Promluvy pro houbaře, rybáře, řidiče, myslivce a další spolky

03.11.2017 - promluvy

většinou od Dr Ludvíka Bradáče

 

  1. Promluva pro hasiče  (LB)
  2. Promluva pro houbaře (LB)
  3. Promluva pro houbaře při otvírání lesa (LB)
  4. Promluva pro rybáře (LB)
  5. Promluva pro včelaře (JP)
  6. Promluva pro včelaře (LB)
  7. Promluva pro řidiče (JP)
  8. Promluva pro řidiče (LB)
  9. Promluva pro poutníky (JP)
  10. Promluva pro při dožínkách (LB)
  11. Promluva pro myslivce  (LB)

 

1. Promluva pro hasiče (na sv. Floriána - 4. 5. -  LB)

 

Až do 15. století byli patrony proti nebezpečí ohně sv. Vavřinec a Agáta - oba byli mučeni ohněm. Dnes však převzal jejich úlohu a stal se rovněž patronem hasičů sv. Florián, světec a mučedník z přelomu 3. a 4. století. Vidíme ho často znázorněného jako římského vojáka, někdy s kopím a korouhví v ruce, jak hasí hořící dům nebo hrad vodou. Bohužel, není známo nic víc o tom, v jaké události Floriánova života má toto zobrazování svůj původ.
Při příležitosti památky sv. Floriána, chceme dnes (4.5.) našim hasičům poděkovat za všechnu jejich práci, popřát jim hodně štěstí, zdraví, a taky se za ně modlit, aby jim Pán Bůh požehnal v jejich namáhavé a nebezpečné práci.
Kromě toho však můžeme přemýšlet ještě o něčem jiném: My všichni jsme povoláni k tomu abychom byli do určité míry hasiči, tj. abychom pomáhali všude tam, kde je nějaké neštěstí, kde druhý člověk potřebuje pomoc. Navíc, pokud přijmeme symboliku PS o ohni nebo požáru věčném, tj. o pekle, každý z nás musí bojovat proti takovému ohni, vyhýbat se v každé chvíli svého života všemu, co k takovému ohni vede. Otcové církve, ovlivnění stoickou filosofií, hovoří především o plameni zlých vášní, které mohou kdykoliv vzplát v našem srdci. Právě tyto plameny je třeba hasit především, aby se nerozšířil nebezpečný požár v našem srdci. Nejdůležitější zbraní křesťana-hasiče je modlitba.
Dejme do této hasičské práce veškerou svou sílu, a nezapomeňme na vodu milosti, na pramen Ducha sv., bez něhož těžko zvítězíme nad zlým živlem. Tou zachraňující vodou je i samo PS, k němu podle některých otců církve přichází laně (symbol naší duše), aby uhasily plamen své žízně.
Naše duchovní hasičská práce není jednoduchá. Patří k ní neodmyslitelně i rozlišování. Ne rozlišování chytráka, který jedná podle hesla nehas co tě nepálí, ale křesťanské rozlišování umějící rozpoznat ještě další druh ohně. Existuje totiž dobrý plamen, plamen lásky, dar Ducha sv. Takový plamen hřeje, je navýsost čistý a současně očišťuje (sr. řecké slovo pyr a latinské slovo purus), je symbolem života a sluneční energie, vlastně samotného Boha, který se Mojžíšovi zjevuje z hořícího keře (Ex 3,2) a v podobě ohnivého sloupu táhne v noci před svým lidem z Egypta (Ex 13,21). Bůh je stravující oheň (Žid 12,29). Jeho království lásky zde na zemi má hořet naplno a Ježíš si nepřeje nic jiného (sr. Lk 12,49). Takže tento plamen hasit rozhodně nesmíme (sr. 1 Sol 5,19), naopak, sv. apoštol Pavel říká každému z nás: Milovaný, oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. (2. Tim 1,6).
Prosme tedy, abychom my všichni (na přímluvu sv. Floriána, patrona hasičů) byli dobří hasiči, takoví kteří obětavě dělají to, co mají dělat, hasí požáry, ty špatné, ale současně rozněcují oheň lásky.

 

2. Promluva pro houbaře (na sv. Víta - 15.6. LB)

 

