Desatero Božích přikázání - 5. přikázání

 

Dopolední čtvrteční promluva - 5. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 5. přikázání Boží:

Nezabiješ.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve  2. knize Mojžíšově:

Nezabiješ.

 

3. Slovo Boží:

Čtení z listu sv. apoštola Pavla Římanům (13, 8-10)

Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.' Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

 

Čtení z evangelia sv. Matouše (5,21-24)

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

 

4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve -  požaduje Bůh v 5. přikázání:   (čl. 466 - 469)

Proč se má respektovat lidský život?

Protože je posvátný, neboť od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha, je a vždycky zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Nikomu tedy není dovoleno přímo ničit nevinnou lidskou bytost, protože to závažně odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele. „Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý" (Ex 23,7).

Proč oprávněná obrana osob a společnosti není porušením tohoto naprosto jasného přikázání?

Protože oprávněnou obranou se uskutečňuje volba bránit se a zhodnocuje se právo na vlastní život i druhého a ne volba zabíjet. Oprávněná obrana může být také závažnou povinností pro toho, kdo má odpovědnost za život druhého. Vždyť kdo se brání, uskutečňuje právo na život vlastní i život druhého. Obránce však nesmí užít většího násilí, než je nutné.

K čemu slouží trest?

Trest, uložený právoplatnou veřejnou autoritou, má za cíl napravit nepořádek, který napáchala vina, hájit veřejný pořádek a bezpečnost osob, přispět k napravení viníka.

Jaký trest je možno uložit?

Trest musí být přiměřený závažnosti zločinu. Dnes, kdy stát má možnosti potlačovat zločin tak, že viníka učiní neškodným, případy absolutní nutnosti trestu smrti „jsou již velmi vzácné, ne-li prakticky neexistující" (Evangelium vitae). Jsou-li nekrvavé prostředky dostačující, úřední moc se omezí na tyto prostředky, protože ty lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného dobra, více odpovídají důstojnosti osoby a viníkovi definitivně neodnímají možnost morálně se obrodit.

 

5. Co je nám tímto přikázáním zakázáno (čl. 470 - 479,483 - 485 KKKC):

Co zakazuje páté přikázání?

Páté přikázání zakazuje jako těžce se protivící mravnímu zákonu:

přímou a úmyslnou vraždu člověka, ale i spolupráci na ní;

přímé ukončení těhotenství, chtěné jako cíl nebo prostředek, ale také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: lidská bytost musí být absolutním způsobem hájena ve své celosti již od svého početí;

přímou eutanázii, kterou se aktivně ukončuje život tělesně postižených osob nebo nemocných nebo umírajících;

sebevraždu i záměrnou spolupráci na ní, neboť to těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, k sobě a k bližnímu. Odpovědnost sebevraha se může zvětšit, dá-li pohoršení, ale mohou ji zmenšit zvláštní psychické potíže nebo těžký strach.

Jaké lékařské postupy jsou dovoleny, když je smrt považována za bezprostřední?

Léčebné postupy, které má mít nemocná osoba, se nesmí oprávněně přerušit. Je oprávněné použití utišujících prostředků, nezaměřených na smrt, a zřeknutí se „terapeutické úpornosti", to je použití nepřiměřených lékařských postupů bez rozumné naděje na kladný výsledek.

Proč musí společnost chránit každé embryo?

Nezcizitelné právo na život každého lidského jednotlivce, již od jeho početí, je základním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství. Nedá-li stát svou moc do služby práv všech a zvláště nejslabších, mezi nimi ještě nenarozených, jsou tím ohroženy samy základy právního státu.

Jak se lze vyhnout pohoršení?

Pohoršení, které spočívá v tom, že se druzí přivedou ke konání zla, se lze vyhnout tím, že se respektuje duše i tělo osoby. Uvádí-li se jiní k tomu, aby těžce hřešili, páchá se těžká vina.

Jakou povinnost máme vůči tělu?

Musíme rozumně pečovat o tělesné zdraví, své vlastní i zdraví druhého, přesto se ale vyhýbáme kultu těla a jakémukoliv druhu přehánění. Kromě toho je třeba se vyhýbat užívaní drog, které způsobují velmi těžké následky na zdraví a na lidském životě a také zneužívání jídla alkoholických nápojů, tabáku a léků.

Kdy jsou morálně dovolené vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy na osobách nebo skupinách lidí?

Jsou morálně oprávněné, jsou-li ke službě úplnému dobru osoby a společnosti, bez nadměrných rizik pro život a pro tělesnou a psychickou úplnost lidí  a jsou-li lidé dostatečně informováni a s pokusy souhlasili.

