Páter Peňáz říká: Když Bůh něco bere, současně také dává
04.09.2008 - úvahy
Rozhovor bývalého velkomeziříčského děkana pro týdeník Velkomeziříčsko na rozloučenou
Aniž bychom si to v danou chvíli uvědomili, k poslednímu rozhovoru pro týdeník Velkomeziříčsko jsme se sešli v symbolickou osmnáctku. Osmnáctého srpna 2008. Symbolickou proto, že dnes již bývalý velkomeziříčský děkan, sedmapadesátiletý Jan Peňáz, působil v našem městě právě osmnáct let. K prvnímu srpnu letošního roku byl jmenován farářem ve Křtinách, v průběhu srpna proběhla předávka farnosti novému děkanovi a prvního září už otec Jan odcházel.
Jak vzpomíná na období, které je stejně dlouhé jako dospívání člověka do plnoletosti, jsme si povídali přes tři hodiny. Paradoxní je, že některé věci jsem se o něm dozvěděla až během loučení. Ale tak to někdy prostě je. Možná, že na tom budete vy, kteří se začtete do následujícího textu, podobně. Nejsou to Řádky na neděli, které jste byli od pátera Peňáze zvyklí čítat v pravidelné rubrice v našich novinách, ale povídání o někom, kdo je psával. Je o Janu Peňázovi.
Iva Horká
*První otázka samozřejmě směřuje k Vašemu odchodu, neboli přeložení z Velkého Meziříčí do mariánského poutního místa ve Křtinách u Brna. Stalo se tak po osmnácti letech. Upřímně - čekal jste to?
Nečekal. Měl jsem takovou myšlenku, že tady ve městě nemůžu být napořád, až do smrti, přesluhovat. Tak jsem si řekl, že určitým limitem by byl odchod do civilního důchodu, což u mne připadá v úvahu tak za pět let, pokud to stát neprodlouží. Přemýšlel jsem, že až nastane tento čas, nechci opustit službu, tuto církevní práci, ale přitom bych rád dopřál městu mladou krev. A protože my kněží sloužíme až do pětasedmdesáti, uvažoval jsem, že ideální by bylo jít do Netína. Už jsem měl dokonce i takovou vizi, že tam bude třístá pouť v té době, takže bych si v pátek převezl nábytek, v neděli ráno bych šel s poutníky z Velkého Meziříčí do Netína, oni by pak jeli zpět domů a já bych tam už zůstal. No a ono to přišlo o pět let dřív a trochu jinak...
*To mne překvapuje, že jste to měl dopředu a tak do detailů naplánované, a zrovna Vy. Čekala bych, že právě duchovní se řídí heslem »člověk míní, pánbůh mění«...
Boží řízení je složité, někdy nepochopitelné, těžké a mnohdy nečekané, s tím nic nenaděláme. Moc se mně líbila slova jednoho z farníků, který mi při loučení řekl: „Starý strom se nepřesazuje. Ale my přece nejsme ještě staří!" A druhý pravil, že církev je putující a člověk je vlastně takový poutník po božích cestách, který brázdí celou Evropu, a on že mi při tom putování do Křtin přeje hodně štěstí a božího požehnání. A já jsem si uvědomil, že to tak je. Plánuje si svůj směr, který se však mnohdy stočí jinam. Jako moje boží cesta, ta vede do Křtin.
*Máte představu o tom, jak přesuny kaplanů a farářů fungují v jiných zemích?
Například ve Francii je při těchto výměnách naprosto běžná praxe, že kněz působí v diecézi, kde dosáhne určitého postavení, třeba se stane profesorem nebo odpovědným v semináři, dejme tomu na severu, a po určitých letech - desíti dvaceti - je jmenován pomocným biskupem klidně na jihu, na úplně opačné straně země. Což představuje pět set kilometrů. A tam udělá praxi jakoby biskupského kaplana a po pěti deseti letech je biskupem jmenován natrvalo třeba na západ. Věrnost místu nectí, takže se nemůžeme divit, že se to děje. Je to prostě potřeba.
*Jak jste vnímal, když Vám tato nabídka, mohu-li to tak nazvat, byla sdělena? A jakým způsobem taková „transakce" probíhá?
Musím říct, že díky mému postavení a nepochybně i věku se mnou bylo jednáno velice korektně. Ve všech diecézích má tohle na starosti generální vikář. V současné době je jím Mons. Jiří Mikulášek. A ten mi letos na jaře řekl: „Stav se za mnou na chvilku, něco Ti chci říct."
*Připustil jste si v tu chvíli myšlenku, že by mohlo jít o tuhletu věc?