Od sv. Víta les houbaře vítá
Houba, zvláště v Číně a v čínských náboženstvích, je symbolem dlouhého života. Člověk ji vytrhne a pak sní, zdá se, jako kdyby ji zničil, a ona přesto žije dál, roste a dává se dalším. Je tedy, a to zvláště v některých oblastech Afriky a Sibiře, vykládána jako obraz lidské duše. I člověk, ve smrti, ale taky při pronásledování, je vytrháván ze země tohoto světa, a přesto žije dál, a pokud se houbou nechává inspirovat, dává se druhým, žije pro druhé.
Postoj správného houbaře může být poučením pro naše duchovní i lidské postoje. Houbař vstává časně zrána, to je důležitá podmínka hledání hub. Jak říká jeden houbař, časné probuzení a vstávání je pro houbaře nejen příkaz, moudrost, ale i radost z nerušeného přiblížení k svěží časné ranní přírodě. Bible popisuje správného věřícího jako toho, který časně zrána vstává a hledá (ne houby, ale) moudrost. Na konci houbařské sezóny, až porostou václavky, uslyšíme právě o sv. Václavu, jak vstával zrána a připravoval chléb a víno na mši svatou. I sv. Vít vstával časně zrána, a právě z toho důvodu se stal patronem houbařů. Kéž i my vstáváme časně zrána, a ať už vstaneme dříve nebo později, kéž co nejdříve spěcháme k Bohu, hledáme největší moudrost.
Houbař sklání svou hlavu až k zemi, je blízko země, miluje zemi, skrze kterou Bůh žehná. Pokora, jeden z nejdůležitějších postojů křesťana, se latinsky řekne humilitas. Země se naproti tomu řekne humus. Zcela jednoznačně pokora souvisí se zemí. Křesťan nemá hlavu v oblacích, sklání se k zemi a miluje ji.
Správný houbař se vyznačuje obšírnými znalostmi. Jedině díky nim může sbírat nejen čtyři nejznámější druhy, ale tisíce druhů vynikajících hub, darů Božích. Nejen je dokáže sbírat, ale rozlišovat, které jsou jedlé, které jsou více či méně dobré, které jsou jedovaté. Stejně tak i křesťan se snaží vzdělávat ve víře, a v postoji otevřenosti vůči Bohu i rozlišování dokáže rozpoznat Boží vůli od své vůle i od vnuknutí ďábla, hada jehož jed způsobuje smrt.
Křesťan, stejně jako správný houbař, si uvědomuje že Bůh je dárce všech darů, že ve všem závisí na něm, děkuje mu a dělí se s druhými. V mnohém, vidíme, křesťan napodobuje houbaře. Kéž houbaři, na přímluvu sv. Víta, svého patrona, přijmou hojné Boží požehnání. A ti, kteří houbaři nejsou, ať se v síle Ducha sv. stanou dobrými křesťany, tj. těmi, kteří se v mnohém houbařům podobají: v děkování přijímají Boží dary a dosahují nejen dlouhověkosti, ale i věčného života.

  

3. Promluva pro houbaře při otvírání lesa (na sv. Víta - 15.6. - LB)

 

Vítejte všichni milovníci lesa! Les se otvírá a my ho zase můžeme vidět v plné kráse. Pro (skoro) všechny lidi les je krásným místem, místem bohatým, místem osvěžení, odpočinku, nadýchání se, případně určité námahy při práci nebo sportu. Každý si tam najde své - nejen příslušníci „specializovaných" skupin, jako jsou myslivci, houbaři, bylinkáři či poustevníci (určitě jsem na někoho důležitého zapomněl).
Les je současně důležitým náboženským symbolem. V lese člověk může vynikajícím způsobem prohloubit svou spiritualitu, a především setkat se na tomto krásném místě s Bohem.
Vejít do lesa znamená vždycky tak trochu vejít do tmy. Oblast života, ve které se většinou pohybujeme, je civilizovaná a hlučná, tvořená stavbami, ulicemi. Jsme doma nebo se pohybujeme po městě či vesnici, kupujeme, stojíme na náměstích, diskutujeme. Je to místo světla, taky pohodlí nebo dokonce luxusu, ale často i místo povrchnosti. To co takto vidíme, není pravda, ale pouhé zdání. Už řečtí filosofové a pak i křesťanští autoři doporučují aspoň někdy opustit takovýto svět a ponořit se z lásky k pravdě do světa vnitřního, charakterizovaného tichem, samotou, i temnotou (alespoň na začátku). Tento svět právě představuje les. Člověk musí posbírat odvahu, aby se dokázal ponořit a vejít do oné temnoty, potřebuje odhodlání i sílu, žádnou změkčilost a závislost na pohodlíčku.
Při našem putování les sám se postupně stává našim spojencem. Jeho stromy se naklánějí i uvolňují cestu. Les usnadňuje meditaci, jeho šumění i zpěv samy jsou meditací. Všechno, čeho jsme se vzdali, když jsme se rozhodli do lesa vkročit, v lese znovu nacházíme, ba mnohem víc. Les je místem, kde se skrývá poklad. Jako houbař když se rozkouká, začne objevovat nádherné hřiby, tak člověk, který se ponořil do temnoty víry, symbolizované lesem, začíná objevovat množství nádherných věcí, celý nový svět, svět vnitřní, duchovní, bohatý smyslem. Pro děti je les posvátný a tajuplný, obývaný zlými duchy a démony, lesními muži, divoženkami, lesními žínkami, hejkaly, vlkodlaky, troly atd. Les je skutečně plný života. Pro nás pro všechny může být les místem nádherných dobrodružství - světských nebo duchovních. Mnozí svatí se setkávali v lese s Bohem. Jejich srdce bylo připravené pro takové setkání. Psychoanalýza spatřuje v lese často obraz nevědomí. Kdo má odvahu vejít do lesa, totiž poznávat sám sebe, své temnoty a stíny, ten se může setkat i s Bohem. Les pak bude jásat:
Plesejte, nebesa, vždyť Hospodin to vykoná, hlaholte, nejhlubší útroby země, ať zvučně plesají hory, les a všechny jeho stromy, neboť Hospodin vykoupí Jákoba a proslaví se v Izraeli. (Iz 44:23) Tehdy zaplesají stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází soudit zemi. (1Kron 16:33) Pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. Tehdy zaplesají všechny stromy v lese. Ž 96:12)
Kéž naše otvírání lesa pro nás všechny otevře tento nádherný svět, možnost prohloubení našeho duchovního života. (Promluva L.B. na sv. Víta 15.6.2006)

ŽEHNACÍ MODLITBA

Bože, moudrý Tvůrče a laskavý Otče, všechno, co jsi stvořil, je dobré a krásné. Už při stvoření jsi rozhodl, aby země vydala zeleň a plody různého druhu. Celá příroda vydává svědectví o tvé moudrosti, lásce a tvůrčí moci. Prosíme, ať tvé požehnání + spočine na dílech tvých rukou i na nás všech. Pomoz nám, ať moudře spravujeme svěřené bohatství, abychom tě mohli neustále chválit za dary tvé štědré lásky. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Odp.: Amen.

