Desatero je vážná věc

 

Dvanáctero poutníka

Kdo překročí, naříká

 

I. Poutník si sám stanovuje svůj úmysl pouti, na který chce pouť obětovat a to tak, aby tento úmysl obstál i před Pánem Bohem. Častěji na něj vzpomene.

 

II. Poutník si je vědom, že po dobu pouti i po ní vydává přede všemi mimořádné svědectví o své víře a snaží se svým příkladem, slovem či úsměvem povzbudit i ty, se kterými se náhodně setká.

 

III. Poutník nikdy nereptá, obtíže pouti přijímá jako příležitost k oběti nesené s láskou pro Ježíše Krista a Pannu Marii.

 

IV. Poutník se snaží o maximální dochvilnost, disciplinovanost a ohleduplnost a to i při chůzi v silničním provozu, při společných programech i při odpočinku. Netrhá ovoce ani zeleninu, může si pouze sebrat to, co spadlo.

 

V. Poutník vidí v ostatních poutnících své bratry a sestry, pomáhá jim nést těžkosti pouti, pracuje pro vzájemné sbližování, sjednocování a povzbuzování. Netrhá poutní skupinu a nevytváří partikulární přátelství (známosti), které by ho omezovaly v aktivním vztahu k ostatním.

 

VI. Poutník se ochotně a aktivně zapojuje podle svých možností do služeb při pouti a nehledá výmluvy.

 

VII. Poutník se aktivně účastní celého programu včetně modliteb, zpěvu a naslouchání.

 

VIII. Poutník je vděčný všem, kteří ho při pouti přijímají a jakkoli podporují a dbá na to, aby vše půjčené včas a v pořádku vrátil a místa, kde pobývá, zanechal upravená a v pořádku.

 

IX. Ani přes vyčerpanost, bolesti a únavu se poutník nenechá vyprovokovat k netrpělivosti, nervozitě a nelásce.

 

X. Poutník je si vědom kajícího rozměru pouti a proto v tyto dny nevyhledává světské radovánky (diskotéky, televizi) a má i ochotu dle svých možností mít ducha odříkání a sebezáporu (zbytečné sladkosti, zmrzlina, alkohol) a volí i přiměřené a slušné oblečení.

 

XI. Poutník se nevzdává - PRO MILÉHO NIC TĚŽKÉHO.

 

XII. Milosti, které poutník načerpá, jsou k jeho upevnění v dobrém a tomu, aby jimi povzbudil další, proto po návratu z pouti o ní nemlčí.