Latina, Francie, tradice - podruhé

V letech 1967 až 1970 jsem díky stipendiu francouzské vlády mohl spolu s dalšími Čechy a Slováky studovat v Dijonu, kdysi hlavním městě slavného Burgundska, tehdy pouhém sídle správy departementu č. 21 a dnes opět hlavním městě samosprávné oblasti (ti, kdo neumějí česky říkají: regionu) Burgundsko. O prázdninách jsem někdy jezdíval autostopem po dálnici na jih. Míjeli jsme ukazatele k místům ještě menším a ještě slavnějším. První  šipka ukazovala na Citeaux – latinsky Cisterces – česky zhruba Studnice, místo, kde prakticky vznikl cisterciácký řád.

Více na jih byla šipka na Taizé, místo, kde se za druhé světové války usadil se svými bratry pastor Roger Schutz.

Ještě jižněji byla šipka na Cluny, benediktinské opatství, kde byla na přelomu tisíciletí zahájena obnova Evropy. Podílel se na ní i náš svatý Vojtěch.

V Citeaux jsou cisterciáci doposud, patří k přísnější větvi řádu, obnovené v klášteře La Trappe, proto  jim někdo lidově a nesprávně říká trapisté.  Byl jsem tam dvakrát na duchovní obnově na závěr noční pěší studentské pouti z Dijonu.

V Cluny je už jen muzeum.

Do Taizé jezdí doposud spousty mladých i starších a z Taizé se vyjíždí na všechny strany, nejen po Evropě.  A zpěvy z Taizé zaznívají v kostelích katolických i evangelických a nejen v nich.

A tyto zpěvy mají LATINSKÁ SLOVA.

Vznikly v šedesátých letech, právě když někteří katoličtí  nadšenci houfně házeli všechno latinské do odpadkového koše. Kdy skutečně mnozí v dobré vůli s vaničkou vylévali i dítě, takže ochudili bohoslužby o hudební poklady, protože byly na latinská slova.

Mladí evangelíci a mladí vůbec si právě v té době vybrali latinu.

Latinu, kterou evangeličtí otcové zakladatelé vyřadili z bohoslužeb zhruba před 400 lety, latinu, kterou se mladí ve školách právě v té době přestávali učit. Sám jsem na francouzském lyceu byl s ostatními Čechy a Slováky zařazen v sekci A 3. Je pravda, že někteří byli i v sekci C a D. Sekce  A byla humanitní, B ekonomická, C matematická, D přírodní vědy. Podsekce A 1 byla s latinou, A 2 s latinou a řečtinou (do ní se z nás všech dostal jen Tomáš Týn), A 3 byla bez těchto klasických jazyků. Měli jsme předmět, kterému se ti z A 1 i 2 smáli, nazýval se „Textes anciens“ (Antické texty)  a probírala se tam díla Homéra, Tacita a dalších autorů ve francouzském překladě.

Přesto v Taizé začali s latinskými zpěvy, a ty nejen že žijí dodnes, ale přímo se rozrůstají a prorůstají až do poslední vesničky. A přispívají k životu modlitby, který všichni přejeme sobě osobně, rodinám i farnostem.

Na Vysočině například probíhají už 9 let poutě Nového Jeruzaléma, kde na závěr zpívají stařenky a děti Salvator mundi, slava nos (Spasiteli světa, zachraň nás) nadšeně  a vroucně.

Kdo ještě chce vyčítat svatému otci Benediktovi, že vidí ZNAMENÍ DOBY  a že jako moudrý hospodář v evangeliu vynáší z pokladu církve starou cennou věc a chce ji použít a využít, ačkoli si někdo kdysi řekl, že ji vyhodí na smetiště dějin?