 

4. Promluva pro rybáře (na sv. Petra  - 29. 6. -  LB)

 

V souvislosti se sv. Petrem, patronem rybářů, můžeme chvíli pouvažovat o rybách, rybářích, i o chytání ryb. Když křesťan slyší slovo ryba nebo rybář, napadne ho spousta myšlenek a úryvků z Písma Svatého. A ony se týkají nejen něčeho vedlejšího v jeho životě, ale vyjadřují základní existenci křesťana ve světě. A to dvojím způsobem (je třeba přemýšlet symbolicky):

1) Křesťan je ten, který pluje v loďce církve po moři tohoto světa. Snaží se dospět k přístavu spásy - v síle svých svalů i větru Ducha svatého. Na začátku ale bylo „vytažení z vody" (viz jméno Mojžíš) na křtu svatém. Křesťan byl vytažen z moře tohoto světa (= vyvolení). Rybáři, následovníci apoštolů, ho vytáhli zvěstováním Božího slova. Přitahován světlem Božího slova, jako ryba je přitahovaná tím co visí na háčku, se nechal shromáždit v síti Božího království.

2) Křesťan je však taky rybář. Ježíš zavolal za sebou učedníky a řekl jim: udělám z vás rybářů ryb rybáře lidí. Netýká se to jen apoštolů. Každý křesťan má být rybářem, to jest přitahovat svým slovem i životem lidi ke Kristu. Pomoci jim, vyjít z moře tohoto světa, a dostat se do loďky církve.

První rybou, i prvním rybářem, je Ježíš Kristus, kterého skuteční křesťané ve všem následují. První křesťané, jako symbol své víry, jako symbol toho že se hlásí ke Kristu, kreslili rybu. Řecky se řekne ryba ICHTHYS - křesťané tím vyznávali svou víru v Ježíše, který je Ryba (ICHTHYS): I - Iesus, CH - Christos (pomazaný, král), TH a Y - Theou (h)yos (syn Boží), S - Soter (spasitel). Ježíš Kristus je současně i rybář, on vytáhl z moře tohoto světa apoštoly, učinil z nich rybáře lidí, kteří pokračují v jeho díle. Křesťanství nemůžeme oddělit od rybaření.
Astrologové, používající symbol ryby, hovoří o tom, že věk Ryby vystřídá věk Vodnáře. Hnutí New age hovoří o vystřídání křesťanství novým náboženstvím. Křesťané naproti tomu považují Ježíšovo poselství za konečné. Křesťanský věk nebude nikdy vystřídán žádným jiným. Ježíš Kristus zvítězil nad světem a je v něm přítomen až do konce.

 

5. Promluva pro včelaře (na sv. Prokopa - 4.7. - JP)

 

Svatý Prokop je patronem včelařů proto, že jako poustevník jedl čistě rostlinnou stravu. Kromě toho měl mléko od laně a med divokých včel. Když pak založil klášter, začal s bratry hospodařit. Proto mýtili lesy, orali, zakládali rybníky a zřejmě i začali chovat včely.

V Písmu svatém čteme celkem dvacetkrát, že Bůh uvedl svůj národ do země mlékem a medem oplývající. Divokých včel žije v Palestině velice mnoho. V nesčetných rojích dodnes vyplňují skalní rozsedliny, někdy i menší jeskyňky a duté stromy. Patří k druhu Včela africká, zatímco u nás žije Včela medonosná. Písmo svaté však nepodává zprávy o tom, jak se tehdy včelařilo. Ono se totiž dlouho nevědělo, jak vlastně včelstvo žije. Ještě před 200 lety byly opakovány starověké omyly o tom, že v úle panuje náčelník a podobně.

Tehdejší včelaři měli vlastně dvě starosti: První byla jak nerušeně vybrat med. Už tenkrát se včely bránily a mohly být nebezpečné, proto bylo nařízeno, že včelstvo musí být 50 loket za hradbami Jeruzaléma. Druhou starostí bylo, jak zařídit, aby po zimě zase včely začaly med dělat. Proto jim nesměli ke konci sezóny vybrat všechno.

