Z TEMNOT OSVĚTIMI DO SVĚTLA KRISTOVA

 

Z TEMNOT OSVĚTIMI DO SVĚTLA KRISTOVA

Rozhovor s Juliánou Picardovou uveřejněný v 1619. čísle časopisu Famille chrétienne z 24. ledna 2009. Zaznamenal a fotografoval Luc Adrian za spolupráce Oliviera Coste.

(přeloženo s předpokládaným schválením redakce časopisu)

 

Juliáně Picardové je 84 let a přežila vyhlazovací tábor v Osvětimi. V předvečer světového dne  vzpomínky obětí holocaustu, 27. ledna, tato „dcera Izraele" svědčí o koncentráční nacistické hrůze ale zároveň o převratném a nečekaném setkání s Kristem přes utrpení

Nic víc než modrá skvrna  v záhybu jejího levého předloktí. Krevní podlitina, řeklo by se anebo čmáranec od fixky. Když však nasloucháme klidnému a jistému hlasu této menší ženy, které je skoro 85 let, s krátkým  a jednoduchým účesem, sedící zpříma v křesle v jasném slunci Horního Provensálska, která mluví se zavřenýma očima, sevřenými rty a často i se staženým hrdlem, uhodneme. Modrá skvrna je číslo. Tetování, které nesmazalo ani 65 let. Juliána Hechterová (její příjmení za svobodna), židovka, studentka medicíny, byla zatčena v Paříži na udání 22. března 1944 ve věku 19 let. Byla deportována do Osvětimi- Březinky (v Polsku). Číslo 76206. Vytetováno na těle až do smrti.

Ozářené kopce Venasque se během jejího vyprávění zahalily černou rouškou, na níž v ledové  zimní nehybnosti vystupují železné koleje, které se spojují v jedinou. Obě kolejnice míří k ohromné věži, která spojuje dvě tmavé budovy. Za tím vším špinavá mlha. Od věží vstup, jícen zčernalý kouřem lokomotiv požírá vlaky přijíždějící z celé Evropy.

„Toto mám před očima, pokaždé musím znovu prožívat tento hrůzný sen", říká Juliána Picardová a její  útlé tělo se napne v marném pokusu o záchranu. Vlak zastavuje před zábranou za ocelových nárazů. Pára syčí pop nástupišti. Konec cesty, všichni vystupují. Dveře bouchají. Ozbrojení muži vyštěkují příkazy, psi na řemenech dorážejí. Stovky zmožených osob vycházejí z dobytčích vagónů.

 

Začíná třídění lidí za křiku rozdělení a němoty oněmělé hrůzy.  Manželky vyrvané svým mužům, děti rodičům. Napravo schopní, zdraví muži a pevné ženy. Nalevo všichni ostatní, starci, ještě nevyspělí mladí, příliš křehké ženy, děti, nemocní. A mnohé hned na smrt. Zhruba 960 tisíc židů, 75 tisíc Poláků, 21 tisíc cikánů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců, 15 tisíc vězňů jiných národností je popraveno v Osvětimi-Březince.

„ Ti, kdo pro tu chvíli unikli plynovým komorám vstávali ve 4 hodiny ráno v zimě", vzpomíná Juliána Picardová a popisuje úsečnými větami, co znovu před sebou vidí. „Černá noc, minus 25 stupňů, asi tisíc lidí na barák. Začalo to sčítáním, muži a ženy v pruhovaném oblečení, bosí ve sněhu. Tři hodiny na ověření, že každý tam je, stojí a ještě žije. Tři hodiny nehybní, zkamenělí, zmrzlí. Pak dlouhý pochod v mrazu a devět hodin práce. Návrat v 17 hodin. Nové sčítání. Tři hodiny ve sněhu, když jedno jméno chybělo, všechno začalo znovu. Stovky vězňů zmrzly...." Od té doby je Juliána Picardová „zimomřivá nadosmrti". Kromě chladu nesnáší tření látky na krku. „Samé vši! Tisíce vší nás vysávaly, nás požíraly!

S několika přítelkyně mi si slíbily: „Ta, která přežije, ať to vypráví." Juliána Picardová to udělala za 50 let, na prosbu své vnučky ve dvou knihách. A vyprávěním v mnoha školách. Její pohled na nepojmenovatelné má však zvláštní podobu. Ke žluté hvězdě přidává kříž, což někdy vzbuzuje nepochopení. Ona vidí tuto tragédii, v níž mnozí viděli smrt Boha anebo jeho nepřítomnost, v tmavém  jasu Kalvárie. Ne že by se v Osvětimi obrátila, vstoupila tam jako ateistka a vyšla jako ateistka. Za dvanáct let po osvobození však tato nevěřící Židovka zažila „bleskové, nečekané a převratné setkání s Kristem". A za tři roky se dala pokřtít v katolické církvi.

