Sedmero hlavních hříchů (sklonů k horšímu)

 

Sedmero hlavních hříchů

je tradiční název pro 7 nectností, můžeme je však také nazvat 7 nebezpečných sklonů:

pýcha,  lakomství,  smilstvo,  nestřídmost,  závist,  hněv a  lenost

 

Pýcha

 

 ve vlastním slova smyslu je snahou o vlastní vyniknutí, ale patří pod ni také marná sláva, což je touha po pozemských poctách. Pýcha touha má dvě stránky: a) snaha vyniknout nad vlastní lidské možnosti, být víc, než čím člověk je, b) vyniknout nad druhé.

Když někdo chce vyniknout nad své možnosti, začne popírat to, že je stvořen, odmítá Boha a nakonec jím pohrdá. Sv. Řehoř uvádí čtyři způsoby pýchy:

- vlastní dobré skutky a zásluhy nehodnotit jako Boží dary, ale přisvojovat si je - pelagianismus

- pokládat je za odměnu za vlastní zásluhy - semipelagianismus

- přisvojovat si dobra, která nemá

- pohrdat druhými lidmi, vyvyšovat se nad ně (farizeus v chrámě)

Pýcha má 7 dcer: 1) opovážlivost - nadhodnocovat své síly, vystavovat se nebezpečím, pokušením, nebo toužit po mimořádných milostech, 2) ctižádost - touha po vznešených úřadech, poctách, vyznamenáních, ozdobách, 3) marná sláva - touha po slávě u lidí, 4) ješitnost a chlubivost, přetvářka, 5) tvrdohlavost, lpění na vlastním úsudku, 6) nesvornost a hádky, 7) neposlušnost.

Pýcha je něco, jiného než ješitnost. Ve skutečnosti však mezi pýchou a ješitností zeje propastný rozdíl. Démonická tvář pýchy spočívá ve studeném zalíbení v sobě a pohrdání druhými. Taková pýcha se skrývá zdánlivou skromností a pokorou: člověk je tak zaměstnán sám sebou a přesvědčen o své velikosti, že nemá zapotřebí uznání druhých, kterými pohrdá. Člověk ješitný naopak druhé chorobně potřebuje, aby v jejich očích vynikal. Pyšný si stačí sám sobě, ješitný potřebuje druhé. Ješitnost bývá zpravidla lehkým hříchem, lidé ješitní bývají zpravidla dětinští, směšní, zpravidla jsou dobrými partnery pro ty, kdo s nimi umějí jednat, protože jsou snadno manipulovatelní.

Proti pýše pomáhá

Každé ráno si udělej malý test? Na koho myslíš od rána, na koho si vzpomeneš nejdříve? Na sebe sama? Na manžela(lku)? Na děti? Na Pána Boha? Důležité je uvědomit si jak je pýcha velký hřích, je to osobní útok na Boha, je to první hřích, který naši prarodiče udělali už v ráji. My všichni na to dodnes doplácíme. Naučit se mlčenlivosti, o sobě i o druhých, ve slovech i v darech. Nebránit se citům, když jedna sestra přijala zprávu o smrti maminky bez jakéhokoli pláče, řekla její představená: Raději bych viděla její slzy, takto chová hrdinsky, ale nelidsky. Uznat, kolikrát jsme dlužníky za život, za výchovu, za nadání. Pomůže mimo jiné také schopnost se smát a to i sám sobě. Slovo humor známe, pokora se řekne latinsky humilitas, láska amor, z těchto dvou slov vzniká pravý hum-or, umí si udělat smích ze sebe, protože se nenafukuje, ale nechce nikomu ublížit, protože má rád druhého.

