Co je církev - podle katechismu, který je sepsán podle Písma sv.

Promluvy při pěší pouti na Velehrad L.P. 2014

Obsah:  Úvod:

1. Co je Církev Ježíše Krista TK (Tomáškův katechismus)  63 + KKKC (Kompendium katechismu katolické církve) 168

2. Kdo založil Církev 64-68

3. Kdo vede Církev Ježíše Krista 69-70

4. Znaky pravé Církve Ježíše Krista 71-73

5. Církev Ježíše Krista je svatá 74-75

6. Církev Ježíše Krista je všeobecná a apoštolská 76-78, 177,178

7. Úkol Církve Ježíše Krista 79-81

8. Povinnosti k Církvi Ježíše Krista 82,83,84,171

Osnova každé kapitoly:

• A. Otázky a odpovědi z katechismu
• B. Vysvětlení:
• C. Příběh:
• D. Opakování:
• E. Úkol:
• F. Modlitba za církev a farnost:

 

Poutník si cestou zpívá. A všichni se o to snažíme. A chceme, aby se přidal každý, aby to byl společný zpěv. Kromě poutí a kostela se jinde dnes tolik nezpívá. Jen zpěv posloucháme, i když někdy z radia nebo při koncertech je to spíše křik a hluk, než něco libozvučného, jak doufám i naše písně jsou.  I názvy těch skupin, co se předvádějí jsou jakési provokující. Schválně si vyberou slovo, které dráždí. Anebo tam schválně udělají chybu. Takže máme skupinu Bumbác, Tudle nudle anebo Neřež to, i když oni nechtějí nic ani řešit ani řezat, jen do těch bubnů řežou jako diví. Je také skupina Vjetef, kde místo é s háčkem je -V-J-É a na konci F jako fialky.

Tuto skupinu blíže neznám ale vždycky si na ni vzpomenu, když se mluví o církvi, o mé matce církvi. Zdá se mi, že v tomto slově se také schválně dělají dvě pravopisné chyby a že to zní jako cyrkef. To první krátké a tvrdé y - skutečně se mluví tvrdě a odmítavě o všem, co s ní souvisí, na konci se to EF zdůrazní, i když samozřejmě každý Čech vysloví poslední Vé ve slově vždycky nedbale, skoro jako Ef.

A pak se ten dotyčný kritik skoro chlubivě přizná: Já se o duchovní věci zajímám, ale sám, já k tomu žádnou církev nechci. Názor je to zajímavý. V prvních letech života si malý človíček také neuvědomuje, že už není s matkou jedna bytost jako když ho 9 měsíců nosila pod srdcem a za něho dýchala. A na konci prvního dospívání, toho duševního, kolem těch tří let věku pak vysloví to pověstné: Já sama.

Vývoj to je, ale ještě dá mnoho práce než se dojde ke spolupráci doma: tatínek s kluky postaví ohrádku a maminka s holkami zatím udělají moc dobrý koláč.

A že se učíme pro život a ne pro školu, to je také jasné a to je to nejkrásnější co o povinné školní docházce můžeme říci. Je sice možná domácí škola v rodině, bývaly doby, kdy královští synáčkové měli svého osobního učitele, a když se princ neučil a nic neuměl, nenapomenuli ho, ale vyměnili učitele.Pak to podle toho vypadalo a někteří potentáti smutně skončili. Králové se udrželi jenom někde a víte, že v Anglii i následníci trůnu chodí do školy s ostatními a dokonce i na vojnu.

Člověk sám  nic nezmůže a neznamená. Jeho Stvořitel přece řekl, že není dobré, aby člověk byl sám. Proto je tak důležité společenství. Mraveneček v lese e těžkou kládu nese, pomozte mu kamarádi, sic ji neunese, nás učily naše maminky. Společenství věřících se nazývá církev, staroslovansky a rusky cerkov, německy Kirche a anglicky Church. Je to z řeckého Kyriaké, což znamená od Pána - od Pána Ježíše Krista. Co on v tom znamená. To nám prozradí překlad do románských jazyků: Latinsky je církev Ecclesia, francouzsky eglise, italsky chiesa a to vše zase z toho řeckého eklesia - svolání. Ano, Pán Ježíš nás svolává, jako dobrý pastýř své ovečky. Proto slovo církev může být tak měkké a milé jako domov, jako doma, jako u mámy. Nadarmo není to slovo církev ženského rodu, a mnoho moudrých mužů i žen ji nazvalo svou matkou. O ní si budeme letos číst z  katechismu kardinála Tomáška a také z nejnovějšího krátkého katechismu katolické církve. Právě k Velehradu se upínaly snahy kněze Františka Sušila, který měl heslo: Církev a vlast mají obě místo v mém srdci. Děkujeme, že naše vlast se zásluhou sv. Cyrila a Metoděje stala křesťanskou, prosíme, aby takovou zůstala a  uvažujeme o církvi a modlíme se za ni.

Letos si nejprve přečteme otázky a odpovědi z katechismu kardinála Tomáška, kde je vždy jasné zdůvodnění na základě Písma svatého. Uvidíme, že tento katechismus platí pořád, že mu léta na jasnosti a přehlednosti neubírají. Pak bude jeho vysvětlení, protože on byl dobrý katecheta, opatrný biskup a statečný kardinál. Přidáme příběh z knihy Bruno Ferrera - Hvězdy pro duši, a zopakujeme si hlavní body látky. Pak bude úkol, zadaný už tenkrát panem katechetou Tomáškem, který však je potřebné plnit i dnes. Na závěr budou dvě modlitby z kancionálu, ta první za církev celou, ta druhá za církev místní, jak se říká:za naši farnost.

Pomodlíme se teď nicejsko cařihradské vyznání víry, to delší - nedělní, s důrazem na slova o církvi. Pak se pomodlíme za církev celkově a za tu naši, místní, každý prostě za tu ve své farnosti.

Věřím v jednoho Boha .........

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

První dvě otázky a odpovědi:

TK 63. Co je Církev obecná neboli katolická?

Církev obecná neboli katolická je viditelná společnost všech pokřtěných, kteří mají pravou víru a uznávají papeže za svou viditelnou hlavu.

KKKC 168. Kdo patří do katolické církve?

Všichni lidé různým způsobem patří nebo jsou zaměřeni na katolickou jednotu Božího lidu. Plně je začleněn do katolické církve ten, kdo má Kristova Ducha a je s ní spojen pouty vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Pokřtění, kteří plně neuskutečňují tuto katolickou jednotu, jsou v jistém, i když nedokonalém společenství katolické církve.

