Moje PPP KKK

Poslední podoba průvodce krásným křtinským kostelem

PRŮVODCE KŘTINSKÝM KOSTELEM

s málo čísly a jmény

(i ve Křtinách jsou znamení a souvislosti důležitější)

Dárek při poslední mši svaté ve Křtinách 6. 8. 2017

OBSAH

1) Vítá nás Panna Maria

2) Dílo Jana Blažeje Santiniho Aichla

3) Milostná socha

4) Zázraky

5) Kostel Jména Panny Marie

6) Poutě a poutníci

7) Chrám Páně

8) Světlo

9) Vyváženost - symetrie

10) Vyváženost v životě

11 Hlavní dvojice aneb dvě čtveřice písmen

12) Námitky

13) Boční oltář

14) Sochy

15) Malby na stropě a anděl „s dřevěnou nohou"

16) Sv. Cyril a Metoděj

17) Hrobka

18) Zvonohra a ambity

19) Kostel a škola

20) Spolupráce

 

1) Vítá nás Panna Maria

Vážení a milí

O posvátných stavbách ve Křtinách, o letopočtech a umělcích a rocích jejich narození a úmrtí se dočtete na mnoha místech, i na našich vývěskách. Proto se více než číslům a jménům budeme věnovat znamením a souvislostem. V každém kostele každá věc něco říká, přímo něco vyzařuje. I v našem poutním kostele Jména Panny Marie, ve kterém vás vítám. Tak se to říká i jinde, ale v poutních kostelích by se mělo mlčet. V tichu si i my právě tady a právě teď uvědomíme, že už přes 800 let sem k Panně Marii přicházejí poutníci a v duchu slyší její přivítání:

VÍTÁM VÁS, MÉ MILÉ DĚTI.

Dnes tedy vítá i nás i vás, milí bratři a sestry.

 

2) Dílo Jana Blažeje Santiniho Aichla

Mariánské poutní místo Křtiny. To platí, ale můžeme také říci Santiniho Křtiny. Bez této čtveřice jmen a příjmení se neobejdeme. Jan Blažej Santini Aichel je barokní architekt italského původu. Jeho dědeček přišel do Prahy z jihovýchodního Švýcarska, z městečka Roveredo (německy Aichel) v kantonu Graubünden, kde dodnes mluví 10 procent lidí italsky. A jmenoval se Antonín Aichel. Vzal si Kristýnku z Plzně, měli 2 syny, mladší dostal jméno Santini. Santini Aichel si vzal Alžbětku z Prahy a měli dva syny. Ten starší Jan se narodil na sv. Blažeje a proto Jan Blažej Aichel. Aby to lépe vyznělo, přidal si křestní jméno svého otce a my máme Jana Blažeje Santiniho Aichla, 4 jména a příjmení, ale jen čtvrtina italské krve. Opravdu můžeme říci, že je to náš umělec i když s italskými kořeny.

Do Křtin se dostal už s pověstí architekta, který něco umí. Zábrdovickým premonstrátům ho doporučili opati jiných klášterů v Čechách i na Moravě, kde už se proslavil mnoha stavbami. Proto se mluví o 4 okruzích Santiniho děl: západočeský, pražský, východočeský a moravský. Do toho posledního patří Žďár nad Sázavou, kde je více staveb ve městě a blízkém okolí. Z nich je nejvíce známý kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který je památkou UNESCO, protože jeho půdorys je pěticípá hvězda. Nemá nic společného s žádnou totalitou, ale je to pět písmen latinského slova TACUI - mlčel jsem. Svatý Jan mlčel a nevyzradil zpovědní tajemství, ani když ho mučili.

 

3) Milostná socha

Jan Blažej Santini Aichel přišel do Křtin kolem roku 1710 a našel tady dva kostely. Románský s milostnou sochou Panny Marie a o pár set let (možná jen o pár desítek let) mladší kostel gotický, také zasvěcený Panně Marii.

Milostná socha je zde dodnes. Avšak pozor na slovo milostný! V češtině na rozdíl od jiných jazyků má tento výraz více významů:

1) milostné dopisy (a dnes i SMS) si schováváme, to je dobrá věc a vzácná. 2) milostné aféry různých starců či stařen, kteří se před tím proslavili ve sportu, umění anebo jen v kšeftováním s ním (odborně showbussines) či jinde, to berou jen bulvární časopisy. A dělají z toho oslavné články. A vůbec se nezmíní, jak se má ten druhý/á, který/á byl/a po dlouhé době poctivého života odkopnut/a, protože on (někdy i ona) si našli nějakého mlaďocha a konečně prý poznali to pravé štěstí. 3) milostná socha - nebo obraz - je tam, kde lidé prosí toho, koho ta socha zobrazuje - většinou Pannu Marii o milost a za milost děkují. A většinou je to milost uzdravení. Proto je i naše socha milostná.

 

4) Zázraky

Existuje kniha křtinských zázraků, někdy z 18. století. Byla použita jako podklad doktorské práce na filosofické fakultě Masarykovy univerzity. V závěru práce čteme: Většina těchto uzdravení by se dnes dala lékařsky vysvětlit. Je to možné. Když však za vámi přijde člověk, který má na hlavě kraťoučké husté chmýří, protože při chemoterapii ztratil vlasy a nové teprve začínají růst a řekne vám (sám jsem to slyšel), že v nemocnici se mu zdálo, jak je ve Křtinách v kostele a vidí Pannu Marii a že od té doby se to začalo lepšit, a že to považuje za zázrak, řekl jsem mu: Já také. Samozřejmě lékařská mezinárodní komise, která zkoumá zázraky v Lurdech, by řekla: Je to jasné, chemoterapie zabrala. Ale pro toho člověka a i pro mně to zázrak je. Anebo když - dovolíte, že pár věcí jen naznačím - člověk, který nám tady pomáhal. Pak musel na těžkou operaci, o které lékaři říkají: 60 procent lidí ji nepřežije, 30 procent přežije, ale mají trvalé následky, a jen deset procent se z toho dostane. A ten člověk patří k těm 10 procentům a opět pomáhá jako dříve, jakoby se nic nestalo.

