4.PPP z města velkého mezi říčkami malými

Po v úterý po třetí hodině se zastavujeme u Vavřinečka, u sloupu, na kterém je z jedné strany tento mučedník a  z druhé strany sv. Cyril a Metoděj. Je to u potoka, který teče od Lhotek a který tam tekl i za starých Slovanů. Když k nim přišli soluňští bratři a pak z Moravy východu a mířili do Čech, prý se tady zastavili a umyli se zde nohy. Není to historicky doloženo, ale nemůžeme to stoprocentně vyloučit. Je to však k důvod k modlitbě.

Kolem hřbitova sestupujeme do údolí Oslavy a zastavujeme se u sochy sv. Josefa. V roce 2006 ležel ležel celou zimu  až do konce března a z rovných střech stadionů se shazoval, aby se nepropadly. Právě tehdy  jsme se zde na jeho svátek modlili, aby chránil město před povodněmi, které se při pozdním tání očekávaly. Pak jsme šli ještě na most a žehnal jsem řeku i na přímluvu sv. Mikuláše, patrona lidí ohrožených vodním živlem i patrona města. V poslední březnový pátek pak v 6 hodin večer za slunného a klidného počasí najednou městský rozhlas vyzýval naléhavě občany, aby se  připravili, že se blíží povodňová vlna. Hasiči rozváželi pytle s pískem, i na faře jsme je po dvoře rozložili. Na radnici zasedal krizový štáb a do noci na náměstí svítily jen dvě budovy, okna toho štábu a kostel, kde jsme se modlili. Voda kulminovala (vrcholila říkáme raději my Češi a milovníci rodného jazyka) kolem půlnoci. Čekali na to novináři i zvědavci a když se rozlila, klidně v ní chodili, protože dole u Kablovky jí na chodníku bylo zhruba 1 centimetr. V té době jsme na faře už klidně spali. Bohu díky  a všem svatým ochráncům díky.

Ukazuji poutníkům soutok Oslavy, kdysi Radostínky,  a Balinky, ukazuji bod, kde začíná to pravé meziříčí, řecky Mesopotánie, dolní branou vstupujeme do vlastního města. Jdeme kolem špitálního kostelíka, kde budeme spát. Když městskou faru ovládli nekatolíci, katolická vrchnost - pan Berka z Dubé, z rodu, kam se přivdala i svatá Zdislava (Berkovna) tedy její potomek, povolal do města katolického kněze a přidělil mu právě špitální kostel. Bydlel v domě naproti a tím pádem se se stal katolickou farou. Dodnes má v průčelí zvláštní trojúhelníkovitý tympanon, kterému se lidově říká Boží oko. Stejnou ozdobu má i dům u kostela, kde byla nejdříve katolická fara, pak nekatolická a pak obchod. Někdy kolem roku 1650 totiž došlo k výměně fary za dům obchodníka tam, kde fara stojí dnes. I na něm udělali Boží oko, takže tuto ozdobu mají dnes ve Velkém Meziříčí celkem tři domy, z nichž každý z nich byl a nebo je farou. Ukazuji také luteránské gymnázium, živý doklad, jak ti, kdo protestovali proti starým pořádkům (do nichž se přimísily i skutečné nepořádky - buďme pravdiví, jako sv. Jan Pavel II., když prosil za odpuštění vin) byli skutečně činní. Činní (nečesky a nehezky řečeno AKTIVNÍ) byli však i misionáři, především jezuité, ale i z dalších řádů, kteří obnovili katolickou víru a zbožnost v její plné a starobylé kráse a pravdě. Moudří byli i staří lidé (což se nedá říci o těch stařenkách, které jistě za nemalý peníz nabízejí své tváře k pokusům  s odstraněním vrásek, které přece byly chápány jako znamení moudrosti a vlídnosti), například starý rychtář na Rudě. Ten po té, co katoličtí misionáři  na nějakém setkání vysvětlili, co vlastně hlásají, řekl: Ano, já si vzpomínám, že tak to bylo v době mého dětství. Vraťme se k víře svých otců. A vrátili se.

