Pavel Jajtner - Komentář týdne pro rádio Proglas: Postní doba 2010.

  Komentář týdne pro rádio Proglas: Postní doba 2010.

Uplynulý rok 2009 zanechal pachuť hořkosti. Nářky nekončí. Marasmus skličuje. A bude hůř. Tak to slýcháme kolem sebe, kamkoli přijdeme. Co měli říkat naši dědové, když rukovali za císaře pána a jeho rodinu? Pomníky padlých ze světové války 1914 -1918 jsou v každé, i té nejmenší, vesničce naší českomoravské doliny. Znám jen jednu vísku, kde takový pomník nestojí a dodnes je to pokládáno za zázrak. Chodíme kolem těchto připomínek tragické minulosti našeho národa často zcela bez povšimnutí. Kolik zbytečných smrtí, kolik tragédií pozůstalých žen a dětí, kolik potu, slz a krve! A proč?

A co naši otcové, kteří si po pádu nacistické totality na chvíli vydechli ? A to si dali! Za dva roky je komunisté zbavovali majetku i svobody, začasté i života!

Zase je tu postní doba. Čas, abychom se zamysleli a vzpomněli si na moudrost našich předků, kteří v jedné lidové masopustní hře dávají ústy představitele Postu poučit rozverného Masopusta těmito slovy:  „Rozum se vzmáhá v střídmosti, při obžerství umdlívá". Vskutku, je to tak. 

Přes všechny nářky se nám neskutečně dobře daří. Alespoň po hmotné stránce. V samoobsluze v našem městečku lidé svádějí skutečné bitvy, kdykoli má být byť jen jediný den zavřeno. Jako by šlo o život. Plné vozíky masa a piva a navrch nezbytný Blesk. Protože „kdo nečte Blesk, ví kulový".  Pokud jde o mě, myslím si pravý opak: Nejen obžerstvím umdlévá rozum, ale také tímto dobrovolně podstupovaným otroctvím konzumu, zábavy a vymývání mozků.

Nikdo z těch, které denně potkávám, netrpí hladem ani zimou. Pokud jsou mezi námi chudí, což připouštím, jejich chudoba je jiného druhu. Největší chudobou je samota, opuštěné stáří a nemoc. Největší chudobou je nemít naději, opravdovou chudobou je nevěřit v dobrého a spravedlivého Boha.

Škoda, že náš národ v Čechách a v Moravě většinově opustil víru. Opustil staré a dobré tradice našich předků, kteří postní dobu nebrali na lehkou váhu. A nejen, že se postili, když ostatně ani nemuseli: vzpomeňme si na Cimburu, který jedl maso jedenkrát do roka, o „památkách". Rytmus jejich života, naplněného modlitbou a prací jim umožňoval v době postní zajet ještě dál na hlubinu své víry, která - podle Dostojevského - má znamenat (a pro ně nepochybně znamenal) prakticky uskutečňovanou lásku k bližnímu. Protože poctivá a dospělá křesťanská víra je v podstatě upřímným úsilím podobat se Kristu.

Dejme v této postní době zase jednou rozumu příležitost, aby se vzmohl. Aby se stal pánem těla. Třeba si uvědomíme, že méně je více. Že skromnost otevírá veliký prostor pro svobodu. Využijme postní dobu k zamyšlení kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Nedejme se sklíčit pesimismem našeho okolí, které si odvyklo cokoli si odříci  a za hodnotu pokládá jen to, co lze změřit a zvážit, případně to, co lze vypít či sníst, nebo jinak skonzumovat. Vyzkoušejme radost, kterou přináší každé, i to nejdrobnější vítězství ducha. 

Nedejme se sklíčit smutným pohledem do řad věřících. Na Popeleční středu jsem v kostelíčku našeho městečka při pohledu na účastníky bohoslužby a jejich  - v drtivé většině -  bílé vlasy uvažoval, nebude-li za dvacet let náš dům Boží, tato barokní perla českomoravské krabatiny a svědek radostí i strastí našich otců, úplně prázdný. A přišla mně na mysl slova otce Smithe z Marshallovy skvělé knihy „Plná slávy": „Kdyby jen jeden člověk na světě věřil Evangeliu, kdyby dokonce již nikdo na světě Evangeliu nevěřil, přece to bude pravda, zjevená samotným Bohem".

Když mně téhož rána náš pan kaplan dělal na čelo křížek šedým popelem, vyzval mě i všechny ostatní: „Obraťte se a věřte Evangeliu!" To je cesta. Bez obrácení, bez metanoia to nepůjde. I když je to těžké, nelze začít jinde než u sebe. Budeme-li váhat a neobrátíme-li se dobrovolně, obrátí nás těžké časy, které se pro tvrdost našich srdcí hrozivě projevují už nyní.

Nakolik to myslíme s vlastní věčností vážně? Víme my, kdo se považujeme za věřící, proč věříme a komu věříme? Jsme skutečně tím kvasem, o kterém se hovoří v Evangeliu, jsme solí země, jsme hořčičným zrnem?

Mluví-li Kristus Pán o soli a o kvasu, je zřejmé, že mu nešlo a nejde o množství, ale o kvalitu. Většina vždy kráčela pohodlnými cestami, aniž přemýšlela o tom, kam vedou. Nikdy však nebudeme mít prázdné ruce, budeme-li usilovat o to, abychom alespoň my, menšina národního společenství, jež se snaží Boha hledat, dosáhli nejen své křesťanské,  ale také občanské zralosti a stali se tak solí, jež je s to navrátit chuť a trvanlivost tomu, co ji ztratilo.

 

Pavel Jajtner, Losí grunt, 17. února 2010

D.G.