Děkujem ti, Matko milostivá, zpívá se v kostele před milostnou sochou, až vstoupíme, přidáme se v duchu i my. Každý si může na moc věcí stěžovat, myslím však, že každý nakonec přijde na to, že za moc věcí by měl děkovat. A dodejme slova další písně: Pros za nás, o Panno mocná, pomocnice v každý čas. ....

5) Kostel Jména Panny Marie

Vracíme se k Janu Blažeji Santinimu Aichelovi. Oba kostely, které zde uviděl, už nestačovaly poutníkům, tolik jich sem tenkrát přicházelo. A oba byly nahlodané zubem času. Co dělat, ptali se premonstráti architekta. Máme kostely zvětšit anebo nějak propojit? Anebo přestavět? On si to všechno prohlédl, promyslel a navrhl řešení - za 1) citlivé, za 2) radikální a za 3) geniální.

1. řešení citlivé: Jsme po roce 1710. Už 500 let je zde uctívána Panna Maria a znamením té úcty je milostná socha. Musíme ji přenést, protože se zde bude prášit a stavět. Proto nejprve navrhl kapli sv. Anny a za svého života ji ještě viděl hotovou. Tam pak sochu přenesli, ale to už bylo po Santiniho smrti. Pak přistoupili k druhé etapě jeho plánů: k té radikální - všechno zbourat. Oba dva kostely. Když tady kopete, nahoře je koberec z trávníku, ale pod tím je jen suť. A nastoupila třetí etapa: geniální. Santini navrhl kostel ve tvaru kříže řeckého, tedy rovnoramenného, který je stejně vysoký a stejně široký. Latinský kříž je ten, jak ho známe: vysoký a úzký. Řecký je stejný na všechny strany. Možná namítnete: To je přece běžné a to se k sobě hodí: kostel a kříž. Santini však navrhl kříž ze čtyř koleček. Stejně velkých koleček! A tam, kde se dotýkají, kde je nejméně místa a kde by bylo nejvíce pilířů, vykrojí kolečko páté, vnitřní a větší, jen naznačené. A to je náš farní a poutní kostel Jména Panny Marie, Santiniho Perla Moravy, Národní kulturní památka, do které vstoupíme. V ní jsou umělecká díla první třídy, o jejichž autorech se dočtete všude.

 

6) Poutě a poutníci

Půjdeme přes ambity, kde jsou obrazy lidové, dokonce bychom mohli říci: každý pes jiná ves. A je to pravda. Na každém obraze je totiž kostel z té vesnice, odkud lidé putují do Křtin poděkovat Panně Marii, že je chránila, že se přimluvila. Umělecká hodnosta těchto obrazů je sporná, ale mají ohromný citový náboj. A jsou důkazem vděčnosti, znamením, že vždycky neplatí, že nevděk světem vládne. Z těch obcí sem putují procesí každý rok. Z Břestu u Kroměříže bez přerušení už od roku 1793, kdy byla jejich obec uchráněna moru. Mají to 70 kilometrů a mnozí jdou celou cestu pěšky, i když většina za nimi dojede autobusy. A takových procesí přichází ročně víc než deset, samozřejmě některá z menší dálky.

7) Chrám Páně

Jak vidíme, jsme v nádherném chrámě, ale musíme být opatrní: Chrámů na světě je. Těm buddhistickým se říká pagody, to jistě znáte. A jsou i další typy. Těm našim křesťanským se říká Chrám Páně. Pána Ježíše Krista, i když ten náš je zrovna pojmenovaný po dle jeho maminky a to úplně zvláštním způsobem, neboť jeho jméno je: Chrám Páně jména Panny Marie. Pokud někoho zarazily tyto složité věty, můře ho uklidnit, že na úřadech je to ještě složitější: Kdo chce mít v Brně svatbu, musí jít na matriční úřad městského úřadu městské části Brno střed, který spadá pod magistrát města Brna, které se nachází v okrese Brno město. A když to všechno přesně nevypíše, je to neplatné.

Většinou kostely nazýváme podle stavebního slohu. A většina kostelů u nás je barokních. Jeden známý spisovatel (jména jsou důležitá, ale znamení jsou důležitější) napsal, že to byla doba temna. Tak se mu to mohlo zdát, ale pro naše předky to byly světlé časy: Čechů konečně začalo přibývat, stavěly se kostely a zámky, ale také města, silnice, mosty, zvelebovala se krajina. Ta má dosud barokní ráz. Aspoň tam, kde ještě nepostavili supermarkety. Barokní doba byla prostě časem růstu, protože konečně skončily všechny ty války.

 

8) Světlo

Baroko miluje světlo. Ze všech stran sem jdou proudy světla. Někteří průvodci pak říkají: Křtiny to jsou vodopády světla. Světlopády. Když to měli přeložit do angličtiny, řekli: Niagára světla. A lidi pochopili a smáli se. Všichni dáme přednost světlu, pravému, přírodnímu. Však znáte tu hádanku: Každý to má rád a každý se na to mračí. Co to je? Sluníčko. Jsme tvorové denní. Nejsme jako ty srnky či ježci, co vyrážejí ven po západu slunce a pak je ráno najdeme přejeté nebo rozjeté. Den je pro nás, a když tolik lidí musí pracovat za umělého osvětlení a na letišti nepoznáte, jestli je den nebo noc, svátek nebo pátek.

