Desatero Božích přikázání - 6. a 9. přikázání

 

Odpolední čtvrteční promluva - 6. a 9. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 6. a 9. přikázání Boží:

Nesesmilníš. Nepožádáš manželky bližního svého.

 

2. Jak jsou přesně zapsána ve  2. knize Mojžíšově:

Nezcizoložíš.

Nebudeš dychtit po ženě svého bližního.  

 

3. Slovo Boží:

Čtení z 1. listu sv. apoštola Pavla Korintským (6, 9-11)

Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království. A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

 

Čtení z evangelia sv. Matouše (5,27-30)

Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.

 

4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve -  požaduje Bůh v 6. a 9. přikázání:    (čl. 487 - 491, 527)  

Jaký úkol má lidská osoba vůči vlastní pohlavní totožnosti? (čl. 487)

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, mající stejnou osobní důstojnost a vepsal do nich povolání lásky a společenství. Je věcí každého přijmout vlastní pohlavní totožnost tím, že uzná její důležitost, zvláštnost a doplňkovost.

Co to je čistota? (čl. 488)

Čistota je kladné začlenění pohlavnosti do osoby. Pohlavnost se stává opravdu lidská když je spravedlivě začleněna ve vztahu mezi osobami. Čistota je mravní ctnost, Boží dar, milost a plod Ducha.

Co zahrnuje ctnost čistoty? (čl. 489)

Ta zahrnuje získání sebeovládání, jako výraz lidské svobody zaměřené a darování sebe sama. K tomu je nutná celistvá a trvalá výchova, která se postupně provádí v údobích růstu.

Jaké prostředky napomáhají žit čistotu? (čl. 490)

Je k dispozici mnoho prostředků: Boží milost, pomoc svátostí, modlitba, sebepoznání, provádění askeze přizpůsobené různým situacím, cvičení v mravních ctnostech a zvláště ctnosti umírněnosti, která se zaměřuje na to, aby rozum vedl vášně.

Jakým způsobem jsou všichni povoláni žít čistotu? (čl. 491)

Všichni podle vzoru Kristovy čistoty jsou povoláni vést čistý život podle svého životního stavu: jedni, žijí-li v zasvěceném panenství nebo celibátu, se vynikajícím způsobem oddávají Bohu s nerozděleným srdcem; jiní, jsou-li ženatí nebo vdané, uskutečňují manželskou čistotu, nejsou-li ženatí nebo vdané tím, že žijí čistotu ve zdrženlivosti.

Co požaduje deváté přikázání? (čl. 527)

Deváté přikázaní požaduje přemáhat tělesnou žádostivost v myšlenkách i touhách Boj proti takové žádostivosti prochází očišťováním srdce a uskutečňováním ctnosti umírněnosti.

 

5. Co je nám těmito přikázáními zakázáno (čl. 492 - 502, 528 - 530 KKKC):

Které jsou hlavní hříchy proti čistotě? (čl. 492)

Jsou to hříchy těžce odporující čistotě: každý podle povahy svého objektu: cizoložství, masturbace, smilstvo, pornografie, prostituce, znásilnění, homosexuální činy. Tyto hříchy jsou výrazem neřesti chlípnosti. Jsou-li spáchány na nezletilých, jsou ještě těžším útokem proti jejich tělesné a mravní celistvosti.

Proč šesté přikázání, ačkoliv říká „nezcizoložíš", zakazuje všechny hříchy proti čistotě? (čl. 493)

Ačkoliv v biblickém textu Desatera stojí „nezcizoložíš" (Ex 20,14), tradice církve se řídí celkově mravním učením Starého a Nového zákona a šesté přikázání pro ni zahrnuje všechny hříchy proti čistotě.

Jaké úkoly mají občanské autority vůči čistotě? (čl. 494)

Ty musí, protože mají povinnost podporovat respektování důstojnosti osoby, přispívat k vytváření prostředí příznivého čistotě také tím, že náležitými zákony zabrání šíření shora uvedených velkých urážek čistoty, především aby chránili nezletilé a slabší.

Jaká jsou dobra manželské lásky, k níž je zaměřena pohlavnost? (čl. 495)

Dobra manželská lásky, která je pro pokřtěné posvěcena svátostí manželství jsou jednota, věrnost, nerozlučnost a otevřenost k plodnosti.

