na 19. neděli roku B a zároveň pouť v Bohdalově

O svátku svatého Vavřince jsme si v breviáři připomněli jeho vlastní slova, jeho poslední slova: Svatý Vavřinec se modlil: Děkuji ti, Bože, že mohu vstoupit do tvé slávy. Jak krásně to souzní s tím, co jsme si na základě slov Pána Ježíše řekli před týdnem. To hlavní v neděli je mše svatá, při ní přijímání Těla Kristova. O tom on sám řekl: usilujte o pokrm, který zůstává k věčnému životu. My máme odpovídat: Přijď ke mně Pane Ježíši a živ mě k životu věčnému. To není jen pro děti, to je pro všechny děti Boží. Pro všechny pokřtěné.

A svatý Vavřinec to potvrzuje jako svou závěť. Asi mu při tom mučení nebylo vůbec příjemně, mohl naříkat, ale soustředil se na to hlavní, proto řekl: Děkuji ti, Bože, že mohu vstoupit do tvé slávy. My jsme tam zváni také, právě dnes jsme od Pána Ježíše slyšeli: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. 

A to se nám krásně spojuje, protože my také přece jen chceme vstoupit do Jeho slávy. Všichni přece víme, jak lidská sláva pomíjí, i když se o ni právě teď sportovci snaží, cítíme jak je to marné. Kdo si za pár měsíců vzpomene, který Čech to v Paříži vyhrál a v jakém to bylo sportu.

Svatý Vavřinec myslel na slávu Boží. I my se snažíme nedělat věci pro svou slávu, ale pro život věčný. Děkujme, že je to možné, děkujme, že k tomu máme v přijímání Těla Kristova možnost a využívejme jí.  A jsme u druhé věty, kterou jsme s dětmi učili: Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsi za mě zemřel na kříži, žes vstal z mrtvých, že jsi ustanovil tento svatý pokrm a že jsi ke mně přišel.

Většinou se o sv. Vavřinci vypráví, jak vyzrál na císaře. Víme, že byl farním hospodářem v Římě. Jako jáhen měl na starosti peníze, které se vybíraly a které byly určeny na pomoc chudým. Když se to dozvěděl, rozdal je chudým hned. A když měl císaři odevzdat ty peníze, tedy poklady církve, přivedl tam ty chudé a řekl: Pane císař, toto jsou naše poklady. Někdo si řekne: Sv. Vavřinec byl šikovný a mazaný. To je lidský pohled. V Božím pohledu si musíme připomenout slova Pána Ježíše: Chudé budete mít s sebou vždycky. A je to pravda, byli i dříve, za mého mládí, i když jsme tenkrát žádného bezdomovce nemohl potkat. Každého, kdo by měl takové sklony, hned zavřeli – do kriminálu nebo do blázince. A nebavili se s ním.

Lidská moudrost nám však říká, že chudoba se skrývá, že běžný člověk ji nedává na odiv. Když teď nějaké bezdomovce vidíme, vždycky se zamysleme, zda to náhodou není nahrané, zda to není zneužití toho ubožáka, jeho postižení. Buďme opatrní. Buďme však také opatrní, abychom nepřehlédli skutečnou chudobu. Pán Ježíš má pravdu: Chudé máme s sebou vždycky.

Dnes třeba lidi chudé na čas. Nebudu se opakovat, ale víte, jak někdy opravdu málo času věnují rodiče malým dětem a velké děti starým rodičům. Nabídněme svůj čas druhým, nabídněme i kdybychom měli jen poslouchat pořád stejné řeči. Nabídněme i svou pomoc, člověk v klidu ty možnosti uvidí.  A nabídněme svůj čas i svému Otci, který je na nebesích a Panně Marii, kterou nám Pán Ježíš dal za matku.

Připomenu moudrost, kterou nevymyslel, ale často opakoval náš rodák kardinál Špidlík, protože to bylo jasné i našim předkům: Modlitbou čas nezmeškáš, postem neonemocníš, almužnou, tedy darem pro chudé, nezchudneš. To je ze života, to je pro život i ve 21. století, a to je i pro život věčný.    Modlitbou nezmeškáš, napřed se pomodli a ono ti to půjde lépe. A pak nezapomeň poděkovat, žes to s pomocí Boží zvládl, zvládla. Stačí tato 4 slova: Hotovo, s pomocí Boží! Postem neonemocníš, o tom všem dobře vědí ti, kteří nás pořád varují před civilizačními chorobami. Almužnou, darem pro potřebné ani darem svého času nezchudneš. Chudé máme s sebou vždycky, jen se podívat. Vším, co věnujeme druhému, vším, co věnujeme Bohu, si připravujeme to největší bohatství – život věčný a tu nejlepší slávu – slávu Boží. Tak jak nás to učí sv. Vavřinec, který se modlil: Děkuji ti, Bože, že mohu vstoupit do tvé slávy.