Jsme tvorové denní a Pán Ježíš říká, abychom žili jako děti světla. Kdo má rád tmu? Zloděj. A jsou takoví zloději, kteří své hnusné zlodějské řemeslo ovládají dokonale. Jeden z nich se vypravil o půl dvanácté v noci do práce. A vykradl několik bytů tak šikovně, že se lidé ani nevzbudili. Opravdový mistr ve svém oboru. Ve svém hříšném oboru, nutno říci podle pravdy. O půl čtvrté ráno se vrací spokojeně domů. Ať si každý hlídá svůj majetek, říkal si pro sebe. Tak to říkal i jeden pan profesor, ale jména opravdu nejsou důležitá. Všude byl klid, ani popeláři ještě nevyjeli, ani pekaři ještě nezačali rozvážet. Přijde domů, vytáhne klíč. A ono to nejde otevřít. Zámek poškozený, dveře vypáčené. Jeden z jeho kolegů, kterého ani NEZNAL ani NEZVAL, ho přesto navštívil a mistrovsky pracoval v jeho bytě. A náš zloděj se tak naštval, že zavolal policii. Hned přijeďte, byl jsem vykraden. Přijeli, oni si nemohou dovolit žít jen život za světla. A začali spisovat, co chybí, co bylo ukradeno. A pak našli ten pytel s ukradenými věcmi. Tak ho zajistili. I toho pána. A vzali si je oba sebou. Nebyl jsem u toho, jen jsem to četl, ale myslím, že je to možné. Lidi nečtou Písmo svaté. Tam je to napsáno jasně: Jak chcete, aby se druzí chovali k vám tak se vy chovejte k nim. Uděláme si malou vyřazovací soutěž: Kde je to v Písmu napsáno? Starý zákon nebo Nový Zákon. Evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše či Jana a nebo listy apoštolské: Pavlovy, Petrovy, Janovy , Jakubův a další. Které evangelium? Matoušovo! A která kapitola - čísla nejsou to hlavní, ale zde bychom si to měli pamatovat - a hlavně se tím řídit - do smrti smrťoucí - 7. kapitola (je 7 dní v týdnu) a 12. věta (je dvanáct měsíců v roce). Zlatými písmeny bychom si to měli zapsat! Však se tomu také říká Zlaté pravidlo.

Tady jde světlo všemi okny, v době nejdelších dní brzy ráno a pozdě večer svítí okny, která vedou na sever. To je něco: Ze severu sem svítí slunce. Sice jen půl hodiny, sice jen z okna na protější strop, ale každým oknem aspoň pár týdnů v roce projdou jeho paprsky. A pokud bude tento kostel stát, bude to tak, dokud slunce nevyhasne. Čísla nejsou důležitá, proto těm 7 miliardám let, na které to vědci odhadují, moc nefandím, ale buď jak buď, stejně jednou slunce zchladne a přestane svítit. Na velikonoce je tady večer tma a pak se zpívá, že Pán Ježíš je slunce nehasnoucí, které nezná západu. S ním jsme ve světle, nemusíme vyhledávat tmu, jako ti zloději a všichni ostatní, kteří mlží a očerňují a tak dále.

9) Vyváženost - symetrie

Druhým poselstvím barokních staveb je souměrnost, vyváženost, cizím slovem symetrie nebo také harmonie.

Sami se podívejte, jak je to tady vše souměrné: napravo a nalevo je to stejné, stejné klenby jsou vpředu i vzadu a na každém boku. Možná někdo namítne: Tady vpravo něco chybí! Ano, po vaší pravici na tom oltáři je toho méně než naproti. Ale vrátí se to tam. I sochy i andílci i ten svatostánek. Zatím jsou u restaurátorů. Andělé k nim „odletěli". Až k nim přiletí pár milionků, přiletí andělé zpět a budou krásně svítit novotou. Páni restaurátoři je zatím opravují a my sháníme ty milionky. Zatím to stálo už přes tři miliony a ještě téměř dva jsou potřeba. Hraje někdo z vás na PROHERNÍM AUTOMATU? Ptám se tak schválně, protože, jak dobře víte, jiné se nevyrábějí. I když občas někdo něco vyhraje, stejně to tam nasype zpátky, takže konec konců prohraje. Kdyby se za 1) ten automat porouchal a vy něco přece jen vyhráli, a za 2) nevěděli, co s tím, můžete nám je poslat. Až dokončíme tento oltář, přijde na řadu ten s křížem a tak dále.