U nás se říká, že je pilný jako včelička. Je zajímavé, že takové přirovnání v Písmu svatém nenajdeme. V knize Přísloví se však píše: Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš (6,6). Takže jsme v říši hmyzu zůstali. A musíme obdivovat všechny Boží tvory i tyto nejmenší. Můžeme si dokonce pochvalovat, jak je to v úle anebo v té přírodní rozsedlině dokonale zařízeno. Každý plní svůj úkol, nikdo neprotestuje, nesmí se zahálet ani ujídat zadarmo ze společného krajíce. Proto se vyskytli lidé, kteří chtěli lidstvo přinutit, aby se řídilo příkladem z říše hmyzu. A když dostali možnost a moc, tak to vyzkoušeli. Říká se tomu totalita. Měla a má různé barvy. Zvláště v počátcích vše vypadá hezky a nadějně. Nakonec však to končí smutně. O každé totalitě se dá říci totéž, co se právě o medu píše v poslední knize Písma svatého: „V žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech bude sladká jako med." (Zjevení Janovo 10,9)

Včelka (nebo mravenec) jsou tak totálně zabráni do své práce, že na nic jiného nemají čas. Mniši, první včelaři u nás, také pilně pracovali, ale zároveň se řídili heslem: Modli se a pracuj. Modlitba začíná obdivem. Nejen té pracovitosti u hmyzu, ale i dalších schopností u vyšších živočichů. Obdivujeme však především rozum a svobodu člověka. To je pro nás největší dar Boží. Proto mezi základní lidská práva patří právo smět používat svůj rozum a využívat svou svobodu. Kdokoli to ,člověku upírá, jedná proti lidstvu, tedy nelidsky, a vlastně i proti Bohu, bezbožně!

Modlitba opravdu začíná obdivem Stvořitele a jeho díla a pokračuje děkováním. A takovou ať je i naše modlitba. Jí ať začíná každá naše práce. Pak bude požehnaná a stane se požehnáním i pro naši vlast.

 

6. Promluva pro včelaře (LB)

 

Dnes o svátku včelařů by se hodilo proslovit nějaké sladké kázání:). Řekněme si tedy pár slov o medu a samozřejmě i o včelách.

Lidé od pradávna považovali med za tajemný produkt včel, viděli v něm nositele zvláštních sil a užívali jej jako ozdravný lék i jako prostředek zahánějící démony. Tekutý zlatožlutý med nebo medovina z něho připravovaná je nápojem bohů (maličký Zeus byl vyživován medovou šťávou). Pro jeho konzervační účinek užívali Sparťané med k balzamování králů (sr. LURKER, Slovník biblických obrazů a symbolů, str. 142).

V Bibli je mnohokrát řeč o medu. Věrný lid bude podle předpovědi Žalmu 81 Bůh sytit medem ze skály (Ž 81,17). O Vykupiteli předpověděl prorok Izaiáš, že bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré (Iz 7,15). Pro věřícího je Boží slovo sladké, ba sladší než med (Ž 119,103; viz i Ez 3,3 a Zj 10,9). Jan Křtitel, jako i dnešní světec, sv. Prokop, se živili medem divokých včel. Oba však současně, podle slov Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, toužili především po Kristu, po sladkosti života s ním. To stejné platí i o dalším patronu včelařů, sv. Ambroži, velikém kazateli, jehož slovo bylo přirovnáváno k medu, sytícímu zástupy.

Podle církevních Otců je tělo Kristovo medonosná skála, je medovou řekou nového ráje. Podle sv. Augustina církev střeží «úl Kristův», v němž děti Boží sají «sladký med Kristův», tj. pokrm věčného života (sr. LURKER, Slovník biblických obrazů a symbolů, str. 143). Máme tedy, my všichni křesťané, být duchovními včelaři, střežit „úl Kristův", tj. církev, a jíst med, sladký pokrm pocházející od Krista. Sv. Řehoř Veliký vidí v jezení pečené ryby symbol umučení Páně a v medové plástvi symbol jeho vzkříšení.

Máme však napodobovat nejen včelaře, ale i samotné včely. Samozřejmě ne ve všem. Včely jsou nebezpečné a obávané pro své žihadlo - v tom je nenapodobujme a nezraňujme druhé žihadlem svých slov! Včely jsou však především pilné. Tak i křesťan má pilně, jako včela, pracovat na své spáse, činorodě usilovat o věčný život. V blahodárné noci Velikonoc obětujeme Bohu svíci, paškál, symbol Krista, pravého světla, rozhánějícího temnotu každé noci. Svíce je vyrobena ze včelího vosku. Pilná včela, Maria, podle otců církve, připravila vosk pro tuto svíci. Skrze ni světlo přišlo na svět. Včela je ve výtvarném duchovním umění symbolem Marie, ze které pochází všechna sladkost světa, tj. Kristus (sr. LURKER, Slovník biblických obrazů a symbolů, str. 290). Včela, která v zimě jako by zemřela a na jaře se zase objeví, je i symbolem samotného Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Od Krista pochází med, tj. laskavost a soucítění milosrdného Pána, ale i žihadlo Soudce. Podle sv. Bernarda je včela taky symbolem Ducha sv. (sr. BECKER, Slovník symbolů, str. 315).