 Je právě svátek sv. Jana Sarkandra, který jako bohoslovec byl na praksi ve Velkém Meziříčí u svého bratra Mikuláše. Jeho památka zde byla živá, a protože není možné dát do kostela obraz ani sochu zemřelého před jeho svatořečením a Meziříčtí ho chtěli nějak uctít, přišli na zajímavé řešení. Svatý Martin může být zobrazen i se žebrákem. Je to obraz světce, i když všechny postavy na něm nebyly úředně prohlášeny za svaté ani blahoslavené. Proto postavili v kostele oltář svatých Janů. Ve středu byl svatý jan Nepomucký, vedle svatý Jan z Kříže a na druhé straně socha Jana Sarkandra se zalepenou obálkou v ruce jako poznávacím znamením, nečesky a odborně atributem), protože zpovědní tajemství nevyzradil ani pom trojím mučení.

 Dětem vysvětluji i smysl pouti a naše symboly a do přímluv přidávám všechny úmysly pouti a také prosby za všechny dobrodince, zvláště ty dnešní velkomeziříčské, deblínské a osovskobitýšské.

Ve špitálku pak dostaneme výborné pohoštění a pořádně se vyspíme. Holky, děkujem.

 Ráno nám donesou snídani, rychle nakládáme a přesto nestíháme. Ranní modlitbu tedy máme za zvuku zvonu Panna Maria na ulici před Špitálkem, pospícháme do farního kostela, od otce Lukasze  dostáváme požehnání na cestu a vycházíme směrem Uhřínov. Zastavujeme se u lékárny, kde také podle legendy přespali svatí Cyril a Metoděj, obdivujeme  protipovodňové zábrany, které staví firma ze Senetářova. Jeden její pracovník s námi dnes  jde, schválně za námi dojel, aby aspoň jeden den putoval.

U továrny na Alpu vysvětluji, jak přišla ke svému názvu francovka. Na začátku byla pálenka z vína (tedy vlastně koňak), kterou napoleonští vojáci pili a u nás zanechali a která našim moc nechutnala, a proto si s  ní mazali kolena. Pak do ní začali přidávat různé vonné látky, třeba jehličí z borovice a tak vznikl podnik Sosna - právě ve Velkém Meziříčí za 1. republiky. Nevím přesně, proč se pak začalo říkat Alpa, ale jen vzpomínám, jak si při pouti do Říma před 14 roky František Řezníček mazal nohy s puchýři a prohlašoval: Alpu do Alp. Podnik je v soukromých rukou místních lidí. Od nich vím, jak se k našim menším podnikům chovají  mezinárodní řetězce velkoobchodních domů, v kterých nejsou jen nějací zazobaní  nabubřelí kapitalisté ze Západu, ale asi i zbohatlíci z různých východních zemí, kteří možná kdysi měli plná ústa protikapitalistických hesel a dneska úplně obrátili.  Řetězce už vědí, jak to chodí s nabídkou a poptávkou a proto nabídnou nesplnitelné množství a řeknou: Dáváme vám výdhodnou cenu, jen pouze v případě, že by to nešlo na odbyt, budeme nuceni ji snížit. A samozřejmě k tomu dojde a oni pak musí přimout na trvalo cenu, s kterou by nesouhlasili.

A lid prostý a a ochotný věřit všemu (vždyť to říkali v televizi) pak nadává na kapitalisty ze Západu, na EU a vzpomíná, že dříve to nebylo. Nebyla však ani možnost něco kritizovat a chybělo to hlavní - svoboda, ta je to nejsladší, co máme, vyždyť Bůh stvořil člověka a dal mu rozum a  svobodnou vůli. Svoboda má však hořkou příchuť vždycky, už od samého začátku. A úplně se zapomene, že i mnozí z těch, kterří dnes skutečně vykořisťují naše lidi a třeba i dělníky z Ukrajiny a dalšího zahraničí, se kdysi přímo živili tím, že dělali schůze a projevy proti vykořisťovatelům z NATO.

