Právo na štěstí
15.01.2014 - úvahy
Pavel Janošík, evangelický farář ve Velkém meziříčí
O filozofii se říká, že začíná údivem: jen hloupý člověk nevidí, že svět, život a štěstí nejsou vůbec nic samozřejmého. Proč je vůbec něco a ne nic? - tak zní ta nejstarší filozofická otázka.
Náboženství je méně teoretické, zato o trochu hlubší. Neptá se proč, ale uvědomuje si, že všechno to, na čem nám v životě nejvíc záleží, nám jaksi samo padá do klína. Život, zdraví, štěstí, rodina, přátelé - to všechno si nemůžeme koupit ani nijak zasloužit, ale dostáváme to jako dar.
Jádrem náboženství je tedy snaha dát nějak najevo, že zázrak světa a života nepokládám za samozřejmost, že vím, že jsem ho dostal bez vlastního přičinění, že o něj musím nějak pečovat a být za něj vděčný.
V nezralé, nedospělé podobě náboženství převládá strach. Takovému náboženství dala již před staletími těžkou ránu věda.
Člověče, bojíš se hromu? Postav si hromosvod a máš vystaráno. Žádných bohů se už bát nemusíš a žádné už taky nepotřebuješ. Krize a ústup křesťanství v Evropě svědčí i o tom, že tu v příliš zralé podobě nebylo.
Neztrácí se s ním však i ta zralejší stránka náboženství - péče o život a vděčnost za něj? Je pro nás život zázrak a dar nebo se nám postupně stal něčím bezpečným, pohodlným a až téměř samozřejmým?
V jakém smyslu vlastně máme či nemáme na život a štěstí právo?
Pro přemýšlení nad tímto tématem připojím ještě dva citáty: „Štěstí nepochází ze svobody, ale z přijetí úkolu." (A. Gide) „Štěstí je odměna těch, kdo je nehledali." (E. Chartier)
Pavel Janošík
Komentáře:
Právo jít za svým štěstím. | - 18.1.2014
Nepřibylo nám právo na štěstí, ale právo brát se o štestí (neboli "Pursuit of Happiness" z Deklarace nezávislosti USA z r. 1776). Je v tom podstatnej rozdíl, asi jako mezi právem na zdraví a právem na zdravotnickou starostlivost. Nebo mezi právem na vzdělání a právem na vzdělávání. Právo na to první z těch dvojic (štestí, zdraví, vzdělání) nám nikdo nemůže dát.