 

7. Promluva pro řidiče (na sv. Kryštofa - 25.7. -  JP)

 

Nejezdi rychleji, než je schopen létat tvůj anděl strážný

Jsme zde na světě jako na výletě - zaveršuje si leckdo, a má pravdu. Za volantem jsi jednou nohou ve špitále a druhou v kriminále. To už je verš delší a také závažnější.
Když k tomu přidáme verše z Písma, zvláště ten 11. z 91. žalmu: „Svým andělům přikázal o tobě, aby tě chránili na všech tvých cestách." jsme najednou o kus dál. Podmětem této věty je Bůh a předmětem je každý z nás. Opravdu jsme předmětem Boží starostlivé péče. A to i tehdy, když chceme na tom pozemské výletě toho co nejvíc vidět a poznat a nohy nám nestačí, proto sedáme na kolo, do auta, či do hromadného dopravního prostředku. Právě řidič, který má vždy velkou zodpovědnost, si to zvláště uvědomuje, a proto se modlí. Můžeme říci, že volant je svým způsobem modlitební pomůcka. Nebezpečné situace totiž většinou vedou člověka víc k modlitbě.
Až na pár výjimek, kdy si z nich nic nedělá. Třeba nějaký cynik bez citu a úsudku. To však není náš ideál. Nebo hazardér bez rozumu. To už vůbec ne. Snílek, který má hlavu v oblacích a proto nevnímá, čeho se jeho nohy dotýkají. Pán Ježíš nám říká, že z tohoto světa sice nejsme, ale že v něm ještě nějaký čas máme zůstat. Tak to pro nás zařídil jeho i náš Otec. A ten právě posílá ty anděly.
To si uvědomuje křesťan a proto může za volantem začít se svým andělem strážným. Modlitbou k němu, která začíná slovy: Anděle Boží, strážce můj ... V ní je také řeč o vnuknutí a o povzbuzení k dobrému. Jistě to bude i dobré zapnutí pásu. A dodržování dopravních předpisů. Slyšel jsem, že nějaký Čech navštívil ve Spojených státech svého kamaráda, který tam žil už delší dobu. Svým silným autem ho vozil po pamětných místech toho kraje. Když vjeli na dálnici, řekl náš člověk: „Osol to, ať vidím, kolik ti to udělá!" „Proč bych to dělal? My jsme si zvolili zástupce, a ti usoudili, že nejlepší rychlost je tato. A mají pravdu, nemám důvod, proč to dělat jinak."
A protože v katolické církví myslíme na anděly i svaté, můžeme přidat prosbu k sv. Kryštofu. Už odedávna je patronem řidičů. Říkáme to v množném čísle - a týká se to tedy mě jako řidiče i těch kolem mne. Proto bude na místě prosba i za ty ostatní účastníky provozu. Ať je neberu jako soupeře, které chci porazit, ať nepovažuji za prohru, když mě některý předjede. Ať nejsem nervózní z toho, že jich jede kolem mne tolik. Takové myšlenky se mohou objevit v hlavě každého (Čecha?, Evropana?, bělocha?, řidiče?). Zřejmě i křesťana. Dokonce ho mohou spolujezdci přímo provokovat. Třeba výkřiky: „Naber ho, taťko!", nebo „Pozor, mamko, brzdi!" Proto potřebujeme, aby nás někdo s větším přehledem vedl a napravoval. Když nad ucpanou dálnicí létá vrtulník, možná nás jeho zvuk dráždí, ale jeho přítomnost uklidní každou krizovou situaci. Proto byla i havarijní služba nazvána „žlutí andělé". Totéž mohou udělat ti neviditelní andělé Boží pro naši duši. Oni mohou pomoci uhlídat i ty koně pod kapotou, aby se nesplašili a spřežení někomu neublížilo.
Je zajímavé, že svatá Františka Římská je od r. 1925 prohlášena patronkou automobilistů. Je to proto, že tato šlechtična narozená koncem 14. století, manželka, matka 6 dětí a pak představená kláštera, byla v ustavičném duchovním spojení se svým andělem strážným. A to byl důvod k tomu prohlášení.
Na začátku jízdy si můžeme vzpomenout na sv. Kryštofa či sv. Anežku a přidat modlitbu, nejraději k andělům strážným. A pak s děkovnou modlitbou každou jízdu zakončit. Jeden spolubratr si dal ke garáži starý kříž. Postavil ho tak, že poslední, na co reflektory posvítí je nápis: Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Můžeme dodat: I jeho Otec, který přikázal svým andělům .. i o tobě, řidiči ...

 

8. Promluva pro řidiče (na sv. Kryštofa - 25.7. -  LB)

 