Od té doby dává stín Ukřižovaného světlo a smysl různým zastavením „křížové cesty" její existence: Osvětim, „pochod smrti" nepochopení od svých, opuštění studia medicíny ze zdravotních důvodů, postižení mladší dcerky a její smrt ve věku 15 let, tělesné a morální zhroucení v 60. letech „kdy jsem se znovu dotkla dna nicoty", smrt jejího manžela v roce 2000.....  Juliána Picardová by mohla říci s Etty Hilversum: „Mé srdce je jako propusť, kam se stále znovu hrnou vlny utrpení".

„Bez Ježíše by to nemělo smysl, s Ježíšem to spasí svět", dodává energická drobná žena. Už 7 let žije v domově pro starší osoby připojeném k Institutu Panny Marie Života ve Venasque a tam objevila karmelitánskou spiritualitu a ponořila svou starobu do modliteb. Na stěně jejího pokoje je freska Ježíšova Milosrdenství s dvěma fotografiemi  křížů, které pořídil její manžel během rodinné dovolené. - jeden v Auvergne a druhý v Rakousku. Po každodenní mši svaté se někdy jde projít kolem kamenné zídky. Je to její zeď  nářků, chodí kolem ní s růžencem na prstě, s přítelkyní a prosí matku Bolestnou, aby ji stále držela za ruku. „Smířila jsem se se svým místem, které je vedle ní pod křížem."

***

Často slyšíme, že po Osvětimi už není možné věřit. Vy tvrdíte pravý opak?

Ne tak docela. Já jsem uvěřila v Boha až za 12 let po Osvětimi. Koncentrační tábor jsem prožila tak jak jsem tam vešla, jako agnostička. Studovala jsem medicínu a byla jsem velmi pozitivistická, to znamená věřila jsem jen tomu,co jsem viděla. Mimo vědu žádná spása. V táboře byla síla Zla taková, že jsem že jsem si sama vymyslela Boha,, abych mu mohla vyčítat, že dovolil takové hrůzy.

Můžete nám pár slovy připomenout svůj příběh?

Byla jsem zatčena v Paříži   22. března 1944 ve věku 19 let. Maminka měla konfekční podnik, který si dobře vedl, někdo jí ho chtěl vzít a udal ji. Policisté našli v bytě jen mě. S maminkou a sestrou jsme se na noc ukrývali  v pokoji služebné, ale to ráno jsem vyšla dříve než ony a sama. Byla jsem chycena. Během prohlídky jsem měla strach, že přijdou. Naštěstí odvedli jen mě, to byla útěcha a síla.

Tušila jste, co se vám mohlo stát?

Ne, vůbec jsem to nevěděla. Dokonce jsem si přinesla tlustou knihu anatomie abych mohla opakovat v době volna. Po pěti dnech v táboře v Drancy a třech dnech transportu jsme přijeli 30. března do Březinky v Polsku. Za několik hodin jsem přešla ze stavu  mladé ženy do stavu naprostého nic. Všechno jsem ztratila, i svou totožnost. V jednom ránu jsem byla ,oholena, tetována a oblečena jako vězenkyně. Všechny mé věci zabavili. Ani mýdlo, ani ručník. Neměly jsme už nic, nebyly jsme ničím. Jenom vytetované číslo - proto nechápu lidi, kteří se nechají tetovat. Bylo potřeba to vydržet minutu po minutě po dobu patnácti měsíců. Nemohla jsem přežít zničující pohledy SS na nás jen díky soucitu,, přátelství a dělení.

Napsala jste o tom svědectví v dojemné knize ....

Toto svědectví od vlečené jsem napsala proti své vůli, na žádost své vnučky, která ve škole slyšela svědectví o šoa. Byl to velice bolestný úkol a trval čtyři a půl roku. Myslela jsem, že to nikdy nedokončím. To, že jsem znovu prožívala tato muka mě vyčerpávalo...