10) Vyváženost v životě

Ta souměrnost, vyváženost je potřeba pořád: vezměte si třeba tělo a duše, nejen tělo, ale i duše, nejen duše, ale i tělo. Modli se a pracuj, základní heslo budovatelů naší evropské civilizace. Anebo Práva a povinnosti. Tady je také potřeba vyváženost, symetrie, harmonie. Představte si: Je teprve v první třídě základní školy, a už ví, že paní učitelka nemá právo mu vlepit jednu výchovnou na zadek. Tam totiž mají uši ti, kterým ty po stranách hlavy nefungují. A vůbec ho nenapadne, že sám má povinnost zavřít pusinu, když pančelka něco vysvětluje jeho 20 kamarádům a nesmí jí to toho skákat. Tuto povinnost neuznají ani on ani jeho rodiče, ani nějaké ty pedagogické rady. Pak se divte, nebo spíše nedivte. Je také zajímavá dvojice: Církev a vlast. Oboje jakoby dneska nebylo v módě. Obojí je však pořád důležité, k obojímu máme přistupovat vyváženě, jako jeden kněz buditel z nedalekého Rousínova. Církev a vlast, každá má srdce mého půl a každá má srdce moje celé. A co takhle škola a prázdniny? Je to vyvážené? Kdo by to chtěl obrátit na 10 měsíců prázdnin a 2 měsíce školy? Anebo rovnou 2 roky prázdnin? To by vás pak ošidili všichni, to byste si ani nespočítali drobné. Ale pojďme počítat teď. Kalendářní rok má 365 dní. Kolik dní se nevyučuje? 52 sobot, 52 neděli, velké prázdniny - bez sobot a neděli to máme 44 dní. Jarní prázdniny, vánoční prázdniny, státní svátky, tam se to může trochu změnit, když je svatého Václava v neděli. Kdo to spočítá první? Aspoň odhadem? Vyjde nám zhruba 190 dní vyučovacích a 175 volných. Takže žádné stížnosti, že je málo prázdnin. A žádné závidění učitelům, kdo si jen trochu přičichl, ví svoje. V mém rodném kostele se pan farář každou neděli s námi modlil za rodiče, kněze, učitele a lékaře. Věděl proč.

Hlavní je celková vyváženost - harmonie - v našem životě. Ten má dvě části, protože každý z nás na této zemi je poutníkem. Ne tulákem, který si jde, jak ho napadne a nezáleží mu na tom, kam dojde. Ne vyhnancem, který neví kam jít a myslí jen na jedno: Hlavně pryč a někam hodně daleko. Poutník se někam vypraví a pak se vrátí. Má se kam vrátit. Jsme zde na světě jak na výletě, jsme zde na světě opravdu na pouti, a máme se kam vrátit. Domů, k Otci, který je na nebesích, jak víme z modlitby, kterou nám odkázal Pán Ježíš. Za tento nádherný výlet na svět děkujeme Bohu Otci i rodičům. Díky jim všem je každý z nás opravdu poutníkem k věčnosti.

11) Hlavní dvojice aneb dvě čtveřice písmen

Souměrnost je tak důsledná, že i andělé vpředu jsou naprosto vyvážení: Ten nad kazatelnou zde vlevo má nahoře svou pravou ruku. Ten druhý nad křížem, napravo od vás, má nahoře zase svou levou ruku. A oběma se o tu druhou ruku vždy opírá malý andílek a pomáhá mu nést to kolo z paprsků. To nejsou dvě slunce, protože slunce je jen jedno, ale ty paprsky mají ukázat na něco, soustředit naši pozornost a pak to vlastně mají roznést na všechny strany. Co to je? Dvě čtveřice písmen. Jsou uprostřed každého kolečka, pravého i levého. Pořád se zachovává ta barokní vyváženost! Vlevo vidíte písmena hebrejská. Jsou to 4 nejdůležitější písmena Starého zákona, jeho poselství. Poprvé to uslyšel Mojžíš, když mu Bůh řekl z keře, který hořel, ale neshořel: Ty vysvobodíš můj národ, ty své spolurodáky, kteří tady otrocky dřou, dovedeš do jejich vlasti, kde zase budou svobodně žít. Bylo to v Egyptě, tam bylo plno božstev, jejich obrazy či řezby dnes najdete v každém starožitnictví. A Egypťané to znali. Proto se Mojžíš ptá: Pane Bože, ale co jim mám říci, až se budou ptát: Který Bůh tě posílá, vždyť oni jich mají tolik. Jaké je tvé jméno? A uslyšel: „Já jsem, který jsem. A ty řekneš všem: TEN, KTERÝ JE, mě posílá k vám." A to je právě to JAHVE, TEN, KTERÝ JE. A to je poselství! Ať se staví pyramidy nebo chatrče, nebo supermarkety, když je dům, když je stavba, musí být stavitel. A jako má dům svého stavitele, má svět svého Stvořitele. A s tím nic nenaděláme. Udělám výjimku a budu jmenovat: P. Jiří Veselý, rodák z tohoto kraje a vězeň v totalitě, říkal i těm klukům, co je hlídali: „Bůh je, s tím, kluci, nic nenaděláte."

Dobře, Bůh je, stvořil svět, i když to mohlo trvat víc než 6 dní, jak čteme na první stránce Bible. Mohlo to být v šesti etapách, ale s těmi čísly už se nebudeme trápit. Je vznešený, převyšuje všechno, je nekonečně milosrdný a spravedlivý, ale nepochopitelný. K nám se však přiblížil. Přišel na tento svět. To je popisováno v Novém Zákoně. Začalo to Betlémě, kde se narodil Ježíšek. To vědí všichni. A všichni zpívají, jak si i sami vzpomeneme: Vůl a oslík u něj stáli a svým dechem zahřívali chudé lidské nemluvňátko, slavné Boží pacholátko, Děťátko. A přitom, jak píseň pokračuje, to byl Syn Boží a syn člověka. Pak vyrostl, kudy chodil, dobře činil, uzdravoval nemocné, nikoho nevyhnal, všech si všímal. Přesto skončil na kříži. Šel tam dobrovolně, aby za nás zamřel. A na kříži byl nápis Ježíš Nazaretský, král židovský. Ve zkratce má také 4 písmena, vidíte je vpravo nad křížem: INRI - z latinského Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum. Je to nápis ironický. Pán Ježíš to však přijal. Na kříži dokonal své dílo a zemřel za nás. Smrt však neměla poslední slovo, třetího dne byl vzkříšen. Takže máme na očích, napravo a nalevo, ve dvou čtveřicích v naprosté vyváženosti to hlavní ze Starého i z Nového Zákona, z celé Bible.