Ne, ani na chvíli. My se dobře známe, tykáme si, on byl přede mnou kaplanem v Jedovnicích, a tak jsem ani nepřemýšlel, o čem se mnou hodlá mluvit. Napadlo mne jen to, že mi asi chce dát nového kaplana nebo něco podobného. Že prostě půjde o běžnou konverzaci. Ale že by mělo jít o přeložení, to mě skutečně vůbec nenapadlo. Tak jsem k němu přišel a ptám se: „Cos chtěl, Jiří?" „No zeptat se Tě, jestli bys šel do Křtin," odpověděl. Tak v té chvíli jsem to všechno rázem pochopil, že je konec, změna, prostě - lavina se uvolnila...
*A co jste mu odpověděl?
Že nemám žádné námitky, jen bych si přál, abych tady mohl dotáhnout letní poutě, protože tohleto jednání se konalo 28. dubna. A on řekl: „Máš týden na rozmyšlenou." Nakonec z toho bylo sedmnáct dní přemýšlení, po němž jsem za ním přijel a oznámil mu svoje rozhodnutí. Že to přijímám.
*A kdybyste řekl, že raději zůstanete ve Velkém Meziříčí, vyhověl by Vám?
Nevím, co by udělal.
*Volala jsem panu vikáři a on mi sdělil, že důvodem změny byl vysoký věk P. Prnky a biskupství tedy potřebovalo vyhledat adekvátního nástupce se speciální kvalifikací. A tu podle jeho slov máte právě Vy. Říkal, že se u Vás snoubí letitá praxe s vedením farnosti a potřebné zkušenosti poutníka, a proto jste byl vhodným kandidátem do Křtin, jednoho z nejznámějších poutních míst u nás. Připustil ale, že kdybyste nabídku nepřijal z jakéhokoliv důvodu, patrně by hledal jiného vhodného nástupce. Neměl jste zkusit odmítnout?
Ne, to jsem nechtěl, vložil jsem svůj osud do božích rukou. Přijal jsem to s jedinou podmínkou, abych nemusel odejít už k prvnímu červnu. Jak už jsem zmínil, chtěl jsem netínskou a velehradskou pouť dokončit... Ale také se domnívám, že důvodem bude asi věk pátera Prnky. Osmdesát dva let je osmdesát dva let. Já ještě nejsem starý - tedy doufám - a mohu začít novou etapu života a určité věci zvládnout. Víte, musím též podotknout, že je teď trošku v módě velké střídání kněží. Nakonec by to mohlo dopadnout tak, že by mne přeložili třeba za rok, za dva...Těžko říct...Už je rozhodnuto a nemá smysl o tom nadále spekulovat...
*Pro Vás nové působiště není zcela neznámé, Křtiny jste navštěvoval často při svých cestách, takže se s Tomášem Prnkou znáte od dřívějška?
Jistě. Vždyť byl kdysi mým nadřízeným. Já jsem byl kaplanem v Jedovnicích a on děkanem. Přišel do Křtin v roce 1973, bylo mu tehdy 47 let. Slouží tam úctyhodných pětatřicet let. Teď mu je 82, ale je vitální, čilý a vstřícný, zvláště k nám poutníkům. Potom jsme se potkávali, když jsme chodili na Velehrad. On nás vždycky přivítal v kostele a pak v hostinci U Farlíků, kde všem zaplatil gulášovou polévku - ideální večeři pro poutníka, protože jsou tam soli, minerály, tekutiny a tak. A druhý den i v tomhle úctyhodném věku s námi vždy v té etapě kráčel takových sedm kilometrů. Nešel s námi pouze jednou, když byl těsně po operaci.
*Takže Vy mu teď budete dělat šéfa. A on zůstane i nadále, doslouží tam?
Vypadá to tak. Je jmenován knězem na odpočinku a kaplanem zároveň, přesněji výpomocným knězem-kaplanem. Já budu farářem. Děkanství tam není, to má sídlo v Blansku a děkan je v Jedovnicích. Počítám, že bych se od otce Tomáše mohl ještě ledacos přiučit a tak nějak nenásilně po něm vše převzít. Doufám, že se nám to oběma podaří. Taková je moje představa, nakolik se naplní, ukáže čas. To nikdo nikdy neví...Vím však, jak pěkně se to podařilo s mojí maminkou. Vedla farní domácnost pro mě a všechny kaplany a v některých dnech se musela postarat o kněze z celého děkanství. Když už sama nemohla práci vykonávat, chodila jí pomáhat Marie Malcová. Plynule a postupně ji vystřídala a stala se tak mámou nás všech kněží.
