Pouť k Božímu milosrdenství ve Slavkovicích

Milí bratři a sestry, zvláště vy, moji příbuzní, moji rodáci a všichni poutníci

Naposledy byla tato měsíční pouť k Božímu milosrdenství loni v prosinci, v minulém občanském roce, v letošním  adventě. K němu nám ukázalo i dnešní Boží slovo o nových časech, které Bůh připraví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka,  lev bude žrát jako býk plevy. To není možné, protestuje náš rozum, když si vzpomeneme na první hodiny vlastivědy, kdy jsme  probírali masožravce  a býložravce, protestujeme, protože si vzpomeneme, jak nás učili v zoologii, čím se živí šelmy a jaké pudy jsou v nich skryty. Proto se nám zdá nemožné, že by tato zvířata mohla takto vedle sebe žít a takto se společně živit z jednoho koryta.

Bůh to však dokáže, on dokáže i nemožné,  až přijde. Je možné toto sousedství, které odporuje vlastivědě i naším dosavadním vlastním zkušenostem. To je poselství adventu, to je obraz příchodu Pána Ježíše. Vždyť když přišel poprvé na tuto zem, staly se divy, chromí chodili, slepí viděli, malomocní byli očišťováni.

Přestože přišel s takovou mocí, přestože přišel do vlastního,  vlastní ho nepřijali, raději milovali tmu než světlo. Proto skončil na kříži, vedle dvou zločinců.

Také nečekané sousedství.

A tomu pro pravici řekl: Dnes budeš se mnou v ráji.

Jaké dva sousedy je těžší si představit: levharta vedle kozlátka  anebo nevinného Beránka Božího, který neudělal nic zlého, vedle těch, kteří byli jako zločinci spravedlivě odsouzeni, jak vyznal ten po pravici.

A ještě těžší je uvěřit, když právě jemu říká ten, který z nebes přišel v pozemské kraje: Já se tam vrátím a ty tam se mnou ještě dnes budeš. Zůstaneme vedle sebe, dál budeme sousedy i v tom dobrém. Stačilo mu, aby uznal prostou pravdu: Já jsem vinen, já si to zasloužím,  ten  uprostřed ne, on neudělal nic zlého.

Obojí sousedství dokáže vytvořit jen Bůh, to první, vlka a beránka, dokáže, až přijde, to druhé : kajícího zločince a svého  nevinného Syna, Beránka Božího, uvést do ráje, dokázalo jeho milosrdenství. Bůh je schopen  si to všechno srovnat, uvést do pokojného sousedství, proto my si  musím e dát pozor, abychom nesrovnávali po svém. Abychom nikoho nemilosrdně neodmítli, protože tím bychom odrovnali sami sebe, nadarmo neřekl Ježíš, že milosrdní milosrdenství dojdou.

Je ještě  jedno sousedství, na které bychom měli letos myslet. A to když posadíme (nebo postavíme) vedle sebe dvě děti, pokřtěné a nepokřtěné. Zjistíme, že na tom budou stejně po stránce viditelné a  měřitelné. Budou přibývat každý rok zhruba stejný počet kilogramů, porostou také stejně rychle, každé si projde těmi dětskými nemocemi, obě budou zlobit doma i ve škole, s oběma budeme mít starosti, aby se dostaly na další školu, aby pak našly pěkné místo. Tady skutečně není rozdíl a nemají pravdu ti žadatelé o křest, kteří mají strach, aby jim nepokřtěné děcko nestonalo.  Proto udělají všechno, aby toho „křestu" dosáhli, a oblečou se do gala, když nesou svého potomka do kostela a tam se chovají naprosto tak důstojně a uctivě,  že ani nemuknou. Ani při společné modlitbě. Ani když se modlí Otče náš.

Každý pokřtěný však má umět Otče  náš a má mu rozumět. Protože v něm mluvíme ně k nějakému božstvu, ne k něčemu, co tam kdesi nahoře musí být, ale k našemu Otci, k našemu milosrdnému Otci. Proto je důležité, aby se rodiče modlili, nejprve sami a pak s dětmi, aby je svým příkladem  naučili Otče náš. A pak mohou i ty děti  samy poznávat, že nad nimi mi někdo drží ochrannou ruku. Otcovskou ruku, protože ji drží Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista. Pak ty děti samy - a my s nimi - můžeme vidět, jak přes ty všechny dětské nemoci, přes  ty všechny obtíže růstu a starosti se vzděláním, s hledáním místa  s volbou stavu a povolání, si Bůh ty své vede. Trochu jinak, než by naplánovala nějaká reklamní agentura, někdy i trochu jinak, než ve své jistě upřímné lásce si přejí rodiče, ale vede je. To je ten rozdíl, proto na tom nejsou stejně. Vždyť ty pokřtěné jsou jeho děti. A dostanou se tam, kde je chce mít jejich nebeský Otec.

Letos si máme křest zvláštním způsobem připomenout. Přijeli jsme ze Křtin, z velkého poutního místa s velkým K. Chtěl bych vás všechny upozornit na křtiny s malým k. Na ty svoje skutečné si asi nepamatujeme. Někteří se však ještě mohou zeptat rodičů nebo  kmotrů, jaké to tenkrát bylo. Udělejte to, dokud je čas, a vy starší o tom vyprávějte, dokud ještě nám paměť slouží. A všichni se více zajímejme o to, co se tenkrát přesně s námi odehrálo. Naši biskupové by rádi, abychom v této postní době více než jiné roky obnovili svoje křestní sliby. Připravují se brožurky, chystají se pobožnosti. Nedávejme to vedle dalších brožurek, vedle dalších roků, které už byly. To by bylo špatné sousedství.

Není pochyb o tom, že každý potřebujeme Boží milosrdenství, každý můžeme  říci: Já ho potřebuji nejvíce. Jen ten, kdo bude milosrdný, milosrdenství dojde. A u našeho milosrdného Otce se to můžeme naučit. Od křtu jsme jeho děti, můžeme se tedy učit přímo doma, v jeho otcovské náruči. Skrze jeho Syna. Na přímluvu jeho Matky, kterou také vzýváme jako matku milosrdenství. Ať prospíváme a jednou ať dospějeme až do ráje. Amen.

 

PÁR FOTOGRAFIÍ KOSTELA A KŘÍŽOVÉ CESTY:

PROGRAM POUTÍ NAJDETE ZDE:

http://www.slavkovice.cz/bohosluzby.php

Podrobné dějiny vzniku kostela je možné najít zde: http://www.slavkovice.cz/ke_stazeni/dejiny_vzniku.pdf

Na 14. stránce je tam ode mne velmi důležitá poznámka.