12) Námitky

Přijdou však lidé, vidí to a řeknou: Bůh je, to bereme, to je přece jasné. A zůstává vzdálený a vznešený. Proto nemůže mít Syna. Natož aby se ten Syn narodil ve chlévě! Co jim řekneme? Ale ano, může! Jak to však obhájíme? 1) Staročesky: Jistebnický kancionál ze 14. století - po Dalimilově kronice jedna z prvních česky psaných knih - má píseň, kterou dodnes zpíváme, pravda už novočesky, ale obsah je stejný. Je to píseň číslo 307, kde se ve 4. sloce o Pánu Ježíši zpívá: Zimu, horko, žízeň, hlad, / všechnu lidskou bolest / on přijal za Adama, / trpěl tak jeho trest. A proč? Vše to z lásky k člověku / zde v světě podstoupil, / Otce svého poslušný / až k smrti kříže byl. Hlavní odpověď však hledáme v Bibli. A v Novém Zákoně, v evangeliích a právě v tom nejdůležitějším, v evangeliu Janově čteme: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Je to zapsáno v 3. kapitole 16. verši. Citace zní Jan 3,16 a je to velice podobné Ludolfovu číslu (3,14), které každý zná.

13) Boční oltář

A takto bychom mohli probírat každou sochu, každý kout. Zde musí být ticho jako v kostele, přesto každá věc mluví, přináší poselství. Jen se dívat a pozorovat, srovnávat a vzpomínat. Třeba obraz na postranním oltáři: 14 svatých pomocníků. 12 apoštolů chodilo s Pánem Ježíše, znali se. 14 svatých pomocníků se neznalo, jsou z různých století a různých zemí, jsou mezi nimi mučedníci i vyznavači, úředně nemučedníci. Patří k sobě spíše proto, že každý je vzýván o pomoc v jiné oblasti a je patronem jiné skupiny pracovníků. Je jich tradičně 14, to znamená, že každý by měl zaujmout 7 procent plochy obrazu, jak si rychle spočítáte 14 krát sedm je 98. A teď se podívejte: svatý Kryštof, patron řidičů všech druhů vozidel motorových i nemotorových, je ve středu obrazu. A Ježíška, kterého přenášel, mu dává na ramena sama Panna Maria. Zaujímá zhruba 20 procent plochy obrazu, třikrát tolik než mu přísně statisticky vzato náleží. Proč ta výjimka, proč taková přednost? Investorem stavby i výzdoby tohoto kostela byli zábrdovičtí premonstráti a opatem byl tenkrát Kryštof Jiří Matuška. A ten asi řekl: Pane malíři, namalujete nám 14 svatých pomocníků, ale mého patrona uděláte výrazně. Kdybych byl ironický, řekl bych, že ve Křtinách máme obraz sv. Kryštofa a 13 svatých pomocníků. Můžeme však říci, že ve Křtinách vidíme, jak si lidé váží svých křestních patronů.

14) Sochy

Sochy dělali brněnští Němci anebo chcete-li německy mluvící Brňané (Brňáci lidově, ale nespisovně). Jmenovali se Antonín a Ondřej, ale příjmení měli stejné: Schweigel. Otec byl Antonín, německy Anton, syn byl Ondřej německy Andreas. Monogram tedy vždycky A.S. Jak se poznají sochy, které vyřezával otec a jak ty, které jsou dílem syna. Podle pravidla, že děti nemají svým rodičům přerůst přes hlavu (i když na centimetry se to dnes často stává). Nemají jim přerůst přes hlavu, ale mohou je překonat. A to se stalo i u Schweiglů, protože táta Antonín dopřál Ondrovi nejlepší vzdělání a dal ho na vyučení dokonce i ke konkurenci. A tak sochy andělů od táty, dílo Antonína Schweigla, mají prsty rovné, poměrně tlusté, jednoduché. Sochy andělů, kteří mají prstíky vyřezané naprosto věrně, se všemi články a klouby, jsou od Schweigla mladšího - od Ondřeje. Je to logické, postavili kostel, dali střechu a prvně pořizovali sochy na vyzděné podstavce - dílo Schweigla staršího. Pak doplnili různé ty baldachýny a sochy na ně asi až po 20 letech vyřezával Schweigel mladší.