Jaký význam má manželský úkon? (čl. 496)

Manželský úkon má dvojí význam: spojující (vzájemné darování se manželů) a plodivý (otevřenost k předávání života). Nikdo nesmí přerušit nerozdělitelné spojení, které Bůh chtěl mezi oběma významy manželského úkonu tím, že by vyloučil jeden nebo druhý.

Kdy je regulování porodnosti morální? (čl. 497)

Regulování porodnosti, které je jednou ze složek odpovědného otcovství a mateřství, je objektivně shodné s mravností, když je manželé provádějí bez vnějšího donucování, ne ze sobectví, nýbrž z vážných důvodů a metodami odpovídajícími objektivním měřítkům mravnosti a to periodickou zdrženlivostí a využitím neplodných období.

Jaké jsou nemorální prostředky pro regulování porodnosti? (čl. 498)

Je vnitřně špatný každý čin - jako např. sterilizace nebo antikoncepce - který před manželským úkonem nebo při jeho provádění nebo při rozvoji jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo prostředek zabránit oplodnění.

Proč je nemravná inseminace i umělé oplodnění? (čl. 499)

Jsou nemravné, protože oddělují plození od úkonu, kterým se manželé sobě vzájemně dávají a tak nastolují vládu techniky nad počátkem a určením lidské osoby. Nadto inseminace a heterologické oplození sahající k technikám, které zahrnují osobu mimo manželskou dvojici porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná, spojené mezi sebou v manželství a mající výlučné právo stát se rodiči pouze jeden skrze druhého.

Jak je třeba se dívat na dítě? (čl. 500)

Dítě je Božím darem, největším darem manželství. Neexistuje právo mít děti („dítě za každou cenu"). Existuje však právo dítěte, aby bylo plodem manželského úkonu jeho rodičů a také právo, aby bylo respektováno jako osoba od chvíle početí.

Co mohou dělat manželé, když nemají děti? (čl. 501)

Když jim nebyl udělen dar dítěte, mohou manželé, když už vyčerpali oprávněné zásahy lékařství, projevit svou velkodušnost převzetím cizího dítěte  do péče nebo jeho adoptováním, anebo mohou vykonávat významné služby ve prospěch bližního. Uskutečňují tak cennou duchovní plodnost.

Co uráží důstojnost manželství? (čl. 502)

Je to: cizoložství, rozvod, mnohoženství, incest (krvesmilstvo), volná „láska" (soužití, konkubinát), pohlavní styk před manželstvím nebo mimo ně.

Co zakazuje deváté přikázání? (čl. 528)

Deváté přikázání zakazuje zabývat se myšlenkami a touhami, které se týkají skutků zakázaných šestým přikázáním.

Jak se dosáhne čistota srdce? (čl. 529)

Pokřtěný s Boží milostí a tím že bojuje pro nezřízeným náklonnostem, dosáhne čistoty srdce prostřednictvím ctnosti a daru čistoty, čistým úmyslem, průzračností vnějšího i vnitřního pohledu, ukázněností citů a představivosti a modlitbou.

Jaké jsou požadavky čistoty? (čl. 530)

Čistota vyžaduje stud, který chrání intimitu osob a vyjadřuje jemnost čistoty, usměrňuje pohledy a gesta v souladu s důstojností osob a s jejich sdílením. Osvobozuje od rozšířeného erotismu a udržuje člověka daleko ode všeho, co rozdmychává chorobnou zvědavost. Vyžaduje také očištění společenského prostředí, skrze stálý boj proti nevázaným mravům, založeným na mylném pojmu lidské svobody.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Sprostý jako dlaždič.

Čistému vše čisté.

Žijí na hromádce.

 

CO KAŽDÉMU NEJVÍC SLUŠÍ, JE MÍT KRÁSNOU ČISTOU DUŠI!

PROTI ĎÁBLU MOCNÁ ZBRAŇ - ČISTOTU SI V SOBĚ CHRAŇ

NEPOŠPIŇ TO, CO JE ČISTÉ, KDYŽ SI PŘEJEŠ ŽÍTI ŠŤASTNĚ.

