O vnitřní svobodě
10.12.2014 - úvahy
Dlouhá léta toužila velká část našeho národa po svobodě. Svoboda opravdu přišla, již čtvrtstoletí v ní žijeme, ale víme si s ní rady? Není totiž jen svoboda vnější, ale je také svoboda vnitřní. Moudrý a vnímavý člověk dobře si je vědom, že každý z nás je zatížen různě velkým balíkem nesvobod vnitřních. Teprve jeho umenšováním je možné se postupně stávat člověkem vnitřně svobodným.
Ve vzájemných vztazích nás činí nesvobodnými spousta návyků, snížené sebevědomí, komplexy, stud, obavy, strach. Jak často svádíme na partnera svou ne - schopnost cítit se s ním svobodný. Kolika lidem dělá problém promluvit před ostatními a tak raději mlčí, aby před nimi nebyli trapní. Někteří skrývají tělo i tvář a chorobně zveličují své domnělé vady. Pro někoho bývá obtížné svobodně mluvit s postiženými či vážně nemocnými lidmi a raději se jim obloukem vyhýbá. Stejně nesvobodní býváme, když nás něco podobného potká a máme se někomu svěřit. Když vidím poslance hlasovat podle stranického klíče, také se ptám, kam dali svou názorovou svobodu. Nebo kam ji dali ti, kdo v duchu mentality stáda musí nutně mít to, co už přece má většina.
Být vnitřně svobodným člověkem dá hodně práce. Toto obtížné umění však jednoznačně řadím do náročných kategorií umění žít. Je pro mne vždy velkou vzpruhou a povzbuzením, když se setkám s člověkem, který na toto umění nerezignoval a o vnitřní svobodu vytrvale usiluje.
Pavel Janošík, evangelický farář ve Velkém Meziříčí