Zvědavým čtenářům KT - Nudné mše (L.P. 2006)

Párkrát jsem byla před Vánocemi v kostele a mše mi připadala hrozně nudná. Vše bylo takové šedivé a smutné. Je to tak všude? V televizi jsem viděla film Sestra v akci a tam se při mši zpívalo a tancovalo se. Ale film se odehrával v Americe.

Škoda, že jste nepřišla až na vánoce. Té přípravné době říkáme advent a ta se má prožít ve vážnosti a usebrání. A to může a vlastně i musí působit trochu smutně až nudně. Přitom adventní zpěvy za starých českých kancionálů jsou hudebně tak cenné, že při nich zaplesá srdce každého znalce. A hudebníci z jiných zemí nám tyto staročeské roráty přímo závidí. Možná i někteří Američané.

Naše kostely však nejsou jen pro umělecké historiky. Už po staletí do nich přicházejí lidé se svými starostmi, bolestmi i radostmi. Proto se v nich ozývá smích i pláč, při křtu malých dětí dokonce oboje zároveň. Čekáme tam však spíše radost, pokoj, úlevu. A radost se dá vyzpívat. A nejraději společně. Proto si lidé rádi zazpívají, a čekají to i v kostele. A když to tam uslyší, tak se jim to líbí. A nemusí to být jen takový nářez, jako byl třeba v té Sestře v akci.

Někdy však nestačí jen čekat! To by mohlo skončit tak divně, jak se to vypráví na jednom hradě: Místní pán tam prý jednou pozvali lidi na slavnost. A rozkázal: „Každý pozvaný ať přinese trochu vody, aby se naplnila hradní studna, která je prázdná. Na konci slavnosti bude pak překvapení." Někteří poddaní byli proti: „Má dost svých služebníků, ať mu oni naplní studnu ... Já donesu skleničku vody, to stačí." "Ba ne, vždycky na nás byl hodný, já mu dovezu celý sud!" "Já celé vědro."

Ráno v den slavnosti každý vylil svou vodu do studny, prázdnou nádobu postavil do kouta a s radostí vstoupil do sálu, kde se začalo hodovat. Po jídle hradní pán všem poděkoval, rozloučil se a odebral do svých komnat.

"Kde je to slíbené překvapení?" říkali někteří zklamaně. "Vždyť jsme dostali darem skvělou slavnost" namítali jiní. Při odchodu se každý stavil pro svou nádobu. A tu se ozval křik, který stále sílil. Bylo slyšet hlasy hněvu i radosti. Všechny nádoby byly totiž až po okraj naplněny zlaťáky.

Lidé si dnes už tolik nezpívají, mají přece radia, tranzistory anebo v poslední době empé trojky. A to se pak možná přenáší i do kostelů. Pěknou atmosféru tam vždy vytvářel především společný zpěv. Když však člověku najde odvahu přece jen se ke zpěvu přidat, i když sám není velkým umělcem, už je to lepší. A když pak má před sebou slova písně a její nápěv ho chytí u srdce, má vyhráno. Nemusí to tak vyjít vždycky, to už je věc jiná. Když se to podaří, snad už tolik nevadí, že se u nás pořád sedí či stojí na místě. Občas se při bohoslužbách stává, že se mladí vezmou za ruce a do rytmu se pohybují. Myslím, že je to na naše poměry ta správná míra.