Promluva při pohřbu p. Františka Vávry

ve Velkém Meziříčí 22. září 2009, který 19 let vykonával u sv. Mikuláše  kostelnickou službu (za působení 25 kněží:  dvou děkanů, 21 kaplanů a 2 důchodců)

Spolubratři v kněžské službě, zarmoucená rodino, milí příbuzní a známí, vážení smuteční hosté, bratři a sestry

Bylo to před 11 roky, když se žehnala kaple svatých sedmipočetníků ve Víru u Bystřice nad Pernštejnem. Jel jsem tam s naším zesnulým, místním kostelníkem, vaším tatínkem a dědečkem, jak jsme mu důvěrně říkali. Slavnost skončila, všichni se přesunuli do kulturního domu, jen pan Vávra chyběl. Zjistili jsme to teprve po delším čase a hledali jsme ho. Nebylo to vůbec těžké. Zůstal v nově požehnané kapli. Sám, oblečený v kostelnickém, trpělivě hlídal svatostánek, kam bylo poprvé uloženo Tělo Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti. A hlídal také sbírku. Hlídal a  čekal, tiše a věrně.

Myslel u práce, u své kostelnické práce, o které občas říkával, jak si vzpomenete, že kostel ničí už tolik let. Tuto malou vzpomínku dávám  jako kytičku jemu  i vám, ale ne na  rakev ani na hrob,  ale do duše při dnešním  posledním pozemském rozloučení. Kytičku, která může  potěšit vás a která jistě má svou váhu i tam, kam nás předešel.

Rád vykonával službu lektora i zpěváka. A opíral se skutečně svým hlasem, když zpíval žalmy. A opíral se i o Boží slovo ve svém životě. Rád opakoval, co jsme právě slyšeli v 1. listě svatého Pavla Korinťanům. „Máš něco, co bys nebyl dostal?"(1 Kor 4,7) A dostal toho dost, darů i zkoušek, jako byla smrt manželky a syna. Dostal i tu velikou milost, že po svátosti nemocných vlastně dvakrát utekl hrobníkovi z lopaty jak se lidově říká. Pak dostal tu dnes tak vyjímečnou milost, že mohl dovršit svůj přechod do nebeského domova mezi svými, že mohl odejít na cestu k svému nebeskému Otci posilněn pokrmem na cestu, Tělem jeho Syna, které přijal půl hodiny před tím rozhodujícím okamžikem. V posledních chvílích na této zemi skutečně spokojeně oddychoval, zatímco ostatní kolem něj měli slzy v očích.

On pro kostel žil. Zvláště když bydlel na Kostelní ulici, byl sousední chrám Páně sv. Mikuláše jeho druhým domovem. Tak se mohlo stát, že zvláště v posledních hodinách jeho pozemské pouti se stal jeho domov chrámem, naplněný modlitbami a zpěvy, že tam opravdu scházelo jenom to kadidlo, které tak dovedně rozfoukával a s kterým tak rád nakuřoval. Je psáno, že naše modlitby mají k Bohu stoupat jako vůně kadidla. Přidávejme takové kadidlo ve svých  prosbách za všechny spolupracovníky a spolupracovnice kněží, současné, minulé i budoucí, živé i zemřelé.