PPPP (=5. psaní z pěší pouti) z Čechtic, z farnosti sv. Jakuba

Poutníky doháním ve středu 8.5.2014 v Lukách nad Jihlavou, kde jim pan kostelník vypráví nejen o kostele ale i o farnosti. Pokračujeme na Malý Beranov, zastihne nás silná přeháňka, všichni jsou zmoklí a proto odmítají zastávku v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, o jehož stavbě se dočtete ve zprávě z pouti 2007. Ani nabídka teplého čaje od obětavého souseda je nezláká. Ať už jsme v cíli, ať už se můžeme převléci do suchého. Do Jihlavy to opravdu není daleko, déšť ustává, nakonec se všichni scházíme před kostelem Matky Boží, musíme však počkat, až skončí mše svatá a nešpory (ten čaj by se tam býval vešel, kdyby ... ale říkat kdyby jsou chyby). Po nich se ubytujemem, pak je večerní mše sv. jen pro nás, vybírám Římský kánon, kde je více možností a času vzpomenout na živé i zemřelé. Našimi dobrodinci jsou především vlastní rodiče, ale i ostatní, živí i zemřelí. I teď na pouti slíbíme všem, kdo nám pomohou, že se za ně budeme modlit, musíme to tedy zdůraznit i liturgicky.

Ráno ve čtvrtek   8.5.2014 jdeme po naložení zavazadel do auta (což je vždycky velmi zajímavé) do kostela na růženec, otec provinciál nám dá požehnání na cestu, také svěří farnost i řád minoritů do našich modliteb a sváteční Jihlavou  jdeme na západ. Vlajku brněnské diecéze už neneseme, protože už brzy opustíme její území. Zatím je uschována v sakristii. Jde nás 15 jako apoštolů, protože k té dvanáctce vyvolené přímo Ježíšem, musíme připočítávat ještě sv. Matěje, sv. Pavla a sv. Barnabáše. V Jihlavě se přidala i dcera místního poutníka Dalibora, takže brněnských  jde sedm (dva křtinští), po dvou z arcidiecézí olomoucké a bratislavské, tři z ostravsko opavské a jedna sestra dnes vstoupí do své rodné diecéze královéhradecké. Před dělnickým domem se nějaká paní  rozčiluje, že dnes je všude zavřeno, i zde v Dělňáku, jak mu říkají místní. Kdosi z našich jí namítá, že v kostele však otevřeno mají. To neměl dělat. V té chvíli se doširoka otevřela  stavidla její výmluvnosti a nebudu popisovat, jak se rozohnila proti kostelům všeobecně a církvi vůbec. Inu, sdělovací masové prostředky skutečně pořád masírují veřejné mínění, a zde je oběť.

Když vyjdeme za Jihlavu, vracíme se s jáhnem Lubomírem do kláštera a autem jedeme do Měřína na pohřeb tatínkovi jáhna Františka Řezníčka. Fabia je natlačená až po okraj, ale bratru Lubomírovi se podaří nacpat chodidla mezi knihy na podlaze, na břicho si dá karimatky a různé poutnické tašky: Aspoň mám pořádné airbegy, říká přitom se svým typickým lišáckým úsměvem. 

Spolubratři mně v sakristii hlásí, že už byli informování, jak s autem popojíždím. Hned po pohřbu odjíždíme, doháníme poutníky už v Čechách, na druhé straně rozmoří.

 Bratr Petr jim po cestě za chůze předčítá příběhy. Jde  s námi jen pár dmí,využívá je dokonale. Postupujeme krásnou jarmí krajinou, zářící všemi odstíny zelené a sytě žlutými plochami rozkvetlé řepky. Údolíčky a přes mírné pahrbky pokračujeme k Želivi. Chápu, že mnozí tu žluť neradi vidí a že jim je typická řepková vůně ze srdce protivná, ne že by byli alergičtí, tedy přecitlivělí, ale spíše víc cítí s krajinou, s hospodářstvím, se soběstačností, se samostatností.

