nemocnici, zemřelí, atd.)  sleduje většina lidí v naší zemi. O těch,  kteří sepnou ruce kolem modlitební šňůrky svatého růžence a  ponoří sebe i druhé do děkovné a prosebné modlitby se nemluví a nepíše.    Ale Pán Bůh nás slyší a vyslyší!

K dobrému životu, naplněným vírou, nadějí a láskou, který smrtí nekončí, ať Vám prospějí myšlenky duchovních pastýřů - otců Jana a Pavla ve zpravodaji.  Pomáhejte trpícím duším v očistci - k tomu Vám všem vyprošuje Boží požehnání - ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého - na přímluvu Panny Marie - jáhen Ladislav.

Nový Jeruzalém č. 11/2020

Zpravodaj pro 251. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh) v Jámách v kostele v kostele svatého Martina  - v úterý 10. listopadu 2020 v 17 hodin.

 

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Nové Bíteši.

Jubilejní - 250. - prosebná mariánká pouť NJ proběhla ve Velké Bíteši.  V naší zemi byl zaveden nouzový stav, v kterém platí různá omezení.  A tak i tato náboženská aktivita měla jiný průběh než bylo původně plánováno.

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních

          3) o vzrůst víry v našem kraji                      4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách

                 5) o život těla a duše pro všechny počaté děti          6) na smír za hříchy celého světa

Promluva Mons.  Jana  Peňáze na pouti NJ ve Velké Bíteši: 

Milý spolubratře v jáhenské službě, milí bratři a sestry - místní i přespolní! 

Slyšeli jsme o těch apoštolech a může nás všechny potěšit, jak v těch dobách, starých i nových se jména apoštolů při křtu dávají.  Děvčata to mají trošku horší, pokud nemají to štěstí, že dostanou to nejkrásnější jméno - jméno Panny Marie, tak to byla kdysi samá Božena a Růžena, pak prostor ovládly Lenky, Slávky a Mirky, později Martiny a Romany a dnes je to samá Adélka a Amálka. Prostě a jednoduše:  móda u žen ovládá i jejich jména. Zatímco u kluků to nehrozí, jak v té minulosti - když si vzpomeneme na historické postavy - tak i dnes se dávají apoštolská jména - Jan, Pavel, Petr, Ondřej.... Toho si važme, ať nás to potěší a ať nám to připomíná Církev, která je apoštolská. O královně apoštolů, o královně svatého růžence - o Panně Marii jsme pak dnes četli - jak ona slyšela ten pozdrav od anděla, vyslechla to poselství, ulekla se a uvažovala o tom, co má ten pozdrav znamenat. I když si všichni přejeme, aby o nás platilo to, co o Matce Boží: Jsem služebnice Páně, i když chceme všichni své schopnosti dát do služeb Bohu a bližnímu, nemůžeme si troufat srovnávat se s Matkou Boží. Přesto - udělejme takový malý pokus, abychom ji následovali. 

I teď, když pořád slyšíme různá ta opatření, různé rady, příkazy a podobně, se člověk ulekne, někdy ho přepadne strach, někdy možná i vztek. Obojí je špatné, obojí škrtáme - jak říkal vždycky pan profesor Krátký. Něco slyšíme - ani strach, ani vztek. Panna Maria se sice také ulekla, ale hned uvažovala, co má ten pozdrav znamenat.  Když něco slyšíme - nestrašit, nestrachovat se, nevztekat se.  Ale uvažovat, co to znamená.  Nabízím trojí uvažování: s ROZUMEM, s CÍRKVÍ a s CITEM.    Za prvé uvažovat s rozumem.   V kostelích nezpíváme. Nezpíváme ani dnes.  Jeden z mála Nových Jeruzalémů, kde se nezpívá, ale uvažujme.  Když jsme jako malí zpívali nebo něco přednášeli, říkal nám pan učitel nebo pan řídící: „Otevři pořádně tu pusu!"  To musí být - znáte to z těch komorních textů a pořadů - komorní Á.  A podobně - všechno se to podrobně sleduje.  Nedivme se, že ti různí lidé - znalci toho světa neviditelného, mikroskopického, který nám uniká - dobře vědí, že když se zpívá, chrlí se zástupy nějakých těch  virů a podobných škodlivin.  Tak uvažujme, asi to má svůj význam.  O to víc však, jako Panna Maria - ve svém srdci zpívejme chválu, ve svém srdci velebme Boha.  Pochválen buď Pán Ježíš Kristus - se vytrácí dneska i z Proglasu.  My si to řekněme, ať to zaznívá v našem srdci: Chvála Kristu! Díky Bohu!  Tak můžeme zpívat, i když dodržujeme ty směrnice i ta pravidla, abychom druhým neublížili. Prostě uvažujme s rozumem. 