BOJUJ PROTI POKUŠENÍ, NECHTĚJ TO, CO TVOJE NENÍ

 

7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:

Šesté přikázání zní v češtině středověce a nesrozumitelně: Nesesmilníš! Ani slovo „cizoložství" nevešlo do hovorové češtiny. Zato tím víc se používá slovo „rozvod".
Nedopustíš se cizoložství! Nesmíš rozbít své manželství! Tenhle příkaz připadal příliš tvrdý už Izraelitům. Ti zavazovali k manželské věrnosti pod trestem smrti ženy, chtěli tak chránit legitimitu svých dětí, rodokmenů, ale muži se manželskou věrností vázaní necítili. Pán Ježíš jim vytýká, že jen pro zatvrzelost jejich srdce jim Mojžíš dovolil zapudit svou manželku. Ženě cizoložnici Pán Ježíš sice zachránil život, ale nenechal ji ani v nejmenším na pochybách, že to, co dělala, byl hřích. (Jan 8,1-11)
I dnes naráží na odpor radikální požadavek, který zavazuje k manželské věrnosti oba partnery, ba podle počtu rozvodů se zdá, že dnes naráží více než kdy v minulosti. -"Manželství na doživotí! - To zní jako kriminál na doživotí!?" - říkají mnozí z dnešní generace. „Církev je v předpisech o pohlavním životě vůbec moc staromódní. Církev by měla toto přikázání změnit, zmodernizovat...", říkají. Jenže zákony Boží církev měnit nemůže - a příkaz: „Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj," - to zákon Boží je.
A tak zůstává a provždy zůstane základním smyslem šestého přikázání ochrana manželství před rozvratem, který má kořen v osobní neukázněnosti. Vždy bude platit, že věrné manželství patří do Božího řádu a cizoložství je jeho porušením, hříchem.
Používáme-li pro šesté přikázání biblického výrazu „nezcizoložíš", - který zavazuje manžele, neznamená to, že svobodným je dána úplná volnost v pohlavním životě. Nestydaté mluvení a chování je hříchem proti lásce. Ale o těchto hříších se káže a jsou v povědomí lidí dost, zatímco manželská nevěra se někdy ani mezi věřícími nepovažuje za opravdový hřích. Stala se romantickým přečinem, o kterém se píší zajímavé knihy a povídky, zpívají šlágry, točí filmy a televizní seriály, vypravují anekdoty jako by to byly právě jen pikantní legrácky a nic víc.
Ale tragedie rozvodových řízení, děti bez tatínka, dokládají, že to žádná legrace není.
V manželské věrnosti se podle biblického smyslu má zobrazovat Boží láska a věrnost. Slovo „cizoložný" se ve Starém zákoně užívá často i v přeneseném smyslu. Označuje se tím nevěrné chování izraelského lidu vůči Hospodinu.
A tak navzdory všem pochybovačům hlásá šesté Boží přikázání i dnešnímu člověku, že trvalé manželské lásky schopen opravdu je. Že je možné vytvořit si na celý život pěkné manželství a teplé hnízdo domova pro děti. Že je možné stavět vzájemný vztah muže a ženy ne na romantické zamilovanosti, na citu, ale na spolehnutí, důvěře, věrnosti, na partnerství v dobrém i zlém. Že je možné po každém rozladění či nedorozumění začít znovu. Že to jde...
Proč se to tedy tak mnohým nepodaří?