O sedlické přehradě jsem psal ve zprávě o pouti - už chci říci loňské -, ale musím napsat poslední. U její hráze se dnes naposledy setkávám s poutníky,nabízím svezení, všichni statečně odmítají. Možná se nějaká krize blíží, ale i po 14 letech platí, co řekl P. Josef Hořák: Krize přijde na každého z vás, ale naštěstí ne na všechny najednou.  Vjíždím do kláštera. Recepce je vzorná, pomocníci vynosí zavazadla do pokojů, mše sv. je o půl hodiny dříve, poutníci přijdou přesně na její začátek. Je s námi i otec opat. Někdo je rád, že po ní může jít ven, kde je tepleji, pár nás ještě zůstane na krátkou prohlídku kostela a kláštera. Jsme ubytování jako páni, mockrát děkujeme upřímným Pán Bůh zaplať. Večeříme v malé kuchyňce, dostali jsme od pana opata na přilepšenou, ale protože jsou s námi na poschodí mladí lidé, kteří zde pracují a mají klíče od klášterního pivovaru, slovo dá slovo a oni nosí čerstvě natočené půllitry místních značek. Někteří z nás si objednávají vícekrát, ať klášter podpoříme. Je to nápoj silnější než jinde ale nefiltrovaný a nezpracovávaný chemicky. Poutníci si pochutnávají. Etapa byla delší, než jsem napsal, všichni jsou rádi, že si mohou odpočinout.

V pátek 9.5.2014 si v  kostele čteme krátkou a přesnou zprávičku, kterou o nás napsali v  Katolickém týdeníku. Děkujeme. Pak se také krátce modlíme a s o. Tadeášem  a třemi posilami (z Čechtic a Prahy)  vycházíme. Po hodině se se dvěma hosty vracím, takže dnes  nás šlape 15 a já popojíždím. Chci u nich být co nejdříve, přesto mně to nedá, abych se nezastavil u žulového rozcestníku: Jsou tam vytesána jména sousedních měst (Pacov, Tábor, Benešov, Vlašim) a přesné vzálenosti k nim. Mně zaujme dolní řádek: Do NĚM. BRODU 39'9 km, nejen kvůli té přesnosti a desetinné tečce nahoře, kterou se zde na počítači marně snažím napodobit, ale kvůli přejmenování. Důvody pro to byly pádné, doba složitá, ale věci to nezjednodušilo, důsledky bolí dodnes a cítíme to všichni. Na strunu nacionalismu se dá hrát vždycky a vždy to jsou falešné tóny. Stačí vzpomenout na Český plyn, dovážený úplně z jiné země firmami z dalších zemí anebo různé internetové rádoby Čechům prospěšné stránky, velebící všechny nesmysly přicházející z jedné světové strany a nadávající na všechno, co přichází z EU (kromě peněz), když přece víme, že to, co vymyslí v Bruselu, také někdy nemá smysl. Vězme také, že ty peníze neposílá ani město Brusel, ani symbol Brusel, ani evropský parlament, ani jiný úřad, ale že jsou brány z daní, které odvádějí  praující Evropané, především Němci, Francouzi, Britové a obvatelé Beneluxu. Kéž bychom více chápali a poslouchali sv. Jana Pavla II. "Patriotismus ano, nacionalismus ne." To není hraní se slovíčky. Vlastenectví- tedy hrdost na svou vlast - patria - je něco  jiné než vyvyšování jedné skupiny lidí. A to  je pravda pravdoucí, i kyž si to mnozí opravdu pletou. Anebo schválně !?

Je poledne a 13 poutníků po ujítí 18 km právě přichází za zpěvu Vesel se, nebes Královno, písně, která přežila staletí, skutečné velikonoční a mariánské hymny, která se nikdy neomrzí. Bohu díky za Adama Michnu a jeho dílo, i jeho putování se žáky jeho školy v Hradci až do Budějic, při kterém zpívali  jako praví poutníci. Odloučená jednotka, přesněji manželská dvojice přichází s mírným zpožděním. Razí totiž heslo: Nám vůbec nevadí vzdálenost, ale rychlost. Heslo je opravdu poutnické, vždyť nejsme sportovci, kteří sledují jen samá čísla. Nepodléháme ani  modernímu bludu, že cílem je cesta. Skutečný cíl je totiž poutníku daný (a termín také) a vzdálenost od něho je pevně stanovená, pouze se každý den se snižuje. Bohu díky.

Dobrou chuť  poutníkům, Pán Bůh zaplať milým hostitelům čechtickým. Veselé ho dárce miluje Bůh.