Za druhé uvažujme také s Církví - latinsky se to řekne SENTIRE CUM ECCLESIA, možná jsme to už slyšeli. Kéž bychom to i viděli, na televizních obrazovkách je to skutečně vzácné, každý tam mluví sám za sebe. Jakoby se zapomnělo, že odjakživa se věřící v jedné, svaté, všeobecné, apoštolské Církvi brali jako společenství, jako jedna parta, která táhne za jeden provaz.  A my si nemůžeme vybrat jedno vlákénko a tomu se věnovat a to nějak vyhlašovat, a vyvyšovat, a oddělovat. To je pak to rakovinné bujení, když se nějaká ta buňka zblázní, neposlouchá ten systém a dělá si, co chce a pak jsou toho všechny ty nemoci a trápení. Cítit s Církví, uvažovat v souznění s Církví. To není nějaké vojenské podřizování, to není nějaké služebníčkování. To skutečně ta jedna parta, Kristova parta. Ta apoštolská parta.  Těch dvanáct chlapů, o kterých jsme slyšeli, ženy s tou apoštolkou apoštolů svatou Magdalenou, a další a další, kteří se potom přidávali.  Uvažujme za prvé s rozumem, za druhé uvažujme s Církví - sentire cum Ecclesia.

A do třetice všeho dobrého uvažujme s citem. S takovým přirozeným citem, s takovým soucitem.  Moderní doba všude zavádí většinou anglická slova - teď se objevilo slovo LOCKDOWN. Je to doslova  „uzamčení" nebo „uzavření", lepší překlad je plošná karanténa. V praxi se jedná o zákaz nebo omezení volného pohybu osob mimo bydliště. 

Ale také jsou někdy nějaká česká slova - to je jejich problém - řekne se bez citu, bez soucitu, bez uzardění. A každý si jde po svém, prostě ho to nezajímá. Dnes, tady těsně před Novým Jeruzalémem, však  bylo vidět něco jiného. Venku pršelo, a vás napadlo: Honem, rychle musíme přinést sochu a obraz a další věci, aby to nezmoklo, aby se to všechno stihlo. Všichni jste pomáhali.  A bylo to bez průvodů, na které jsme zvyklí, ale bylo to velmi krásné. Vidíte - není to jejich problém, je to náš problém a zvládli jsme ho. A když společně budeme ten problém řešit, tak ho vyřešíme.  Jaké problémy nás s tou virovou nákazou ještě čekají - nevíme, ani si neumíme představit.  Pojďme dál společně, s rozumem, s citem, s Církví.  Díky jí víme, že dobrý pastýř jde se svým lidem, i když má projít temnotou rokle. Díky Církvi. Díky našim slovanským apoštolům víme, že Panna Maria je průvodkyně na cestách. A tak skutečně a společně, s Boží pomocí, pod ochranou Panny Marie a všech svatých a svatých andělů, kéž zvládneme to, co nás čeká. Kéž zvládneme tuto a potom všechny další etapy na naší životní pouti do nebeského království, do nového Jeruzaléma v nebi. Amen.

Slovo na závěr poutě NJ: Včera v pořadu Noční linka na Proglasu na téma Zlý duch volala jedna posluchačka reverendu Kratkovi,  že ďábel má více jmen: Satan ale také Strach. A on jí to schválil. Ďábel je mocný a strach opravdu vzbuzuje.  Ale dívka z Nazareta je také Panna mocná, o které zpíváme: Potřelas hlavu hada pekelného, oroduj za nás vždy u Syna svého. Proto pojďme dál přes všechny obtíže této pozemské pouti, protože každý z nás poutníkem je k věčnosti  - k Novému Jeruzalému v nebi.