Jsou dovolené transplantace a darování orgánů před i po smrti?

Transplantace orgánů je morálně přijatelná se souhlasem dárce a bez nadměrných rizik pro něho. Pro ušlechtilý akt darování orgánů po smrti, musí být náležitě zjištěna skutečná smrt dárce.

Jaké zločiny jsou proti lidské osobě?

Jsou to: únosy osob, terorismus, mučení, násilí, přímá sterilizace. Amputace, tělesné ochuzení nějaké osoby je morálně dovolené pouze pro nezbytné léčebné účely téže osoby.

Jak je třeba pečovat o umírající?

Umírající mají právo důstojně prožívat své poslední okamžiky pozemského života, především podporováni modlitbou a svátostmi, které připravují na setkání s živým Bohem.

A jak se má zacházet s těly zesnulých?

S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou. Jejich zpopelnění je dovoleno, je-li prováděno bez zpochybňování víry ve vzkříšení těl.

Kdy je morálně dovoleno užít vojenskou moc? (čl. 483)

Užití vojenské moci je morálně ospravedlnitelné, jsou-li zároveň přítomny následující podmínky: jistota trvalé a těžké způsobené škody; neúčinnost jakéhokoliv jiného pokojného řešení; oprávněné možnosti úspěchu; vyloučení horších následků, vezme-li se v úvahu současná síla ničivých prostředků.

Kdo má v případě hrozby války přísně vyhodnotit takové podmínky?

To je věcí moudrého posouzení vládních představitelů, kteří mají také právo uložit občanům povinnost národní obrany, při zachování osobního práva na odmítnutí z důvodů svědomí, které je třeba uskutečnit jiným druhem služby lidskému společenství.

Co požaduje mravní zákon za války?

Mravní zákon platí stále, i za války. Vyžaduje, aby se jednalo lidsky s nebojujícími, s raněnými vojáky a vězni. Akce záměrně odporující právu národů a dispozicím, které je ukládá, jsou zločiny, které nemůže omluvit slepá poslušnost. Musí se odsoudit masové ničení, vyhlazování národa nebo národnosti, což jsou velmi těžké hříchy: je mravní povinnost odporovat rozkazům toho, kdo je nařídil.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Každý chce žít.  

 

VYŽEŇ Z MYSLI ZLOST A HNĚV, BOŽÍ LÁSKU DRUHÝM ZJEV

LÁSKA DUŠI ROZVÍJÍ, SOBECTVÍ JI ZABÍJÍ.

NESMÍM MEČEM SKOLIT BRATRA, ANI NA NĚJ HLEDĚT Z PATRA.

VYŽEŇ Z MYSLI ZLOST A HNĚV, BOŽÍ LÁSKU DRUHÝM ZJEV

 

7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:

„Nemstěte se sami, miláčkové, ale ponechte to Božímu soudu. Nenech se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." (Řím 12,19.21)
Po čtvrtém přikázání následují tři, vyjádřené jedním slovem: Nezabiješ! Nezcizoložíš! Nepokradeš!
Všechna tři přikázání ochraňují základní hodnoty člověka: život, rodinu, domov (majetek). Ke každému přikázání od 5. až do 10. bychom mohli přidat dovětek ze čtvrtého: „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi."
Vraťme se k pátému: „Nezabiješ!" - Žádné přikázání nevypadá samozřejmější. Uznávají je spolu se sedmým - „Nepokradeš!" - i ti, kteří ostatní příkazy desatera odmítají: Nikdo nesmí násilně sáhnout na mne a na můj majetek!
Z přípravy na první svatou zpověď známe, že proti pátému přikázání hřeší nejen ten, kdo někoho zabije, ale i kdo druhého bije, kdo se na bližního zlobí, kdo si škodí na zdraví, kdo kazí malé děti a kdo trápí zvířata.
Bůh bere lidský život v ochranu: Kainové nesmějí zabíjet Ábely. Ani jednotlivě, ani hromadně. Válčení, vražda, sebevražda, je proti Boží vůli. Válčení je proti duchu evangelia: „Kdo po meči sahá, ten mečem zhyne."
Myslíš si možná: To je marné proti válce mluvit. Mocichtiví politici a ctižádostiví generálové stejně vždy znovu války vyvolají. Svět bez válek, to je neuskutečnitelný sen, to je utopie! - Ale copak se nepovažovalo za utopii, když chtěli odstranit upalování čarodějnic, souboje, otroctví? - A vidíte! - Tyhle sny se už lidstvu splnily. Proč ne i ten o světě bez válek. Blahoslavení tvůrci pokoje - říká Pán Ježíš - budou nazýváni dětmi Božími.
Proto páté přikázání zakazuje i nenávist. Jen tenkrát se podaří mocným rozdmýchat válku, když zasejí dost nenávisti do srdcí lidí. Když lidem namluví, že proti druhým je nutno bojovat, protože jsou to nepřátelé. Třídní, rasoví, političtí a kdovíjací ještě. Že je nutno polepšit je násilím nebo zlikvidovat, zabít.
Polepšovat můžeme a máme - ba musíme, - ale každý nejprve sebe sama. Nejprv mír na tom kousíčku světa, kterým je tvé srdce - tuto akci pro mír můžeme začít každý sám u sebe - a bude pro pokoj ve světě něco konkrétně uděláno.
Vidíte, bratří, my křesťané nejsme utopisté. Nejdeme za mír bojovat - to je pěkně nesmyslné heslo - my ho v sobě a kolem sebe vytváříme. My odmítáme hrát hru na vojáky, kteří mají jít hrdinsky umírat. My chceme a máme hrdinsky žít. Spory ať řeší diplomaté, od toho tu jsou.
Kdosi moudrý napsal: „Existují vlastně jen dva světové názory: Světový názor lásky a světový názor nenávisti. A nenávist, to je hlad lidojeda."
Kdo bližního nenávidí - je lidojed. Není to výrok trochu přehnaný? Vůbec ne. Pán Ježíš to řekl ještě tvrději: „Kdo svého bližního nenávidí, ten je vrah!" - Tak to tedy je. Každý, kdo doma třeba pokojně pojídá nudle s mákem, ale pěstuje v sobě nenávist k bližnímu - ten je už lidožrout, ten je vrah. Proč? Bez nenávisti by nebyly vraždy, teroristi, nebyly by války. Nenávist je podhoubí všeho zla. Kdo lidi vychovává k nenávisti, ať z jakéhokoli důvodu, to je pravý válečný štváč, to je zločinec proti míru. A nic to na věci nemění, jestli přitom na plnou hubu vyvolává: už nikdy válku! Dramatický zápas v srdci člověka mezi láskou a nenávistí, mezi životem a smrtí, si musí každý člověk vybojovat osobně a pro sebe. To je jediné bojiště, na které má člověk právo vstoupit.
Aby člověk ten zápas dokázal vyhrát, přišel mu na pomoc Ježíš Kristus. Ten páté přikázání zostřil. Kromě zabíjení zakazuje i nenávist: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ! Kdo zabije, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu." (Mt 5,21-22)
Zde se hněváním nemíní chvilkové rozčilení, rozzlobení na bližního. To může být někdy docela oprávněné. Pán Ježíš se také tak rozzlobil. Zde měli překladatelé bible dát správně slovo nenávist. Ta vede k odstranění druhého, ta je počátkem cesty k zabíjení. Smýšlení biblického Kaina, který nenávidí svého bratra, se stále znovu pokouší opanovat lidské srdce, i to mé a tvé. Musíme si dávat na sebe pozor.

(2. část)

Bůh bere v ochranu i život každého jednotlivého človíčka, každé dítě - i dosud nenarozené, každého starce, který už nemůže pracovat. Ba Bůh bere v ochranu každého člověka i před ním samým. Zakazuje sebevraždu, sáhnutí si na život v náhlém návalu deprese. Zakazuje i škodění si na zdraví špatnou životosprávou, přejídáním, kouřením, pitím, tabletami, nerozumným sportováním. Sem patří i hříchy těch, kdo pěstují potraviny pomocí jedů, přestože vědí, že tím ohrožují zdraví lidí - i malých dětí.
Patří sem i ti, kdo zabíjejí dětské duše tím, že jim dávají pohoršení svým špatným příkladem, - tím, že je při výchově nevedou k dobru, k lásce, k Bohu. O těchto Herodesích, vrazích dětských duší, vyslovil Ježíš strašlivý soud: „Takovým by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a utopit je. Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nenarodili." - Proč? Kdo špatně vychovává nebo vůbec nevychovává děti, ten má spoluvinu na všem, co ten zkažený potom napáchá. Všechny ty nářky na delikty mladistvých - to má někdo na svědomí! Někdo je tomu buď naučil, nebo zabránil, aby ti mladí byli vychováni v duchu Božího desatera, aby jejich svědomí bylo rozvíjeno v duchu Ježíšova evangelia.
Píšou se dojemné články o ochraně přírody, o bratru stromu. Je to tak dobře, opravdu je potřeba chránit přírodu před znečištěním, strom před zadušením. Ale kdo se stará, že je tu i bratr člověk! Kdo myslí na to, jestli mladé lidské stromky nehynou v blátě. Jestli se z nich nestávají duševní zakrslíci se zkamenělým srdcem.
Vidíme kolem sebe dost zřetelně, že tam, kde není při výchově vštěpováno náboženství, tam odumírá i lidská kultura, to, co se nazývá západní vzdělanost - protože ta vyrostla z živné půdy náboženství. Pochopí to všichni, co odpovídají za mládež, dřív než bude pozdě?
Bratr člověk. Tenhle pojem „vynalezl" Pán Ježíš. Máme tu co dělat s ústřední myšlenkou jeho evangelia. Bůh je tvůj Otec, proto člověk je tvůj bratr, - to jsou dvě osy, na nichž spočívá naše křesťanská existence. Vše ostatní se z toho dá odvodit.
S tímto požadavkem narazil už Pán Ježíš - hned u svých současníků. Ale Ježíš na tom trval: Jahve ze Sinaje, Bůh hromů a blesků - je tvůj Otec. Každý Samaritán, každý pohan, každý špinavý cizák je tvůj bratr. I nepřítel je tvůj bratr a máš ho milovat.
Jak to dělat? Když je někdo hodný, když z jeho tváře září Boží dobrota a láska, pak to jde snadno. Ale co když je zlý, když mu z tváře blýská zloba, zrada, darebnost, co potom? Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat - ten má právo na náš soucit, na naši starost o jeho osud. Marnotratný syn je také syn, zlý bratr je také bratr.

