Dopisy chlapcům, děvčatům, manželům, rodičům - pouze pro dívky

Milá mladá přítelkyně

Už dávno byly napsány tyto řádky a pořád jsou tak pravdivé a zajímavé.

 

Dopis první:
Však to poznáš sama: chlapci stejného věku nejsou ve skutečnosti stejně staří jako ty. Ty se stáváš v sedmnácti či osmnácti letech už tělesně i duševně dospělým člověkem. Už bys málem byla vnitřně schopná se vdávat. Ne, že by to bylo nejvhodnější, máš na to ještě příliš málo životních zkušeností - a také studium je třeba ještě dokončit. Ale určitě jsi na setkání s mužem už připravená mnohem víc než stejně starý chlapec na setkání s ženou. Ten sice už dospěl tělesně - a rád by vypadal co nejmužněji, ale právě to okázalé křečovité zdůrazňování dospělosti je nejlepším důkazem toho, že ještě není mužem, nýbrž pořád ještě chlapcem. Muž potřebuje mnohem více k tomu, aby se stal skutečně mužem, než žena, aby se stala ženou.
Zvláště duševní a duchovní dospívání jde mnohem pomaleji. V mužském těle žije ještě po několik let dětský duch. Právě to působí, že jsou hoši v těchto letech tak nevyrovnaní, hrubí, hranatí, neurvalí. Na nějaké závazné setkání s děvčetem, na setkání, které by mohlo vést k manželství, nejsou ještě zdaleka připraveni. Na tohle všechno musíš pamatovat, když jsi se stejně starým chlapcem. Pochopitelně se ten chlapec může zamilovat, to se mu přihodí dokonce velmi snadno. Je jistě schopen i lásky v tom hlubším a vážnějším slova smyslu. Ale potřebuje ještě mnoho volnosti, aby našel sám sebe. Nesmíš ho k sobě připoutat příliš brzy, nechceš-li, aby zůstal ve svém zrání na poloviční cestě.
A dojde-li ke skutečné lásce, pak je třeba dát chlapci co nejvíce svobody, i když se jí třeba brání. Chceš si přece jednou vzít skutečného muže a ne nějakou karikaturu, bytost, která zakrněla na poloviční cestě mezi chlapectvím a mužstvím.
 

Dopis druhý:
Mladí muži jsou eroticky a pohlavně mnohem vznětlivější než dívky. Tím ti jistě neříkám žádné tajemství. Už pouhá přítomnost dívky, tvary jejího těla, její oblečení, vůně, způsobuje u chlapce určitý neklid. A doteky a něžnosti jej mohou docela připravit o soudnost. A může se stát, že bude najednou chtít „všechno". U muže totiž směřují doteky a něžnosti mnohem bezprostředněji a přímočařeji k onomu „všemu" než u ženy.

Muž se tomu dobře nedovede ubránit, jeho tělo (když je ve stavu vzrušení) jej k tomu pudí. Není to z jeho strany nějaká hrubost nebo bezohlednost. Prostě je to v něm, v jeho přirozenosti, tímto způsobem se u něho projevuje žádost po ženě. Ty jako dívka jsi obdařena větší přirozenou dávkou sebekontroly - aspoň do té doby, než se docela odevzdáš nějakému muži. Touha dívky po muži nevede tak bezprostředně k onomu konečnému spojení.

A bude-li muž po tobě žádat ono „všechno" jako rozhodující důkaz lásky (jestli mně nevyhovíš, nemiluješ mne), nepodávej mu tento důkaz. Jednak nemá na žádné důkazy nárok a kromě toho skutečná láska se projevuje právě tím, že žádné důkazy nechce, že prostě věří. Umí čekat. Tobě přece nejde o plnost pohlavního spojení. Tobě jde o plné, široké a definitivní společenství života.

 

Dopis třetí:

Děvče cítí, že muž po ní touží. Myslí si tedy, že ji má rád, odevzdá se mu a pak nakonec musí konstatovat, že ji muž opustil.
Ve tvých představách je velice úzce spojena touha po muži s láskou k němu. Když toužíš po nějakém muži, pak po něm netoužíš proto, že je to muž, nýbrž proto, že je to právě tento muž a žádný jiný. Ale u tvého partnera je to jiné. U něho vyvolá „zamilovanost" už pouhá podoba dívky. Proto se může zamilovat do mnoha dívek - a za určitých okolností i do více dívek současně. Skoro bychom mohli říci, že téměř každé dívce by se mohlo podařit (kdyby jí o to skutečně šlo), že vzbudí v určitém muži žádost právě po ní. Ale tato touha po ženě ještě naprosto není láskou, i kdyby to muž v té chvíli tvrdil, a i když tomu třeba v tom okamžiku i on sám věří.