 

Vysvětlení:

Základním omylem lidí kolem nás je, že pod slovem církev si představí tlustého mnicha nebo nějakého hodnostáře se zlatými rouchy. Náboženské redakce v televizi i v rozhlase také nejčastěji dávají přenos bohoslužeb a vždy tam nějaké ty zlaté sochy a obleky je vidět. Církev však není strážce muzea ani spolek přátel obezity anebo milovníků historických oděvů. Ona je opravdu svolání Páně, Kyriaké ekklésia. Je tam, kde se sejde pár pokřtěných, kteří si nechtějí jít po duchovních cestách na vlastní pěst ale počítají s ostatními.

Ono je to pěkné, vyrazit na Velehrad po svých, svou rychlostí, udělat si zastávku, kde chceme a hlavně nemuset pořád poslouchat ty ampliony.

Samota osvěží,  ale také tíží.

Člověk, který věří Pánu Ježíši, ví, že není na světě sám, že všichni máme jednoho Otce v nebi a že jsme tedy bratři a sestry a že si musíme pomáhat.

 

Svědčí o tom i tento příběh:

Zpěv pro holčičku:

K jedné ženě doléhal každý večer od sousedů přes tenké stěny bytu pláč maličké holčičky. Rodiče vždycky zhasli světlo a nechávali dítě usínat v pokoji samotné. V jiné místnosti se přitom dívali na televizi. Mysleli si, že to holčičce prospěje, povede to k posílení její povahy a že ji to už odmala podpoří v samostatnosti.

Holčička zoufale plakala a její pláč ženu přesvědčoval, že se to malé stvoření cítí samo a má strach.

Co dělat?

Ta paní si nebyla jista, zda by o tom měla promluvit s rodiči holčičky. Třeba by situaci ještě zhoršila. Napadlo ji, že tak jako ona slyší holčičku, holčička by mohla slyšet ji.

Rozhodla se tedy zpívat.

Každý večer, když rodiče nechali holčičku samotnou, zpívala jí něžné ukolébavky, mluvila na ni, utišovala ji a uklidňovala.

Hlas, který přicházel skrz stěnu, holčičku ukolébával, dítě přestávalo plakat a klidně usínalo. Teplo neznámého hlasu ji ochraňovalo před chladem samoty

 

Je velice zajímavé, že ty dvě se neznaly, ale pomáhaly si. Proto je v Katechismu katolické církve napsáno, že i lidé, kteří neznají všechno přesně, jsou v jistém, i když nedokonalém, společenství katolické církve.

 

Opakování:

63. Co je Církev obecná neboli katolická?

Církev obecná neboli katolická je viditelná společnost všech pokřtěných, kteří mají pravou víru a uznávají papeže za svou viditelnou hlavu.

168. Kdo patří do katolické církve?

Všichni lidé různým způsobem patří nebo jsou zaměřeni na katolickou jednotu Božího lidu. Plně je začleněn do katolické církve ten, kdo má Kristova Ducha a je s ní spojen pouty vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Pokřtění, kteří plně neuskutečňují tuto katolickou jednotu, jsou v jistém, i když nedokonalém společenství katolické církve.

 

Úkol:

Nikdy se nemodli jen sám za sebe, ale i za druhé. Prostě obojí, něco se mně povedlo a děkuji, něco je přede mnou a prosím. I druhému se něco povedlo a já poděkuji za to a za něj, i druhý potřebuje pomoc a já o ni prosím i pro něj.

 

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

Otázky a odpovědi:

64. Kdo založil Církev?

Církev založil Pán Ježíš.

65. Jak založil Pán Ježíš Církev?

Pán Ježíš založil Církev takto: 1. odevzdal apoštolům moc hlásat pravdy Boží, posvěcovat věřící a vést je k zbožnému životu; 2. ustanovil apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve a 3. slíbil, že sám zůstane její Hlavou neviditelnou.

66. Kterými slovy slíbil Pán Ježíš apoštolu Petrovi nejvyšší moc v Církvi?

Pán Ježíš slíbil apoštolu Petrovi nejvyšší moc v Církvi těmito slovy: „Ty jsi Petr (to je skála) a na té skále založím Církev svou a brány pekelné ji nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského: „Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." (Mat. 16, 18)

67. Kterými slovy ustanovil Pán Ježíš apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve?

Pán Ježíš ustanovil apoštola Petra. za viditelnou hlavu Církve těmito slovy: „Pas beránky mé!... Pas ovce mé!" (Jan 21, 15-17)

68. Kterými slovy Pán Ježíš slíbil, že zůstane neviditelnou hlavou Církve?

Pán Ježíš slíbil, že zůstane neviditelnou hlavou Církve, těmito slovy: „Já s vámi jsem po všechny dny až do konce světa."(Mat. 28, 20)

 

Vysvětlení:

Apoštolové místo Pána Ježíše

Pán Ježíš odevzdal apoštolům moc hlásat pravdy Boží, posvěcovat věřící a vést je k zbožnému životu těmito slovy: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi.

Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého! A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já s vámi jsem po všechny dny až do konce světa." (Mat. 28, 18-20)

Těmito slovy Pán Ježíš zároveň slíbil, že bude pečovat o svou Církev až do konce světa, že zůstane její hlavou neviditelnou.

Apoštol sv. Petr, první viditelná hlava Církve

Svatý apoštol Petr se původně jmenoval Šimon, syn Janův. Pán Ježíš mu dal nové jméno, aby ukázal, že mu dává nový a velký úkol, vysoký úřad. „Petr" znamená česky „skála". To mělo apoštolu Petrovi připomenout, že má být jako skála pevným základem Církve. Pán Ježíš slíbil své Církvi: „Brány pekelné ji nepřemohou." To znamená, že žádní nepřátelé nepřemohou jeho Církev. Apoštolu Petrovi slíbil Pán Ježíš: „Tobě dám klíče od království nebeského." To znamená, slíbil apoštolu Petrovi nejvyšší moc nad všemi ostatními údy Církve ve věcech spásy a také slíbil, že jej učiní svým zástupcem, neboť pán domu odevzdává klíče jen svému zástupci.

Dále řekl Pán Ježíš apoštolu Petrovi: „Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi." Slovo „svázat" znamená někoho k něčemu zavázat, něco mu nařídit. Proto svatý Petr a jeho nástupci obdrželi právo nařizovat něco, co by uznali ke spáse za vhodné nebo potřebné. Svatý Petr a jeho nástupci však také obdrželi právo „rozvazovat". To znamená, že mají právo některá církevní nařízení změnit, zrušit nebo z důležitých příčin prominout. Takovému církevnímu prominutí říkáme dispens. Přikázání Boží však zrušit nemůže nikdo, ani apoštol svatý Petr, ani jeho nástupci.

