Tři třetiny (úvahy stěhovací a předstěhovací ) - III. část: Děti ani otce si nevybíráme

(třetí část i třetí třetina jsou vždy velice důležité)

Jeden anglický satirik napsal, že muž si vybírá ženu podobně jako si jablko vybírá zahradníka.
Nechme však hrdé ostrovany a uznejme, že je pěkné, když v evropské křesťanské kultuře se muž a žena společně, rovnoprávně a svobodně rozhodují pro společný život a pak si před Bohem dobrovolně slíbí, že se nikdy neopustí a ponesou spolu všechno dobré a zlé až do smrti. Tento závazek s pomocí Boží po celý život plní. To platí o manželích. I kněží dávají při svěcení své celoživotní závazky.
Děti si však nevybíráme, ani děti si nevybírají své rodiče, ani matku, ani otce!
Platí to i pro otce duchovní a jejich duchovní děti. Právě dnes je to 18 let od mé první mše svaté u sv. Mikuláše a stejně tak dlouho mi ve Velkém Meziříčí s velkou úctou říkáte: Pane děkane. S velkou pokorou snad mohu říci, že jsem se snažil být vaším duchovním otcem. Mohu si to vlastně jen myslet, posoudit to skutečně mohou jen druzí, a hlavně ten Jediný, který je na nebesích.
Z jeho vůle mám od září být duchovním otcem farníkům ve Křtinách, oni mají být mými duchovními dětmi. Nevybíral jsem si nikdy ani místo působení ani čas odchodu. Beru to jako řízení Boží, i když listina o přeložení bude podepsána lidskou rukou a bude datována k 1. srpnu. (To vše s pochopitelným dodatkem: Dá-li Pán Bůh a budeme živí a zdraví.)
Z Boží vůle má nastoupit ve Velkém Meziříčí a okolí nový duchovní otec. Je o rok mladší, než jsem byl já při svém nástupu, v kněžské službě je o rok déle, než jsem byl tenkrát já, z toho 3 roky působil v rodném Polsku a 10 let u nás. Přijal pozvání našich biskupů, kteří prosili mladé polské kněze a bohoslovce o výpomoc. V naší diecézi začínal jako kaplan v Moutnicích, kde jsem byl kdysi i já. Jeho křestní jméno je Lukáš, psáno Lukasz. Příjmení nového duchovního otce je Szendzielorz a je doktorem teologie. Působí v Blučině, má na starosti ještě dvě velké venkovské farnosti a je místoděkanem modřickým.
Zvykat si není nikdy jednoduché, ani pro mě, ačkoli Křtiny znám už dlouho. Otec Tomáš nás vždycky přijal s otevřeným srdcem, ať jsem přišel jako kaplan s ministranty anebo později přijel či přišel s poutníky. Ti velehradští nikdy nezapomenou, jak se nám věnoval a pak nás pěšky doprovázel. Vždy jsem ho obdivoval za všechno, co dokázal po stránce stavební i poutnické.
Tím těžší je zvykat si na novou zemi, novou řeč, novou výslovnost. Proto můžeme brát změny jako projev důvěry v naše farnosti, protože i pro ně to bude určitá zátěž. Řekněme si však upřímně: Kdo to má dnes lehké?
Proto jen s pomocí Boží můžeme dál. A také musíme prosit: Maria, pomoz ...

Nechci se podepsat jako váš bývalý farář nebo děkan, ale jako
VÁŠ V KRISTU SLUŽEBNÍK JAN