Na závěr krátký příběh:

Dlouho mě trvalo, než jsem pochopila, že moje samostatnost je vlastně pýcha. Vychovávala mě jen maminka a ta mě učila, že se musím o sebe postarat sama za každou cenu, že od nikoho nemohu nic očekávat. Ve 23 letech jsem si založila podnik, říkali o mně, že se umím rvát a mně to dělalo dobře. Obdivovali mě, ale také se mě báli. Proto jsem se vdávala dost pozdě. Naštěstí jsem se šťastně zamilovala. Jednou mi muž řekl: "To je zajímavé, ty ode mně nic nežádáš. Jsi ke mně velmi pozorná a milá, ve všem mi hned a ochotně posloužíš, já ti za to děkuji. Mám však dojem, že mně v ničem nepotřebuješ." Moc jsem o jeho slovech přemýšlela a radila jsem se s knězem. Uvědomila jsem si, že za hodně může má výchova, ale za něco také má pýcha. Udělal se z ní krunýř: abych na nikom nebyla závislá. Rozhodla jsem se, že každý den budu po muži chtít nějakou maličkost. Ani si neumíte představit jakou námahu mě to stojí. 

 

Lakomství

 

 je nezřízenou láskou k hmotnému bohatství. Vede k hříchům proti spravedlnosti, k nedostatku štědrosti, k odpírání pomoci potřebným. Lakomství nemůže být cílem. Však se to také prozradí, když se o někom bohatém řekne, že na to má prostředky. Nikdy se neřekne, že dosáhl cíle.

Lakomství má sedm dcer: Je k němu přidruženo sedm neřestí:

tvrdost srdce spojená s nelidskostí, neklid a strach o věci hmotné, násilnosti, falešnost, křívopřísežnictví, lstivost spojená s podvody a dokonce i zrada. Lakomství je typickým hříchem pro 20. století, světové války a všechny další boje se vedly z nenasytné touhy po cizím území. V 19. století byly revoluce podnícené závistí, ve století předtím vládlo smilstvo a uvolněnost, v 17. století se nejvíc projevovala pýcha, především na královských dvorech a v 16. století všichni propadli hněvu a pustili se do sebe při náboženských válkách.

Lakomství se netýká jen peněz ale

- i času:

Jsou lidé, za kterými nemůžete přijít, pokud se nenahlásíte dlouho dopředu. Svatá Terezička Ježíškova často nabízela svůj čas Pánu Ježíši, aby s ním naložil podle svého.

- i ochoty sloužit: Jsou lidé, kteří budou sloužit do roztrhání těla, ale... "Mám pomocníky, kteří mi nabídnou, že udělají všechno, kromě toho, že by odstoupili a přenechali místo dalším."

- i duchovní život: Je nenasytnost po duchovních knihách, jak upozorňuje už svatý Jan od Kříže.

Proti lakomství pomáhá rozlišit cíl a prostředky, nezapomenout, kde máme pravý poklad, věnovat se opačným ctnostem, být konkrétní v rozhodnutích: Neříkat: dám,a ž budu mít více, ale dám jedno procento z platu na potřebné a podobně.

Nakonec dva krátké příběhy: 1. Mladý muž chce vstoupit do kláštera. Novicmistr ho zkouší, aby zjistil, zda je skutečně odhodlán opustit svět. "Kdybys měl tři zlaté mince, dal bys je chudým?" "Z celého srdce a rád, Otče!" "A kdybys měl tři stříbrné mince?" "Velmi rád!" "A kdybys měl tři měděné penízky?" "Ne, Otče!" "A pročpak ne", ptá se překvapeně mnich. "Protože u sebe mám jen ty tři peníze, a kdybych je daroval, neměl bych nic."

2. Kde začíná lakomství? Říká se, že Louis de Funés neplatil nikdy taxík v hotových penězích. Všiml si, že řidiči jim podepsaný šek nikdy nešli vyzvednou do banky, raději si ho nechali a chlubili se jím. Viděls to, mám šek podepsaný od Funese. Výsledek: Funés ušetřil.

