Zvědavým čtenářům KT - Kdo můžer žehnat? (podzim 2007)

Viděl jsem v televizi, jak nějaký biskup žehnal lidem. Co konkrétně má takové požehnání způsobit? Je to něco jako kouzlo, které má třeba uzdravit? To by mi přišlo spíš jako magie. Taky jsem slyšel, že žehnat může i "nebiskup", ale ani to se mi moc nezdá.

Když slovo žehnat přeložíme do staré slovanštiny dostaneme: blahoslovit. V latině to je doslova: Dobrořečit. A o to jde. Přát dobro, mluvit o blahém a ne o neblahém, jak se to dnes dělá v každých zprávách a jak si to lidé mezi sebou rádi sdělují.

Když čtyřletý synek přeje mamince vše nejlepší, znamená to, že jí přeje, aby poslouchal, aby všechno snědl a uklidil po sobě. A pokud je upřímný, tak se o to také snaží, aspoň v den svátku.

Když jí vše nejlepší přeje její čtyřicetiletý manžel, a pokud to nejsou jen prázdná slova - tak se asi bude snažit, aby ji neznervózňoval, aby nezapomínal, aby schválně nic nepokazil, aby byl ochoten ji vyslechnout, za podařené pochválil a nepodařené odpustil.

To je dobrořečení - žehnání v přirozeném slova smyslu, tedy žádná magie.

Slovo je vždycky důležité, s ním musíme začít, i když samo o sobě nestačí. Kdyby mamince v den jejího svátku nikdo nic neřekl, kdyby všichni mlčeli, hned by vycítila, že něco není v pořádku. Stejně tak by bylo divné, kdyby jí sice pěkně přáli a pak se začali chovat špatně. Když něco pěkného řeknu, stojím pak za tím, pokud nejsem jenom pouhopouhý mluvka anebo stroj na slova.

Můžeme si představit, že to ten táta také řekne nepřímo, protože je právě někde daleko. V tom případě bude nejlepší, když někoho pověří, aby to vyřídil, aby jeho jménem řekl pěkné přání, třeba jedno ze svých starších dětí. A ono to velice rádo udělá, vezme to jako velice čestný úkol.

Ať chceme nebo nechceme, biskup je někdo pověřený, je to skutečně hlava pomazaná. V minulosti se to říkalo o panovnících, protože králi před nadsazením koruny skutečně pomazali hlavu vzácným olejem. Dnes se to dělá prakticky jen při svěcení na biskupa. To on v církvi zastupuje Boha  - posvátnou vyšší moc a jejím jménem nám dobrořečí, mluví o blahu, přeje vše dobré, prostě žehná. To je požehnání biskupské nebo kněžské. Záleží však také na tom, co my uděláme. Proto nelze žádat požehnání k něčemu zlému. Naopak je potřeba, abychom se sami snažili jednat dobře, abychom se i namáhali. Pak bude platit v tom kladném slova smyslu: Bez Božího požehnání marné naše namáhání.

Od křtu patříme všichni do Boží rodiny, stali jsme se Božími dětmi. I když pro nás zůstává tajemnou vyšší mocí, uznáváme ho jako Otce. Jako jeho děti můžeme také být pověřeni různými úkoly. Je zajímavé, že při křtu jsme byli všichni pomazáni stejným posvátným olejem. Z toho pro nás vyplývá, že i my pokřtění můžeme žehnat. Přát dobro z pověření Boha. Nebudeme si k tomu samozřejmě brát oblek určený biskupovi, nebudeme to říkat tak slavnostně jako on. Křížek na čelo anebo nad prací či věcí může a má udělat každý křesťan. A přitom přát dobro, přát blaho. Prostě více a často žehnat a ne jen pořád žehrat.