Jsme zde, abychom se modlili za řidiče, jejichž patronem je sv. Kryštof.
V určitém smyslu, v tom nejpodstatnějším, každý z nás je řidičem. Před 10, 30, 50 či 70 lety jsme byli ve chvíli narození vysláni na životní cestu. Jde o to, jak řídíme auto svého života, jak si přitom vedeme. Žít správně je mnohem těžší než řídit auto. I přitom člověk musí dělat mnoho věcí najednou. Je třeba dbát na značky, kterými jsou pro nás přikázání i rady Boží v Písmu sv. Písmo sv. je současně světlem na naší cestě, a je škoda, kdybychom se v životě řídili pouze lidskou moudrostí, která je nanejvýš pološerem. Někdy člověk musí zastavit nebo přizastavit - přestoupit Boží přikázání je jako přejet na červenou či nezastavit na stopce. Svědomí na způsob oranžové barvy člověka varuje a radí zastavit, případně někdy změnit svůj směr na různých křižovatkách našeho života. Kam a jak jet? To by měla být otázka, která je neustále přítomna v srdci věřícího člověka. Jaká je tvá vůle Bože? Kam mám nyní pokračovat ve své cestě? Nejčastější přestupek na našich ulicích je rychlá jízda - ukazuje se to při akcích Kryštof 1 až 10. Nejen z legrace mají někteří řidiči na svých autech napsáno: Nejezdi rychle - tvůj anděl strážný ti nestačí! Netrpělivost a spěch se nevyplácí ani v duchovním životě.
Je dobré se starat o své auto, věnovat mu péči. Neříkejme nikdy, že to nemá cenu, třeba jak staří lidé někdy opakují, že už patří do starého železa. Nepatří! Až Pán rozhodne o vyřazení z provozu. Zatím mu služme a doslužme s radostí! Je dobré očistit občas své auto -zvláštní je sledovat některé muže, s jak velkou láskou umývají a leští své čtyřkolé miláčky, a přitom o svůj duchovní život nedbají a zpovědi se vyhýbají na sto honů. Potřeba natankovat - ta je jasná každému. Benzínem našeho života je modlitba, svaté přijímání a ostatní svátosti.
Patronem všech nás řidičů je sv. Kryštof. Podle pověsti přepravil, ne v autě, ale na svých zádech, přes řeku chlapce. No, chlapce?! Tak to vypadalo jen na začátku. Postupně chlapec těžkl a sv. Kryštofu bylo, jako kdyby nesl na zádech celý svět. Ukázalo se, že tím chlapcem byl sám Kristus, ten který nesl utrpení a především hříchy celého světa, tu největší tíhu. Na silnicích i na cestách našeho života dělejme dobré skutky. Nebuďme bezohlední řidiči, kteří myslí jen a jen na sebe a ženou se jen ke svým cílům. Služme svým bližním, pomáhejme jim, přenášejme je a přepravujme podle svých možností tam, kam potřebují. Vždyť tím sloužíme Kristu, kterého tak dopravujeme tam, kam chce sám přijít.
On sám nás pak dopraví k cíli všech našich cest, do nebe. Sv. Kryštof pouze ukázal na Krista. Kristus je cesta, On je i pravý vůdce, řidič. Ježíš Kristus nás už přenesl přes Rudé moře na křtu sv., vysvobodil z moci ďábla. Po projití poslední technickou kontrolou budeme přeneseni do zaslíbené země: nebojme se, není to žádné vrakoviště, ani (i když to zní lépe) pěkné parkoviště. Je to závodní dráha, parafrázuji sv. Řehoře Nysského, místo kde se člověk už neboří do písku a kde se dá postupovat vpřed mnohem rychleji. Nejsou zde nehody, ani zranění, rovněž rez ani zloději nehrozí (ani policajti). Kéž tam všichni dospějeme.

 

9. Promluva pro poutníky (na sv. Jakuba - 25.7. -  JP)

 

Poutník umí šetřit

Poutní cesty k sv. Jakubu protínají celý náš světadíl, z jeho východního okraje až úplně západ, k mysu, který se nazývá Finisterrae (Konec země) jen pár kilometrů za jeho hrobem v Compostelle. Říká se, že na těchto poutích se začala utvářet křesťanská Evropa. Dříve se putovalo jen pěšky a to především k Božímu hrobu v Jeruzalémě, k hrobům sv. Petra a Pavla v Římě a do Compostelly.
Když jsme šli do Říma a bylo nás šest (plus jeden řidič, který jel s doprovodným vozidlem), kráčeli jsme vždycky vlevo. Říkával jsem: Oddíl pochoduje vpravo, ale poutník se vleče vlevo. Byly však výjimky, a to když se silnice zatáčela doprava. Nebylo síly, která by nás udržela, abychom tu zatáčku - jak se říká - nestřihli. To už platilo heslo: „Ani krok navíc, ani metr zbytečně!" Bylo opravdu nutné šetřit své síly.
I v životě je nutné šetřit, a dobře hospodařit, neplýtvat. Na tom je založena evropská (i severoamerická) civilizace. I když žijeme v mírném přírodním pásmu, museli jsme se vždycky hodně namáhat, než něco vyrostlo a mohlo se to sklidit pro zásoby na zimu.
Mnozí obyvatelé našeho mírného pásma však poznali i horší podmínky. Patří mezi ně i bývalá lotyšská ministryně zahraničí, nyní zástupce tohoto státu v Bruselu, která napsala knihu s názvem: V plesových střevíčkách sibiřským sněhem. V ní se svěřuje s krutostmi, které při vyhnání prožila tři pokolení jejích předků vyhnaných na Sibiř.
Vzpomíná, že když se jako mladá žena vracela ze studií v Paříži na prázdniny domů, maminka vždy připravila slavnostní večeři. Ve sklenicích bylo francouzské víno, které přivezla. „Po jídle vzala maminka navyklým způsobem krajíc chleba. Přelomila jej a polovinu podala otci. Potom začali oba pečlivě vytírat svůj talíř. Tak, aby na něm nezůstala jediná kapička omáčky nebo drobeček chleba. Od návratu ze Sibiře uběhlo čtyřiačtyřicet let, avšak hlad, který tam moji rodiče zakusili, je poznamenal na celý život." Paní Sandra Kalniete dále píše, že vidí, jak i na hostinách, kam jsou pozváni, sleduje maminka znepokojeným pohledem mizející talíř se zbytečky jídla a kapkami omáčky. „Společností přijatá pravidla slušného chování jsou však v tu chvíli silnější než sibiřská zkušenost - maminka se je neodvažuje překročit ..."
Snad není potřeba mít za sebou bolavou zkušenost z koncentráků různých typů i barev, aby si člověk uvědomil, že všechno je Boží dar. I ty nohy, které nám Pán Bůh dal, abychom mohli běhat ( a jít někam na pouť pěšky), i ten chleba a všechno jídlo, kterému jsme říkávali i u nás Boží dárek. A že tedy si toho všeho máme považovat, neplýtvat, nepřepínat a stále za vše děkovat.
Zdá se mi, že dneska vidím na meziříčském náměstí válet se mnohem méně rohlíků než v dobách, kdy stál jen 30 haléřů. Žádná rodina, zvláště ta s malými dětmi, jistě nejásá nad zdražením základních potravin. Pokud však to zvýšení ceny přispělo k úspornějšímu využití potravin, nemusíme si naříkat.
Mše svatá se odborně nazývá eucharistie, což znamená díkůvzdání. A člověk se vydává na pouť nejen s prosbami („Tam u sv. Jakuba se pomodli i za mě!"), ale i s díky. Poděkujme teď za počasí, za naši krajinu i zem, za dar života i zdraví, za dostatek, v kterém žijeme i za víru, kterou šířili svatí apoštolové, mezi nimi i sv. Jakub, jehož uctíváme jako patrona poutníků.

