Velikonoce, vánoce, rodina, rodiště

Velikonoce

I kdybys šel na světa kraj, rodnou obec máš jen jednu. Dnes musíme dodat, že jsme se sice  většinou narodili v nějakém městě v porodnici, ale za rodnou obec považujeme každý tu svou, ve které jsme vyrůstali.

Ze svého dětství asi nejvíc vzpomínáme na Vánoce,  narozeniny Pána Ježíše. Na ty svoje  narozeniny dostává dárky (skoro) každý z nás,  na ty jeho (skoro) všichni. A radost je na obou stranách, u dárce i obdarovaného.

Velikonoce jsou svátky trochu jiné. Kritikové řeknou, že vznikly u Židů a vyjadřovaly radost z přicházejícího jara. Mají pravdu, ale je to jen kostra celé události. K ní přistupuje vysvobození izraelského  národa z otroctví. Jejich Veliká noc nastala, když mohli vyjít na svobodu, když je jejich egyptští otrokáři museli pustit a oni mohli zamířit do své původní vlasti, do zaslíbené země.

Na tuto noc vzpomínali každý rok a jak píše Bible ve Starém zákoně, velikonoční svátky prožívali v rodině stejně důvěrně a vroucně jako my prožíváme ty vánoční. Místo koled zpívali žalmy, místo ryby měli beránka, ale celá rodina byla pohromadě, když jich bylo málo pozvali sousedy, aby z beránka žádné zbytky nepřišly nazmar (zbytky nejedlé jako kopýtka  a střeva spálili v ohni). K beránkovi měli nekvašený chléb a zeleninu a pili víno s vodou.

V tomto ovzduší se Pán Ježíš, sám svobodný, sešel se svými 12 apoštoly, svou novou rodinou. To je ta známá Poslední večeře. Všichni už tušili, že se chýlí k smutným věcem. Ačkoli on kudy chodil, dobře činil, uzdravoval a pomáhal, zlí lidé se na něj chystali.

Proto při večeři řekl, že bude zabit  a vzal chléb a víno, a všechno ukázal, a pak přikázal, aby to tak dělali na jeho památku, až se to stane. Odborně říkáme, že ustanovil křesťanskou bohoslužbu - večeři Páně, mši svatou.

Velikonoce jsou tedy výročím 1. mše svaté. To bylo na Zelený čtvrtek.

Druhý den - na Velký pátek - ho ukřižovali. Proto je tento pátek den vážný a  je na něj vyhlášen přísný půst, proto na v některých obcích místo veselého zvonění zní ponuré hrkání.

Zlo však zvítězilo jen zdánlivě, jen dočasně. Ježíš to nakonec vyhrál a slavně vstal zmrtvých, třetího dne, jak sám řekl. Proto je v noci z  Bílé soboty na neděli slavná bohoslužba se světly a zpěvy na podtržení té velikonoční radosti. Ta dává ráz celým svátkům. A vrcholí v neděli na Hod Boží velikonoční, kdy každého potěší napečení velikonoční beránci, kraslice, zdobené větvičky, kytice  a podobně. V jejich doznění se pak kluci vydávají na  pomlázku, což sice nemusí být radostí pro každého, přesněji pro každou, ale když se to vezme s citem, snad to ujde.

Rodná obec je dána, dětství nám připomenou Vánoce. Čas však letí neúprosně dál a nikdo ho nezastaví. A člověk na rozdíl od koně, který je jen jednou hříbětem, se ve stáří stává podruhé dítětem a to už není tak radostné jak to první dětství v minulosti. Velikonoce však upozorňují na budoucnost, na to lepší před námi, protože v Bibli v Novém Zákoně je psáno, že s Ježíšem máme být jednou vzkříšeni i my. Chápeme pak lépe složité nápisy  na pomnících  našich věřících předků, kde u staršího data bylo napsáno: narozen ke smrti a u druhého: zemřel k životu.

A můžeme si pak s nimi zopakovat jejich moudrost, že jsme na světě jako na výletě (ať je co nejdelší a nejpříjemnější!), který jednou skončí. Máme se z něj však kam vrátit (čeká nás Otec, jenž je  na nebesích). To je cíl všech našich cest. Ať jsou dlouhé nebo krátké, přímé nebo křivolaké, ať se tam sejdem.

Jan Peňáz