na evangelium 15. neděle v mezidobí B

Pán Ježíš dal učedníkům moc nad nečistými duchy. Je tedy jasné, že náš Pán a Učitel s nimi počítá. My na ně proto nemůžeme zapomínat a modlitbu k sv. archandělovi Michaelovi využívat. Je to však velmi složité.

Před tím je však Pán Ježíš pak poslal po dvou. To už je jednodušší. My dokonce můžeme odhadovat, o čem se bavili. No přece o něm a o tom, jak to mají dělat.

My se také snažíme bavit se s Pánem Ježíšem. Říká se tomu modlitba, o které se už s nejmenšími dětmi učíme, že při ní můžeme s Bohem mluvit všude, vždycky a o všem.

Nejraději to děláme v kostele. Jsou tu dvě možnosti – 1) společně a nahlas,  2) sami a potichu. Obě se mohou propojit. Proto se nebojme chvilky ticha v kostele a nenechme se vyrušit tím, že se nějaké malé dítě se právě ozve po svém.

Učedníci se však určitě bavili spolu a o sobě. Kam nás posílá? Co nás tam čeká? Koho potkáme? Jak se na to bude tvářit? Určitě sebou neměli mobily, které zavinily, že lidé vedle sebe sedí ale spolu se nebaví. Dokonce ani maminky se nebaví se svými dětmi, když je vezou v kočárku. S velkou bolestí v srdci se na to musím dívat každý den. Doma i jinde. A nejsmutnější je, že i když ona či tatínek vyjedou jen s kočárkem a bez mobilu, stejně se s děckem nebaví, protože tlačí kočárek obráceně, dítě je zakryto kočárkovou střechou a na ně nevidí. Přitom, jak jsem se dozvěděl od chytřejších lidí, než jsem já, nejsou zde žádné důvody – ani ekonomické, ani praktické, aby ty kočárky byl obrácené. Naopak: každý dětský psycholog – a nás to také učili už před 50 lety – ví, že přibližně do dvou let, dítě a máma vytváří jednotu, jsou jedna bytost. Jak víte lépe než já, skončí to, když dítě poprvé řekne: Já sám, já sama. Takže je velkým omylem si myslet, že si dítě bude zvědavě prohlížet krajinu před sebou, nové lidi a nové věci. A ještě větším omylem je, že si tak zvyká být samostatné. Se strachem se dívá na cizí věci, s napětím čeká, kdy konečně uvidí maminku, svou jedinou jistotu v tomto věku.

Jsme učedníci Ježíšovi a snažíme se modlit, bavit se s ním, v kostele i doma, společně i sami, proto je u nás kostel stále otevřený, zatím sice jen předsíň, ale možná bude brzy více možností.

Zůstává však otázka: Když jdeme spolu, když se spolu setkáme, o čem se bavíme, pokud tedy se z mobilního telefonu nestal náš pán, který nám jen poroučí.

Učedníci Ježíšovi měli hlásat, že je třeba se obrátit. A o tom se jistě bavili i cestou. My se někdy bavíme o tom, že je třeba změnit poměry. Nebo, že je třeba změnit to nejbližší okolí.

Například říci někomu: Když jdeš s děckem ven, nech mobil doma. To by dopadlo.

Pán Ježíš je však vyzval, že je třeba se obrátit, tedy obrátit sebe, ne někoho jiného. Prostě změnit smýšlení. Přiznávám se, že až když jsem toto psal, vzpomněl jsem si, že jsem žádné z těch maminek, které se někdy baví se psem víc než se svým dítětem, což mně skutečně zabolí a chtě nechtě si přitom vzpomenu na vysoká procenta dětí na dětské psychiatrii, že jsem jí nikdy nepožehnal. A mohl jsem, měl jsem, i jí, i děťátku i jeho tatínkovi a jeho sourozencům. I pro mě platí, že je potřeba se obrátit a začít to dělat.

A žehnat můžete i vy všichni pokřtění. Zvednout ruce a pronést před tím Pán s vámi, to může jen kněz nebo jáhen. Říci potichu nebo i polohlasem: Ať jí Pán požehná, ať ti požehná všemohoucí Bůh, Otec Syn i Duch svatý, ať osvítí tvé svědomí, ať tě chrání anděl strážný, ať ti dá dobré vnuknutí a ty ať na něj dáš pozor, to může říci každý a udělat přitom křížek, nenápadně a třeba i trochu nápadně, obojí platí. O tom se můžeme bavit, když jdeme spolu, to můžeme zkoušet. Je třeba se obrátit od naříkání a stěžování a kritizování k požehnání, tedy dobrořečení, přání dobra. A to je také vyhánění zlých duchů, kteří nás k tomu stěžování a dalším ještě horším věcem svádějí. Tak jak učedníci dělali.