Zkusila jsem, vyprávět to, co jsem nemohla říci při návratu svým rodičům a příbuzným, tak to bylo nevyslovitelné a nepojmenovatelné: deportace a neustálý boj o přežití, ubohé podmínky pracovní, stravovací, hygienické, postihy za kázeňská pochybení, nemoci, které se musely skrývat, protože jinak by nás zlikvidovali, úzkost ze selekcí, zápach krematoria... Ale také podpora přítelkyň - v některých komandech to byl krutý boj každého za sebe. My jsme měly neuvěřitelné štěstí, že nás bylo 12 žeš, které si pomáhaly navzájem. Lidskost německého důstojníka (který dal přednost přeložení na východní frontu, kde padl, než aby spolupracoval na této ohavnosti) a vojáka, který nám dal kus chleba, což byla jeho denní dávka, dobrota některých deportovaných cikánek, radost ze slunečních paprsků, které vám hřejí záda, radost z modrého kvítku na konci jara a z prozpěvování O sladké Francii od Charles Treneta i když se slzami v hrdle.

Nenaznačoval postup sovětských vojsk konec tohoto hrozného snu?

Ne hned. Když nacisté vyklidili Osvětim, vedli vězně v nekonečném pochodu smrti kde zahynulo velké množství přeživších. Byly jsme bez jídla a pití, promrzlé a žrané od vší. Šly jsme po pěti jako automaty s rukama propojenýma, upadnout nebo zpomalit znamenalo zemřít. Od 17. ledna 14945 do konce února nás tento úprk  - tři dny pěšky a pak 5 dní pekelné jízdy v otevřeném nákladním vagoně, kam se chumelilo - dovedl do ženského tábora vRavensbruecku. Od konce února do 2. dubna se konvoj stále menší dostal do tábora v Malchowě. Od 3. do 10. dubna jsme postupovali k Lipsku. Protože Američané byli velmi blízko, museli jsem znovu jít. Šly jsme ještě 10 dní z Lipska k Labi v nepopsatelné směsici vojáků, vězňů a civilistů na útěku. K večeru 20. dubna nás opustily německé stráže.

Ještě jste mohly dál?

Ne, byla jsem na dně. Sedla jsem si na rampu v malé vesničce a odmítla jsem jít dál zatímco konvoj se rozpadal. Mé přítelkyně mě prosily:  „Pojď! Ne, už nemohu. Když zůstaneš, my také." Zůstalo nás všech pět. Italští vojáci nás schovali do stodoly. Druhý den obsadili vesnici ruští vojáci na malých konících. Byly jsme svobodné. Deset francouzských důstojníků, kteří právě vyvázli ze zajateckého tábora.nás živilo a chránilo. Říkali jsme jim našich „deset tátů". Od 21,. dubna do 10. května jsme šly na východ pod vedením sovětských oddílů. Od 10. května jsme pobývaly v malém městě Bunzlau ve Slezsku. Já jsem musela zůstat ležet, tak jsem byla zesláblá a tyto dlouhé týdny pro mne byly časem odpočinku a dání se dohromady. 20. června začala zpáteční cesta do Paříže, kam jsme dojely za 9 dní.

Kalvárie skončila?

Ano.. a ne. Cítila jsem naprostý odstup od svého okolí, byla jsem neschopná mluvit o hrůze a vyprávět nevypravitelné. Neboť nic a nikdo si nemůže uvědomit, co to bylo.  Rozptýlené popírání a výzva k „zapomenutí na to všechno" byly pro mne nesnesitelné. Ponořila jsem se do mlčení. Zapomenutí však není možné. Nejen, že jsem nemohla - a nemohu zapomenout, ale já jsem nechtěla - a pořád nechci - uzapomenout: to by se rovnalo, že chci, aby ti co tam zemřeli vlastně zemřeli podruhé.

Změnila deportace váš pohled na život?

Úplně. Nebyla jsem stejným člověkem. Tento život vyvržence rozvrátil mou vnitřní bytost. Naučila jsem se překonat sama sebe, zatnout zuby a všechno snášet, protože jsem nechtěla zemřít.

Přesto jste pokračovala ....

Mé zdraví bylo příliš křehké abych mohla pokračovat ve studiu medicíny, o němž jsem snila. Musela jsem je opustit, pak jsem mimo jiné také byla sekretářkou přednosty na plicním. Pak jsem se provdala, pět let po návratu z tábora, to byl nádherný dar.

Přesto vás utrpení nechtělo opustit ...

