Nic nechtít a všechno dát,

20.02.2009 - úvahy

Boha v bližních milovat! S Matkou Boží pevně stát, v dobrém růst a vytrvat!

  jsou závěrečná slova  modlitby P. Antonína Šuránka:

 

Buď můj život čest a chvála Boží,
jiným růže, sobě trní, hloží.
Být jak zrno, skryté v Boží zemi,
hrstka kvasu, o níž lidé neví.
Šířit radost, bolest nechat sobě,
hledat slabé, sílit, těšit v mdlobě.
Nehledat práv, plnit povinnosti,
chudý ve všem, bohatý jen v ctnosti,
opravdový až do morku kostí.
Sebe zapřít, stavět na milosti,
obejmout kříž, drtit změkčilosti.
Jiným sloužit, sám si sloužit nedat,
v obě lásky sebe na kříž zvedat,
pobloudilé v náruč Boží volat,
zlobu láskou přemáhat a zdolat.
Nic nechtít a všechno dát,
Boha v bližních milovat!
S Matkou Boží pevně stát,
v dobrém růst a vytrvat!

 

MONS. ThDr. ANTONÍN ŠURÁNEK

Narodil se 29.května 1902 v Ostrožské Lhotě č.p. 28 v rodině Martina a Anny (rozené Vaňkové) jako předposlední ze šesti sourozenců. V deseti letech mu zemřela matka.

Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti, měšťanskou v sousedním Uherském Ostrohu. Klasické gymnázium vystudoval v Uherském Hradišti. Aby mohl studovat, musel dávat kondice bohatším spolužákům. Maturoval v roce 1922. Ještě v tomže roce začal studovat bohosloví na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Na jeho rozhodnutí studovat bohosloví měl také vliv velký úbytek katolických kněží způsobený hromadným přestoupením do nově založené církve československé.

Na kněze byl vysvěcen 5.července 1926. Primiční mši sloužil ve své rodné farnosti.

Již po tříletém kaplanském působení ve Slatinicích u Olomouce byl v roce 1929 arcibiskupem povolán do kněžského semináře v Olomouci a ustanoven spirituálem, čili vychovatelem kněžského dorostu. Nový úkol nebyl snadný, protože někteří seminaristé ho znali ještě jako bohoslovce.

Když na počátku protektorátu vyhnalo gestapo bohoslovce ze semináře a poslalo je na nucené práce do Německa, byl s nimi i s jejich rodiči v trvalém písemném styku. Pro zbytek bohoslovců, kteří ze zdravotních důvodů nebyli na práce nasazeni, zařídil náhradní vyučování a pokračoval ve výchovné práci. S jejich pomocí posílal nasazeným bohoslovcům látku k rozjímání, tzv. punkta.

Od roku 1940 o prázdninách veřejně působil na Sv. Antonínku. Spolu s jedním ze svých bohoslovců zde žil poustevnickým způsobem života. Ve všední dny v podvečer sloužíval pro mládež z nejbližšího okolí mše s promluvou. Po jejich skončení hrávali hoši kopanou a děvčata různé hry.

V roce 1946 získal P. Šuránek doktorát teologie, na který se připravoval od roku 1935. Ze skromnosti dlouho váhal, zda má požádat o obhajobu dříve ukončené disertační práce - asketickopastorální studie "Kořeny kalvarské oběti". Tato práce byla vydána knižně.

V roce 1948 přešel P. Šuránek z místa spirituála v kněžském semináři na místo odborného asistenta pastorální teologie na CM fakultě v Olomouci. Došlo k tomu na základě přání nového arcibiskupa Dr. Karla Matochy, který byl před tím na této fakultě profesorem. Když za dva roky byla zrušena i tato fakulta, odmítl přestoupit do nově státem zřízeného a kontrolovaného centrálního semináře v Praze, později přeloženého do Litoměřic. Tímto odmítnutím jasně vyjádřil svůj postoj k tehdejším zásahům státu do života církve. Byl proto z Olomouce vykázán a poslán do Velkého Ořechova u Uherského Brodu, kde působil necelý rok jako výpomocný kněz (kaplan). Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány.

Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění. P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení. Řekl: "Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.".

Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. V květnu 1956 došlo vlivem událostí v Polsku k jistému zmírnění proticírkvení politiky. Zřejmě z těchto důvodů byla P. Šuránkovi Státním úřadem pro věci církevní poprvé nabídnuta možnost opět vstoupit do duchovní správy. Jednání, z počátku slibné, ztroskotalo na podmínkách P.Šuránka, že za prvé ho do duchovní správy musí vyslat jeho arcibiskup a za druhé, že nebude dostávat plat od státu, který se tak slavně prohlásil za bezbožecký. Pracoval tedy dále ve Štramberku na různých místech. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním: "Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde." Práci v těžkých podmínkách považoval za čest - vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával.

Na začátku "Pražského jara" byl P. Šuránek požádán, aby na ustavující schůzi Díla koncilní obnovy koncem dubna 1968 zhodnotil stav olomoucké arcidiecéze. O kněžích, kteří pochybili, se vyjádřil: "Chybující neodsuzujeme, ale chyby konstatujeme. Lidi milujeme, ale jejich špatné zásady a metody odsuzujeme a neodvolatelně odmítáme."

V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce (tentokrát jen prozatímního) spirituála v obnoveném olomouckém semináři. Mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V roce 1970, na začátku normalizace, byl přinucen ukončit své veřejné působení na Sv. Antonínku.

Na základě intervence blatnického faráře byl pověřen prozatímním duchovním správcem v Blatničce. I zde se intenzivně věnoval pastorační činnosti. Jeho vliv, a to nejen na věřící byl tak velký, že normalizovaná státní správa neviděla jinou možnost, než mu v roce 1975 opět odebrat státní souhlas.

Z Blatničky se přestěhoval nejdříve do Uherského Hradiště, a později se svým synovcem P. Antonínem Dominikem pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích, kde dokončil životopis C.A.Stojana. Na tomto jeho posledním pobytu dostal - necelý rok před smrtí - povolení zpovídat. Tehdejší zdravotní stav mu stejně již kázat nedovoloval.

Zemřel 3.listopadu 1982 v nemocnici v Petřkovicích, pochován byl v rodišti, v Ostrožské Lhotě.

 

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

?

- (9)

 

- (5)

 

- (61)

 

celkem hlasovalo 77 lidí

předchozí ankety

Dnes je 24. listopadu 2024

svátek má Emílie

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)