*S jakými pocity vstupujete do nového působiště? Lidé prý podepisovali petici, že nechtějí jiného kněze, protože otec Tomáš udělal pro obec a farnost za ta dlouhá léta spoustu oceněníhodné práce...Tedy alespoň tak nějak to vyznívalo z televizního příspěvku, který odvysílala Česká televize.
Naštěstí jsem ten šot neviděl a ani jsem ho vidět nechtěl. Víte, ono to mohlo být trošičku zmanipulované, soudím alespoň podle toho, co jsem slyšel a jak jsem byl informován. Ale osudy petic jsou všelijaké, a tak o nich ani nepřemýšlím. Osobně chci vycházet jak s páterem Prnkou, tak s tamními farníky v dobrém a já věřím, že nám to bude dopřáno. Vždyť všude žijí rozumní lidé, ne?
* V době, kdy vyjde tento rozhovor, tedy 3. září, už budete ve Křtinách. Máte nějaký plán, co uděláte?
Zatím nevím, ale zvažuji nabídku na duchovní přestávku. Mohl bych vyrazit k nějakému známému knězi a u něj si trochu odpočinout. Protože, jak říkám, Otec Tomáš je čilý, on by si těch pár dní beze mne poradil.
*Tak s největší pravděpodobností ano. A on tam byl doposud sám?
Byli dva - on a kaplan, který teď odchází. Je překládán do Drnovic a během září odchází.
*A od Vás se očekává co?
Nevím. Každopádně taková ta klasická činnost - věnovat se lidem, kteří tam trvale žijí a tvoří farnost. Pak příchozím poutníkům, protože jsem prý člověk s bohatými zkušenostmi, a samozřejmě kostelu.
*Co považujete za svůj největší osobní úspěch, který se Vám podařil během svého působení v našem městě?
Těžko říct, aby to nebyla jenom taková jedna jediná perlička. Rozhodně jsou to zážitky milé, překvapivé, nesmazatelné. Jiné hodnocení asi musíme nechat na jiných...
*Já bych přece jenom od Vás ráda slyšela pár věcí, kterých si ceníte...Třeba nějaké opravy nebo novinky, se kterými jste přišel. Mám na mysli, jak jste lidi inspiroval coby poutník, spousta jich získalo pozitivní vztah k putování, a tak. Osobně jsem Vám například vděčná, že jste zavedl velkomeziříčskou letní pouť...
Vpodstatě jste to řekla všechno za mě. Opravy určitě, hlavně letos nová fasáda k významnému výročí, aby kostel zářil, pak ty poutě a putování taky. I když jsem se do toho příliš nehrnul, řekli mi: „Pojď s námi do Říma." Tak jsem šel. Bez reptání či stěžování si chci jen připomenout, že v předešlém působišti byly problémy s úřady, když jsem chtěl nějakou pouť v tamních vesničkách udělat. Lidé chtěli, úředníci ne. Tak jsme museli hledat kompromis. No a tady jsem pak ty zkušenosti zúročil.
*Je něco, co jste chtěl ještě udělat nebo dokončit a už se Vám to nepodařilo?
Jsou to spíš takové technické věci. Chtěl jsem udělat průjezd za farou, kolem řeky, abychom mohli s auty jezdit zadem, od parkoviště za Kooperativou.
Pak taky, když jsem přišel poprvé do Uhřínova a viděl na oltáři kříž a u něho dvě krásné sochy svatého Cyrila a Metoděje, ale pod ním by měla být spíše socha svatého Jana a Panny Marie, ti byli pod křížem. Přál jsem si proto, aby tam takové sochy byly, a dělal jsem všechno možné, abych to uskutečnil. Jenomže sochař, kterého jsem měl domluveného, onemocněl, a nakonec jsem byl přeložen, takže už to nedopadlo. Ale zase - je zajímavé, že zrovna ve Křtinách dvě takové sochy jsou. Mohl jsem nechat udělat odlitek a sochy odlít. No jenomže už v Uhřínově nejsem, tak to asi zůstane postaru.
A ještě jednu věc bych rád přidal - kdysi jsem měl takovou vizi, že by tady ve Velkém Meziříčí mohla být církevní škola. V každém děkanství totiž může být. Diskutovalo se o tom v jednom období poměrně živě, ale nakonec z toho taktéž sešlo.
*K poslední otázce mne inspirovalo Vaše loučení s farníky na mši v červenci, kde jste řekl: Když Bůh bere, současně i dává. Co myslíte, že v souvislosti s touto změnou připravil pro Vás?
Jistě mi bere zaběhnutou praxi, tu spoustu už dopředu nalinkovaných stránek v knize života...A předkládá mi zcela čisté listy...
Rozhovor připravila: Iva Horká