10. PPP ze "zlatého" Stříbra

Dnes jsme vyšli ráno z Plzně. Nejprve jsme byli na mši svaté v katedrále sv. Bartoloměje, kde o. Soukup krátce, ale jasně a výstižně připomněl život sv. Jana Nepomuckého. Pak nás pozdravil o. biskup a požehnal nám na cestu. Ukázal nám také kytici, kterou plzeňské Madoně věnoval pan prezident při včerejší návštěvě. To se mu líbilo, stejně jako, když na biskupovo heslo Uvěřili jsme v lásku, pan prezident řekl: Ano, pořád platí, že kdybych neměl lásku, nejsem nic, protože všechno nám mohou vzít, ale lásku ze srdce ne. Pohladit andělíčka však s ním už nešel. Viděli jsme také dva nové zvony před katedrálou, Pannu Mariii a sv. Jana Nepomuckého, pro třetí zvon - blah. Hroznatu - je už místo a poslední chybějící zvon z 5 původních  - sv. Bartoloměj - bude po odlití dáván přímo do věže.

Pěší vyrazili na západ, jel jsem za nimi, co oni prošli za 2 minuty, mně trvalo nejméně 10 kvůli jednosměrkám, okruhům a nadjezdům. Nakonec jsem je dohonil ve Vejprnicích, poblahopřáli mě k svátku a dali jsme si sraz v Nýřanech. Tam opět jako před 7 lety přijel P. Jiří Hájek ze Stříbra, dnešní naší hostitelské farnosti. Místní se dali dohromady, že nám po cestě zaplatí oběd, doma připraví večeři a pořídí levný nocleh v místním internátě. Pán Bůh zaplať. I když víme,že nám není nic dlužen. To jen my nestačíme děkovat.

Vše vyšlo na jedničku a P. Hájek nás zasvětil do místních poměrů. Řekl doslova, že na Moravě a jinde církev žije z tradice (a má pravdu v tom nejkrásnějším slova smyslu, neboť je dvojí způsob šíření víry - předáváním z pokolení na pokolení, latinsky traditio, tedy ta tradice, anebo ohlašováním těm, kteří o víře ještě neslyšeli a za kterými jdeme, protože tak to po apoštolech chtěl Pán Ježíš, když jim dal poslání  - missio, tedy misie). Máme tedy území tradiční a misijní. Zde však žijí z naděje. Z naděje neurčité, neboť těžko doufat, že kostely budou dokonale opravené a docela naplněné lidmi. Naději však může dát jen Bůh. Nakonec i nám dává každý den naději, že se po cestě neztratíme, že se nás ujmou, jak je to také v evangeliu, a že tam dojdeme.

Vyšli jsme o 40 minut později než posledně, zastávka na oběd trvala hodinu a půl (podobně jako odpočinek a svačina před 7 lety) a do Stříbra jsme došli těsně před začátkem mše svaté, ale také o 40 minut později než v r. 2007. Prostě musí se to ujít a nedá se to odkecat, pardon oddiskutovat. Panu starostovi v Blatnicích jsem dal knížku o pouti v roce 2007, kde se také píše, jak nám daroval vodu. A všiml jsem si, že letos mně lidé začali zdravit už tam (naposledy až v Sytně). Také kapličky kolem cesty byly opraveny. Dobrý vliv ze Stříbra se díky Bohu šíři i před hranoce farnosti. 

Ve Stříbře nás podruhé na naší pouti vítaly kostelní zvony. Po mši svaté byla ještě krátká májová a pak  modlitby a zpěvy u obrazu sv. Jana Nepomuckého. Pak nám farnícim předali úmysly modliteb, rádi přijímáme. Všem přítomným dávám knížku o minulé pouti, otec Jiří nám všem zase dává českoněmeckou kuchařkui, kterou jeho farnost vydala, protože nechtějí být jen žebráky s nataženou rukou, ale jde jim o výměnu darů.  Místní nás vedou do internátu, kde je vynikající pohoštění, krmě vonící všemi vůněmi a hýřící všemi vitaminy. Ještě jednou upřímný křesťanský dík. Kéž bychom také my na svém místě byli schopni podobně předávat štafetu dobra dál.

Dlouho ještě s P. Jiřím debatujeme na téma, co dělat, abychom se my a zvláště děti ubránili záplavě ateismu, která se na nás valí ze všech stran. Těm z nás, kteří řeknou, že jejich děti zůstaly věřící, jen naznačíme: "Moc a pořád za to děkujte Pánu Bohu." Nesmělá otázka jednoho z nás: Co nám tím chce Vyšší moc říci, však zůstává otázkou.

Srovnáváme sice pořád nesrovnatelné: Naše a bavorské farní hospodaření a organizování. Zjišťujeme, že naši nejsou schopni si představit, jak to funguje u nich. Za  západními hranicemi  si zváště ti, kteří byli v dětství od nás vyhnáni, zase nejsou schopni představit, jak hluboko jsme mezitím klesli. Už to, že nikdo nereaguje na hesla o tom, že peníze jsou až na prvním místě a tak se schvaluje mamonářství v v tom ošklivém slova smyslu. Kdyby aspoň někdo namítll, že peníze mají své místo - které jistě není to poslední ale ani ne to první.

Kdyby aspoň někdo připomněl našeho prvního prezidenta, který hlásal: Nebát se  a nekrást. Byl sice proti katolíkům, kde mohl, tam je aspoň kritizoval nebo škodil, ale jeho heslo se aspoň opakovalo a snad i trochu zapouštělo kořeny. Pater Jiří neřekl dnes, co vyprávěll jindy o svém tatínkovi. Už za první republiky se mu jeho spolupracovníci  i šéf smáli, že ještě chodí do kostela. Pak mu jednou v sobotu dal šéf do výplatního sáčku omylem místo jedné bankovky dvě. V pondělí mu tu, co dostal navíc, vracel. Šéf si vůbec nevšiml, že mu něco chybí,  a říká mu: Hájek, já se vám divím. A tatínek odpověděl: Kdybych nebyl věřící, nechal bych si bankovky obě a vy byste nic nepoznal.

P. Jiří však vypráví, proč místní rolníci nepěstují brambory. Jeden z nich je zasázel na poli. Když přišel čas sklizně, přijel na pole a viděl tam spoustu aut s místnimi značkami. Osádka každého z nich se vrhla na pole a vybírali, jen se z nich kouřilo. Řekl jim, ať okamžitě odejdou, nebo začne střílet. "Tak si to zkuste", zněla drzá a vyzývavá odpověď. A vybíralo se dál. Opravdu, tak hluboko jsme klesli.

Krádež je krádež, ať už ji pojmenují  arizace, konfiskace, znárodnění, zprivatizování, tunel, daňový ráj a podobně. 

Kéž by i toto pomohla trochu  napravit naše pouť, když to máme v jejím třetím úmyslu.

Často se o někom říká, že má zlaté srdce.

Zde ve Stříbře jsou v kostele všechny oltáře pozlacené, ale srdce i ruce všech ve farnosti jsou opravdu zlaté.

Kluci a holky, děkujem.