15) Malby na stropě

Malbám na stropě i na stěnách bychom přesněji měli říkat fresco-secco, přibližně by se to dalo přeložit jako polofresky, protože je někdy dělali i na suchém podkladě. Když se podíváte nahoru, vidíte tam díry. Opravdu černé díry, které však nemají nic společného s černými dírami ve vesmíru. Někde říkají průvodci, že to jsou zbytky po lešení, že tam byly zapuštěny trámky, pak je vytáhli a nemohli už ty otvory zadělat. To je chyba. Kdyby bývali chtěli, tak by je zadělali. Nechali je tam proto, že dole lidé zpívali z plných plic a z celého srdce a tím pádem k stropu šla spousta páry. Kdyby tam nebyly otvory, pára by se srážela na stropě, v zimě by tam i namrzala a na lidi by pak padala barevná jinovatka. Takto máme otvory, je propojení mezi kostelem a prostorem na půdě, pára se nesráží, fresky (tedy správně polofresky) to nepoškozuje a my máme v zimě dvojí průvan: ode dveří ke dveřím a od podlahy až na půdu. Ty proudy se kříží právě v prvních lavicích, proto místní lidé nejprve obsadí ty kulaté lavice pod pilíři. Tam nejméně fouká a je tam nejlépe slyšet, protože zvuk se valí po tom oblouku pěkně dolů. Fresek je tam moc. Říká se, že kdyby Santini žil, že i ve Křtinách by bylo jen střídání žlutých a bílých ploch, jak je tomu v ostatních jeho stavbách a že by jen sem tam byl obraz. J. B. Santini zemřel pět let před požehnáním základního kamene tohoto kostela, proto už stavbu nemohl osobně dozorovat a proto si stavitelé zřejmě dovolili pár fresek přidat. Když se na ně chvilku díváme, začne nás bolet za krkem a skloníme hlavu. Jednou zde byla přednáška paní docentky z Masarykovy univerzity na téma: popis křtinských fresek. Hodinu jsme chodili po kostele, kde bylo vše ztemnělé, ozářeny byly jen fresky a ona nám červeným blikátkem ukazovala jednotlivé části a vysvětlovala je. Jasně si pamatuji, že ani za tu hodinu nikoho z nás nebolelo za krkem. Chodili jsme po kostele zvláštními oblouky, takže jsme popisovanou část malby pozorovali jakoby před sebou, stačilo jen mírně pozvednout zrak. Tak to však bylo plánováno! Starší bratr přivedl procesí do kostela a pak lidi vodil také takovými oblouky a popisoval jim postupně všechny fresky. Jeho svěřenci si přitom zopakovali dějiny Starého Zákona, dějiny Nového zákona a dějiny církve. Z nich víme, že Karel IV. sehnal další ostatky sv. Víta a že je uložil v pražské katedrále a že sv. Vít má ve znaku kohouta. Když se podíváte na toto kulaté světlo, které visí na bílém káblíku a když očima půjdete po tom káblíku nahoru, na kohouta narazíte, svatému Vítovi se na stropě dívá přímo do očí. Vedle je svatý Václav. Pod ním svatá Ludmila a tak bychom mohli popisovat další svaté a světice Čech a Moravy.

V hlavní kopuli přímo nad oltářem je jeden anděl namalován na klenbě jen po pravé koleno. Od něj má nohu v prostoru, vyřezanou ze dřeva. Tato křtinská zvláštnost, lidově a nepřesně nazývaná „Anděl s dřevěnou nohou" má svůj hluboký význam. Naznačuje propojení světa Božího - budoucího, který si zatím nejsme schopni představit - s tím naším hmotným, který je trojrozměrný. Anděl na klenbě je namalován v prostoru dvojrozměrném (který si také nejsme schopni představit), ale nohou už vykročuje do našeho prostoru, který je trojrozměrný - lidé, zvířata, předměty, zvířata, sochy ... Tím se ukazuje, že propojení je možné. I my máme jednou z tohoto hmotného světa vstoupit do světa Božího právě s pomocí andělů, kteří nás mají doprovodit ke trůnu Nejvyššího.

16) Sv. Cyril a Metoděj

Celý kostel je Národní kulturní památka také proto, že je zachován ve stavu, v jakém byl dokončen. Bohu díky se nic nezbouralo, nic nebylo zničeno a nic se také nepřistavělo! Je zde přidáno jen pár drobností. Mřížka kolem oltáře je litinová, zhruba sto let stará. Nové jsou také malé obrázky slovanských apoštolů, svatých Cyrila a Metoděje, každý po jedné straně svatostánku, vedle těch elektrických svíček.

Který je sv. Cyril a který je sv. Metoděj? Protože si mnozí přece jen nejsou na sto procent jistí, řeknu vám pravidlo, které mně naučil můj předchůdce P. Tomáš Prnka, a které vám pomůže, že se nikdy nespletete. Svatý Cyril je ten krajní. (...)

Ale pozor na to písmeno K. Sv. Cyril se řecky i rusky i srbsky řekne Kyril. Když novináři hlásili, že se papež František setká s patriarchou Kirilem, nebylo to od nich moc přesné. Buď měli každého titulovat v jeho mateřštině a pak by to bylo papa Francesco a patriarch Kiril. Anebo oba v češtině a tak to má být: papež František a patriarcha Cyril. Dále víte, že sv. Cyril se původně jmenoval Konstantin, to už máme druhé Ká, že v Římě vstoupil do K-láštera (3. K), tam přijal řeholní oděv, ke kterému patří i K-apuce (4. K) a protože on hlavně překládal do slovanštiny, drží v ruce knihu. To máme pět K, a navíc je krajní, zatímco sv. Metoděj je jenom krajní a má tedy jen jedno K.

Až v posledním století sem byly přidány dřevěné sochy sv. Josefa a Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše. Je to řemeslná práce tyrolských řezbářů, někdo řekne, že to vyráběli sériově, na objednávku. Je to možné, v těch horských údolích celou zimu odříznuti od světa, měli více času. A opravdu ho dobře využili. Takovou jemnou práci dnes už jen tak neuvidíte.