Pán s vámi. - I s tebou. - Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch Svatý. AMEN.

Poděkování patří také místnímu faráři P. Bohumilu Poláčkovi a obětavým farníkům z Velké Bíteše, kteří pouť NJ obětavě připravili.

Díky za každodenní modlitbu svatého růžence na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

Rozhovor s P. Ing. Mgr. Pavlem Habrovcem - hlavním celebrantem poutě NJ v Jámách: 

Stručné představení: Myslím, že čtenářům zpravodaje NJ se nemusím zvláště představovat. Jsem dvacet dva roků knězem. Působil jsem již jako jáhen a potom kaplan ve farnosti Slavkov u Brna. Více jak devět let ve farnostech Radešínská Svratka, Jámy, Olešná a nyní mým třetím kněžským místem je farnost Radostín nad Oslavou a Pavlov, kde jsem natrvalo od 1. května 2009 až doposud. Než jsem se stal knězem, vystudoval jsem střední i vysokou školu se zaměřením na zahradnictví a deset let pracoval v oboru v zahradnictví v Brně. Na konci vysokoškolského studia jsem odešel do komunity, která žila spiritualitu sv. Františka, a studoval tajně teologii souběžně se zaměstnáním. Teprve po roce 1990 jsem duchovní cestu nastoupil veřejně a řádně. Seminář i teologickou fakultu jsem absolvoval v Olomouci.

Otče,  co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů?  Za co jsem svým rodičům nesmírně vděčný, je především to, že nám dětem předali potřebu (chcete-li návyk) každodenní modlitby, denně jsme se společně modlívali. To, že součástí našeho života byla vždy nedělní mše svatá. Často i ve všední den jsme navštěvovali liturgii, také pobožnosti Křížové cesty a mariánské pobožnosti v měsíci květnu a říjnu. Ale byl to také dar smyslu pro každodenní namáhavou práci, smysl pro zodpovědnost, nemálo jsem jim vděčný za jejich něhu a péči. A také za to, že jsme museli před každou svátostí smíření, ke které jsme přicházeli pravidelně každý měsíc, jít za maminkou, tatínkem a každým sourozencem a poprosit o odpuštění s otázkou, aby mi řekli, čím jsem se proti nim provinil. Vedlo nás to k tomu, že naše vztahy byly vždy pročištěné. Myslím, že jsou nádherné až doposud. Každému bych přál sourozence, jako mám já.                       

Co bylo tím nejdůležitější  impulsem pro rozhodnutí stát se knězem? Impulsů bylo mnoho. Tím nejdůležitějším impulsem bylo vědomí, že mne Pán Bůh volá. Toto vědomí se stávalo v mém životě stále zřetelnějším, a potom až tak silným, že se mu nedalo odolat. Jsem za to Pánu Bohu hodně vděčný.

Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? Měl jsem vzácnou příležitost poznat více velkých kněžských osobností. Zpětně si uvědomuji, jak jsem od dětství dostával mnoho od P. Františka Posádky, také velmi mnoho mi Pán Bůh dal a dává prostřednictvím P. Josefa Soukopa, P. Jana Podveského, P. Stanislava Vídeňského, P. Josefa Hložka, P. Stanislava Pravce a mnohé další. Také dnes je pro mne setkání se spolubratry kněžími vždy velikým obohacením.

Co považujete na službě kněze za nejdůležitější nebo nejkrásnější? Byli jsme na prvním místě povoláni k Lásce. On nás nekonečně miluje a povolal si nás, abychom tímto konkrétním způsobem milovali Jeho, Nekonečného, Všemohoucího, Milujícího a Milosrdného Boha. Proto kněz, který nebude osobně komunikovat s Pánem Bohem, je ve své službě mrtvý, nebo silně ochrnulý. Rozjímání, modlitba breviáře, sv. růženec, korunka k Božímu milosrdenství, četba Písma svatého, liturgie mše sv., práce ve farnosti, duchovní četba, studium, každodenní adorace i odpočinek, hledání vedení Duchem svatým to vše má být jeden velký rozhovor s Pánem Bohem.

