Zvědavým čtenářům KT - Proč se už neříká Pánbůh zaplať? (L.P.2007)

Proč už nejen ve společnosti, ale ani v církevním životě téměř neslyšíme slova „Pánbůh zaplať"? Bylo to zakázáno?

Když jsem tuto otázku vyslovil jen tak zkusmo před jedním mladíkem, hned mi vypálil: „To je přece jasné, protože by se nedoplatil a musel by se s z toho zbláznit."

Vy, milí čtenáři KT, jistě víte, že Pán Bůh netrpí žádnými lidskými chorobami a že mu tedy žádné zbláznění nehrozí.

Moderní nemocí, která postihla všechny včetně katolíků, je uspěchanost, a proto se všechno zkracuje. Místo Pochválen buď Pán Ježíš Kristus se říká Chvála Kristu, místo hodina se říká hoďka. Proto se asi říká jen krátce: Děkuji.

Dále jsme všichni zasaženi jakýmsi zvlažněním. Víru prožíváme, ale ne tak horlivě. Dáváme si pozor, abychom někoho neuvedli do rozpaků, když před ním budeme mluvit o Pánu Bohu a on je nevěřící. Proto v rámci tolerance mluvíme tak, aby z toho nikoho ani nezamrazilo ani nepolilo horko. Odborně se to mu říká chovat se korektně v sekularizované společnosti.

Když řekneme místo Děkuji jen Díky, je to krátké stručné a srdečné. A je to lepší než neříci nic a považovat vše za samozřejmost. Život, životní prostředí, bydlení, dostatek jídla a mír, to také nejsou samozřejmosti. I za ně se sluší Pánu Bohu děkovat. Hezké a krátké by bylo říci „Bohu díky". Bohu díky za život, za to, že jsme a že jsme dožili dnešního dne a dostali se až sem.

„Bohu díky" by mohla být naše pěkná a častá náhrada za přece jen starobylé „Pán Bůh zaplať".

Bohu díky, že jsme dojeli zdraví a v pořádku domů, -- že jsme se dožili dnešních narozenin, -- že jsme se zase o vánocích všichni sešli, -- že jsme stihli dědečkovi zavolat kněze a on mohl zemřít smířen s církví.

Pán Bůh zaplať zakázáno nebylo, dá se mu však vyčíst to, že Pán Bůh nám není nic dlužen. Dokonce ani tomu ne, kdo dává v kostele nějaký dar při sbírce. Tam totiž dnešní dvojsloví dosud nejčastěji zaznívá. Tam by asi mělo zůstat. A patří také lidem, kteří zadarmo pracují pro kostel, farnost či církev anebo jim něco věnují.

Když jednala sestra Anežka pracovníky na stavbu kaple Božího milosrdenství, říkala jim, že dostanou zaplaceno ve vatikánské měně. „A jaká to je?", ptali se jí. „No přece: Pán Bůh zaplať!" Dnes i v Městském státě Vatikán platí euro jako všude jinde a mince, kde na druhé straně je obraz papeže, jsou sběratelskými vzácnostmi. Přesto by  tato „vatikánská měna" neměla být stažena ani z oběhu ani z doslechu. Zakázána opravdu není. Hlavně však ať nevymizí vděčnost. Často ať říkáme lidem třeba „Dík" a Bohu „Díky"!