XVII. svatohubertská pouť ve Křtinách 8.11.2015

Promluva na 1. čtení a evangelium 32. neděle roku B

Vítám vás, mé milé děti, jsou slova Panny Marie na každém poutním místě, i zde ve Křtinách, kde vstupujeme do proudu poutníků, přicházejících děkovat a prosit už 806. rokem. Dovolím si jejím jménem přivítat i vás, vážení zástupci akademické obce, státní správy i samosprávy, i vás milí lesníci, myslivci, přátelé přírody, vážení hosté ze Slovenska, Polska, Portugalska a Holandska, milí farníci a poutníci, bratři a sestry

Maminky většinou určuje, co uvaří k obědu.Naše matka církev určuje duchovní pokrm na každou neděli, když vybírá určitá místa z Písma svatého tak, aby se přečetlo celé evangelium. Ačkoli u nás máme už 17. svatohubertskou pouť, čteme jako v ostatních kostelích evangelium o chudé vdově, která do pokladnice v Božím domě dala všechno co měla. Předtím jsme slyšeli v předobraze ze Starého Zákona také o vdově, která Božímu muži upekla pokrm ze všeho.co měla.

Odborně řečeno Theocentrismus, Bůh ve středu. A opravdu, Bůh  byl ve středu smýšlení obou vdov, které jeden teolog nazval učitelkami církve, ačkoli neznáme ani jejich jméno. Na Božího muže a na Boží chrám myslely více než na složitou ekonomickou situaci doma i v okolí.

Dnešní dobu bychom mohli nazvat antropocentrickou, člověk ve středu, podle hesla: vše pro člověka, vše pro dítě. Proč ne, dřinu nechte strojům a šťastné dětství je základem vyrovnaného duševního stavu v dospělosti. Rozvíjí se věda a technika, a jsme rádi.

Všechno něco stojí a ekonomika všechno převálcuje. Mohlo bychom si na to stěžovat, postavit slovo Boží proti nadvládě ekonomiky, která by chtěla poroučet i nám, postavit se do středu všeho.

Papež František však v posledním pastýřském listě mluví o ekologii. A jeho encykliku bychom mohli nazvat:  theocentrická, Bůh je už na samém začátku, protože její první slova a tedy i  název, který vstoupí do dějin - Laudato si´  - česky Buď chválen! je začátek chvalozpěvu svatého Františka. Cituje tohoto patrona ekologů, který ve svém chvalozpěvu  říká doslova: Buď chválen Pán vším co stvořil a teď vyjmenovává slunce a všechna ostatní Boží stvoření. A to je správný pohled.

Antropocentrismus však náš papež neodsuzuje, ale jen opravuje. Uprostřed encykliky v bodě 122. píše:  Vychýlený antropocentrismus způsobuje vychýlený životní styl.  Nezbývá než souhlasit. Nebudu vyjmenovávat všechny výchylky a úchylky, jen si postesknu, že dětem už nelze vyprávět  pohádku o dvanácti měsíčkách, protože v supermarketu si mohou v lednu koupit i fialky i ovoce. Samozřejmě za patřičnou cenu. A svou daň si z toho všeho bláznění bere i příroda. A před tím varují všichni rozumní lidé, na to nás pastýřsky upozorňuje pastýř celé církve papež František.

Vychýlený antropocentrismus. To nejsou rituály, které myslivci znají a dodržují při lovu. Mohli bychom je svým způsobem nazvat:  pohřební obřady. Ale myslivci rozlišují: Těm lidským se však vůbec nepodobají. Střelenému kusu patří úplně jiná pocta než mrtvému člověku. Nelze to spojovat, nadarmo nám Bible neříká, že Bůh nejprve stvořil všechny tvory ve vodách, ve vzduchu a na suché zemi a teprve pak člověka.

I všichni ostatní lidé, kteří chtějí zachovat  normální životní styl, rozlišují co je pro lidi, co je pro ostatní Boží stvoření a co je pro Boha. Zdravý antropocentrismus, tradiční rituály a theocentrismus.  V životě i smrti, ve slovech i činech. Dítě se nají, zvířátko se nažere. V té potravě je nejen rozdíl ekonomický. Člověk spí v posteli a zvířátko v pelíšku. Při zásahu na komoru ta vysoká nezemře, ale zhasne. Domácí zvířata uhynou, a když se musí zabít, aby bylo co jíst, tak nezemřou, ale jsou poražena. A když své miláčky dochováme až do stáří, nezemřou nám, ale pojdou a my jim nechystáme pohřeb. Psí hřbitovy, to je ten vychýlený životní styl. Pomníky pro zvířátka a rozptylové loučky pro lidi. Pohřby bez účasti příbuzných, protože si to babička prý přála.

Právě úroveň pohřbívání svědčí o kultuře člověka, kultuře národa.

A zde je  místo pro ten theocentrismus, ke kterému nás vybízí dnešní Slovo Boží. Život v souladu s přírodou, která je tím největším darem Božím. Ne naším výdobytkem, majetkem anebo snad kořistí. Darem, který Bůh svěřil člověku a lidstvu.  Smrt jako odchod do domu Otcova, k Bohu, který nás na tento svět povolal a a poslal jako na výlet a doma v nebi nás čeká. Proto nás naši zemřelí neopouštějí navždy, ale předcházejí nás na cestě k nebeskému Otci. A na hřbitově naši zemřelí očekávají slavné vzkříšení, které nám ukázal Boží Syn Ježíš Kristus, náš Pán, k jehož poctě a poctě jeho Matky byl tento chrám Páně postaven a dnes se stává  domem pro naše společenství, které mu touto 17. svatohubertskou poutí vzdává chválu a díky.