Infekce z kostela nebo žloutenka z benzínky?

Často se rozpovídáme, až když si dodáme odvahy a zábrany padnou. Skoro vždycky k tomu může dopomoci sklenka dobrého vína, někdy i šálek výborné kávy. Když jsme tak v dobrém rozmaru seděli nad skleničkou vína, svěřila se nám kamarádka, že do kostela už přestala chodit, protože církev po covidu nic nedělá pro větší hygienu při sv. přijímání a spousta lidí pořád přijímá do úst, takže stejně vždycky dojde na „olizovačku prstů" kněze, který podává, a to ona vůbec nemusí. Navíc jí to prostě celkově není příjemné.

Nejsem si vůbec jistý, že skutečně jde o tak rizikový přenos. Celá desetiletí přijímám do úst a nemám žádnou osobní zkušenost, že bych se právě díky tomu někdy nakazil chřipkou nebo jinou nemocí, u které je riziko přenosu relativně vysoké. Schválně jsem pozoroval v naší farnosti lékaře a kupodivu většina jich po celou dobu covidovou přijímala do úst.

Řekněme však, že bychom s tím přesto chtěli něco dělat. Zkusme tedy navrhnout průběh přijímání jinak, tak nějak ideálně. Z hygienického hlediska by ideální mše svatá měla tedy být vždy venku, třeba na farní zahradě, odstupy mezi lidmi dva až tři metry. Při přijímání by bylo dobré nikam nechodit, protože během čekání a popocházení v řadě by člověk mohl nadýchat kapénky bližních. Každý by měl zůstat na svém místě a jako první by měl postupně všechny obejít ministrant s dezinfekcí na ruce. Následně by měl všechny obejít kněz a každému podat na dezinfikovanou ruku. To všechno samozřejmě v rouškách. A určitě bez jakéhokoliv zpěvu nebo podávání rukou. Žádná svěcená voda. Po každé mši svaté kompletní dezinfekce všech lavic a židlí - pokud se vám toto zdá zbytečné, vězte, že jde o aktuální běžnou zvyklost v italských farnostech.

Řekněme, že hygienik by nad tím možná zaplesal a jistě by uměl přidat ještě i tři další doporučení. Co by na to však řekl imunolog? Tady je to již složitější. Imunita si totiž často dělá své bez ohledu na dobře míněná pravidla hygieniků. Takže z mnoha výzkumů vyplývá, že děti farmářů jsou v lepší imunitní kondici než děti ve městech, přestože přicházejí do kontaktu s více patogeny a méně si myjí ruce. Každé setkání s infekcí naši imunitu cvičí a zoceluje.

V pozadí je však něco důležitějšího: ten lhář, který použije cokoliv, aby nás dovedl k jakési „mentální anorexii" v duchovní oblasti. Ďábel využívá každou drobnost, aby nás rozdělil a oddělil od Boha, modlitby a zejména od přijímání Těla našeho Pána. Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. (Jan 6:53). Ďábel také ví, že církev žije z Eucharistie (Ecclesia de Eucharistia). Čím méně přijímáme našeho Pána, tím hůře se nám zpět k němu vrací. Duchovní nechutenství může způsobit duchovní podvýživu či dokonce smrt. Ďábel nás svádí, abychom prostě byli jako on. Vyvolává nejednotu: touží, abychom nadávali na církev, kritizovali biskupy a kněze, a hlavně abychom nemluvili s Bohem. Chce, abychom nepřijímali Pána, pod jakoukoliv záminkou. Každá kritika dobrá, vede-li k cíli. Když jedna záminka pomine, hned nám do hlavy posílá jinou. Vždyť ať si zvolíme jakoukoliv liturgickou formu, vždy ji přece lze nějak zkritizovat a nikdy s žádnou formou nebudou souhlasit úplně všichni, pokud ji nestanoví autorita, kterou vědomě chceme všichni poslouchat.

Po covidu se tedy objevují zdravotní komplikace těla i duše. Proto je důležité si připomínat slova našeho Pána: A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. (Mt 10:28) Nebojme se tedy virů a bakterií, spíše se bojme myšlenek posílaných otcem lži. A usilujme o jednotu, i když bychom osobně některé věci dělali jinak. Proměněná hostie již není oplatkou, kterou vidíme, ale reálně přítomným Kristem. Eucharistie je zdroj a vrchol křesťanského života. Právě kvůli úctě k Bohu církev zavedla jako základní formu přijímání do úst. Kněz má při svěcení pomazané ruce právě v této souvislosti.

Kamarádce doporučujeme, aby se obrátila na kněze ve své farnosti, aby věděl, co jeho farnici trápí a pomohl hledat případné praktické řešení. Ale tím hlavním a také praktickým řešením je vědomí, že náš křesťanský život je založen na přijetí Boha za Pána života a smrti. Důvěřujme Bohu, který má také smysl pro humor: pokud nebudeme chodit do kostela z hygienických důvodů, mohlo by se nám stát, že chytíme žloutenku nebo choleru v supermarketu nebo na benzince.

Jak nás učí sv. Ignác z Loyoly, nemáme toužit po životě dlouhém ani krátkém, po zdraví ani po nemoci, po bohatství ani po chudobě. To vše máme nechat na Bohu. Raději se těšme do nebe, kde je pro nás připraveno to, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a na naši mysl nikdy nepřišlo.

Martin Kvapilík
30.09.2021, RC Monitor 18/2021