 

Smilstvo

 

 je - je nezřízená touha po pohlavních požitcích. Jejími následky jsou:

slepota mysli, pošetilost a tupost - člověk je hloupý buď od narození, nebo slabostí smyslů. Sv. Tomáš rozlišuje pošetilost a nezaviněnou, vrozenou hloupost. Pošetilost je zaostalost citu, soudnosti, vyskytuje se tam, kde je přirozená porucha, u šílenců, nebo je způsobena upoutaností k pozemským věcem - 1Kor 2,14. Nejvíce lidskou duši pohlcují rozkoše pohlavní.

Smilstvo má 9 dcer: pošetilost ve smyslu duchovní tuposti, ukvapenost, nepozornost v mravních úsudcích, nedůslednost v plnění předsevzetí, sebelásku, nenávist k Bohu,

lásku k přítomnému světu, strach a zoufalství vzhledem k budoucímu světu.

Smilstvo není to, čím nás přitahuje druhé pohlaví. To bychom pak musili, jak píše Georges Bernanos, nazývat stejným jménem rakovinový nádor i tu část těla, která je jím napadena. Manželé také žijí čistě, i když spolu mají děti. Proti smilstvu pomáhá rozhodnout se pro čistotu protože to od nás chce Pán Bůh, protože je to možné dosáhnout a protože je to cesta ke štěstí. Vyžaduje to vzbudit v sobě aspoň trochu lásky k Bohu a být ochoten aspoň k nějaké oběti - obrazně řečeno nemusím si přisolovat každou polívku, ale mohu ji sníst bez řečí. Když se objeví překážka, nepřemýšlím hned jak ji odstranit (nejlépe vyhodit do vzduchu) nebo obejít, ale trpělivě se pustím  do jejího překonávání.

Dále to chce hlídat si

- myšlenky (Nadarmo se neříká: Vyznávám, že často hřeším myšlením..)

- pohledy (Není pravda, že člověk musí vidět nějaký pornofilm, aby věděl, co je na něm špatného. Zkažené jídlo, které se dostane do žaludku, člověk vyzvrací, ale zkažené obrazy zůstávají vryté v paměti.)

- jazyk (Nebýt ani přeúzkostný ale ani hrubý, najít veselou a příjemnou střední cestu.)

- představivost, která je pokušením nejen pro muže, ale i pro ženy. (V představách ten druhý je dobrý pouze, aby posloužil jako nástroj k utišení naší touhy, zatímco druhý člověk vždycky má být milován kvůli němu samému.)

Závěrem opět dva krátké příběhy:

1) Dva mladí mniši si společně přísahali, že se nikdy nedotknou ženy. Jednoho dne spolu někam šli. Přišli k rozvodněné řece a uviděli tam velice krásnou mladou ženu. Chtěla, aby jí pomohli dostat se na druhou stranu, protože sama do proudu nemůže. Říkala, že pospíchá za svým nemocným otcem. První mnich ji ani neposlouchal a přešel řeku. Druhý ji vzal do náručí a přenesl ji přes řeku. Ona mu poděkovala a rychle odešla za otcem. Mniši spolu dál kráčeli asi hodinu za naprostého ticha. Najednou ten první začal vztekle křičet: "Jak jsi mohl porušit přísahu?" Druhý mu na to řekl: "Už je to hodina a ty na tu ženu ještě pořád myslíš?"

2) Z vyprávění francouzského koloniálního úředníka: Byla to míšenka, měla nádhernou postavu a tajemnou krásu, jakou mívají děti rodičů ze dvou ras. Měla plné rty a velké oči. Byla krásná, divošsky krásná. Vše to vyzývalo jen k jednomu. Neudělal jsem to. Vyskočil jsem na koně a tryskem odjel, aniž bych se otočil. Přitom jsem úpěl beznadějí a vztekem. Věřím, že když při posledním soudu nebudu moci Pánu Bohu nabídnout nic jiného, než tato objetí, která jsem z lásky k němu nechtěl poznat.