Který moment Svatého otce na vás udělal největší dojem? Svatý Jan Pavel II. svou samozřejmostí milovat Pána Boha a každého člověka a statečností tuto lásku žít i v dnešní době a to navzdory všem, kteří nechápou a nepřijímají, Benedikt XVI. svojí pokorou a to přes to, že patří k nejvzdělanějším velikánům lidstva, sv. otec František pozorností k člověku zvláště v jeho bídě a nouzi, duchovní i hmotné.

Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí? Především se musí starat o to, aby rostl v bezprostředním, živém vztahu k Pánu Bohu osobně a to v sobě nutně zahrnuje milovat a pracovat s nasazením pro posvěcení svých bratří a sester, nikoho nevyjímaje. A proto každý by měl poznat, jakými dary ho Pán Bůh vybavil, aby byl užitečný svým bratřím a růstu Božího království a s velkou pokorou a poslušností je uměl nabídnout k této službě. To v sobě zahrnuje vědomí vlastní nedostatečnosti a postoj pokání a nutnost stále přijímat Boží milost a poznání.

Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě? Stále více na to, aby každý ve farnosti a každý, kterého mi Pán nějak svěřil, rostl v osobním vztahu k Pánu Bohu. Takováto snaha se potom musí projevit v životě jednotlivců, rodin, farností i celé společnosti. Prostředků k tomu je mnoho a liší se od toho kterého člověka i společenství. Snad právě život malých společenství ve farnostech dává větší prostor k osobnímu růstu, jestliže jsou ochotny se nechat vést a procovat pro společné dobro všech.

Kde vás nejvíc „tlačí boty"?  Život s sebou nutně přináší nejrůznější obtíže, námahy, problémy, nedorozumění, spory a mnoho možností. My jsme povoláni, abychom je uchopili a řešili k co největšímu růstu Božího království v tomto světě. Kdo by chtěl před křížem utéci, neuteče. Vždycky ho dostihne. Ale všechny tyto námahy a dnes je jich nemálo, nám dávají příležitost vyrůst. Tak je přijměme.

Na co se nejvíc těšíte?  Tady budu stručný. Až uvidím Pána Boha tváří v tvář, Otce, Syna a Ducha svatého, Pannu Marii, zástupy všech svatých i andělů a archandělů a všechny, kteří mě předešli do definitivního Božího království a to se všemi blízkými i těmi, které mi Pán Bůh svěřil. Ale i zde na zemi mám několik svých přání a snů a doufám, že se jednou naplní, dřív nebo později.

Co Vám udělalo v poslední době radost? Naučil jsem se žít přítomným okamžikem. Proto prožívám mnoho radostí. Pohled na krásnou květinu, východ či západ slunce, motýl, nebo nějaký živý tvor, který přejde nebo přeletí, déšť, mlha, která se zvedá z údolí, pohled na krásného člověka, ale i drobná pozornost ze strany druhého, nebo i mé, ticho noci, ticho kostela, dotek v hloubi duše. Těch radostí je mnoho, nesmírně mnoho. Jenom je potřeba mít otevřené oči fyzické i duše. Vždyť žijeme v dešti Boží milosti, neustále a On ji nikdy nepřeruší.

Co je pro rodiny podstatné co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě? Tato otázka je tak široká, že se na ni bojím ve zkratce odpovídat. Snad bych chtěl manželům připomenout slib, kterým si udělovali svátost manželství: „Já (František) odevzdávám se tobě (Lucie) a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.

