Liturgie se uskutečňuje vnímatelnými a účinnými znameními

Úvod:

Podle kříže se pozná kostel. Kříže vidíme i jinde a všimneme si jich, toto je litinový kříž odlitý v minulém stolení v blanenských slévárnách, tento kříž je krásná barokní řezba. Do bytu na stěnu si dáme nějaký menší dřevěný křížek. Můžeme uvažovat i o jiných materiálech, ale kříž to byla KREV A SMRTELNÉ KŘEČE. 

Jak jsme slyšeli v dnešním čtení z listu Židům, krev na kříži prolitá znamená novou smlouvu  na odpuštění hříchů. Zatímco ve Starém Zákoně chodil velekněz opakovaně do svatyně a tekla tam krev býků, jalovic, beránků i holoubat, na kříži na Kalvárii  tekla krev Pána Ježíše, Božího Syna a ta nás všechny, i mě, i tebe, i ostatní lidi očistila od hříchů jednou provždy

Taková oběť se nedá opakovat, ale musíme si to připomínat. A liturgie je připomínka této krvavé oběti, její nekrvavá připomínka. A používá viditelných znamení. Dnes si to máme podle přání našich otců biskupů oživit.

1.

Prvním znamením je kříž, ten kříž, který děláme sami na sobě. Jak často je to jen ťuknutí na hrudní kost, jak často je jedno rameno toho kříže ulomeno, takže má jen tři, někdy pouze dva konce. Můžeme se rozčilovat, jak i v kostele lidé dělají špatně kříž, jak rodiče při křtu místo křížku palcem na čelíčko ukazováčkem jakoby čmárali po celém tělíčku. Můžeme si stěžovat, že dneska lidé ani v kostele kříž neudělají. Ke zlepšení to nikomu nepomůže a nám  takové nadávání ještě uškodí. Když však uděláme poctivé znamení kříže, když se s úctou dotkneme vlastního těla na důležitých místech, dáme dobrý příklad  a sami sobě duchovně prospějeme. Každý kříž viditelně ukazuje na  Kristovu  oběť.

2.

Dalším znamením je pokleknutí. Vím, že každému to jeho zdravotní stav nedovolí. Víte možná i vy, že v některých zemích katolíci neklekají ani před svatostánkem a místo toho se  uklánějí. Ne  že by jen kývli hlavou, ale skutečně se hluboce předkloní. Jsou i jiní křesťané, kteří se tak hluboce ukloní, že se přitom dotknou kostelní dlažby a  někdy i země, rodné Matičky Rusi, protože takto  vstupují  do chrámu křesťané v Rusku  a na Ukrajině. U nás však poklekáme, můžeme se s klidem opřít o lavici, o mřížku u oltáře, můžeme využít schodků, protože z nich se lépe vstává než když poklekneme na rovnou podlahu. A když opravdu nemůžeme  pokleknout, pěkně se ukloňme. Nestačí jen kývnout hlavou se, věřte tomu, že různé to prohýbání a zhoupnutí není  hezké ani na pohled. A zase: když si budeme stěžovat, že dneska nikdo nekleká, že si mladí nekleknou ani při pozdvihování, jim to stejně nepomůže a nám uškodí. Opravdové a poctivé pokleknutí, sklonění těla nám usnadní vnitřní úctu před Bohem.

3.

A z katechismu víme, že všechny svátosti jsou viditelným znamením neviditelné Boží milosti. I svaté přijímání, svátost nejsvětější, ale i svátost smíření a všechny další. Proto je třeba je pěkně pojmenovat a neříkat: Jdeš na  mšu, maž ke zpovědi. Jsou to svaté věci, a každý z nás máme dát příklad, jak si jich vážíme jak je rádi využíváme. My sami máme přistupovat ke svátostem, to nám pomůže. Kdo by jen sledoval, že druzí nechodí a že klesá počet svatých přijímání, ten  stejně nikomu nepomůže a nás jen rozesmutní.

Závěr:

Boží slovo z listu Židům nám jasně připomnělo, že všem je souzeno umřít, i Pán Ježíš v bolestných křečích vykrvácel na kříži. Jednou bude soud. Ukřižovaný a vzkříšený Pán nás přijde soudit. Věříme tomu, že každé i to nejmenší viditelné znamení je krůček jemu vstříc, že se tak blížíme ke svému Spasiteli, který nás právě na kříži svou krví očistil, abychom mohli s ním vejít do domu jeho i našeho Otce, do nebe.

Amen.