 

10. Promluva při dožínkách (LB)

Čtení z Písma:
Jl 2,21-24.26-27 a Žl 126 (VI,1 - str. 450);
2Kor 9,6-15 (VI,1 - str. 459);
Jan 12,24-26 (VI,1 - str. 251).

Přišli jsme sem do kostela poděkovat Pánu Bohu za letošní úrodu. Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa, z Tvé štědrosti jsme přijali chléb, který Ti přinášíme, je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života. Tohle kněz říká při každé mši sv. a děkuje Bohu stejnými slovy i za dar vína. Děkuje Bohu - a ale přitom říká, že jsou to plody lidské práce. Ano, člověk musí hodně pracovat, aby vydobyl ze země chléb a víno (už na začátku dějin dostal od Boha úkol, aby obdělával zem, aby pracoval v potu tváře). Přes všechnu práci, kterou člověk koná, je však vždy (soudný člověk) vděčný Bohu za dar úrody, protože si uvědomuje, že jeho práce sama k úrodě nestačí. Člověk by mohl pracovat ze všech sil, pak by ale mohla přijít třeba bouře a všechno zničit. Člověk vlastně dává jenom maličkou část toho, co k úrodě nakonec přispěje: hodí do země semínka, někdy něco polije. Bůh však dá to hlavní, dá, že semínka vzklíčí. Bůh dává déšť, dává taky slunce, teplo, dává růst a zrání, i plody samotné. Ovoce rozhodně neodpovídají semenům, jsou něčím zcela jiným. Každá úroda je proto (pro člověka vnímavého nejen pro náboženství, ale pro skutečnost samu) zázrakem. Je to zázrak, že zde máme klasy, plody, úrodu.

Přemýšlejme chvíli o klasech - ty jsou totiž základním symbolem úrody a plodnosti, a to ve všech kulturách a náboženstvích. Vidíme je nejen dnes kolem sebe, ale při každé bohoslužbě, na církevních oděvech, plachtách atd. Faraónovi v Egyptě se kdysi zdálo o sedmi krásných a plných klasech a pak o sedmi jalových klasech. A Josef to interpretuje jako předpověď sedmi úrodných let a pak sedmi let nouze (Gn 41,5-27). Rút ve SZ nejprve sbírá klasy. Stává se pak (díky této žni) pramáti Davida a tím pádem i Ježíše Krista. Následuje Boží žeň, mnohem hojnější. Tvé břicho je stoh pšeničný - opěvuje nebeskou nevěstu autor Písně písní. Ve středověku bývá Panna Maria zobrazována někdy v šatu z klasů - vždyť nám přinesla ten největší užitek, tu nejúžasnější úrodu, Ježíše Krista, a s ním věk plný bohatství a milosti, úrodná léta navždycky. Ježíš Kristus je pšeničné zrno, které padlo do země a umřelo, aby pak vyklíčilo při zmrtvýchvstání a přineslo hojný užitek (viz LURKER, Slovník biblických obrazů a symbolů, str. 322s).

Proto se my křesťané dnes radujeme - nejen z úrody pozemské. Děkujeme Bohu také a především a vždycky za plod života Panny Marie, za ovoce ze stromu života, za Ježíše Krista, a taky za Ducha svatého, dar všech darů. Dožínky jsou časem radosti a plesání. Člověk v radosti plesá, když nese své snopy (Žalm 126). Čím víc se člověk sklání pod tíhou snopů, tím více plesá a raduje se. Předtím byl čas práce, čas setí a jiné námahy, čas pouhé naděje v úrodu. V pláči rozséval (tamtéž). Nyní práce skončila a člověk se těší z úrody. Už nedoufá pouze, ale raduje se z plodů své práce i z daru Božího.