 

Nestřídmost

 

 neboli obžerství je nezřízenost v jídle a pití. Alkoholismus je její nejsmutnější podoba.

Nestřídmost má pět dcer: oslabení mysli, nevhodnou veselost, šaškovství, mnohomluvnost a nečistotu.

Nestřídmý však není ten, kdo chce a umí vychutnat Boží dary, pokud přitom nezapomene právě na jejich dárce.

Proti nestřídmosti pomáhá znovu promyslet, o co nám jde: "Nežijeme přece proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili." Je také velmi důležité se občas postit. Lékaři to nakonec doporučují a někdy i přikazují. Nezapomenout také, že každé jídlo je dar Boží, to Stvořitel dopřál, že se urodilo a díky dalším lidem jsme mohli jídlo připravit. Pořád dbát na zlatou střední cestu. Uvědomit si, že nikdo nemůže mít všechno, že každý si musí něco odepřít. Kontrolovat své chování u stolu a při jídle vůbec. Je zajímavé pozorovat jiné, zajímavější je se pak z toho sám poučit. Rozjímat o chování Pána Ježíše, kterého označili jako žrouta a pijana vína, a přitom tomu tak vůbec nebylo. Obžerství může mít i nábožnou masku. Například člověk, který každý pátek musí mít pstruha na másle. To je přece postní jídlo. Jak známo, postit se znamená vynechat maso z teplokrevných zvířat. Ryby a mléčné výrobky jsou dovoleny, aspoň v západní křesťanské tradici. A marně mu takovému člověku budete říkat, že podle nových předpisů je možné půst od masa nahradit něčím jiným. Třeba odepřením jiné věci, nebo skutkem zbožnosti či milosrdenství. Dokonce, jak připomínají naši biskupové, tím, že v pátek vykonáme to, co jsme už dlouho odkládali a do čeho se nám nechce. Takže dát si levný salám a zůstat večer doma je pravý půst, zatímco ten pstruh v restauraci je z tohoto hlediska pravý opak.

Nakonec krátký příběh ze starší doby. Jednu starou zbožnou ženu by jistě překvapilo, kdyby se jí řeklo, že propadala obžerství. Vždyť jí tak málo, jen maličko. Ale právě prostřednictvím lidského břicha a mlsného jazyka dokáže vyvolat hašteřivost, nesnášenlivost, nelásku a sobectví. Obžerství ji má plně v hrsti. Hostitelky i služebnictvo z ní mají skutečnou hrůzu. Vždycky se odvrátí od toho, co jí nabídnou, upejpavě si povzdechne a usměje se: "Ach, prosím, prosím, chci jenom šálek čaje, slabého, ale zase ne moc, a k tomu ten nejmenší kousíček křupavé topinky." Vždycky tak chce něco levnějšího a menšího, než před ni postavili a ani ji nenapadne, že tím co vyžaduje na ostatních bez ohledu na potíže, které s tím mají, se proviňuje obžerstvím. Když se oddává svým choutkám, myslí si bláhově, že si tím něco odpírá. Jakmile před ní v plně obsazené restauraci přepracovaná servírka postaví talíř, ona lehce vykřikne: "Ach, to je příliš mnoho! Odneste to a přineste jenom slabou polovinu!" Kdyby se jí někdo zeptal, proč to dělá, řekla by,že proto, aby se neplýtvalo jídlem. Ve skutečnosti je to druh mlsnosti, protože jí donesli víc, než zrovna ona sama chce.