Přenesla jsem nevědomky toxoplasmózu na mladší dcerku, na Kateřinu. Ve Francii se tenkrát o tomto zlu nevědělo.narodila se s postižením v roce 1953 a nepřišlo se na to. O několik měsíců později jsem cítila, že něco není v pořádku. Vyšetření nic neukázala. Odjeli jsme do Švýcarska.Musely jsme  ji tam nechat na léčení,  ve vesnici u Ženevského jezera. Toto odloučení bylo pro mne nesnesitelné. Už jsem nemohla.

Šla jsem se projít do hor. Využila jsem zkratku a najednou jsem zjistila, že jdu k obecnímu kříži. Na svou Kalvárii jsem kráčela sama, svůj kříž jsem nesla sama. Byla jsem uzavřená do svých myšlenek, na úplném dně bídy. V této samotě, opuštěnosti a úplném vzdání jsem došla k patě kříže. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem jej s otevřenou náručí jako by mě chtěl obejmout. A slyšela jsem hlas - vnitřní ale velmi skutečný - který mi říkal: „Ne, nejsi sama. Já jsem také trpěl. Chápu tě. Trpím s tebou." Bylo to 7. prosince 1957.

A obrátila jste se?

Ne hned. To bylo setkání bleskové, nečekané, převratné. Něco nebo spíše někdo se ve mně ozýval, byla jsem vyslyšena. Znovu jsem spadla do svých slz, do beznaděje. Až do té chvíle, kdy jsem o několik měsíců později těžce onemocněla. Musela jsem ležet celé dny. To mi dovolilo přemýšlet. Bylo mně 33 let a řekla jsem si: „Polovina tvého života už asi uplynula, byla to jen ubohost. To není možné". Můj racionalismus se rozpadl. To, co jsem slyšela, znovu zaznělo v mém srdci, odvážím se říci, že v něm k tomu bylo hluboce zoráno. To zrno začalo klíčit a já jsem přišla na to, že nemohu žít bez toho Krista,který mě ujistil: „Trpím s tebou." Díky vedení jednoho dominikána, přítele mého manžela, jsem, byla pokřtěna v únoru 1960, tři roky po tomto setkání.

Našla jste svým rozumem důvody k přijetí tohoto nepravděpodobného setkání a také pravd víry?

Jeden poznatek měl velkou váhu v mém rozhodnutí obrátit se. V Bunzlau jsem četla evangelium svatého Lukáše a považovala jsem ho za nádherné čtení, i když jsem mu nevěřila. Uvědomila jsem si, že to bylo napsáno svědky Ježíšovými. Řekla jsem si: „My deportovaní nesnášíme, když se naše svědectví zpochybňuje. A ty by sis dovolila odmítnout svědectví evangelistů pod záminkou, že se to stalo před dvěma tisíci lety a že to tvému rozumu připadá trochu „bláznivé"? Ale jakým právem?" 

Co změnilo toto obrácení ve vašem životě?

Zdánlivě nic, v základě všechno. Kristus dal ,konečně smysl mému utrpení,které se hromadilo. V utrpení mě vyhledal, oslovil a v utrpení jsem šla za ním. Vědět, že je zde, je velice uklidňující. Před obrácením jsem pořád opakovala: „Proč ještě tato zátěž? A proč já? Copak nemám právo na štěstí?" Od té doby kdy jsem potkala Krista, už tuto otázku nekladu: vím, pro koho žiji a s kým trpím. ,

Vy jste nebyla věřící?

Ne, byla jsem židovka ateistka. Moje rodina byla izraelitského vyznání, ale málo praktikující. Měla jsem přátele židovské přátele, katolické, bez problémů. Uvědomila jsem si své židovství až když se musila nosit žlutá hvězda. Pokud jde o totožnost dcery Izraele, objevila jsem ji až později po svém setkání s Kristem, zvláště díky spisům svaté Terezie Benedikty od Kříže (Edity Steinové) a četbě svatého Pavla.

Setkala jste se s lidmi, kteří svědčili o Kristu?

Jeden z francouzských důstojníků, kteří nám umožnili přežít a vrátit se do Francie byl hluboce věřící katolík. Až po návratu jsem se dozvěděla, že byl františkánským terciářem. Po celé zajetí měl evangelium svatého Lukáše, které mi dal přečíst. Četla jsem je od první do poslední stránky a vrátila jsem mu je se slovy: „Je to moc krásné, ale já tomu nevěřím." Opravdu se mi to moc líbilo, ale neměla jsem víru. Dneska si myslím, že modlitby tohoto muže měly neviditelnou dohru v mém obrácení 12 let později.

V té době jste si nemyslela, že vás Bůh zachránil?