Příběh o medvídkovi nám znovu ukazuje, že člověk není sám a nesmí vidět jen sebe, že poslušnost a služba patří k životu:

Plyšový medvídek jako dárek

Míša byl plyšový medvídek. Chodidla měl z červeného sametu, dva knoflíčky místo očí a čumáček z kousku viny.

Patřil jedné holčičce, která měla své vrtochy. Jednou se s ním mazlila, jindy ho tahala za jemná látková ouška a házela ho na zem.

Jednoho krásného dne Míša uskutečnil největší rozhodnutí svého života - utekl. Využil zmatků v domě při přípravách na vánoční svátky, vyklouzl ze dveří a byl na svobodě. Odcházel, sníh mu padal na paty, šťastný jako nikdy předtím. Bylo to báječné, na každém rohu něco objevoval: stromy, ptáky, hvězdy... Míša jen kulil oči - všechno bylo neuvěřitelně krásné.

Nastal štědrý večer. Míša zaslechl rolničky a spatřil sáně tažené bílým sobem. Byly naloženy dárky zabalenými v barevných papírech.

Sob uviděl medvídka, zastavil se, velmi zdvořile ho pozdravil a vysvětlil mu, že zastupuje Ježíška, který nemůže v tomhle sněhu všechny obcházet pěšky.

Potom sob medvídkovi nabídl, aby nastoupil do saní.

A tak Míša začal objíždět města a vesnice na Ježíškových kouzelných saních. Pokládal u každého stromku  hračku nebo nějaký jiný vánoční dáreček. A jak ho to bavilo a jakou radost mu to dělalo!

Kdyby byl zůstal u té holčičky, která s ním někdy nezacházela moc dobře, nikdy by takovou noc neprožil!

„Sobe, sobe, už tady nejsou žádné dárky!"

„Och, och," zavzdychal sob.

„V chudé chýši bydlí malý nemocný kluk. Pod stromečkem žádný vánoční dáreček nenajde." Sob se na Míšu zadíval svýma krásnýma moudrýma očima.

Míša dlouze vydechl a objal pohledem krajinu, která se mu tak líbila, když ji projížděl. Pokrčil rameny, vykročil nejdříve jednou, potom druhou tlapkou, jednou, druhou, jednou, druhou, a šel udělat svůj dobrý vánoční skutek - vstoupil do chýšky, uložil se pod stromeček a čekal, až přijdou.

Z evangelia,které se čte právě o vánocích víme, že jedné noci se Bůh uložil do jeslí a čekal.

 

Opakování:

64. Kdo založil Církev?

Církev založil Pán Ježíš.

65. Jak založil Pán Ježíš Církev?

Pán Ježíš založil Církev takto: 1. odevzdal apoštolům moc hlásat pravdy Boží, posvěcovat věřící a vést je k zbožnému životu; 2. ustanovil apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve a 3. slíbil, že sám zůstane její Hlavou neviditelnou.

66. Kterými slovy slíbil Pán Ježíš apoštolu Petrovi nejvyšší moc v Církvi?

Pán Ježíš slíbil apoštolu Petrovi nejvyšší moc v Církvi těmito slovy: „Ty jsi Petr (to je skála) a na té skále založím Církev svou a brány pekelné ji nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského: „Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." (Mat. 16, 18)

67. Kterými slovy ustanovil Pán Ježíš apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve?

Pán Ježíš ustanovil apoštola Petra. za viditelnou hlavu Církve těmito slovy: „Pas beránky mé!... Pas ovce mé!" (Jan 21, 15-17)

68. Kterými slovy Pán Ježíš slíbil, že zůstane neviditelnou hlavou Církve?

Pán Ježíš slíbil, že zůstane neviditelnou hlavou Církve, těmito slovy: „Já s vámi jsem po všechny dny až do konce světa."(Mat. 28, 20)

 

Úkol:

Do svaté katolické Církve jsi byl přijat svatým křtem. Poděkuj za tu velikou milost a slib svaté Církvi věrnost: „Děkuji ti, trojjediný Bože, že jsi mne přijal do svaté katolické Církve. Jsem tomu upřímně rád(a), jen mi prosím pomáhej, abych jí zůstal(a) vždy věrný(á) a podle jejích přikázání také žil(a)."

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

Otázky a odpovědi:

69. Kdo je od smrti apoštola Petra viditelnou hlavou Církve?

Od smrti apoštola Petra je viditelnou hlavou Církve jeho nástupce, biskup města Říma, jemuž říkáme Svatý otec nebo papež.

70. Kdo jsou nástupci apoštolů?

Nástupci apoštolů jsou biskupové platně vysvěceni a s papežem sjednoceni.

 

Vysvětlení:

Apoštol svatý Petr a jeho nástupci

Svatý apoštol Petr sídlil nejprve v městě Jeruzalémě, později v Antiochii a naposledy v Římě jako první římský biskup. Za císaře Nera byl apoštol Petr přibit na kříž hlavou dolů a zemřel jako mučedník roku 67. V Římě byl také pohřben. Svátek svatého Petra (a svatého Pavla) je 29. června. Nad jeho hrobem je postaven velechrám svatého Petra. Je 187 m dlouhý, 137 m široký, 117 m vysoký a vejde se do něho asi 54.000 lidí. (Do chrámu sv. Víta v Praze se vejde asi 8.000 lidí.)

Prvním nástupcem svatého Petra byl sv. Linus, pak svatý Kletus. Třetí byl svatý Klement, po kterém je pojmenována hora, kde se setkáme. Papež František je 266. nástupcem svatého Petra. Slovo „papež" pochází z řeckého slova „pappas", to znamená otec. Papeži říkáme Svatý otec, jelikož vykonává svatý úřad a je duchovním otcem všech věřících. Na památku toho, že dostal od Pána Ježíše jakožto viditelná hlava Církve jiné jméno, Petr, dává si každý zvolený papež jiné jméno a jen tímto jménem se od té doby v dějinách označuje. Jen biskup města Říma je nástupcem svatého Petra, protože svatý Petr byl až do své smrti biskupem města Říma a zároveň viditelnou hlavou Církve. Papežským sídlem v Římě je skupina budov s velechrámem svatého Petra - zvaná Vatikán, který s okolním územím (na rozloze 44 ha) tvoří samostatný stát „Město Vatikán". Papežskému úřadu říkáme „Svatý stolec".  Ve starých listinách můžeme najít i výraz Svatá stolice, z latinského Sancta sedes, ale to už je opravdu zastaralé. Když dnes chceme pojmenovat česky sedes pro kněze, tak většinou řekneme sedadlo. Jako rádce a pomocníky má papež kardinály. Po smrti papeže mají kardinálové právo volit papeže nového. Toto právo mají jen do svých 80 let. Papež má v Církvi nejvyšší úřad učitelský, kněžský a pastýřský. Papežský prapor je barvy zlatostříbrné (žlutobílé). Dva zkřížené klíče na něm jsou znamením jeho nejvyšší moci v Církvi.