17) Hrobka

Před sto lety sem také dali novou dlažbu a předláždili celý kostel, kromě míst za oltářem, kde byste se mohli projít po dlažbě původní, staré už víc jak 270 let. Zadláždili i vchod od hrobky, odborně říkáme do krypty, což znamená místo skryté. Do ní se podobně jako v jiných kostelích vcházelo přímo z chrámové lodi, když se zvedly padací dveře. Ty byly kamenné, přesněji kamenný blok opatřený čtyřmi háky na zvedání. Dosud tam je, schovaný pod dlažbou, a je metr široký a dva metry dlouhý, je zhruba 30 cm tlustý, takže vypočítáme, že váží nejméně 1,8 tuny. Ti čtyři borci, co jej pomocí háků nadzvedávali, museli použít hevery a další pomůcky. Vše bylo před těmi sto lety překryto touto keramickou dlažbou. Pan kníže Liechtestein využil závodů v Poštorné a okolí Břeclavi, které mu patřily, a pořídil novou dlažbu. Někdo řekne, že je málo umělecká, ale chlapci a děvčata, kteří u nás uklízejí (jinde by jim říkali senioři, aby to znělo učeně), si pochvalují, že i po sto letech je pořád hladká. A s uklízecím strojem, který byl pořízen za spolupráce obce, se po ní pěkně jezdí. Naši předkové však zařídili, že ta hrobka - krypta - byla pečlivě odvětrána. Má dva otvory, první ústí na zahradě. Druhý otvor je přesně naproti a ústí na náměstí. Dříve byl zazděn, nechali jen malý průduch nahoře. Vzduch mohl proudit, ale lidé si otvoru ani nevšimli. Tím protějším otvorem ze zahrady se tam v roce 1991 dostali speleologové, jeskyňáři, zvyklí prodírat se různými soutěskami a podvodními sifóny. Je tam pět metrů plazivky, řekli mi přímo ti, kteří tam vlezli. A uviděli ten kámen zespodu. Z něj trčely ty čtyři háky. Jeden vyrazili a tím získali možnost, jako dolů dovést světlo a elektřinu pro nástroje. Ten otvor uvidíme uprostřed kostela a umístění zbylých třech háků si můžeme domyslit. Zespodu je pak uvidíme všechny. Jeskyňáři se pak dostali do prostoru pod věží, kde našli ty kosti. Dostaly se tam ze hřbitova, který byl kolem toho původního malého románského kostela. Na něm pochovávali místní farníci své drahé nejméně od roku 1237, kdy je o našem kostele první písemná zmínka, ale mohlo to začít i dříve. Když po roce 1700 začali hloubit základy pro tyto pilíře, kopali na hřbitově. Každá hrstka hlíny byla vlastně lidského původu, protože pořád platí do biblické: Člověče, pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš. Tuto hlínu museli dát stranou. A když v ní našli kosti, s úctou je vzali a dali do prostoru pod kostelem, na místo klidné a posvátné. Tak se ty kosti, nikoli kostry, dostaly tam, kde byly nalezeny. Mezi nimi bylo i 12 lebek, na kterých je - samozřejmě až dlouho po smrti - namalováno znamení kříže ve tvaru T a věnec z vavřínových listů. Ten kříž se nazývá antonínský a ten věnec nám může připomínat citát z Písma: Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval, teď už mě čeká jen věnec spravedlnosti, který mi připravil Pán. Tak píše stařičký svatý Pavel svému žáku Timotejovi v 2. listě 4,8. Záhadologové však hýří svými roztodivnými nápady. Kronikář městysu Křtiny, Dr. Petr Švenda, vzděláním matematik, má teorii tak jednoduchou, že bude pravdě nejblíže. Usoudil, že když ti stavitelé vybírali kosti z hrobů důležitých osobností - kněží, sponzorů, donátorů či dobrodinců - hned je takto označili. A je to! Teď jsou ty kosti vidět, protože po průzkumu v Anatomickém ústavu Lékařské fakulty v Brně je s úctou uložili do krypty na viditelné místo.

Je možné se tam podívat a uvědomit si poselství mrtvých.

Na pitevnách mají nápis, že právě tam mrtví učí živé. Lidově se říká: Neboj se mrtvých, boj se živých. Je to až hrozivě pravdivé. Katechismus však říká: za živé i mrtvé se modlit je skutek duchovního milosrdenství. Další souvětí s názvem: „Mrtví mluví." často čteme na hřbitovech. Vyjadřuje to, co by mrtví řekli nám, kdyby mohli mluvit: „Co jste vy, byli jsme i my, a co jsme my, budete i vy." Na to se nedá nic říci! Opravdu: No comment!

Přesto se pokusím i vaším jménem těm našim mrtvým odpovědět: „Kdybyste nebyli vy, nebyli bychom ani my."

Je to tak, kdyby nežili naši předkové, nenarodili bychom se ani my. Proto všem předkům DĚKUJEME za vše, co nám předali, za život i víru i vzdělanost, za všechny zlepšovací návrhy a patenty, kterých využíváme, za všechny objevy a vynálezy. DĚKUJEME také za památky, které zbudovali a děkujeme všem, kteří je až dodneška pro nás udržovali. DĚKUJEME i za všechny vymoženosti, které vybudovali a zařídili (tzv. infrastrukturu) a kterých můžeme dodnes využívat.

Proto se s vděčností za své předky pomodlíme. A jsme opět u toho, co nás učí katechismus: Za živé a zemřelé se modlit!

Dovolte mi takto zakončit. Odpočinutí věčné dej všem zemřelým, zvláště všem dobrodincům tohoto kostela a také našim dobrodincům, zvláště rodičům, a za vše, co pro nás udělali a znamenali, jim odplať životem věčným. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

A nezapomínejme na živé: Nás a všechny naše drahé na přímluvu Panny Marie požehnej, na všech cestách této země provázej a všechny naše kroky po ní po všechny roky, které nám ještě budou dopřány, ochraňuj a k šťastnému shledání ve svém království, v cíli všech našich cest, nás doveď všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch Svatý. Amen.