Ne. Myslela jsem si, že jsem měla štěstí a - to bylo ještě více domýšlivé - že se mi podařilo to přežít díky okolnostem způsobených náhodou. Byla jsem přesvědčena, že jedině přátelství nám dovolilo přežít.

Myšlenka, že Bůh ve svém velikém milosrdenství by chtěl nejprve zachránit mé tělo a pak se mně zjevit, mně tenkrát nenapadla. Dnes tomu věřím . Můj postoj se úplně změnil a znovu vidím okolnosti, které mně umožnily tak náhlé osvobození, jako prozřetelnostní a zázračné. Tím víc, že jsem měla neléčené nemoci a vředy, z kterých jsem mohla vícekrát mít smrtelnou otravu.

Bůh vás zachránil  ... a druhé ne?

To je celé tajemství smrti a života, také tajemství Prozřetelnosti. Proč jedni ano a druzí ne? Proč jedni umírají mladí, proč druzí umírají staří? Proč se jedni narodí s postižením, proč druzí ne? Bůh nám odpoví tam nahoře.

Tato neslýchaná zkouška je tedy podle vás „prozřetelnostní"?

Ano. Říkám ji dokonce „šťastná zkouška" když se znovu dívám na svůj život - ale pozor: To říkám jen pro sebe... Chápu, že pro někoho tato slova mohou být nesnesitelná.

Vy jste v roce 1981 napsala: „Děkuji, Bože, za tuto cestu posetou utrpením". To musí být odvaha ..

Odvažuji se také říci, že toto utrpení pro ne bylo tvůrčí a plodné. Ten, kdo netrpěl si neumí vážit drobných kousků štěstí, které tvoří štěstí jako takové. Kromě toho Pán mi dal objevit, že když trpím, souhlasím s jeho následováním po křížové  cestě a že tak přispívám k Vykoupení.

Neměla jste pocit, že přijetím křtu zrazujete své židovství?

Tento křest zranil mou matku a někteří blízcí mi jej vyčítali. Ale já jsem ten křest necítila jako zradu, vidím v něm řetězec lásky. Bůh uzavřel první smlouvu s hebrejským lidem, pak skrze svého syna druhou smlouvu aby dovršil tu první.  Není tam průrva, ale pokračování lásky. Nebyli všichni učedníci židé, potomci národa s nímž Bůh uzavřel první smlouvu? Jsem dědičkou těch prvních křesťanů, křesťankou ze židovství.

Zapůsobily na vás nějaké knihy nebo filmy o šoa?

Mohu vyprávět své zážitky - i když se při tom třesu - ale nemohu číst vyprávění druhých. To utrpení snáším jen sebe, ne u druhého. Chtěla jsem například vidět film Šoa od Lanzmanna, ale když jsem slyšela jak holič z plynových komor vypráví, že holil vlastní sestřenici, šla jsem pryč, to bylo pro mně nesnesitelné.

Pokud vám to zdraví dovolí, podáváte svědectví ve školách. Jak se díváte na dnešní mladé Francouze?

Trpím při pohledu na tuto generaci, které mně připadá zvlášť rozmazlená a neschopná „zabrat". V Osvětimi jsem viděla velice silné ženy, které to vzdal a umřely za pár týdnů... Síla duše drží člověka vzhůru. Vnitřně přímo řvu, ,když vidím ty mladé, kterým se nic neodmítá, kteří nesnesou žádné omezení. Říkám rodičům: „Mějte s nimi slitování a neustupujte jim, moc je nechraňte, nešetřete je v těžkostech, sneste, že vás bude bolet, že je něco bolí. Mějte je rádi .. ale nechte je ať narazí!"

Jaké věty vám pomohly žít?

„Život je krásný"  a já to potvrzuji- a proto jsem udělala všechno, abych si ho zachovala. „Nikdy neztrácet naději." „Nezapomeňte na lásku." - poslední slova Maximiliána Kolbeho jeho bratřím před odjezdem do Osvětimi. „Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem" - tato Kristova věta mě nese a živí mou naději.

Přežila jste díky železné vůli. Jak to smíříte s určitým odevzdáním, které víra předpokládá?

Fyzicky dál zatínám zuby, ale v hloubi sebe mám tu ochotu k utrpení, tu ubohost před ní. Lidskou ubohost jsem poznala a tolikrát... Prožít ji křesťansky to znamená úplně se otevřít Kristu. Pak zůstane jen to utrpení, které dokonce musím odevzdat abych mu je nabídla v oběti.  Toto utrpení se dá snést jen jako oběť. Pak se modlím takhle: „Vezmi si to, Pane, protože víc ti dát nemohu. Ty si s tím poradíš. Důvěřuji ti".

