Boží milosrdenství hříšníkům, přiznání viny, potřeba obrácení

Úvod:

Scházíme se v době postní, zpíváme vážné až smutní písně o utrpení pána Ježíše a jeho smrti. Všichni víme, že jsme pouzí smrtelníci. Přesto bychom dnes neměli být smutní. Je přece , neděle, den Vzkříšení, který naši slovanští bratři v celém Rusku nazývají Voskresénje. Ano Pána Ježíše dostali až na smrt, ale on to nakonec vyhrál. Jeho vítězství, jeho vzkříšení při této a každé mši svaté oslavujeme, protože jeho vítězství je i naším vítězstvím, i my m s ním máme jednou žít, přesto, že smrti žádný z nás neunikne.

1.

Všichni jsme také hříšníci. To sice říkáme, to čteme, ale to už se tak lehko neuzná. A pokud o tom začneme uvažovat, pokud na různé ty hříchy, tedy zločiny, podrazy, faleš začneme myslet, stává se, že se nám to všechno zprotiví, že začneme nadávat, že prohlásíme: Svět je zlý, mládež je zkažená. Takových lidských úvah už jsme slyšeli, moc, a mockrát jsme si k nim přisadili to své. Jsme v domě Božím a přidejme k tomu slovo Boží. Bůh si nás zamiloval, i když jsme byli kvůli  hříchu mrtví a povolal nás k životu. To nám připomněl svatý Pavel. A Pán Ježíš řekl, že Bůh tak  miloval svět, že dal svého Syna. To je Boží odpověď na pravdivé popisování všeho toho trápení ve světě. Jsme smrtelníci, ale nejsme odsouzeni ke smrti, ale povoláni k životu, jsme hříšníci, ale nejsme zavrženi, ale milováni. Ne pro ten hřích, ale proto, abychom se změnili.

2.

A to je důležitá věc. Rychle a snadno si všimneme chyb těch druhých. Pomalu a těžce se nám podaří přiznat si svou vinu. A když to podaří, je to zarážející. Skutečně jakoby nás to srazilo k zemi, ještě víc zarazilo do bahna, které si najednou uvědomíme. Odsud není daleko k jakémusi pohrdání sám sebou. To je lidský pocit. Proto to slovo Boží: Bůh tak miloval svět, Bůh tak miloval i mně hříšníka. Pán Ježíš může i mně oživit. Já však musím chtít. Moudře a pravdivě bylo řečeno: "Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás". Přijmout

jeho milosrdenství, to od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny.

3.

To  nikdy není lehké, ale stojí to za to. Potřebujeme však k tomu světlo. Potmě se d zrcadla nepodíváme. Už před pár týdny jsem upozorňoval na důležitou modlitbu, která je v kancionálu hned na třetím místě: Přijď Duchu svatý, ..... Tam prosíme samého Boha, aby nás osvěcoval světlem svého svatého Ducha. To potřebujeme ze všeho nejvíc. Vzpomínám na jednoho chlapce, který se jmenoval jako já, na malého Jendu, který vždycky u svátosti smíření začínal: Duchu svatý, osvěť mně, abych své hříchy správně poznal, upřímně jich litoval, pravdivě vyznal a opravdu se napravil. Stejně tak to potřebujeme všichni. A tak bychom se měli modlit i my, ať už potichu nebo nahlas. Naštěstí nám byl Duch svatý dán na odpuštění hříchů.

Závěr:

Duch svatý je utěšitel. Kéž nás všechny utěší. Jenom  v Duchu svatém totiž můžeme říci, že Ježíš je Pán, a to i nad smrtí. Je tedy vítěz, na kterého nikdo nemá, a jeho vítězství je i naším vítězstvím. I nad naší smrtí. A tento vítěz nás miluje, Bůh nás miluje v něm, proto nám umožňuje povstání z  bahna hříchu a slabosti, které si neradi přiznáváme, proto mu můžeme důvěřovat i my smrtelníci. Přišel, aby nás povolal k životu, k pěknému životu, kdy se zbavíme svých vin, a jednou i k životu věčnému v nebi.

Amen.