Nikdo si po svatbě neřekne: „Teď začnu rozbíjet naše manželství!" Začne to nenápadně: nedostatkem trpělivosti, nedostatkem snášenlivosti, nedostatkem ochoty odpustit a smířit se.
Začne to uraženým mlčením, pokračuje lhostejností a končí nenávistí. Začne to tím, že jeden zapomene, že manželé jsou dva horolezci uvázaní na jednom laně, aby se mohli vzájemně zajišťovat, podržet toho, který uklouzne. Zřítí-li se jeden, zřítí se do propasti oba.
Jak se tomu bránit? Co dělat?
Aby se manželství takhle nerozbilo, je třeba tisíce malých drobných pozorností, které je udržují naživu. Je třeba je střežit, aby se v něm žádný partner necítil vězněm, střeženým na každém kroku. Aby se v něm oba cítili svobodní. Aby mohli mít své osobní drobné koníčky a záliby. Aby měli jeden pro druhého čas - i pro intimní chvilky a něžnosti. Aby od sebe neutíkali - on ke své práci, ona ke svým dětem. Aby si navzájem uměli stále znovu odpouštět, vždy znovu společně začínat.
Musíme mít stále na paměti Ježíšova slova: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem." (Jan 8,7) Copak je tu někdo, kdo se proti 6. přikázání neprovinil aspoň v mysli? Komu nenapadlo, že by bylo lépe kdyby mohl prásknout doma dveřmi a hledat nového partnera?
Když si tohle uvědomíme, nebudeme se tak pohoršovat nad těmi, kteří manželské soužití nezvládli, kteří ztroskotali a rozvedli se. Budeme s nimi mít soucit, jako s lidmi, kterým se stalo neštěstí. Budeme hledat, jak těm trosečníkům pomoci, místo abychom je vylučovali z našeho farního i sousedského společenství. A to i v případě, že se pokusí pro sebe a pro děti založit náhradní manželství občanským sňatkem.
Manželská věrnost, to není jen nerozvést se, zdržet se nevěry. Věrnost je víc: je to naplnění soužití manželskou láskou.
Tuto lásku živí a udržují i projevy něhy, erotiky, tělesného vzájemného odevzdání. Proto má manželské tělesné soužití svůj mravní smysl i tehdy, když manželé nepomýšlejí na další děti. Jde tu o prohlubování manželské lásky, soudržnosti, věrnosti - a to není malý cíl.
Mluví se dnes často o potřebě sexuální výchovy a poučování mládeže. Prostředí rodiny je k tomu vhodnější než prostředí školní třídy. Jenže v mnoha rodinách vládne nezdravě stydlivé ovzduší, takže se děti od rodičů vůbec nedoví, jaký je kladný smysl v projevech něžnosti, a jak různý smysl se dává slovu „láska". Že láska není především uspokojování sebe, ale odhodlání sloužit druhému, převzetí zodpovědnosti za druhého. Že úplné tělesné spojení a uspokojení - označované technických slovem „pohlavní styk" - je vyjádřením úplného vzájemného odevzdání v lásce, jednoty společenství dvou lidí, převzetí zodpovědnosti za sebe navzájem a spolu za třetího, za dítě, které z té lásky může vzejít. Že tohle proto nemůže být záležitost chvilková - že to je vazba na celý život - a proto patří až do manželství. „Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal", říká Exupéry.