Připadá vám možní věřit v Krista uprostřed tak děsivých  dramat, která jsou pořád ve světě?

Nejen že je to možné, ale je to nutné. Ježíš řekl:  „Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem".   Víra přináší naději, protože Ježíš zvítězil nad světem. On to řekl a je to pravda,. Jak z toho žít? V důvěře, v trpělivosti a v naději. Chcete nějaké znamení? Duchovní centrum v Březince vzniklo v domě, kde dříve bydleli SS, kteří nás hlídali. Nikdy se nesmí říkat „nikdy".

Ráda bych zopakovala svou první otázku jinými slovy: Kde byl v Osvětimi Bůh?

Byl v Osvětimi. Neviditelně a silně. Tam, kde jedno z jeho dětí trpí, tam je Bůh. On příliš trpěl ve svém Synu Ježíšovi, takže nemůže nebýt v těch, kdo jsou křižováni. Ve své knize Noc píše Elie Wiesel, jak v táboře Buna jednou viděl věšení chlapce. Ubohý mladík byl tak lehký že nemohl umřít, svíjel se na konci provazu a jeho muka  nepřestávala. Mladý Elie mezi muži v řadě slyšel hlas, který se opakovaně ptal: „Kde je Bůh?" „Kde je Bůh?" „Kde je Bůh?" Nakonec mu odpověděl hlas v okolí: „Kde je? Tady. Visí na této šibenici".

Mnoho lidí ztratilo v táborech víru. Odvažuji se však tvrdit, že jiní ji tam dostali! Mnoho deportovaných se obrátilo na křesťanství přímo v táborovém pekle.

Co dělat před absolutním Zlem?

Postavit lásku proti nenávisti, sjednotit se, pomáhat si.  Nestačí upozornit na Zlo. To Zlo bylo vědecky organizováno a ďábelsky promyšleno, viděla jsem Satana v práci. On chce zničit člověka a všechno, co se může podobat lásce. My jsme schopni nejlepšího i nejhoršího, schopni neuvěřitelných obratů.

Je v katolické víře nějaký poklad, kterého si zvláště vážíte?

 Je tam tolik pokladů .. Eucharistie má však zvláštní místo v mém životě, tato oběť Kristovy lásky, který se dává k jídlu nám nejubožejším. Když jsem přišly do Ravensbruecku, během toho nekonečného „pochodu smrti", rozdělily jsme se s mými 4 přítelkyněmi o několik drobků chleba rozmočených v ledové vodě, které nám zůstaly. To bylo naše poslední jídlo až do osvobození a toto láskyplné rozdělení nám umožnilo ,přežít.  To bylo obdivuhodné eucharistické podobenství, které jsem pochopila až později. Znovu na to myslím při každé mši svaté ... Tam, kde je láska, tam je Bůh. Bez toho rozděleného chleba bych nemohla přežít, bez těla Kristova daného za pokrm bych nemohla dále žít.

Mohlo by se říci, že vás ke Kristu přivedla vaše dcerka s postižením?

Ano, ona byla nástrojem - i když nedobrovolným - mého setkání s Pánem, to je nepopiratelné. A když ráno, při chválách recituji Benedictus „A ty, dítě, budeš nazváno prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravilo cestu"  - myslím nejprve na Kateřinu a teprve pak na Jana Křtitele!

Píšete, že to je právě Kateřina, vaše dcera s postižením, která vás připravila k vnitřní modlitbě. To znamená co?

Nemohla jsem s ní mluvit slovy, jenom pohyby, přitlačením dlaně, postoji. Když byla nemocná, dlouhé hodiny zůstávala ležet, chodila jsem se na ni podívat po poledni a sedla jsem si na židli u její postele s ohrádkou. Tehdy položila horní část těla a hlavu na má kolena, velice jemně a nehýbala se po velmi dlouhou dobu, možná víc jak hodinu. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se modlit, říkat svůj růženec.

V té době jsem ještě nepronikla do tiché modlitby, ale když jsem začala rozjímat, tyto vzpomínky se mně vrátily. Znovu jsem viděla Kateřinu na svých kolenou, bez pohybu a tichou. Byl jsme ve společenství lásky. „Rozjímání je výměna lásky s Bohem" říká Terezie z Avily. V této výměně lásky jsme byly ponořeny spolu obě, Kateřina i já, a on s námi, uprostřed nás.