Samozřejmě ne každý se těší a ne každý se raduje o žni a o Dožínkách. Pouze ten, kdo pracoval a kdo se namáhal. Ten, kdo nesel, ten kdo nepracoval, také nesklízí. Ten kdo viděl druhé, jak jdou na pole a on si raději dal šlofíka, ten kdo - jak píše jeden ruský autor (Tichon Zadonský) se posmíval zemědělcům, když viděl jak se vzdávají semen, hází je do země, místo toho aby je použili - ten teď nemá co sklízet. Už se nesměje, ale pláče - symbol to pláče při konečné žni (tj. soudu) na konci věků. Kdo se nenamáhal, nepracoval na své spáse, nezříkal se jiných věcí pro Boží království, zůstane na poli sám (viz Jan 12,24), bez užitku, jako prázdná sláma (i když třeba o Bohu hodně mluvil). Ti ostatní (snad budeme mezi nimi) budou svezeni do Božích stodol, v plesání budou vedeni do nebe, kde budou pokračovat v dožínkových oslavách. Kéž se tak stane.

 

11. Promluva pro myslivce (na sv. Huberta - 3. 11. -  LB)

 

Hubertův cech, jak bývají označováni myslivci, má sv. Huberta jako svého patrona. Proč?

Hubert, syn vévody Akvitánského Bertranda, který žil na přelomu 7. a 8. století na území dnešního pomezí mezi Belgií, Francií a Lucemburskem, byl vášnivým lovcem. Když se po otci ujal vlády, věnoval se jen lovu a o vládu své země příliš nedbal. Pak jeho žena při porodu prvního dítěte zemřela, a on o to více hledal útěchu a zapomnění v lovu a divokých pitkách. To není zrovna příklad správného lovce. Jenže Hubert se na lovu i obrátil k Bohu.

Vévoda se hnal krajem se svou družinou za nádherným bílým jelenem s mohutným parožím. Najednou jelen skočil do hustého křoví, kam ani psi nemohli, natož jezdci. Zastavili se, a vtom jelen opět z křoví vystoupil a klidně stanul před nimi, mezi parohy zářivý kříž, který svým jasem předčil i silný svit letního slunce. Psi s vytím utekli, koně zděšením frkali a vzpínali se. Vévoda seskočil z koně, klesl na kolena a překvapeně hleděl, jak na něj postava na kříži v jelením paroží promlouvá přívětivým hlasem. Vytýkala mu jeho nezřízený život a bezohlednou loveckou vášeň, která veškerý lid uvrhla do obrovské bídy, a nabádala ho k nápravě. Uslyšel slova: „Proč stále jen hledáš a lovíš zvěř? Je načase, abys začal hledat Boha!" Klesl na kolena a od té chvíle věnoval svůj život Bohu. Stal se prostým řeholníkem řádu sv. Benedikta v Adainu, nedaleko lesa, kde spatřil vzácné zjevení, později biskupem v Liege. Má zásluhu na pokřesťanštění obyvatel Arden, je nazýván jejich apoštolem.

Přímluvy sv. Huberta dovolávali se vždycky myslivci i jiní lidé obzvláště v nebezpečenstvích na honbách, zejména když byli pokousáni od vlků nebo psů. Dnes je pro všechny myslivce, věřící i nevěřící, sv. Hubert symbolem myslivecké cti, pokory a poctivosti, patronem lovu a ochrany zvěře, tradic a mysliveckých obyčejů.

I pro nás ostatní je příkladem a vzorem i inspirací pro náš život. Je především výzvou k obrácení, k tomu, abychom svůj život věnovali hodnotám,  které stojí za to. Lov je symbolem vášnivého hledání duchovních cílů. Jde o to, abychom, jako sv. Hubert, se stali lovci věčných odměn, abychom, jako on mířili na správný cíl. Bůh nám určitě pošle do cesty jelena, který nás zavede na správné místo ve správný čas a jeho parohy se promění ve větve stromu života.

A ještě jedna myšlenka: o kořisti, za kterou se lovec žene. Svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním nás Ježíš vysvobodil z otroctví hříchu a smrti - to charakterizuje žalmista slovy: Naše duše vyvázla jako pták z ptáčníkovy léčky. Už nemusíme být kořistí ďábla, jsme svobodní! Jde o to, abychom se nenechali znovu chytit. Ale, v určitém jiném smyslu, máme se nechat chytit, totiž samotným Bohem.

V básni Francise Thompsona je Bůh připodobňován k nebeskému chrtu, před kterým člověk utíká: Utíkal jsem pryč od něj, v noci i ve dne - ale on mě sledoval. Hnal jsem se do výšek snů, i dolů, titánskou propastí strachu, mlhou muk a běd, utíkal před těma silnýma Nohama, které se ozývaly stále blíž, stále blíž rázným skokem a naléhavým krokem... Doháněl mě plný lásky, ale v mém srdci strach zvonil na poplach, že když mu přikývnu, neubráním si své štěstí. Nechat se chytit Bohem, odevzdat se tomu, který nás miluje, to je cíl duchovního života, a i v tom nám může být příkladem sv. Hubert, který přestal lovit zvěř a klesl před Bohem na kolena.

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

?

- (9)

 

- (5)

 

- (60)

 

celkem hlasovalo 76 lidí

předchozí ankety

Dnes je 21. listopadu 2024

svátek má Albert

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)