Hlavně jezdit do hlavního města
25.11.2008 - poutní místo Křtiny
Včera jsem se vrátil z Prahy, kam velvyslanec Francouzské republiky pozval všechny, kdo studovali v jeho zemi na stipendium její vlády. Od roku 1920, kdy to v Dijonu začalo, přes trojí přerušení (1939, 1948 a 1973) nás tam a v Nimes a v St Germain en Laye odmaturovalo 466. Z nich nejznámější Dr Čestmír Císař (maturita v Dijonu 1939), který má velkou zásluhu na každém obnovení, i tom posledním v roce 1990, a který také po panu velvyslanci oslovil asi stovku shromážděných.
J. Excelence velvyslanec Republiky francouzské C. Fries
Dr Čestmír Císař (* 1920, maturita v Dijonu 1939),
Zde je fotograie těch, kdo maturovali v Dijonu:
Dámy ze St Germain en Laye:
Jen znalce a v úplně jiné kategorii oslovuje Tomáš Týn (maturita v Dijonu 1969), který nabídl svůj život za svobodu církve v naší vlasti a zemřel do měsíce po jejím získání (1.1.1990). V roce 2005 byl v Bologni zahájen proces jeho blahořečení.
Hlavní je jezdit do hlavního města. Tam člověk zažije ... V Blansku jsem před nástupem do vlaku už nestihl jít na poštu s kupou balíčků. Šel jsem tedy na hlavní poštu u nádraží Praha střed. Úřednice byla unavená, ale pár slovy vše uvedla na pravou míru, ještě se usmála a vše se rychle a spokojeně zvládlo. Pak jsem si v metru na Náměstí Republiky kupoval lístek. Chtěl jsem ten lacinější na krátkou trasu a dívka za okénkem se mně pak jemně ptala, zda bych už nemohl mít slevu jako důchodce. Neřekla to takhle otevřeně, ale jemně to naznačila. Zatím to nejde.
Při vstupu do vozu metra, zase v 17.40 se hned zvedl jeden mladík a pustil mě sednout. Poděkoval jsem mu dvakrát, hned a po té, co jsem vystoupil a on ve stejném voze jel dál. V druhém voze bylo jen jedno místo. Přede mnou do něj nastoupili 4 francouzsky mluvící studenti, kteří jeli do Dejvic. Jeden z nich si na ně hned sedl a ostatní mu ironicky a nahlas říkali: „Juliáne, to od tebe vůbec není hezké, nenecháš starší lidi si sednout." Jen jsem se usmál jejich jistotě, že jim nikdo nerozumí a nevím, jak by se tvářili, kdybych ji m řekl v jejich mateřštině: Kluci, za hodinu budu mluvit s vaším velvyslancem a řeknu mu to. Nechal jsem je být, třeba to nebyli občané Francie, ale Belgičané ... kdož ví.
Vystoupil jsem z metra na Malostranské stanici, protože jsem chtěl jít pěšky k velvyslanectví, které se nachází v blízkosti Pražského Jezulátka. Zmaten všemi těmi východy a podchody se ptám nejbližšího prodavače, kde je kostel Panny Marie Vítězné s Pražským Jezulátkem. To je nejznámější Čech na světě, známější než Jan Nepomucký (se svými sochami) anebo Karel Čapek (se svými roboty). Lidé z Brazilie přiletí do Evropy, matně vědí, že tam jsou země zvané Česko, Polsko, Slovensko ale přesně vědí, že musí do Prahy, kde je Jezulátko. On to však nevěděl. I když trvale prodával svoje housky jen 400 metrů od něho. Další dívka mě však nasměrovala k sv. Mikuláši a pak ještě jedna paní ochotně a sama od sebe přímo na velvyslanectví.
Na recepci se také řeklo, že dnes studuje v Dijonu 33 chlapců a v Nimes 11 děvčat. Domů jsem se dostal brzy, obětavý spolužák Tibor, který jel na Bratislavu, mě vzal do Brna, a když jsem zjistil, že další vlak jede až o půl páté ráno, zajel si kvůli mně až do Blanska k nádraží. Romain Roland napsal: Dobrý člověk ještě žije ...... Díky,Tibore, díky Táňo, za to, že to můžeme říkat i dnes ...