Dobrodiní kříže.

Už osmnáct měsíců jezdím hlavně po celé Moravě, ale tu a tam i po Čechách a snažím se spolupracovat na díle, které lze zjednodušeně nazvat „evangelizace mimo kostel". Rozhodl jsem se pro tento úděl dobrovolně a dokonce i s jistým idealistickým nadšením. Dospělé lidství a křesťanství je nad dospělým občanstvím. Proto jsem si přál věnovat poslední etapu aktivního pracovního života tomuto poslání. Žel, je to úhor a kamenolom. Je těžké nevyhořet. Rád bych podal pozitivnější zprávu, ale po pravdě: je tomu tak. Absolvoval jsem v uplynulém půldruhém roce 42 přednášek a besed. Pokud byla účast větší než 20 lidí, byla to už neobyčejná událost.
Nad tímto stavem je třeba se zamyslet. Jaké jsou příčiny? Víme, my praktikující věřící, čemu věříme? Jsme onou evangelní „solí země"? Nebo jsme přijali „mediální a konzumní mentalitu" většinové společnosti za svou? Dokážeme rozlišit věci podstatné od nepodstatných? Chápeme kdo jsme a kam směřujeme? Rozumíme významu utrpení a kříže v lidském údělu? Proč praktikující katolíci, kterých skutečně snad je - v zemích koruny české - oněch spočítaných 5%, tedy 500 000, se ještě - jakž takž - zúčastňují alespoň nedělních bohoslužeb, ale proč už jen pouhý zlomek procenta z tohoto počtu usiluje o prohloubení své víry mimo liturgii? Proč se při těchto příležitostech nesetkáváme skoro vůbec s mladými lidmi?
Nepochybně jednou z příčin je fenomén, o němž jsem se už zmínil a nazval jej „mediální a konzumní mentalitou". Stále více platí: „co nebylo v televizi, nebylo". S větším zájmem se lze setkat pouze tehdy, je-li přednášející osobností mediálně známou. Takové lze mezi námi katolíky spočítat na prstech jedné ruky. A co ti ostatní? Ti nemají co říci? Určitě nikoli. Ale mají smůlu: nebyli v televizi. Zrovna tak jako jejich protějšky, potenciální posluchači, propadlí konzumní mentalitě, kteří zase raději zajdou do chrámu konzumu než tam, kde by se mohlo třeba nepříjemně ozvat jejich svědomí.
Nicméně, hlavní příčinou úpadku spolkové činnosti a potřeby se scházet je - po mém skromném soudu - přílišný blahobyt, ve kterém žijeme. Konzumujeme a chceme být baveni. To je pohodlnější, než být aktivní. Co víc? Jen se zkuste vypravit v pátek odpoledne někam autem. Moje - jedna konkrétní, nikoli ojedinělá - zkušenost je taková, že na trase mezi Vysočinou a Šumperkem, což není ani 150 km, jsem takto - na cestě na jednu takouvou besedu - mohl přijít osmkrát o život. Taková je agresivita na silnicích. Pohybuje se tam už příliš mnoho těch, kteří demonstrují svůj většinou nezasloužený blahobyt a svou - většinou jen domnělou sílu. Kořenem zla je nezasloužený blahobyt, který plodí pýchu a sobectví bez hranic.
Na druhé straně potkávám hodně lidí, kteří poznali skutečný kříž. Vidím postižení nejrůznějšího druhu, ať už jím trpí jeho nositelé sami na sobě nebo je jejich nejbližší sdílejí s nimi. K těm druhým sám patřím a soudím, že sotva kdo nikoli. Jen se kolem sebe málo díváme.
Je evidentní, že lidé, kteří poznali, co je utrpení, mají zcela jiný pohled na svět. Jsou šťastni, mohou-li pracovat a být užiteční. Jsou mezi nimi i ti, kdo sami sebe poslali na invalidní vozíček svou ať už úmyslnou či bezděčnou agresivitou třeba právě někde na silnici. Proč teprve tato hrozná zkušenost je vrátila do krajiny jejich pravého lidství? Jsme opravdu tak nepoučitelní?
Blahobyt neučinil ještě nikoho šťastným. To pokládám za prokázané. Jen se podívejme, jak často končí životy těch, kdo se rozhodli starat se pouze sami o sebe, kdo byli tak sobečtí, že nesplnili ani svou první a přirozenou lidskou povinnost: darovat život. Ve smyslu většinové životní filosofie: Dva platy žádné děti. Nanejvýš snad pes. Dáma v róbě podle poslední módy stojí nad svým psem se sáčkem v ruce. V tom lepším případě. Jak truchlivý obraz. Byli jsme povolání k lidství (jež je schopno Boha) abychom vykonávali potřebu svým psům? Odpovězme si poctivě. A pochopíme, možná, proč tak mnozí si poté, co se vyčerpali v požitcích a zábavách a nemouhou už - ve smyslu tohoto pojetí života - od něj nic čekat, prohnali hlavu kulí.
Naproti tomu kříž, který si nás vždy najde, jakkoli jej budeme odmítat, je oním nezbytným korekčním činitelem a krotitelem největšího z hříchů, jímž je pýcha toho, jenž ví, že je jen o málo menším, než andělé.
Nevím, do jaké míry se zavděčím, jestliže zakončím tuto - spíše neveselou, protože až tragicky a na reálné zkušenosti nikoli krátkého života založenou úvahu, slovy této improvizované modlitby:
„Pane, navštiv nás svým křížem, prosíme. Neboť jen Ty víš, co je pro nás skutečným dobrem. Jen skrze Tebe a v Tobě pochopíme a poznáme, co je skutečné a úplné lidství a co dává našim životům smysl. Dej, abychom poznali, že následovat Tě, znamená toužit po dokonalosti a sdílet svou schopnost Boha se svými bližními. Na prvním místě pak to znamená přijmout Tvůj kříž!"
S přáním pokoje a dobra ("Pax et bonum")
Pavel Jajtner, předseda Evropské federace katolického vzdělávání dospělých