Nástupci apoštolů

Nástupci apoštolů jsou biskupové platně vysvěceni a s papežem sjednoceni. Ta část Církve, kterou dal papež pod správu biskupa, se jmenuje biskupství neboli diecéze. Přední biskup v zemi se jmenuje arcibiskup neboli metropolita. Jeho biskupství se nazývá arcibiskupství - z hlediska lidí - nebo arcidiecéze - z hlediska plochy. Biskupům pomáhají kněží svátostně vysvěceni a k vykonávání kněžského úřadu zplnomocněni a také jáhni, ať už dočasní - svobodní mladí muži, připravující se na kněžské svěcení - anebo stálí, většinou ženatí a otcové rodin. Ti musí mít víc jak 35 let.

O naši spásu pečuje duchovní správce biskupem ustanovený, kterému říkáme farář. My jsme jeho farníci, patříme k jeho farní osadě neboli k farnosti. Osada se latinsky řekne kolatura. Faráři pomáhá v duchovní správě kněz, kterému se lidově říká kaplan, přesně je to farní vikář. Máme přesně vědět, do které farnosti patříme.

Jménem biskupa dozírá na několik farností kněz k tomu od biskupa ustanovený. Na území moravskoslezském se mu říká děkan a v Čechách vikář, úplně přesně okrskový vikář. Každé děkanství nebo vikariát tvoří určitý počet farností. Máme také vědět, do které diecése a děkanství (vikariátu) patří naše farnost.

Příběh nám ukáže, že je potřeba opěrný bod, a že to někdy může být velice zajímavé:

Strom zadržel kamení

Na italském pobřeží po třech dnech neustávajícího deště a nezadržitelných přívalů vody bylo zatopeno mnoho vesnic a pozemků.

V Rocelle se během té hrozné noci u starého hradu, který se tyčí nad obývaným územím, utrhl pod valící se vodou velký kus skály.

Sunul se směrem k níže postaveným domkům. Určitě by se na ně sesul. V cestě mu však stál mohutný olivovník, pevně usazený v půdě. Odklonil pohyb balvanu z původního směru a stočil ho na zchátralou neobývanou chalupu. Balvan ji zavalil a rozbil.

Olivovník vydržel a ochránil tak nejbližší dům, obývaný jednou rodinou.

Představte si pocity obyvatel tohoto domu, když viděli, co jim hrozilo. Úlek a zároveň i vděk.

Za ranního úsvitu si mohli vskutku uvědomit, že byli zachráněni doslova zázrakem. Olivovník byl celý odřený a naštípnutý, ale jak pevně stál a odolával nárazu, zabránil zavalení tohoto obývaného domku, který stál ve směru původní dráhy sesuvu. Tak strom zachránil životy lidí bydlících v onom domě. Všichni si v tu chvíli připomněli, jak před dvěma lety, když nenadále vypukl na svahu pod hradem požár, přispěchali a zachránili olivovník před plameny.

S úžasem a vděčností si řekli: „Před dvěma roky jsme zachránili olivovník při požáru. A teď olivovník zachránil život nám!"

Mezi námi a ostatním Božím stvořením je životní vztah. Jsme tu jeden pro druhého, žijeme v úzké vzájemnosti a stálé součinnosti.

Jestliže poskytneme ochranu ostatnímu stvoření, ono ochrání nás.

 

Opakování:

69. Kdo je od smrti apoštola Petra viditelnou hlavou Církve?

Od smrti apoštola Petra je viditelnou hlavou Církve jeho nástupce, biskup města Říma, jemuž říkáme Svatý otec nebo papež.

70. Kdo jsou nástupci apoštolů?

Nástupci apoštolů jsou biskupové platně vysvěceni a s papežem sjednoceni.

 

Úkol:

Papež, biskupové a kněží pečují o to, aby Církev dobře vedli. Uvažuj, čím jim můžeš pomáhat i ty, aby Církev vždy více vzkvétala. Čím můžeš být nápomocen zvláště ve své farnosti?

 

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

Otázky a odpovědi:

71. Odkud víme, že Pán Ježíš založil jen jednu Církev?

Že Pán Ježíš založil jen jednu Církev, víme z jeho slov: „Ty jsi Petr (to je skála) a na té skále založím C í r k e v     s v o u." (Mat. 16, 18)

72. Které znaky dal Pán Ježíš své Církvi?

Pán Ježíš dal své Církvi tyto znaky: Jeho Církev je jednotná, svatá, obecná neboli katolická a apoštolská.

73. Z čeho poznáváme, že naše Církev je jednotná?

Že je naše Církev jednotná, poznáváme z toho: Na celém světě má jedno učení, jedny svátosti a jednu viditelnou hlavu.

 

Vysvětlení:

Církev Pána Ježíše je pouze jediná

Pán Ježíš řekl jasně a určitě: „Založím C í r k e v    s v o u" Kdyby řekl: „Založím církve své", pak by založených církví existovalo více. On však mluvil toliko o Církvi jediné! A jindy řekl: „Bude jeden ovčinec a jeden pastýř." (Jan 10, 16) Tak věřili i apoštolové: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest." (Efes. 4, 5)

Znaky pravé Církve Pána Ježíše

Nejedna náboženská společnost bývá nazývána „církví" a její příslušníci ji pokládají za tu Církev, kterou založil Pán Ježíš. Avšak znaky pravé Církve jsou: Církev Pána Ježíše je jednotná, svatá, obecná neboli katolická a apoštolská. Tyto všechny znaky má jedině Církev římskokatolická. Již na církevním sněmu v Cařihradě (r. 381) bylo prohlášeno: „Věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev." Toto vyznání víry (Krédo) se modlíme s knězem ve mši svaté každou neděli a o mnohých svátcích. Církev Pána Ježíše je jednotná, neboť má jedno učení, jedny svátosti a jednu viditelnou hlavu. Ostatní náboženské společnosti, které se odštěpily od Církve, nejsou jednotné ani v učení, ani ve svátostech, ani ve viditelné hlavě.

 

Příběh ukazuje, že je velice snadné začít se hádat. Právě hádky mezi věřícími vedly k rozdělení. Lepší však je se spojit.