Když si tedy při večerní modlitbě zpytuješ svědomí - a doufám, že to děláme všichni, - jaképak křesťanství bez denní modlitby, - když si tedy večer zpytuješ svědomí, nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil. To je málo! Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil? Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co někdo udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti? Nenechal jsem se odradit uzavřenou tváří dřív, než jsem si ověřil, jestli je to z tvrdosti srdce a nebo ze zkamenělých slzí a bolavých zážitků?
Přidal jsem si své polínko, když někdo někoho kritizoval? Vzpomínám na starého pána, který se nachomýtl mezi takové kritiky, a říkával s úsměvem: „Viďte, kdyby tak všichni lidé byli tak dobří jako my, co tu jsme,  máme být - to by bylo na světě krásně!"

Jsou i jiní lidé. Také byl pokřtěný ten chlapík, který rád prohlašoval: „Odpustit druhému? Ale jo, to já odpustím, když mi někdo něco udělá. Ale napřed mu zpřerážím kosti!"
Bratří, není to snadné, milovat vždy přítele - natož potom politovat nepřítele. Kdyby se ti někdy zdálo, že nedokážeš odpustit tomu, kdo ti moc a surově ublížil, pak si vezmi bibli a čti si tam evangelium o marnotratném synovi. Slovo za slovem, pomalu, s myšlenkou, že ten marnotratný syn jsi ty!
A pak si začni říkat Otčenáš - až po ta slova ...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Tam se zastav a opakuj si to znovu, třikrát, sedmkrát, sedmasedmdesátkrát, až pod tímto hojivým balzámem tvé srdce změkne. Až budeš mít zase srdce lidské a křesťanské.

8. Jak své kázání otec Simajchl  shrnul:

Bůh je Bohem živých a ne mrtvých. Chce, abychom žili ve zdravém prostředí, chce, abychom žili ve vzájemné lásce, tím, že si navzájem sloužíme a pomáháme, že si viny odpouštíme a že pevně věříme v život, který ani smrtí nekončí.

Můžeme si tedy smysl pátého přikázání shrnout jako Boží výzvu: „Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji: Nebudeš zabíjet! Nebudeš jednat s druhými jako s konkurenty, které musíš nenávidět, které musíš předstihnout, které musíš „vyřídit", zlikvidovat.

Tak jednají ti, co se bojí, zbabělci. Ty se nemusíš bát - já, Všemohoucí, chci být tvým ochráncem. Pomáhej raději bližnímu žít, místo abys ho hubil. Můžeš s ním žít v míru a v pokoji! Raději chtěj sloužit životu, než smrti!"

9. Co si máme zapamatovat

Nebudeš zabíjet!
Největší válečný štváč je ten, kdo učí lidi nenávidět.

Bratr strom a bratr člověk. Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat.

Slunce ať nezapadne nad vaším hněvem.

 

10. Práva dětí Božích - co nemusíš a co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno pracovně předstihnout, osobně vyřídit, aby tě nepředstihli oni.

Já, tvůj Otec, chci být tvým ochráncem: Drž se mne a budeš žít beze strachu z druhých a těšit se z toho, že všichni jste jedna rodina mých dětí.