Učící se církev na 25. v mezidobí – 20/9 09

 Úvod:

I když se naše pozornost upíná k první návštěvě Svatého otce v naší diecézi od jejího založení ale také od počátku světa, myslíme na to, že naši biskupové si přejí, aby se na základě dnešního evangelia o tom, jak se drali na první místa mluvilo o tom posledním přikázání, o desátém: Aniž požádáš statku jeho. Kdo tomu rozumí? Někoho si představí statek v polích – hospodářské budovy obklopené lipami, z kterých vyjíždějí volské potahy.

1.

Tak to jistě není. Přesnější překlad 10. přikázání by zněl: Nebudeš dychtit po tom, co patří tvému bližnímu. To už je lepší. Každý člověk po něčem dychtí, ten, kdo má hlad touží aspoň po kousku chleba, žíznivý aspoň po hltu vody. A má právo na to myslet, má právo toto svoje přání splnit. Každý má na to právo, ale ne za každou cenu. Nemůže ukrást svačinu, nemůže kamarádovi na horách nenápadně vytáhnout láhev s vodou z jeho batohu a vypít mu ji. To je smysl tohoto přikázání, toužíme po věcech, ale nechceme přitom krást. Proto se při výkladu spojuje 7. a 10. přikázání dohromady. Je desáté, tedy poslední, ale nemůžeme je škrtnout.

2.

Nejde jen o chystání krádeže. Není možné chtít hodně vydělat a proto si přát, aby ti ostatní zkrachovali, abych zbyl jenom já a mohl si sám stanovit vysoké ceny a druhé vysávat. Máme prostě přát dobro sobě i druhému. Nepřát znamená závidět. Mít smutek, že se někomu něco podařilo, že něco má a já právě toto nemám. V naší vlasti je mnoho obcí se jménem Závist. To není proto, že by lidé, kteří tu obec založili, byli závistiví nebo že by její občané si záviděli mezi sebou. Závist znamená staročesky závětří, kde je klid, kde nefouká, kde nesviští vítr. Vzpomeňte si, že často je ta obec Závist mezi lesy. V Závisti s velkým Z se může pěkně bydlet,  zatímco závist s malým z může člověka pěkně otravovat.

 3.

Je na to nějaký lék. Ano, je. Vědomí, že Bůh je náš otec, že jsme jeho děti a že on každému děcku přeje, každému jinak, ale každému něco. My ho prosíme, aby nám dal dostatečně. A to jistě není jednoduché, vždyť i dobrá přání mohou být různá. Někdy mohou jít přímo proti sobě. Vzpomeňme si na Karla Havlíčka Borovského, jak ve svých pichlavých básních si z toho dělá smích. Jak si to pohanské božstvo stěžuje, že jeden po něm jeden chce, aby pršelo, a druhý, aby pražilo slunce. Než to rozebírat, protože počasí je dodnes pod mocí jediného pravého Boha, našeho Otce, vzpomeňme na jiného Karla, blahoslaveného Karla Foucaulda, poustevníka, který žil mezi mohamedány na poušti a který tam byl zabit od loupežníků. On říká: Otče, děkuji ti za všechno, cokoli se mnou učiníš. To je rada, to je lék proti závisti. Každé Boží dítě od svého otce dostalo něco jiného, nejen po stránce hmotné, ale i osobní, někdo má pěkný dům, někdo šikovné ruce, někdo má pěkný hlas, někdo dobré auto. Netrapme se tím, že nemáme to, co druzí, děkujme Otci, že na své děti nezapomněl, a že každého vybavil. Takové spočinutí v závětří Božím, přímo ve výsluní Boží lásky, která se projevuje právě tím, že Bůh na nikoho nezapomene, to je ten nejlepší lék proti závisti.

Závěr:

 A jestliže nám náš nebeský Otec přeje, přejme si i my mezi sebou. Toužíme po věcech, toužíme po schopnostech, ale ne za každou cenu, ne za cenu hříchu. A hřích závisti, který ohrožuje každého a na který hrají i různí přesvědčovači, nahraďme ctností vděčnosti. I vůči Bohu podle blahoslaveného Karla Foucaulda. Otče, děkuji ti, za vše, cokoli se mnou učiníš....