Dva ostrovy

Uprostřed velikého oceánu byly dva ostrovy, které dělil jen úzký pruh moře.

„Já jsem daleko krásnější," prohlašoval první.

„Já jsem daleko větší," nezůstával pozadu druhý.

„Já mám delší pláž," chlubil se první.

„Já mám vyšší palmy," odbýval ho druhý.

„Na mně rostou keře s výtečnými plody," říkal první.

„Na mně hnízdí ptáci s nejkrásněji zbarveným peřím na světě," nedal se druhý.

Celé roky se takhle dohadovaly a přely. Čas ubíhal, viny oceánu bez přestání omývaly pobřeží ostrovů ve dne i v noci a na oba dva přinášely písek. Oba se každým dnem trošku rozšiřovaly. Úžina, která je oddělovala, byla stále menší. Až se nakonec jednoho dne obě pláže dotkly a byla z nich jedna jediná.

Ani jeden ze soupeřů nebyl spokojený.

„A kdo z nás dvou je teď lepší?" lamentovaly oba bývalé ostrovy.

Odpověď měl vítr, který si hrál s vinami: „Dříve jste byly dva smutné ostrůvky. Teď jste oba společně jedním nejkrásnějším ostrovem na světě."

 

Opakování:

71. Odkud víme, že Pán Ježíš založil jen jednu Církev?

Že Pán Ježíš založil jen jednu Církev, víme z jeho slov: „Ty jsi Petr (to je skála) a na té skále založím C í r k e v     s v o u." (Mat. 16, 18)

72. Které znaky dal Pán Ježíš své Církvi?

Pán Ježíš dal své Církvi tyto znaky: Jeho Církev je jednotná, svatá, obecná neboli katolická a apoštolská.

73. Z čeho poznáváme, že naše Církev je jednotná?

Že je naše Církev jednotná, poznáváme z toho: Na celém světě má jedno učení, jedny svátosti a jednu viditelnou hlavu.

 

Úkol:

Pán Ježíš se modlil při poslední večeři: „Aby všichni jedno byli jako Ty, Otče, ve mne a já v Tobě." (Jan 17, 21) Od pradávna se snažili papežové přivést všechny zbloudilé křesťany k jednotě svaté víry v pravé Církvi. Pomoz jim  vtom modlitbou za jednotu křesťanů i ty.

 

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

Otázky a odpovědi:

74. Z čeho poznáváme, že naše Církev je svatá?

Že naše Církev je svatá, poznáváme z toho: Má svaté učení, prostředky k svatému životu a mnoho svatých, které Bůh oslavil zázraky.

75. Čím se hlavně vyznačuje svatost učedníků Páně?

Svatost učedníků Páně se hlavně vyznačuje vzájemnou láskou podle příkazu Pána Ježíše: „Přikázání nové vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás... Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13, 34-35)

 

Vysvětlení:

Církev Pána Ježíše Krista je svatá

Každý člen Církve může a má být svatým. Již zde na zemi je svatým každý, kdo žije v milosti posvěcující. Ale o takových svatých, kteří ještě nezemřeli, obyčejně nemluvíme jako o svatých. Mluvíme-li o svatých, mluvíme zpravidla o těch svatých, kteří jsou již v nebi a které ctíme a vzýváme. Lidi, kteří zde na zemi vynikali svatostí života a na jejichž přímluvu se stal zázrak, prohlašuje Církev obyčejně veřejně za blahoslaveného. Když se na přímluvu někoho stal zázrak další, takového prohlašuje Církev za svatého. To jsou ovšem jen ti nejslavnější svatí. Ale kromě těch je v nebi ještě mnoho miliónů svatých, o kterých ví jedině Bůh. Naše Církev má tedy svaté, které Bůh oslavil zázraky.

 

Příběh nám ukáže, že každý nemusí být vždy první a ve všem jednička, protože mistr dokáže použít všechno - i zbytky, a Pán Ježíš je Mistr s velkým eM. Jen mu být po ruce:

Ze zbytků krásná vitráž

Ta katedrála měla nádherné vitráže. Jedna z nich obzvlášť přitahovala pozornost svou krásou a hrou světel. Vznikla takhle.

Na stavbu katedrály najal stavitel nejlepší řemeslníky a ti pracovali v dílnách uvnitř staveniště.

Jednou ráno přišel za stavitelem mladý cizinec, který si nesl na řemeni řemeslnické nářadí.

„Mám dělníky i sochaře, kteří tu už pracují," řekl stavitel nevrle a neomaleně ukázal cizinci dveře.

„Nepřišel jsem žádat o práci s kameny," opáčil neznámý, „ale rád bych udělal vitráž - nezávazně a bez jakýchkoli vašich nákladů, jen  na zkoušku."

Stavitel souhlasil a vyhradil mladíkovi starou opuštěnou boudu vedle místa, kde se hromadil odpad ze stavby.

V následujících měsících si cizince nikdo nevšímal. Mladík tiše a neúnavně pracoval ve své boudě.

A nastal den, kdy vynesl ven své tajemné dílo. Byla to neuvěřitelně oslnivá okenní vitráž svítící barvami, taková, jakou předtím nikdo nikdy neviděl. Bezpochyby daleko úchvatnější než všechny ostatní vitráže v katedrále.

Věhlas podivuhodného chrámového okna se šířil a lidé zblízka i zdaleka přicházeli, aby ho zhlédli. Všichni ho obdivovali.

„Kde jsi vzal všechny ty úžasné kousky skla, které se tak třpytí a světélkují?" tázali se vzrušeně překvapení řemeslničtí mistři.

A cizinec odpověděl: „No, nacházel jsem úlomky tu i onde, všude, kde pracovali dělníci. Tuhle vitráž jsem udělal z kusů, které byly pro ostatní nepotřebné a vyhodili je."

-

Vždycky, když cítíš zklamání ze své životní situace, vzpomeň si na malého Leonarda.

Leonardo se účastnil zkoušek na školní divadelní představení. Moc chtěl, aby v něm mohl vystoupit, ale jeho maminka se obávala, že ho k účinkování nevyberou.

V den, kdy se oznamovalo, kdo byl vybrán, pro něj přišla do školy. Leonardo vyběhl ze dveří s očima zářícíma pýchou a nadšením.

„Hádej, mami," zakřičel a další slova, která vyřkl, mohou být dobrým ponaučením pro všechny: „Vybrali mě, abych tleskal."

Z Božího stvoření nejsme totiž nikdy vyloučeni

 

Opakování:

74. Z čeho poznáváme, že naše Církev je svatá?

Že naše Církev je svatá, poznáváme z toho: Má svaté učení, prostředky k svatému životu a mnoho svatých, které Bůh oslavil zázraky.