18) Zvonohra a ambity

Jak jste viděli, náš chrám Páně má velkou kopuli, jednu věž a jednu kapli - kapli sv. Anny. Jan Blažej Santini Aichel plánoval i druhou kapli. Chtěl, aby celý areál byl souměrný, jak se to v baroku dělalo. Kvůli úsporným opatřením se však postavila jen jedna kaple a k ní dvojité ambity. Dneska je v nich zvonohra a 14 obrazů Křížové cesty.

Zvonohra je důkazem, že platí heslo všech, kdo se starají o památky po stránce úřední, vědecké i praktické. To heslo zní: Památky musí být živé! Co je živé to má přírůstky, to známe. Křtinská zvonohra je přírůstkem z 21. století. Ve třech etapách se díky P. Tomáši Prnkovi a dárcům - osobám fyzickým i právnickým (jmenuji aspoň Městys Křtiny, Jihomoravský kraj, Mendelovu univerzitu, občanské sdružení Vallis baptismi a Orla) - pořídilo 33 zvonů. Váží od 6 kg do 365 kg a všechny mají elektrický pohon a jsou ovládány počítačem.

Křížová cesta se latinsky řekne Cesta kříže - VIA CRUCIS. Na druhé straně kostela, kde měly být další ambity a druhá kaple, máme zatím jen zelenou plochu. Půdorys plánované kaple sv. Josefa je na ní vyznačen živým plotem z habrů. O úpravu jeho vnějšího okolí se stará Školní lesní podnik Mendelovy univerzity. Dovnitř jsme dali 14 obrazů Cesty světla - latinsky VIA LUCIS. Křížová cesta začíná obrazem Pána Ježíše, který je od Piláta odsouzen k smrti na kříži a na 14. obraze je Ježíšovo mrtvé tělo uloženo do hrobu. Cesta světla začíná obrazem Marie Magdaleny u prázdného hrobu po Ježíšově vzkříšení, pokračuje setkáním s dalšími apoštoly a 14. obraz je Seslání Ducha Svatého. V ten den se apoštolové rozešli do celého světa. A pak se v 9. století díky apoštolům Slovanů, sv. Cyrilu a Metoději, slovo Boží, poselství Bible, dostalo až k nám. A není vyloučeno, i když to není žádnými listinami ani videozáznamy prokázáno, že křtili také tady. Latinský název Křtin Vallis baptismi - Údolí křtu - to nepřímo potvrzuje.

19) Kostel a škola

Santini mrtev jest, jeho duch však kráčí dál, můžeme trochu opravit americkou lidovou píseň Glory, Glory, aleluja. Když se podíváte naproti na tu bílou kulatou budovu, není to ani Aréna Ou tú, jak říkají ti, kdo neumějí česky, ani Manéž Bolka Polívky. Tu najdeme v Olšanech, asi 15 km odtud směrem na jihovýchod. Ta bílá kulatá budova je škola, škola inspirovaná Santinim, dostavěná v roce 1999 podle plánů jednoho pražského architekta. Tenkrát ještě nebyly takové starosti s výběrovým řízeným a podobně. On pouze navrhl: Uděláme to podle Santiniho. A udělali. Je to oválná budova, uprostřed je vydlážděná plocha, malý bazén s vodotryskem na elektrický pohon. Sem směrem ke kostelu, k jihu, jsou třídy a na sever, do lesa jsou šatny a kabinety (až na jednu výjimku, kdy z jedné třídy se žáci dívají opravdu jen do lesa).

Když tam učíme, vždy jdeme na závěr hodiny na ten balkonek a modlíme se s pohledem na kostel. Hledět můžeme i obráceně - od kostela ke škole. Dole v údolí je čilý dopravní ruch, někdy dokonce přímo rámus, vede tady živá linka Brno - Jedovnice, autobusy tady jezdí od půl páté do půl dvanácté v noci. Dole také vidíte obchod - byznys, vedle je městys, ale nad tím vším se klidně zvedá na obě strany údolí křtu - Vallis baptismi, směrem ke kostelu i ke škole. Tím se pěkně doplňuje věda a víra, umění a vzdělání. Vzniká tak křtinská harmonie, vyváženost víc než jen barokní, protože pravá víra a pravá věda si totiž neodporují.

20) Spolupráce

Dvakrát za rok můžete vidět důkaz: 1. září se děti sejdou v prostoru uvnitř nové školy. Pustí se vodotrysk, z přehrávače se pustí hymna (k níž se - jako všude - hlasem přidá jen pár lidí). Pak pan starosta pozdraví děti, pak je pozdraví pan farář a pan ředitel nakonec podrobně mluví o novém školním roce. Vítá nové učitele, vítá především nové žáčky, deváťáci jim pak podají kytičku. Pak se jde do tříd a to už znáte. A 30. června je to vlastně stejné: Všichni se sejdou, pan starosta krátce popřeje pěkné prázdniny, pan farář dá požehnání na všechny prázdninové cesty a pan ředitel se se všemi krátce rozloučí, protože děti stejně už na nic jiného nemyslí. A pak se jde do ředitelny na kávu. Farář, starosta a ředitel, trojice jako základ stability a zároveň znamení spolupráce.

 Kéž vás ta kostelní znamení a souvislosti povzbudí k vnitřní rovnováze a krásné vyváženosti. To je poselství barokních Křtin, to je slovo na cestu. A na všech cestách ať vás provází Bůh a Panna Maria, zvaná též Průvodkyně na cestách.

DEO GRATIAS. Panně Marii díky.

A vám všem za všechno Pán Bůh zaplať. A naděl. Na přímluvu Panny Marie vám všem Pán žehnej.     JP