 

Závist

 

 je zármutek nad dobrem bližního, které hodnotíme jako vlastní škodu, umenšující naši velikost. Působí snahu snížit bližního. Někdy rozlišujeme závist, která se vztahuje k věcem a žárlivost, která se vztahuje k osobám. Slovo závist však obvykle uvádíme v obou případech. Od hříchu prvních lidí v každém z nás dřímá Kain, který záviděl svému bratru. Takový závistivec nemá nikdy radost, naopak se neustále užírá. Nezná ani důvěru, neumí ani pochválit druhého ani upřímnou pochvalu přijmout. Když před ním mluvíte o úspěchu druhého, ani neposlouchá, protože celé nitro se v něm bouří a přímo křičí: " A co já?" Závist znamená nevděčnost, protože právě takový člověk zapomíná, že on má jiné dary, že jemu se podařily jiné věci. A místo, aby za ně děkoval Bohu, zlobí se na toho, kdo před ním jiného chválí, i na toho, kdo je pochválen a nakonec i na Boha.

Závist má šest dcer: rozšiřování klepů, pomluvy, nactiutrhání, škodolibost, smutek ze štěstí druhého, nenávist. Závist vede k sebezničení. Královna se každý den ptala: "Zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?" A když už to nebyla ona, ale Sněhurka, chtěla ji zabít. A když se jí to napoprvé nepovedlo, rozhodla se změnit v čarodějnici. Vůbec jí v té chvíli nevadilo, že tím ztratí všechnu svou krásu. Šlo jí jen o zničení Sněhurky.

Závist není pocit. Je potřeba rozlišovat pocit a hřích. Nemilý pocit může mít každý, vstupuje k nám bez klepání, objevuje se bez varování, nikým nepozván. Nedivme se pocitu marnosti, u staršího svobodného muže, který je pozván na svatbu svého přítele. Je pochopitelné, že zpráva o narození čtvrtého dítěte u sousedů sevře u srdce manžele, kteří i po dlouhé době děti pořád nemají. Hřích začíná, když na takových citech rádi začneme stavět. Když po pocitu následuje myšlenka, pak slovo a nakonec skutek. "Vidělas Martinu, má tři děti, pěkně vedené, hezky oblečené a sama je pořád upravená." "To ano, ale má babičku, a navíc manžel hodně vydělává. Ale neřekla bych, že s ní je moc šťastný!" Proto nikdy nedávejme takovýmhle pocitům zelenou.

Proti závisti pomáhá když ji pravdivě pojmenujeme i ve vlastním případě. Nesrovnávat, nekritizovat a neobviňovat, ani sebe ani druhé. Vyhýbat se vyhýbání. I když se vám zdá, že je někdo lepší než vy, nevyhýbejte se styku s ním. Je to sice lepší než ho pomlouvat nebo kritizovat, ale soustavně se vyhýbat vás jen utvrdí v tomto hříchu. Uznat, že ten druhý je jiný a vyhnout se srovnávání. V modlitbě krátce prosit o požehnání pro toho, komu se zrovna daří, ale příliš dlouho u této modlitby nesetrvávat. Bible nám ukazuje ošklivost závisti na Kainovi, Saulovi a Herodovi, ale také nádherné opačné příklady Jonatana a Davida, Jana Křtitele a především Mojžíše. Vzpomeňme, jak Jozuovi vadilo, že Eldad a Medad začali prorokovat, ale jak ho Mojžíš uklidnil (Num 11,28 - 30).

Jak se při závisti zachovat: Když nás přepadne, položme sami sobě tyto tři otázky: 1. Co přesně tomu druhému závidím, co on má a já ne? (Vzdělání, postava, majetek, vkus, nadání) 2. Je to má vina, že to nemám? (Pokud ano, litujme toho hříchu a dělejme pokání, včetně účinné nápravy.) 3. Mohu to nějak dohnat? Pokud ano, s Boží pomocí se do toho pustím. Nikdy není pozdě. Pokud opravdu ne, poděkuji Bohu za to, co jsem já a co se mě doposud podařilo. Tuto řadu otázek si zopakujme pokaždé, když nás závist začne rdousit. Upřímné odpovědi ať nám pomohou v boji s toutu náklonností, která na rozdíl od těch ostatních nepřinese člověku žádné potěšení, ani to hříšné, jen ho vnitřně otravuje. Nadarmo se neříká: Užírá se závistí. Bledá závist.