75. Čím se hlavně vyznačuje svatost učedníků Páně?

Svatost učedníků Páně se hlavně vyznačuje vzájemnou láskou podle příkazu Pána Ježíše: „Přikázání nové vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás... Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13, 34-35)

 

Úkol:

Pán Ježíš vyprávěl jednou podobenství o koukolu mezi pšenicí. (Mat. 13, 25.) Koukol se ukázal hned mezi dvanácti apoštoly a mezi prvními věřícími v Jeruzalémě. (Skut. 5, 2.) Podobně byli a jsou v Církvi někteří členové nehodní, protože nežijí podle toho, čemu Církev učí, co k posvěcení života nabízí a co přikazuje. Každý z nás kéž se podobá vždy pšenici a nikdy koukolu, Bůh napomíná v Písmu svatém: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý." (Lv. 11, 44.) K tomuto cíli  máme mířit a neodbočovat ke koukolu. A to je úkol na každý den a na celý život.

 

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

Otázky a odpovědi:

76. Z čeho poznáváme, že naše Církev je obecná neboli katolická?

Že naše Církev je obecná neboli katolická poznáváme z toho, že Pán Ježíš ji založil pro všechny národy a doby, až do skonání světa.

77. Z čeho poznáváme, že naše Církev je apoštolská?

Že je naše Církev apoštolská, poznáváme z toho, že její představení jsou nástupci apoštolů a také její učení a svátosti jsou z doby apoštolů.

78. Kdo je údem Církve katolické?

Údem katolické Církve je každý pokřtěný, který se od ní dobrovolně neodloučil ani z ní nebyl vyloučen.

 

Vysvětlení:

Církev Pána Ježíše je obecná neboli katolická

Církev je obecná neboli katolická, to je všeobecná, neboť ji Pán Ježíš založil pro všechny národy a doby až do skonání světa. Někdy také říkáme univerzální, je to jiné slovo pro stejný obsah, universum je vlastně název pro vesmír. Proto poručil apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy..." (Mat. 28, 19) Národní „církev" proto nemůže být Církví Kristovou. Národní a jiné „církve" nejsou všeobecné, poněvadž vznikly až později po Kristu a nejsou ani schopny se rozšířit mezi všechny národy. Protože Církev katolická je všeobecná, posílá své kněze-misionáře do všech zemí a ke všem národům.

Církev Pána Ježíše je apoštolská

Pro svou Církev vyvolil, vysvětil a ustanovil Pán Ježíš apoštoly v čele se svatým Petrem. Apoštolové vysvětili za své nástupce biskupy. Ti působili pod vedením nástupce svatého Petra. Nástupcové těch biskupů vysvětili dnešní biskupy Církve katolické. Každý z nich je tedy platně, to je apoštolsky vysvěcen, když byl před tím od papeže, nástupce apoštola svatého Petra, nejprve jmenován. Římský papež a biskupové takto vysvěceni a s papežem sjednoceni jsou tedy řádnými nástupci apoštolů.

Zopakujeme dnešní třetí bod:

78. Kdo je údem Církve katolické?

Údem katolické Církve je každý pokřtěný, který se od ní dobrovolně neodloučil ani z ní nebyl vyloučen.

Údy Církve

Církev Kristova není pouhý spolek, do kterého se přihlašujeme jen jako členové. Církev Kristova je jeho tajemné Tělo a my jako členové Církve jsme údy tohoto tajemného Těla. Říkáme tajemné neboli mystické tělo, protože tajemství se latinsky řekne mystérium. Církev nemá vnější podobu Kristova těla, ale právě tu tajemnou. Ne však jen symbolickou. Vlajka s modrým klínem je symbolem všech Čechů z Čech, Moravy i Slezska, ale vlajka není tajemnou podobou České republiky, jen jejím symbolem. Církev je však tajemným tělem, jak víme od svatého Pavla: „Jako totiž v jednom těle máme mnoho údů, ale všechny údy nemají stejnou službu, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu..." (Řím. 12, 4-5)

 

Slovo údy nám může připadat starodávné, i když jsme pořád rádi, že naše údy tedy horní i dolní končetiny nám slouží, proto si ještě poslechněme, jak to vyjádřil krátký katechismus katolické církve sepsaný začátkem 21. století:

177. Kdo to jsou věřící?

Věřící jsou ti, kteří jsou začleněni do Krista křtem, a stali se Božím lidem. Stali se jím vlastním způsobem účastnými kněžského, prorockého a královského poslání Krista, jsou povoláni uskutečňovat poslání, které Bůh svěřil církvi. Mezi nimi existuje pravá rovnost v jejich důstojnosti Božích dětí.

178. Jak je utvořen Boží lid?

V církvi jsou skrze božské ustanovení posvěcení služebníci, kteří dostali svátost kněžství a tvoří církevní hierarchii. Ostatní jsou nazýváni laikové. Z obou pak pocházejí věřící, kteří se zasvěcují zvláštním způsobem Bohu sliby evangelijních rad

 

Příběh k tomu, co jsme už mnohokrát slyšeli o svatbě, že ti dva vytvářejí jednu bytost, že jsou tedy údy jednoho těla. Je to složité na poslouchání, v životě pak je to  ještě složitější, ale pan profesor to dokázal:

Profesor dal přednost své nemocné ženě

Jeden profesor si velmi přál stát se rektorem univerzity, na které už mnoho let přednášel. Dnem i nocí se věnoval svému oboru, vypracovával obsáhlé studie, účastnil se aktivně konferencí a publikoval odborné knihy.

Jednou se konečně jeho sen splnil. Byl jmenován rektorem. Ujal se úřadu a začal s rozhodností plnit úkoly a povinnosti spojené s touto funkcí. Tisk i studenti přijali jeho jmenování s povděkem. Ale po několika měsících se k údivu všech rozhodl odstoupit.

Důvod byl prostý: vzdal se úřadu rektora, aby mohl věnovat veškerý čas své manželce.

U jeho manželky byly zjištěny symptomy Alzheimerovy choroby. Nemoc postupovala neobvykle rychle a po několika měsících už byly důsledky onemocnění dramatické: nejenže si nevzpomínala  téměř  na nic, co spolu za celá léta života prožili, ale dokonce svého muže ani nepoznávala. Neuvědomovala si už, že je jejím manželem.

