Živý Betlém
16.01.2012 - promluvy
vánoční promluva P. Jiřího Hájka ze Stříbra
Vánoce 2011 - Živý betlém
Ve vesnicích i ve městech - Stříbro nevyjímaje - je ve velké oblibě předvádět o vánocích na návsi či náměstí tzv. „živý betlém". Dva dospělí nebo děti se obléknou do šatů, které připomínají cosi z kostelních obrazů nebo soch z „jesliček", „panenka Maria"má na rukou velkou „panenku" to je to Dítě Ježíš, stojí na náměstí (na návsi) před kulisou, která znázorňuje chlév nebo chatrč a děti - sporadicky i dospělí - zpívají koledy. „Ježíšku, panáčku" a „Hajdom, hajdom tydli dom" nesmí chybět. Někdy se takového divadla účastní i věřící, ovšem vidí v tom jen lidové divadlo, nikoli znázornění historické události či křesťanské víry, že se „nám dnes narodil Kristus Pán". Zajímá mě, proč je o provozování živých betlémů takový zájem. My (ve své náboženské zaslepenosti) v tom vidíme touhu po něčem náboženském, či dokonce nábožném a už už jsme náchylní si myslet, že u účastníků se jedná o zárodek víry v Boha. Ale takový účinek jsem dosud nezpozoroval. Přesto mi ta otázka „proč" stále zajímá. Dovolím si říci svůj názor.
V historických filmech jsou kroje a oděvy herců bizarní a zajímavé. Díváme se na ně ovšem s pocitem hlubokého zadostiučinění, že my se do složitě sešněrovaných kazajek, sukní, žaketů a vest nemusíme oblékat, protože milujeme volnost a nekonvenčnost. Tak se díváme i na herce živého betléma a jsme rádi, že žijeme v jiné době, kdy panuje volnost módy v nejrůznějších variantách. Oblečení „betlémských lidí" je něco z šerého dávnověku. Je to hezké, ale ne pro naši dobu, jako i křesťanství se svou „legendou" o narození Ježíška. Mimoto jsme rádi, že naše ženy-matky nemusí rodit děti ve chlévě, ale v přepychových porodnicích za účasti zdravotnického personálu - lékařů, sester a dalších odborníků pro případ, že by došlo ke komplikacím. Takže jsme se stavem našeho pokroku srozuměni a spokojeni. Nemáme těm dvěma - Josefovi a Marii - co závidět. Máme jinou životní úroveň, máme se mnohem lépe. To, co vidíme, je romantická divadelní hra a máme hluboký pocit spokojenosti, že nás se to netýká.
Druhá věc je podstatnější. Pohledem na situaci rodiny Josefa, Marie a Ježíše zjistíme, že tito lidé mají mezi sebou hluboký vztah, který my postrádáme. Josef s Marií přijdou do přeplněného města. Není pro ně místo ani v zájezdním útulku. Dnešní žena by s tímto stavem nebyla spokojena a zahrnula by Josefa výčitkami, proč nezajistil vhodnější místo pro její porod, a proč ji přivedl do takové nouze, že musela Dítě položit do jeslí! Měla Maria nějaké námitky? Byl Josef tak neschopný, že ho nenapadlo dát hostinskému úplatek, aby se našlo něco lidštějšího? Možná, že by při troše námahy mohl najít nějaké vzdálené příbuzné! Neměl výčitky svědomí, že se dostatečně nepostaral o ženu, která měla porodit Božího Syna, jak mu to zvěstoval anděl? Udělal opravdu všechno, co mohl? Nemohl udělat víc? S úžasem a závistí hledíme na rodinu, ve které jsou ty nejlepší myslitelné vztahy: bez výčitek, urážek, rozladění a posměchu a přitom v bídě, které se zděsíme, když ji jen trochu domyslíme např. zcela chybějící základní hygiena pro novorozeně!!
Uvědomují si dnešní ateisté a i křesťané, jak velký protiklad staví před oči svému přepychu a rozmazlenosti a naslouchají pozorně tomu, co jim v té chvíli „živý betlém" říká? Asi ne. Možná se v jejich duši či svědomí cosi ozývá, ale rychle se to zapomene. Přijdou radosti a starosti zcela nevánoční. Vánoce s „živým betlémem" jsou do příštích svátků odloženy do skladiště pro život nepotřebných věcí a spolu s nimi i „nepotřebné" křesťanství.