Právě tato skutečnost je pramenem mnoha bolestných nedorozumění. Děvče cítí, že muž po ní touží. Myslí si tedy, že ji má rád, odevzdá se mu a pak nakonec musí konstatovat, že ji muž opustil.

Právě proto nemůže být pohlavní spojení vůbec žádným „důkazem". To, že nějaký muž po tobě touží, nedokazuje samo o sobě nic víc, než to, že jsi opravdu dívka. Zda tu jde o lásku či ne - to se rozhodne úplně jindy a jinak. Jedním (a závažným) místem tohoto rozhodování je právě to, zda se dovede muž vzdát tohoto „důkazu". Chtěj po svém partnerovi víc než jen to, aby po tobě toužil! Očekávej od něho i od sebe samé také určitou ochotu počkat, něčeho se vzdát. Jen tak získáš jasno o vašem vztahu a ušetříš si nejedno zklamání.

Dopis čtvrtý:

Jen jeden muž má právo zasáhnout do tvé bytosti tak hluboko, tak rozhodujícím způsobem ovlivnit tvůj život - a to je tvůj muž. Ten, s nímž budeš jako jeho žena sdílet celý život.
Na tobě leží celé riziko. A nejde tedy jen o tvou „nedotčenost". Ta není ve skutečnosti hodnotou sama o sobě. Je však v každém případě náznakem něčeho hlubšího. A riziko nespočívá jen v možnosti následků pohlavního spojení, v možnosti těhotenství. Proti tomu se dá něco udělat (i když ochrana není nikdy zcela spolehlivá a toto nebezpečí přispívá k tomu, že radost z takového setkání je vždy jen poloviční radostí, karikaturou skutečné radosti).

To největší a nejhlubší riziko spočívá v tom, že první milostná zkušenost tě určí na celý život, vtiskne se do tebe jako pečeť. Zatím jsi schopna se přizpůsobit, jsi pružná. Ale první muž, jemuž se zcela otevřeš, tě v mnoha směrech ovlivní rozhodujícím způsobem, určí tě a zformuje na celý život. Udělá z tebe svou ženu. Radost i bolest, strach i zklamání a třeba i ošklivost se dostane hluboko do tvého vědomí a zůstane vězet až tam, kam už ani při vší dobré vůli nedosáhneš.

Když dáš toto právo jinému muži, snad proto, že si budeš myslet, že tě miluje, ale pak zjistíš, že to bylo bláhové přesvědčení - už nikdy nebudeš docela svobodná pro svého manžela. Patrně se sice vdáš, ale půjdeš do manželství s jakýmsi břemenem, dědictvím, které bude váš vztah komplikovat.

To je tvoje riziko.

 

 Dopis pátý:

Jsou dvě pohlaví - jedno krásné a jedno slabé. A muži nejsou ti krásní, praví jeden vtip.

I když se zdá, že tento vtip je pravým opakem skutečnosti, je v něm naštěstí přece jen kus pravdy. Žena nese při setkání s mužem těžké riziko. Proto je - jak jsem se zmínil - její sebekontrola, její zvládnutí situace a vnitřní zralost podstatně větší. Žena, která se chce uchránit toho, co považuje za nežádoucí, to také zpravidla může udělat. Ba může ještě víc. Svou zdrženlivostí a svou jasnou hlavou může pomoci také svému druhovi k tomu, aby dozrál.

Na jedné straně může jej i sebe samu přivést k tomu, že předčasně promarní svůj vztah. Na druhé straně však může žena ukázat dospívajícímu muži energicky na všechny úkoly a možnosti v ostatních životních oblastech: aby se dostal dál ve svém povolání (nebo v přípravě na ně), aby dosáhl sportem a tělesnou prací plné fyzické síly, aby rozšířil co nejvíce svůj rozhled, aby se vyrovnal se svým okolím, aby se naučil zacházet s penězi a podobně. V tom všem mu může pomoci tím, že se bude o všechny tyto partnerovy záležitosti zajímat, že se bude ptát a bude leccos problematizovat, kritizovat nebo naopak chválit.

Naprosto tedy není opakem předčasného pohlavního spojení nějaké křečovité izolování se od druhého pohlaví. Právě tehdy, když neodmítneš svým přátelům partnerství (za předpokladu uznání určitých mezí), pomůžeš jim, aby se stali skutečnými muži a také ty sama budeš hlouběji dozrávat.

(vypsáno z časopisu Bratrstvo, ročník 1972)