Prakticky všichni mu říkali, že toto jeho rozhodnutí nemá smysl. O jeho nemocnou manželku se přece může starat kdokoli - ona už svého manžela ani nepozná, když vejde do jejího pokoje, aby jí pomohl; má ho za kohokoli jiného. Naproti tomu ne všichni mohou dobře zastávat jeho úřad, pro který se tolik obětoval a prokázal v této funkci takové nasazení.

On odpovídal jednoduše: „Je pravda, že moje manželka už neví, kdo jsem. Ale já vím, kdo je ona. Vidím v ní stále svou úžasnou ženu, se kterou jsme se vzali před mnoha lety. A je tu ještě jedna věc, důležitější než povolání. Je to slib. Slíbil jsem, že jí zůstanu po boku, dokud nás smrt nerozdělí."Zákon priorit nelze obejít.

Co je nejdůležitější věcí v tvém životě?

 

Opakování:

76. Z čeho poznáváme, že naše Církev je obecná neboli katolická?

Že naše Církev je obecná neboli katolická poznáváme z toho, že Pán Ježíš ji založil pro všechny národy a doby, až do skonání světa.

77. Z čeho poznáváme, že naše Církev je apoštolská?

Že je naše Církev apoštolská, poznáváme z toho, že její představení jsou nástupci apoštolů a také její učení a svátosti jsou z doby apoštolů.

78. Kdo je údem Církve katolické?

Údem katolické Církve je každý pokřtěný, který se od ní dobrovolně neodloučil ani z ní nebyl vyloučen.

 

Úkol:

Často přemýšlej o tom, že nejsi pouhým členem Církve jako nějakého spolku, nýbrž údem tajemného (mystického) těla Kristova. Vždyť Církev je jeho tajemné tělo a my katoličtí křesťané jeho údy. Podle toho se také chovej k ostatním údům Církve vždy s dobrotivou a obětavou láskou, která se projevuje zvláště tím, že se jeden za druhého modlí a jeden druhému, pokud možno, ochotně pomáhá.

 

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

Otázky a odpovědi:

79. K čemu založil Pán Ježíš Církev?

Pán Ježíš založil Církev, aby místo něho učila pravdám Božím, posvěcovala věřící a vedla je k zbožnému životu.

80. Může se Církev v učení o víře a mravech mýlit?

V učení o víře a mravech se Církev mýlit nemůže, poněvadž jí Pán Ježíš udělil dar neomylnosti.

81. Komu přísluší v Církvi dar neomylnosti?

Dar neomylnosti přísluší v Církvi papeži, když ohlašuje, buď sám anebo spolu s biskupy, pro celou Církev závazné rozhodnutí ve věcech víry a mravů.

 

Vysvětlení:

V čem spočívá dar neomylnosti?

Dobře rozeznávej! Papež není neomylný ve svém světském vědění, ani když se vyslovuje o některé náboženské pravdě soukromě. Je neomylný jen tehdy, když slavnostně jako nejvyšší učitel a pastýř pro celou Církev závazně a jednou provždy rozhoduje, v kterou pravdu máme věřit nebo co máme konat pro svou spásu. V tu chvíli ho chrání Duch svatý od omylu. Taktéž neomylně rozhoduje o víře a mravech obecný církevní sněm, (koncil) papežem svolaný a potvrzený.

Neomylný neznamená bezhříšný. Pán Ježíš neslíbil ani svatému Petrovi, ani jeho nástupcům bezhříšnost. Církev „je sloup a základ pravdy". (1. Tim. 3, 15) Tak se věřilo v Církvi od počátku. „Řím promluvil, spor ukončil." Latinsky je to: ROMA LOCUTA, CAUSA FINITA. Napsal to sv. Augustin, který zemřel r. 430. Na vatikánském církevním sněmu r. 1870 byla neomylnost Církve prohlášena výslovně za článek víry.

Odkud víme, že Pán Ježíš udělil Církvi dar neomylnosti

Že Pán Ježíš udělil Církvi dar neomylnosti, víme z jeho slov, jimiž přislíbil Církvi svou ustavičnou pomoc a pomoc Ducha Svatého Svou ustavičnou pomoc Církvi slíbil Pán Ježíš těmito slovy: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa." (Mat. 28, 20) To znamená, že skrze Církev učí sám Pán Ježíš a ten se mýlit nemůže. Apoštolu svatému Petrovi slíbil: „Já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nepřestala, a ty jednou po svém obrácení posiluj bratry své." (Luk. 22, 32) Toto zaslíbení platí i pro nástupce svatého Petra, římského papeže. Ustavičnou pomoc Ducha Svatého slíbil Pán Ježíš Církvi těmito slovy: „Já budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky - Ducha pravdy." (Jan 14, 16)

 

Příběh nám dost napoví o dětech, které považují své rodiče za odborníky ve všem: „Naše maminka vaří nejlépe ze všech. Náš tatínek je nejsilnější." Když dospívají, začnou o tom trochu pochybovat, ale každý po celý život těžíme z toho, co nás doma naučili, k čemu ho doma vedli.

Volali na ni Mae

Byla jedna žena, které všichni říkali Mae. Byla moc důležitá a všichni, pro které pracovala, po ní něco chtěli.

A ona opravdu plnila jejich přání.

Žila v jedné rodině. Táta volal z obývacího pokoje: „Mae, Mae, nemůžu najít ponožky!" Ona běžela a našla mu je.

Její starší dcera si stěžovala: „Mae, ztratila jsem knoflík od modré vesty. Přišij mi ho, prosím, nebo přijdu pozdě do školy." A Mae knoflík přišila.

Mae bez reptání plnila všechny příkazy, které dostávala, pomáhala tátovi s domácností, stlala postele, utírala prach a vařila.

Když se děti vracely ze školy, vítala je přes únavu s úsměvem, uvařila oběd a pomáhala jim s úkoly.

Mae dělala všem, co jim viděla na očích, a všichni ji měli moc rádi. Rodina byla přesvědčena, že na světě není nikoho, kdo by se jí vyrovnal. Ještě úžasnější ale bylo, že každá rodina měla svou Mae! A v každé rodině si mysleli, že na světě není ženy, která by se jí vyrovnala.

A to proto, že v portugalštině Mae znamená matka.

-

„Tatínek pracuje v úřadě a dostává za to plat. Maminka pracuje v domácnosti zdarma. Protože takový je život."

Církev je naše matka

 

Opakování:

79. K čemu založil Pán Ježíš Církev?

Pán Ježíš založil Církev, aby místo něho učila pravdám Božím, posvěcovala věřící a vedla je k zbožnému životu.

80. Může se Církev v učení o víře a mravech mýlit?

V učení o víře a mravech se Církev mýlit nemůže, poněvadž jí Pán Ježíš udělil dar neomylnosti.