Krátký příběh nakonec: Tříletý Jeník a pětiletý Ludvík si spolu hrají. Začíná svačina. Maminka donese mladšímu Jeníkovi namazaný chleba. Ludvík se začne vztekat: "A co já? To není spravedlivé!" "Hned donesu i tobě." Za několik vteřin nese namazaný krajíc i mladšímu Jeníkovi. Ten ji však odstrkuje. "Já chci, ten, co dostal Ludvík!"

 

Hněv

 

 byl kdysi nazýván krátké šílenství. V každém případě je to něco destruktivního. Je opravdu hříchem tato agresivita, která se v nás objeví proti naší vůli? Člověk cítí, že to v něm vybouchne a není schopen to zastavit. Je to jako proud žhavé lávy, která se pomalu ale jistě dere na povrch. Z Bible víme, že se poprvé hněval Adam na Boha, za to, že mu dal ženu, která ho svedla. Podruhé se hněval Kain na Abela za to, že Bůh shlédl na jeho dar, a zabil ho. Kniha Přísloví však říká: "Nepřátel se s hněvivým člověkem" (22,24) a Pán Ježíš blahoslaví tiché, neboť oni budou vlastnit zemi (Mt 5,4). V Bibli se však také dočítáme, že Mojžíš se rozhněval, když uviděl, jako si Izraelité vyrobili zlaté tele. I Syn Boží se rozhlédl s hněvem po farizejích, protože byl zarmoucen zatvrzelostí jejich srdce (Mk 3,5). Můžeme tedy říci:

Každý hněv není vždy hříchem. Hříšný hněv nastane, když se touží po pomstě. Pomsta je nespravedlivá, nelegitimní odplata. Toužit po spravedlivém, léčebném potrestání provinilce není samo o sobě hříchem. Je to oprávněné a dobré. Hněv ve službě spravedlnosti dodá vnitřní sílu, jakou samotný rozum nevytvoří. Je však smutnou zkušeností, že člověk nesnadno nachází správný střed mezi touhou po spravedlnosti a pomstou.

Hněv, šestá z hlavních náklonností ke zlému, působí další hříchy. Od vnitřních k vnějším to jsou: vnitřní odsuzování. Psychologové spočítali, že tři čtvrtiny z toho, co si pomyslíme, je odsouzení. Tady začíná hřích. Pak přijdou pomlouvačné řeči. Pomluva zabíjí tři lidi zároveň: toho, koho pomlouváme, nás, když to děláme i toho, před kým pomlouváme. Hněv zde skutečně působí destruktivně. Jsou podniky a úřady, kde provozují pomluvy jako každodenní sport. Nakonec se hřeší skutkem: hádky, násilí a zabíjení. Hněv je opravdu vražedný. Druhý člověk nás rozčiluje a ruší, odstraňme ho tedy.

Hněv není hříchem, pokud jde o touhu po spravedlnosti a pokud tato není přehnaná a spojená s pomstychtivostí.

Proti hněvu pomáhá nechávat si čas na rozmyšlenou, vžívat se do kůže druhého, cvičit se v trpělivosti. Bude nutné opustit snahu o dokonalost za každou cenu (nezdravý perfekcionismus). Vyhýbejme se také co můžeme všemu, co nás zneklidňuje a znervózňuje. Nevyspalý člověk vzkypí velice rychle. Také alkohol požitý v jakémkoli množství působí, že hněv narůstá přímo neomezeně. Lékem číslo jedna proti hněvu je však odpuštění. "Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv . Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy" (Ef 4,31 - 32).

Krátký příběh:

8. července 2000 unesla banda vyděračů v Mexiku Eduardu Gallovi dceru Paolu. Zaplatil výkupné a za týden našel její mrtvolu. Eduardo byl odborník na účty. Když viděl nedbalost policie, opustil práci a sám se stal detektivem. Hněv a touha po spravedlnosti ho hnaly dopředu v pátrání. Po jedenácti měsících usilovné práce objevil vraha svého dítěte, únosce, kterému říkali El Apač. To on střelil Paolu do hlavy poté, co převzal výkupné. Ušlechtilý otec předal vraha úřadům k potrestání.