U zatáčky na koupalištěm vzpomínám, že přesně tam jsem udělal na sv. Josefa v roce 2001 na čerstvém sněhu s Fordem "hodiny", ale díky Bohu tak šikovně , že jsem ani nenarazil do svodidel ani nespadl do řeky, ale jel zpátky do města. Na křižovatce jsem se pak otočil a krokem znovu projel to místo a  dojel až do Pohořílek.

Přecházíme potok Lalůvky, kolem něhož vede cesta na místo zvané Amerika. Teď je tam hotel a chaty, za komunismu tam bylo nějaké rekreační a školící středisko, ale začalo to za Rakousko Uherska, kdy od nás tolik lidí odjíždělo do Ameriky, že největší české město na světě bylo Chicago, které mělo dokonce českého starostu, tedy pravého Američana, který měl český původ a za češtinu se nestyděl, ačkoli angličtinu ovládal mnohem lépe, než ti, kteří málem hned po první lekci raději říkají deletovat a ne mazat, keš a ne pokladna, spešl a ne speciální natož zvláštní. Meziříčský nadšenec v tom údolíčku zbudoval vzorové hospodářství, snažil se tam pěstovat i vinnou révu a další věci, aby ukázal, že doma nemáme jen chudý kraj dobrý tak pro brambory a oves, ale že i doma je možné se dopracovat k něčemu lepšímu.

Jdeme  kolem moderních vil, některé mají kolem vysokou kamenou zeď, napadá mě to středověké zvolání: Můj dům, můj hrad. U kaple sv. Kateřiny, umučené v Egyptě, se modlíme za pronásledované a mučené křesťany právě v Egyptě a na Blízkém východě. Připomínámm, jak tam ty křesťanské menšiny žily dříve. Neměly sice ustláno na růžích, ale francouzský král kdysi dávno výměnou za neutralitu v bojích mezi Habsburky a papežem, tedy našimi, na jedné straně a tureckým živlem na straně druhé, dosáhl u sultána, že bude shovívavější ke křesťanským menšinám ve svém říši. Jeho křesťanská výsost, vládce nejstarší dcery církve, se tak stal ochráncem věřících v Krista v zemi věřících jen prorokovi. I Francouzská republika v tom pokračovala, proto její prezident kdysi varoval před vstupem do Iráku. ušil, že to odnesou ti, kdo mají tzv. evropské náboženství, i když jeho Boží zakladatel žil právě tam. Prosíme za vytrvalost v dobrém a věrnost ve víře pro sebe i naše drahé, protože nikdo neví, co nás čeká. Nechci být špatným prorokem a nemohu být prorokem vůbec, ale hrozivě mi zní věta. Vy nechcete být tolerantní k menšinám, tak my vás k tomu donutíme. Už dříve jsem sice slyšel: Musíme šetřit, ať to stojí kolik chce, ale to byl jen nejapný vtip.

U horní kapličky sv. Cyrila a Metoděje připomínám, že to všechno je lidové podání, ale že o loukách mezi Mikulčicemi a řekou Moravou se také říkávalo, že tam je slyšet zvony. Pak tam jeden nadšený učitel začal kopat v zemi a dnes je tam vykopáno osm kostelů.

Sestupujeme do Uhřínova, který je proti nám na stráni a skutečně působí dojmem, že ty domky jsou rozestavěny jako v Betlémě. Jdeme ke hrobu básníka Jana Zahradníčka. Náš místní průvodce Jiří Zeman nás seznamuje s jeho životem, mluví o jeho věznění, o jeho dvou dceruškách, které na rozdíl od maminky a staršího bratra Jana nepřežily otravu houbami, o tom, jak ho na pohřeb pustili a přes očekávání lidí i přes postižení, které měl, ho znovu uvěznili, jak ho propustili až při tzv. amnestii v roce 1960 a jak  pak krátce na to zemřel v sanitce na silnici mezi Meziříčím a Rudíkovem, kde dnes stojí Boží muka.

