Zákon přirozený, zákon Boží, zákon Kristův

Začneme matematicky: 20 děleno dvěma je deset (stejný výsledek dá pět a pět) V první čtení jsme slyšeli úryvek z 20. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy, stejný úryvek najdeme v 5. kapitole 5. knihy Mojžíšovy. Je to desatero Božích přikázání. Slyšeli jsme je podrobně, vzpomenete si, jak bylo přesně vyjmenováno, kdo všechno má ten sedmý den odpočívat, i námezdní pracovníci i tažný dobytek.  My to dnes máme v desateru stručně. Platí však pořád, že máme opravdu 6 dní pracovat a sedmý věnovat odpočinku. A nemusí být všechno otevřeno od půlnoci do půlnoci, od neděle do neděle.

Desatero vyjadřuje Boží zákon, a při té příležitosti naši otcové biskupové si přejí, abychom dnes k vám, my kněží, promluvili o zákonu přirozeném a o zákonu Mojžíšově, jak je podán ve Starém zákoně - to je právě to desatero a také o to, jaký je zákon Ježíšův, který máme v Novém Zákoně.

1.  

Chci vám to vysvětlit tím, jak to chodí na poutích, myslím na těch pěších, i když samozřejmě poutníkem je i ten, kdo přijede autem, autobusem nebo vlakem a nebo třeba na kole nebo na koni. Pěší poutníci jdou v nějaké skupině, není to oddíl jako u vojska, kde všichni vykračují jednou nohou, je to někdy dost roztažená skupina. Vpředu jsou ti rychlejší, kteří to ženou, na konci se táhnou ti nejpomalejší. I ti vpředu však dobře vědí, že by neměli tak hnát, že nemohou těm ostatním utéci, že na ně musí počkat. A ti vzadu si říkají: Nemůžeme zpomalovat, musíme trochu přidat, aby na nás nečekali, aby neměli strach, že jsme se někde ztratili nebo že se nám něco stalo. To cítí všichni uvnitř, to jim nemusí nikdo připomínat, to je ten vnitřní zákon, který je vepsaný do srdce každého člověka.  I těch lumpů. Jeden takový lump se - v uvozovkách - živil krádežemi, v noci vykrádal byty jiných lidí. Vždycky kolem třetí hodiny ráno, kdy je nejmenší provoz, kdy už to největší hýřilové šli spát a ani popeláři ani pekaři ještě nezačali pracovat, se vracel domů s plným pytlem cenností. Přijde takhle jednou domů a chce otevřít dveře svého bytu. Jsou vypáčeny. Jiný podobný v uvozovkách odborník jako on ho mezitím navštívil a vykradl. To ho tak rozčílilo, že zavolal policii. A zapomněl schovat ty nakradené věci, které přinesl ve svém pytli. Takže si ho vzali i s jeho lupem. Pán Ježíš nadarmo nepřipomíná tento vnitřní zákon slovy: Jak chcete, aby se druzí chovali k vám, tak se chovejte k nim.

2.

Vraťme se k poutníkům, k těm pěším. Každý jde, jak nejlépe umí. Někdo však musí stanovit, kdy a kde bude zastávka na odpočinek, na jídlo ale i na tak obyčejné a důležité věci, jako je doplnění tekutin a zároveň vypuštění přebytečných tekutin z těla. Na tom se musí dohodnout, pak je potřeba se podřídit. Zde přítomní bohoslovci poutníci, kteří se mnou už vícekrát putovali na Velehrad právě přes Křtiny, o tom vědí své. Bez těchto pravidel to nejde, opravdu si nikdo nemůže jít, jak ho napadne a kudy chce. Může, ale nebude to poutník, bude to tulák. A místo na Velehradě skončí třeba v nejbližší hospodě. Musí se prostě stanovit trasa a její průběh a pak to dodržet To je vlastně Desatero Božích přikázání. Deset značek, deset svodidel, která určují, až pokud je cesta bezpečná, jak jet, abychom neskončili v příkopě. Desatero platí pořád nejen pro děti. To čtvrté přikázání například znamená, že malé děti mají poslouchat své rodiče, tím jim ukážou úctu. Platí to i pro nás, i když už máme šedé vlasy a naši rodiče mají Alzheimera. Právě v této chvíli je máme ctít, to chce Bůh proto, aby rodina a společnost dobře fungovaly. A každé přikázání platí, i to šesté, i když právě to je zlehčováno, přímo zesměšňováno v těch nekonečných seriálech, kde se to nevěrou jen hemží, kde v každém díle je nová nevěra. Každé platí, i to sedmé, jak jsme si připomněli v úvodu. Kdo nedbá na značky a najíždí na svodidla, doplatí na to.

3.

Vraťme se znovu k poutníkům. Najednou má některý z nich tolik  puchýřů, že už nemůže dál. Anebo je začnou klouby tak bolet, že se to nedá vydržet. I pěší poutníci dnes sebou mají doprovodné vozidlo. A to takového poutníka pěkně naloží a doveze do cíle denní etapy. Přesto dál zůstává poutníkem, i když jel třeba půl dne autem. Když jsou závody na lyžích, vyloučí každého, kdo vyjede z řady. Když někdo ve fotbale se míče dotkne rukou místo nohou, je to chyba a k vyhrání to nepomůže, naopak. Na každý takový přestupek se ve sportu čeká, aby toho závodníka, to mužstvo, mohli vyloučit a poslat ze závodů, z olympiády domů. Udělal chybu, použil jinou metodu, končí.... Zákon Ježíše Krista je jiný, Nový zákon nás učí, že hřích je. Pán Ježíš nepřišel zrušit ani jednu čárku ze Starého zákona. Nové je to, že i těm, kdo něco pokazí, poruší, dává novou příležitost. Proto přišel na svět, aby křížem vykoupil svět, za nás hříšníky se obětoval, abychom mohli začít znovu. To je zákon Kristův, možnost odpuštění, možnost pokračovat. Diskvalifikace, jak říkají ti, kdo neumí česky, tedy vyloučení jako ve sportu, díky Pánu Ježíši není. Víme však, že Pán Ježíš požadoval pokání, uznání, že člověk udělal něco špatně. Vyžadoval také obrácení, opravdovou touhu to změnit. I to je Nový Zákon.

Závěr:

Každý z nás na této zemi, poutníkem je k věčnosti - známe asi všichni tuto mariánskou písničku. Ona je pravdivá. Nejsme tuláky, kteří se jen tak toulají bez cíle. Nejsme sportovci, nejsme chodci, kteří chtějí udělat co nejvíce kilometrů. Jsme lidé, děti Boží, vykoupení Kristem a ctíme ten trojí zákon - i ten vnitřní přirozený v nás, i to starozákonní desatero, i to novozákonní odpuštění a možnost začít znovu, díky Pánu Ježíši. S ním pojďme dál, až k cíli. Poutníkovi jde vždycky o dosažení cíle, pěšky anebo kousek autem, právě to ho odlišuje od tuláka nebo chodce nebo sportovce anebo turisty. Naším cílem, cílem nás, Božích, dětí, které se modlí Otče náš, jenž jsi na nebesích ...  je právě Boží království, tam jsme zváni a díky oběti Pána Ježíše na kříži je tento cíl dosažitelný i pro nás hříšníky. Ať se tam sejdeme všichni, my poutníci k věčnosti.

Amen.