 

Lenost

 

 v psychologickém slova smyslu je nedostatek aktivity. Je to nemoc, protože každý zdravý člověk má přirozenou touhu po pohybu a činnosti. Lenost v mravním smyslu spočívá v tom, že se člověk vyhýbá činnosti, která je jeho povinností. Lenoch dělá, jen to, do čeho se mu chce. Student, který celé odpoledne jezdí s motorovou sekačkou po trávníku a večer se vrací upocený domů, vypadá jako velice aktivní. Ve skutečnosti podlehl duchovní lenosti, protože se měl připravovat na maturitu. Sečení se měl věnovat jen krátce jako aktivnímu odpočinku a pak se vrátit ke knihám. Duchovní lenost je něco mnohem horšího než nedělat nic, je to vlastně ochrnutí duše a tedy smrtelné nebezpečí. Církevní otcové nazývají tuto sedmou a poslední náklonnost ke zlému zakyslost, "octovatost" , latinsky acedia. Projevuje se především útěkem od duchovních záležitostí. Také je nazývána poledním démonem (srovnej žalm 91,6) nebo pokušením uprostřed dne, protože zasahuje člověka ve středním věku, uprostřed životního "dne". Útočí na naše životní rozhodnutí: pro věrnost v manželství, pro zasvěcený život, pro kněžství. Přitom život každého křesťana vždycky znamená věrnost první lásce.

Duchovní lenost má tyto dcery: malomyslnost vzhledem k obtížným prostředkům, strnulost vůči přikázáním. Dále se projevuje tím, že napadá nejvyšší duchovní hodnoty. Je to přímo jed, který ohrožuje naději a lásku. Když se začneme modlit, hned nám lenost připomene, že bychom se měli dát do nějaké neodkladné práce, píše sv. Jan Klimak. A Marta Robinová se odvážila říci, že když si máme vybrat mezi mší svatou ve všední den a modlitbou o samotě, máme se rozhodnout pro modlitbu. Jít na mši svatou může totiž být pláštíkem pro duchovní lenost. Lenost dále působí: nevraživost vůči duchovním a zbožným osobám, nevraživost vůči dobrým věcem jako takovým a těkání po nedovoleném. Lze opravdu říci, že je matkou všech neřestí. Proto otcové z pouště zdůrazňovali důležitost ruční práce pro mnichy: Na mnicha, který pracuje, doráží jen jedno pokušení, zatímco ten, který zahálí, jich má bezpočet.