Také smutně říká, že na hrobě dvou jeho dcerušek byly po desítky let dva porcelánoví andělé, které tam však kvůli nenechavcům už pár let chybí. Dnešní autoři by asi napsali, že to je díky nenechavcům, protože dneska je s tímto slovem naprostý zmatek. Něco je kvůli té příčině, tma, kvůli tomu, že zapadlo slunce, pouze, když je to prospěšné můžeme říci DÍKY, díky včasnému jaru už všechno rozkvétá, v záporném případě, kdy dojde ke škodě, musíme říci VINOU, tedy vinou zarostlých břehů řek jsou povodně tak prudké a ne, že díky zlodějům nemáme nic. Modlíme se za oběti všech totalit, tedy té hnědé i rudé, ale také za všechny oběti totalit, to znamená za pronásledované a umučené  i za pronásledovatele a mučitele. Říká nám to přece sám náš Pán: Modlete se i za ty, kdo vás pronásledují. A obětí totality jsou i lidé, kteří jako vyšetřovatelé někoho umlátili. Jednoho se ptali, zda něčeho ve svém životě lituje. On prý odpověděl: Jen toho, že jsem nebyl lesníkem jako táta. Mohl jsem celý život strávit na zdravém vzduchu, takto jsem byl pořád zavřený v kanceláři. Jakoby nic neznamenalo, že právě v ní jeho vinou trpěli a zemřeli nevinní.

Ne nadarmo před papežským požehnáním kardinál pobočník vyhlašuje: Ať vám Bůh dopřeje čas k pravému a plodnému pokání, ať vás naplní duchem stálé kajícnosti, ať vám dá vytrvalost v dobrém. A říká "vám", tedy i všem zbožnýmm poutníkům, kteří se shromáždili na náměstí sv. Petra i všem, kteří poslouchají Rádio Vatikán (kdysi prý štvavý rozhlas ve službě imperialistů).

I my jsme oběti totality, když vzpomínáme sice podle pravdy - na všechny krutosti totalit a přitom se necháme ovládnout nenávistí. Pravda je nutná, ale patří k ní i láska. I pravdivou informaci musíte podat s láskou, kdybyste ji d dotyčnému hodili jak kus syrového masa, bylo by to bez lásky a k ničemu.

A ten, který je pravda sama nás přece vyzývá k odpuštěním a modlitbě za všechny, což neznamená zapomenout, ale právě připomenout a pak jít ješět kousek dál, směrem poutnickým, směrem k Božímu králosvtví, cíli všech našich cest. To na zemi nikdy nebude, opravdu se nesplní, co slibovali na schůzích v Jedovnicích v padesátých letech: Až se nám to podaří vybudovat, tak z kopce poteče máslo proudem a náměstí bude dlážděno řízky. Pořád to nešlo, a tak babičky, jedoucí na pole  sbírat kamení si říkaly, ovlivněny rozhlasovými zprávami o procesu s řeholníky. On ten pořádek opravdu nebude, dokud všechny ty mnichy nezavřou.  I to je oběť totality, i pro ně platí kardinálský úvod k papežovu žehnání.

 Po modlitbě jdeme do kostela, zvoní nám zvony.

Cituji Spirituály:  Ludé povedajú, co to znamenajú, jedni povedajú, pochovávat budú, druzí povedajú, pútníčkové idú.  Jsme krátce seznámeni s historií kostela a poutníci dle zasvěcení začnou zpívat: Svatý kříži. Pak budou pokračovat, já jdu na autobus, abych se dostal k autu, naštěstí mě sveze pan Uchytil, bývalý farník, jdu na faru a píšu tuto 4. psdaní z pěší pouti. Nevím jestli, mám psát další, protože všechno už je v knize z roku 2007 (celou ji díky křtinskému farníku Markovi najdete zde: http://www.krtiny.cz/publikace-pesi-pout-z-moravy-do-cach-2007/) a my chceme jít přesně podle ní. Udělali jsme si tenkrát jakousi zacházku do Čechtic, ale letos nám už odtamtud vzkázali: Musíte jít zase přes nás, tentokrát vše předem  nachystáme. Díky předem.

 A Pán Bůh zaplať všem dobrodincům. 

Především však  Bohu díky a andělům strážným díky. A Panně Marii průvodkyni na cestách a všem svatým. Amen.