K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen." Toto vzájemné přijetí a odevzdání se začíná slovem „já". Předpokládá někoho, kdo je dospělý. V tom smyslu vzít zodpovědnost za sebe, za druhého člověka a za děti, které v manželství přijdou. Být vyzrálým člověkem je záležitost dobré výchovy, ale také upřímné snahy osobně růst. Když to řeknu sportovní terminologií, ochotou na sobě dál celý život pracovat. V židovském prostředí už dvanáctiletý chlapec a třináctiletá dívka byli přijímáni za dospělé. To neznamená, že už byly vyzrálými osobnostmi, ale byly zde osobnosti nasměrované k životnímu růstu, aby byly zodpovědné pře Pánem Bohem na prvním místě, před sebou i před společností. Jak jsme tomuto ideálu v mnohém vzdáleni. Ale to neznamená, že bychom z něho měli rezignovat. Pomáhat mladým lidem stát se osobnostmi, v tom vidím velký prostředek k tomu, aby zde mohli být dobré rodiny, ale i dobrá duchovní povolání. Prostě mladí lidé, kteří na sebe budou ochotni vzít zodpovědnost. A ne ti, kteří deset let sobecky něco zkouší, co se vyzkoušet nedá a potom to po roce či dvou zabalí, s tím, že ještě nevěděli, co manželství obnáší.

A ještě mi dovolte druhou myšlenku, která nás může posunout v životě kousek dál. Žádné manželství není ideální, jako žádný člověk není ideální. Do manželství vstupují dva nedokonalí lidé. A musí s tím počítat. Budu žít dvacet čtyři hodin a sedm dní v týdnu s někým, kdo má v sobě mnoho krásného, ale stejnou dobu budu narážet i na jeho nedokonalosti, které budou zraňovat. A od nejbližšího člověka zranění bolí nejvíc. Během života manželů se nedostatky budou stále více obnažovat a víc bolet. To ale neznamená, že mohu život s tímto nedokonalým člověkem zabalit. Ba naopak. Teprve nyní láska dostává reálnou podobu. Tento nedokonalý člověk potřebuje více mé lásky, aby svoji nedokonalost překonával a ve všem krásném, co v něm určitě je také přítomno, vyrostl. Když mu v tom budu pomáhat, miluji. Láska je postoj zodpovědnosti, který za druhého na sebe beru a ne to, že chci jenom sobecky brát.

Poslední věc. Je krásné, když krásné a vznešené city vztah doprovází. Ale city jsou něco tak proměnlivého, jako pára. Chvilku je a chvilku není. A manželé se tím nesmí nechat zmást. Ve vztahu přichází období, kdy vztah doprovází silné city a potom období, kdy na čas třeba i úplně zmizí. To neznamená, že mám vztah zničit, protože nic necítím.  V takovém případě neútěchy člověk nemá dělat žádná vážná rozhodnutí ale čekat, až se vše uklidní. Jsem přesvědčený, že každý vztah musí projít jakousi smrtí citů a když jí přejde, teprve se stává opravdovou láskou. Tady už nemiluji, protože sobecky beru, ale miluji, protože jsem ochotný dávat, i když z toho nic nemám. A toto, dovoluji si tvrdit, je láska. Snad všechny přípravy, které prožíváme se snoubenci, všechna společenství manželů, přípravy na svátosti dětí, která vedeme, napomáhají, aby mladí lidé do manželství vstupovali zodpovědněji a pravdivěji a manželé byli upevnění ve svém vztahu i rodičovství. K tomu také patří snaha vytvářet pouto mezi rodinami.

                                        Plán poutí NJ na rok 2020 a rok 2021:

2021  13. leden Velké Meziříčí   11.(16.) únor  Lysice     11.(16.) březen  Křižanov

          13. duben Měřín   12. květen      Nové Veselí   15. červen         Jimramov

          13. červenec   Slavkovice  12. srpen              14. září     Radostín n/Osl 

          13. říjen  Rad. Svratka   11. (16.) listopad   14. prosinec       Olešnice       

 

   Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde -... ....

 

    Srdečné pozvání na 252. pouť NJ - v úterý 15. prosince  2020 v 17 hodin do Olešnice - hlavní celebrant - P IULic. Stanislav Tomšíček ze Svojanova. 

 

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 11. 2020. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

 

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém; Vydává: Římskokatolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14. Zodpovědný redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, telefon: 606948970

Časopis je určen výhradně pro vnitřní potřebu farností a poutníků NJ.