Kus Kristova těla

Při poslední večeři, kterou měl Pán Ježíš s apoštoly právě na Zelený čtvrtek, vzal chléb a řekl: To je mé tělo. Můžeme si to přeložit: To jsem já. Když přece uložím své tělo na židli, znamená to, že si tam sednu já. Pak vzal kalich s vínem a řekl: To je má krev. A víme, že člověk žije, dokud mu v těle proudí krev. Takže Pán Ježíš vlastně řekl o chlebu a vínu: To jsem já živý. Pak dodal: Vezměte a jezte a pijte. Apoštolové poslechli. Nevíme přesně, co si přitom mysleli. Viděli chléb a víno, ale slyšeli: To jsem já, to je mé tělo a krev! Dnes se můžeme se jen ptát: Čemu  věřili více: svým očím nebo svým uším? Jak  tuto záhadu vyřešit? Apoštolové přece museli věřit svým očím, vždyť ten chléb vypadal stejně jako před tím. Když si ho od Pána Ježíše brali, zjistili, že má stejnou chuť a že víno nezměnilo barvu.

Předtím však zažili se svým Pánem mimořádné chvíle, třeba když nad mrtvou dcerou Jairovou řekl: Ta dívka neumřela, ale spí. Všichni se tomu tenkrát smáli, protože už bylo všechno nachystáno na pohřeb, přesto měl pravdu on. Dívku probudil a ona vstala. Když se s ním jindy plavili po jezeře a byla hrozná bouře, řekl větru: Utiš se! a bouře přestala. Na to všechno si zřejmě vzpomněli i v té chvíli. Proto uvěřili i svým uším, a tím uvěřili svému Mistru. Bylo to pro ně jeho tělo a krev, byl to pro ně on sám a živý.

Nemohli však odmítnout, co viděli na vlastní oči. Jak si to máme dnes srovnat v hlavě my? Už od začátku křesťanství si s tím mnoho lidí lámalo hlavu. V moudrých náboženských knihách z té doby se dočteme totéž, co nás učili i na základní škole v občanském dějepisu: Ano, je to jeho Tělo pod způsobou chleba, je to jeho krev pod způsobou vína. A my je přijímáme pod jednou nebo pod obojí způsobou.

Dodnes se to opakuje v každém kostele. I my přitom vidíme chléb, ne krajíc, ale tenký plátek bílé barvy - proto někdo říká oplatek -, i my vidíme mešní víno

a cítíme jeho chuť. I my však věříme Pánu Ježíši, že je to jeho tělo  a krev, že to přichází on sám. Není to pro nás výsledek nějakého kouzla, ale věc důvěry. Když to řekl náš Pán, tak to platí, i když se o tom na vlastní oči nemůžeme přesvědčit. Je to něco posvátného a tajemného, proto mluvíme o svatém přijímání a říkáme tomu tajemství víry.