(2. část)

Deváté přikázání „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního!", - jak to vyjadřuje ve 2. Mojžíšově knize (20,17b) nový překlad bible, - je zostřením všeobecného zákazu cizoložství. Zakazuje i ohrozit cizí manželství. A to je záležitost velmi důležitá: Nech na pokoji vdanou ženu, ženatého muže, neohrožuj cizí rodinu! Kde dva jsou spojeni slibem, slavnou závaznou přísahou před Bohem, tam nikdo nemá právo tento svazek ohrožovat. I pouhá žárlivost, tvé vzplanutí, může v druhém ohrozit jeho vazbu na partnera. Proto ten přísný zákaz už i žádostivé myšlenky na ženatého, vdanou.
Všichni jsme spoluzodpovědní za to, aby manželství lidí kolem nás byla dobrá, aby měla příležitost stát se vydařeným obrazem Boží lásky. Manželský svazek je postaven pod Boží ochranu a ani chtivý pohled jej nemá ohrozit. Je to v podstatě to, co v péči o tělesné zdraví nazýváme prevencí - předcházení chorobám, zabraňování, aby choroby nevznikly. Když člověk rázně odmítne už první chtivý nápad, pak nedojde ani k situacím manželských trojúhelníků a nevěr, které vedou k rozbití rodin, domovů pro manžele a děti.
Deváté přikázání bychom mohli vyjádřit také slovy: Lidé nejsou žádné hračky! Co z toho plyne?
Ve zpovědních zrcadlech bývá řeč o nečistých myšlenkách a o prodlévání v nečistých představách.
Ale napřed si připomeňme, že sama erotická touha v člověku není hned něco nečistého, nemravného, hříšného, něco proti Boží vůli. Bůh člověka stvořil mužem a ženou. Je to jeho dílo, že manžel touží po manželce, snoubenec po nevěstě, zamilovaný po dívce svého srdce. Je to v Božím řádu, že každý normální muž vidí hezkou ženu jako hezkou, milou ženu považuje za milou, žádoucí ženu vnímá jako žádoucí. Na tom ještě není nic hříšného. Ale je v Božím řádu i to, aby všichni muži světa sebepřítažlivější provdanou ženu nechali na pokoji. Aby ji přáli jejímu manželovi, protože je už částí jeho bytosti, protože je jeho polovičkou, možná i lepší polovičkou. Totéž platí samozřejmě i opačně pro vztah žen k mužům.
Snad bude vhodné, vrátit se na tomto místě ještě k látce šestého přikázání; k otázce tak zvané volné lásky, pohlavní promiskuity a předmanželského pohlavního styku.
Jak prokázaly v poslední době četné průzkumy, velké procento mladých lidí má za sebou sexuální zkušenosti už před manželstvím. Někteří i velmi četné. Jak by ne, když jim kdekdo říkal, že kněží jim to zakazují z nepřejícnosti. Že je to tak přirozené uspokojení tělesných potřeb, jako jídlo a pití. Že mládí má právo se vybouřit.
Teprve v současné době si i mladí lidé začínají pomalu uvědomovat, že kdo začne sexuální styk a věrnou lásku od sebe oddělovat, ten ji olupuje o její největší lidskou hodnotu a krásu.
Není to dobré ani pro možnost dobrého průběhu budoucího manželství, když se známost začíná tam; kde by měla končit a vrcholit, když dojde k tělesnému spojení bez spojení duší. Není to dobré, když se manželství uzavírá bez dobré rozvahy a přípravy, ne v klidu a radosti, ale ve zděšení z nechtěného dítěte.
Mládenci v tomto bývají výbojnější z pochopitelných důvodů - oni otěhotnět nemohou a proto si riskantnost svého počínání tolik neuvědomují. Chovají se proto jako mlsní chlapečkové, kteří vykusují z buchty napřed náplň a prázdnou buchtu pak odhodí.
Děvčata by zde měla být rázná: „Nejsem buchta k vykousnutí. Nejsem hračka pro kdekoho. Máš-li mě rád, budeš si mně šetřit, abych se vdávala zdravá a schopná dát ti děti, na které by ses těšil. A pilulky jsou pro mladou dívku velmi škodlivé a násilné ukončení nechtěného těhotenství je pohroma pro tělo i duši. I já, dívka moderní doby, mám právo očekávat od chlapce, aby mě měl opravdu rád, aby se ke mně choval rytířsky a něžně."

8. Jak své kázání otec Simajchl  shrnul:

„Nemáš zapotřebí, aby ses před sňatkem vybouřil nečistými představami a vtipkováním, sebeukájením nebo zneužíváním jiných ke svému ukájení. Nesnižuj lásku na pouhý pohlavní styk, partnera na hračku. Nepřipravuj se karikaturami nezralé lásky o radost z lásky pravé. Miluj v manželství krásně a věrně."
A deváté přikázání - z pohledu dětí: Proti devátému přikázání Božího řádu hřeší:
- kdo chce odloudit rodině tatínka nebo maminku. A z pohledu nás, dospělých:
Hřeší každý i každá, kdo se svévolně pokouší narušit svazek života i druhé rodiny, způsobit trápení dětí, celých rodin. Hřeší, kdo zneužívá ženu jako svou hračku tím, že svádí k pohlavnímu styku před sňatkem.

 

9. Co si máme zapamatovat

„Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal." (Exupéry - Malý princ) Opravdová láska umí čekat. Ženy nejsou hračky!

 

10. Práva dětí Božích - co nemusíš a co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami nezralé a příživnické lásky připravil o radost z lásky pravé.

Nemusíš zatěžovat svůj život dychtěním po kradené lásce, která působí rozvraty.
Já, tvůj Otec,  chci být dárcem tvého štěstí: Drž se mne a naučíš se milovat krásně a věrně. Já, tvůj Bůh, vám oběma dávám lásku ryzí: Držte se mne oba a poznáte ji a prožijete ji.