Duchovní lenost je zákeřná. Člověk, který jí byl postižen, si vůbec neuvědomuje, jak je na tom zle. Za prvé proto, že si stále omlouvá svou roztěkanost a zaneprázdněnost. "Nemusím se modlit, protože přece žiji stále v přítomnosti Boží. A modlím se i za volantem." Co by však řekla snoubenka kdyby jí její milý řekl: "Myslím na tebe pořád, i za volantem, ale nemám čas ti zavolat a nestavím se u vás." Za druhé proto, že duchovní lenost nás prostupuje pomalu, aniž bychom si toho hned všimli. "Tolik toho musíme zařídit do svatby: připravit hostinu, sehnat bydlení. Až budeme svoji, bude víc času a každý večer se budeme společně modlit." Za deset let: "Nemyslela jsem si, že jen tak těžké být doma s malými dětmi. Až vyrostou, bude víc času a každý večer se budeme společně modlit." Za deset let: "Zaměstnání je tak vyčerpávající, až budu v důchodě, bude víc času a každý večer se budeme společně modlit." Za třetí proto, že duchovní lenost využívá jiných zranění nebo komplexů a přímo se v nich uhnízdí. Lidé nerozhodní, v dětství odstrkovaní jsou její oblíbenou kořistí. Za čtvrté proto, že celé naše okolí nás k duchovní lenosti přímo vybízí. Reklama nám ji předkládá jako něco správného a nutného. Jedna z typických reklamních scének: Tělnatá paní se uvelebí ve vycpávaném křesle u koupaliště, popíjí velkou kolu a dívá se jak jí helikoptéra spouští balík zboží z hypermarketu. Do toho se ozve: "Příští sobotu nechoďte nakupovat, zboží vám dovezeme, kam budete chtít. Nestyďte se za to, že jste lenošní!" Reklama vytváří dojem, že nejsou žádné hlavní hříchy. Stále vybízí k lenost, obžerství a závisti. Nejvíc nás navádí k lenosti, ačkoli žijeme v uspěchané a přesycené činností. Místo namáhavého a dlouhého studia se nám nabízí rychlokursy: třeba španělsky za tři týdny. Výsledkem je přiznání jednoho absolventa kurzu rychlého čtení: "Kurs jsem zvládl. Moc mi pomohl. Teď čtu opravdu rychle. Vojnu a mír jsem přečetl za dvacet minut. Píše se tam o Rusku."

Duchovní lenost není touha po odpočinku. Ten potřebuje každý, nejen ručně pracující lidé. Nevzít si dovolenou, neudělat si čas pro své tělo i pro svou duši je hřích.

Proti duchovní lenosti pomáhá: Žít přítomný okamžik. Lenoch si buď přikrašluje minulost nebo sní o budoucnosti. Každý okamžik však máme přijímat jako dar a využít k lásce. Svatá Terezička řekla, že sebrat jeden špendlík s láskou může vést k obrácení druhého člověka. Znovuobjevit modlitbu, což někdy vyžaduje skutečný boj. Zůstat ve své komůrce, obnovovat věrnost v Bohu v maličkostech. Neutíkat se do spánku. Přílišná spavost je stejně nebezpečná a škodlivá jako nespavost. Udělat každou věc včas a ve svůj čas. Než začnete hned ráno rovnat sklenice se zavařeninami, což může počkat, raději si sedněte a udělejte si seznam dnešních prací a seřaďte je podle důležitosti. Nebát se vzít na sebe odpovědnost. Nenechávejte všechno na druhých: manželovi, přátelích, spolupracovnících. Být pokorný a smířlivý neznamená nechat věcem volný průběh. Přestaňte být vagónem, staňte se lokomotivou. Rozhodněte se a polo-přátelský a polo-zamilovaný vztah se sekretářkou ukončete. Nevymlouvejte se na to, že se stejně za tři měsíce bude stěhovat pryč. Jednejte hned.

Krátký příběh na závěr všech pojednání o sedmi hlavních hříších: Má vás povzbudit, pokud jste se v některém z nich našli. Hřích není nikdy to hlavní, i když se s ním potýkáme každý. Nejdůležitější je spása, ovoce Božího milosrdenství. "Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost." (Římanům 5,20)

V jedné farnosti žila žena, která tvrdila, že se jí zjevuje Bůh. Pan farář se chtěl přesvědčit, jestli si to všechno nevymýšlí a proto jí řekl: "Až se vám Bůh příště zjeví, zeptejte se ho, z jakých hříchů jsem se zpovídal při poslední zpovědi. Můj zpovědník už umřel, takže to vím jen já a Pán Bůh. Když mi to řeknete, bude to pro mne důkaz pravdivosti vašich zjevení." Za měsíc přijde paní na faru a farář se hned ptá: "Tak co, zjevil se vám zase Bůh?" "Ano!" "A ptala jste se ho na mé hříchy?" "Ptala." "A co vám řekl?" "Odpověděl mi: Řekni farářovi, že jsem jeho hříchy už pustil z hlavy."

(zpracováno podle francouzských předloh)