Pěkné ale naše
11.10.2008 - úvahy
Važme si svých tradic, českých a moravských a křesťanských, dejme pozor na různé "moderní" zvyky
Před rokem mně krátce navštívili Francouzi. Jeli také do Slavkova, kde se modlili za své padlé krajany a také za mír pro celou Evropu. Stavili se samozřejmě v Praze i Bratislavě.
Hlavním cílem však byl Velehrad, jeden z duchovních středů Evropy a Betlém Slovanů, protože tam začala naše víra, kultura i vzdělanost. Tam jsou i kořeny slovanské poloviny Evropy. To všechno si uvědomují a proto tam chtěli postavit kapličku s Pražským Jezulátkem. Podařilo se to a stali jsme se třetí evropskou zemí, kde taková kaplička stojí.
Když se připravovalo její žehnání, vedoucí mě několikrát prosil, abych sehnal dva mladé lidi v kroji. Říkali si, že bude pěkné, když oni ponesou kytici, která se potom ke kapličce položí. Já jsem si však myslel: „Nevím, jestli u nás v říjnu a ve všední den někoho v kroji seženu" a odpovídal jim vyhýbavě. On přesto pořád naléhal, až mu jeho žena potichu říkala: „Už toho nech, vždyť vidíš, že dělá, že tě neslyší.
Když jsme přijeli na Velehrad, už tam bylo čekalo plno místních lidí. Mezi nimi maminka a teta jedné řeholní sestry, obě v krásných slováckých krojích. Francouzi mně hned za nimi poslali, rychle jsem se domluvili a kytici skutečně přinášela „děvčata" v krojích, přiměřených té zimě, která tenkrát byla.
Pak mně Francouzi řekli dvě věty: První radostnou: „Boží prozřetelnost to tak zařídila, že při žehnání kroje byly. Musíme poděkovat." Druhou - varovnou - si však pamatuji dodnes: „To, že jsou u vás kroje, to je velice cenná věc, musíte si toho považovat. A svých tradic se nesmíte vzdávat, jinak se v té Evropě rozplynete a zmizíte. Vidíte, že i nás Francouze ohrožuje globalizace, kdy se všechno dělá jen podle amerického vzoru."
Před rokem mně krátce navštívili Francouzi. Jeli také do Slavkova, kde se modlili za své padlé krajany a také za mír pro celou Evropu. Stavili se samozřejmě v Praze i Bratislavě.
Hlavním cílem však byl Velehrad, jeden z duchovních středů Evropy a Betlém Slovanů, protože tam začala naše víra, kultura i vzdělanost. Tam jsou i kořeny slovanské poloviny Evropy. To všechno si uvědomují a proto tam chtěli postavit kapličku s Pražským Jezulátkem. Podařilo se to a stali jsme se třetí evropskou zemí, kde taková kaplička stojí.
Když se připravovalo její žehnání, vedoucí mě několikrát prosil, abych sehnal dva mladé lidi v kroji. Říkali si, že bude pěkné, když oni ponesou kytici, která se potom ke kapličce položí. Já jsem si však myslel: „Nevím, jestli u nás v říjnu a ve všední den někoho v kroji seženu" a odpovídal jim vyhýbavě. On přesto pořád naléhal, až mu jeho žena potichu říkala: „Už toho nech, vždyť vidíš, že dělá, že tě neslyší.
Když jsme přijeli na Velehrad, už tam bylo čekalo plno místních lidí. Mezi nimi maminka a teta jedné řeholní sestry, obě v krásných slováckých krojích. Francouzi mně hned za nimi poslali, rychle jsem se domluvili a kytici skutečně přinášela „děvčata" v krojích, přiměřených té zimě, která tenkrát byla.
Pak mně Francouzi řekli dvě věty: První radostnou: „Boží prozřetelnost to tak zařídila, že při žehnání kroje byly. Musíme poděkovat." Druhou - varovnou - si však pamatuji dodnes: „To, že jsou u vás kroje, to je velice cenná věc, musíte si toho považovat. A svých tradic se nesmíte vzdávat, jinak se v té Evropě rozplynete a zmizíte. Vidíte, že i nás Francouze ohrožuje globalizace, kdy se všechno dělá jen podle amerického vzoru."