81. Komu přísluší v Církvi dar neomylnosti?

Dar neomylnosti přísluší v Církvi papeži, když ohlašuje, buď sám anebo spolu s biskupy, pro celou Církev závazné rozhodnutí ve věcech víry a mravů.

 

Úkol:

Raduj se z toho, že jsi údem katolické Církve, kterou založil Pán Ježíš na nerozborné skále - na jejím neomylném učitelském úřadě. Hrdě se k ní hlas nejen svým jménem, svým slovem ale i celým svým životem. Se svatým apoštolem Pavlem si můžeš klidně říci: „Vím, komu jsem uvěřil a jsem přesvědčen!" (2. Tim. 1, 12)

 

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.

 

Otázky a odpovědi:

82. Které povinnosti máme k Církvi katolické?

K Církvi katolické máme tyto povinnosti: Máme k ní náležet, ji milovat, věřit čemu učí, konat co přikazuje a také ji šířit a hájit.

83. Může být spasen, kdo není v Církvi katolické vlastní vinou?

Kdo není v Církvi katolické vlastní vinou, těžce hřeší, a proto nemůže být spasen.

84. Může být spasen, kdo není v Církvi katolické bez vlastní viny?

Kdo není v Církvi katolické bez vlastní viny, může být spasen, když hledá upřímně pravdu, plní svědomitě Boží vůli a je posvěcen milostí Boží.

 

Vysvětlení:

Církev katolická je samospasitelná

Slovo „samospasitelná" neznamená: Bude zaručeně spasen každý, kdo náleží do Církve katolické, anebo zavržen, kdo žije mimo ní. Slovo „samospasitelná" znamená: Nemůže být spasen, kdo se v Církvi nenalézá vlastní vinou. Tak je třeba rozumět větám: „Nemůže Boha mít za Otce, kdo by neměl Církev za matku." (svatý Cyprián, biskup-mučedník, zemřel roku 258) „Kdo se odlučuje od Církve, odlučuje se od Krista." (IV. lateránský sněm, r. 1215)

Kdo může být spasen mimo Církev katolickou?

Mimo katolickou Církev může být spasen ten, kdo žije mimo ní bez vlastní viny, hledá však upřímně pravdu, plní svědomitě vůli Boží, jak ji poznává a je posvěcen milostí Boží. Tak může být spasen jinověrec, ano i člověk nepokřtěný. Hřích dědičný může mu být odpuštěn křtem krve nebo křtem touhy (čl. 40). Těžký osobní hřích může být někomu odpuštěn dokonalou lítostí (to je lítostí z lásky k Pánu Bohu). V těchto případech však často chybí mnoho prostředků, jimiž lze dojít spásy snáze a jistěji.

 

Poslechněme si ještě jak to vysvětluje nejnovější katechismus, abychom si uvědomili a ocenili stálost církevního učení:

171. Co znamená tvrzení: „Mimo církev není spásy"?

To znamená, že každá spása pochází od Krista-Hlavy skrze církev, která je jeho tělem. Proto nemohou být spaseni ti, kteří, znajíce církev jako založenou Kristem a nutnou ke spáse, do ní nevstoupí a nevytrvají v ní. Zároveň díky Kristu a jeho církvi mohou dosáhnout věčné spásy ti, kteří bez své viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, ale upřímně hledají Boha a plní pod vlivem milostí jeho vůli, poznávanou skrze příkazy svědomí.

 

Příběh o tom, jak lidé potřebují druhého a že to není na obtíž, ale přesně naopak. Sami opravdu nezvládneme nic, potřebujeme církev. Ta také nevznikla sama od sebe, protože je tajemným Tělem Ježíše Krista:

Rada motýla: Všichni tě potřebují

Nejraději chodila Helenka do lesa. Byla to milá dívenka, která ráda pozorovala svět kolem sebe. Jejím oblíbeným místem byl lesík nedaleko vesnice uprostřed polí a luk.

Jednou tam uviděla motýla uvězněného mezi šlahouny ostružinového keře. Velmi pečlivě a pozorně, aby motýlovi nepoškodila jeho nádherná křídla, uvolnila spletené šlahouny a motýla osvobodila.

Motýl vylétl do výšky, kousek se vzdálil a pak najednou promluvil. Helenka zůstala stát s otevřenou pusou, protože až do této chvíle o něčem takovém četla jen v knížkách pro děti.

„Abych ti poděkoval za tvou dobrotu, pozornost a jem­nost," řekl motýl, „splním ti tvé největší přání." Bylo to přesně tak, jak se to říká v pohádkách.

Holčička chvíli přemýšlela a pak vydechla: „Chtěla bych být šťastná."

Motýl se k ní přiblížil a něco jí pošeptal do ucha. Potom zmizel.

Helenka dospěla, z dívenky se stala žena a nikdo v celém okolí nebyl šťastnější než ona. Když se jí ptali na tajemství její stálé radosti, jen se usmála a pronesla: „Řídím se radou jednoho dobrého motýla."

Míjely roky, Helenka zestárla, ale příjemnější a šťastnější starou paní byste nepotkali. Sousedé i její vnoučata, která už dorůstala, se obávali, že by s ní její neuvěřitelné tajemství mohlo odejít na věčnost.

Prozraď nám, co ti řekl motýl," přemlouvali ji.

Jednou konečně ta báječná stařenka s úsměvem řekla: „Motýl mi prozradil, že všichni, i kdyby to nedávali najevo, mě potřebují!"

 

Opakování:

82. Které povinnosti máme k Církvi katolické?

K Církvi katolické máme tyto povinnosti: Máme k ní náležet, ji milovat, věřit čemu učí, konat co přikazuje a také ji šířit a hájit.

83. Může být spasen, kdo není v Církvi katolické vlastní vinou?

Kdo není v Církvi katolické vlastní vinou, těžce hřeší, a proto nemůže být spasen.

84. Může být spasen, kdo není v Církvi katolické bez vlastní viny?

Kdo není v Církvi katolické bez vlastní viny, může být spasen, když hledá upřímně pravdu, plní svědomitě Boží vůli a je posvěcen milostí Boží.

 

Úkol:

Je povinnosti naší lásky k bližnímu, abychom jiným pomáhali ke vstupu do katolické Církve. Máme se proto k nim chovat snášenlivě a zdržovat se všeho, co by je právem zarmucovalo, uráželo a tím více odpuzovalo. Zvláště se pak máme za ně mnoho modlit, obětovat mše svaté, sv. přijímání a přinášet za ně různé oběti, abychom jim vyprosili milost pravé víry.

 

Modlitba za církev a farnost:

Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky. Amen.