Přímluvy na 14.2.

PŘÍMLUVY VĚŘÍCÍCH PODLE MODLITBY SVATÉHO CYRILA

zvláště 14.2., ale i 6.4. a 5.7. a 27.7. a 26.10.

(viz Život Konstantinův, kap. 18)

Pane, náš Bože, (který jsi ustanovil všechny andělské sbory a netělesné síly, nebe jsi rozepjal a zemi založil a vše, co jest, z nebytí přivedls v bytí,) který vždy a všude dopřáváš sluchu těm, kdo plní tvou vůli a mají bázeň před tebou a zachovávají tvá přikázání, vyslyš naše prosby:

1. Ochraň své stádce, jemuž jsi ustanovil svaté Cyrila a Metoděje za učitele a pastýře.

Prosíme tě, vyslyš nás.

2. Všechny zbav bezbožné a pohanské zloby.

3. Dej, ať se tvá církev hojně rozroste a všechny shromáždí

v jednomyslnosti.

4. Učiň nás lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře

a správném vyznání.

5. Vdechni do našich srdcí slovo své nauky.

Pane, všemohoucí Bože, spravuj nás svou mocnou pravicí, přikryj nás záštitou svých křídel, abychom všichni oslavovali jméno tvé, Otce i Syna i Svatého Ducha nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

Srov. prof. Vojtěch Tkadlčík, Hlaholský misál, Olomouc 1992, s. 126-127.

Život sv. Konstantina-Cyrila (kap. XVIII)   Překlad Josef Vašica (1966)

I postihly jej mnohé útrapy, takže upadl do nemoci. A když byl trápen bolestným neduhem po mnoho dní, jednou spatřil zjevení Boží a začal takto zpívat: „Zaplesal duch můj a zaradovalo se srdce mé nad tím, že mi bylo řečeno: Do domu Hospodinova vejdeme". Oblékl si svůj úctyhodný mnišský šat1 a zůstal tak a celý den se z toho těšil a pravil: „Od této chvíle nejsem já sluhou ani císaře, ani kohokoli jiného na zemi, nýbrž toliko všemohoucího Boha. Nebyl jsem a stal jsem se a jsem na věky,2 amen". Na druhý den byl oblečen do svatého stavu mnišského, přijal k světlu světlo a přezval si své jméno na Cyril. V tomto stavu pak zůstal padesát dní.

Když se přiblížil čas odchodu z tohoto světa, pozdvihl své ruce k nebesům a pomodlil se k Pánu se slzami: „Pane Bože, který sis ponechal k své službě anděly netělesné, nebe si rozpjal a zemi zbudoval a vše, co jest, z nebytí přivedls v bytí, který vždy činíš po vůli těm, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své stádo, k němuž jsi mne, svého neschopného a nehodného služebníka, poslal. Zbav je všeliké bezbožné a pohanské zloby a mnohomluvného rouhavého jazyka kacířského, který mluví rouhavě proti tobě, zahlaď trojjazyčný blud a dej, ať se tvá církev hojně rozroste, a až všechny je shromáždíš v jednomyslnosti, učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře a správném vyznání a vdechni jim do srdce slovo své nauky. Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele svého Krista. Odevzdávám ti jakožto tvé ty, kteří konají dobré skutky tobě milé a kterés mi svěřil. Spravuj je silnou svou pravicí, aby všickni slavili tvé jméno, mocná Trojice". Potom políbil všechny svatým políbením a řekl: „Požehnaný Bůh, který nás nevydal do rukou našich neviditelných nepřátel, ale potřel osidlo těch, kteří nám činili úklady, a zbavil nás od záhuby". A po těch slovech zesnul v Pánu v svých dvaačtyřiceti letech, v čtrnáctý den měsíce února, druhé indikce, roku 6377 od stvoření světa (tj. 14. února 869).³ 
  

I rozkázal apostolik všem Řekům, kteří byli v Římě, a též i všem Římanům, aby se dostavili se svícemi zpívat nad ním a vystrojit mu průvod pohřební, jaký by vystrojili samému papeži. To také učinili.
  

Metoděj pak, bratr jeho, poprosil apostolika a řekl: „Matka nás zapřísahala, aby toho, kdo z nás dříve odejde na soud, dopravil bratr do jeho kláštera a tam jej pohřbil". Papež tedy kázal jej vložit do rakve a zatlouci železnými hřeby a tak jej držel po sedm dní, zatímco činil přípravy na převoz. Římští biskupové však řekli apostolikovi: „Bůh po putování mnohými zeměmi přivedl jej sem a zde vzal k sobě jeho duši, proto se patří, aby také zde jako ctihodný muž odpočíval". Tu řekl apostolik: „Pro jeho svatost a lásku přestoupím římský obyčej a pohřbím jej ve své vlastní hrobce v chrámě svatého apoštola Petra". Bratr jeho však řekl: „Když jste mne neposlechli a nedali mi ho, je-li vám to milé, ať tedy je uložen v chrámu svatého Klimenta, s nímž také sem přišel". Apostolik rozkázal, aby se tak stalo. I shromáždili se všichni biskupové a kněží a všechen lid, aby jej doprovodili s úctou, a řekli: „Otevřme rakev a vizme, je-li celý, není-li z něho něco vzato". Ale ačkoli se mnoho namáhali, nemohli Božím řízením vytáhnout hřeby z rakve. I položili jej tak s rakví do hrobu po pravé straně oltáře v chrámě svatého Klimenta, kde se počaly dít zázraky. A Římané, když je viděli, tím víc se oddávali uctívání jeho svatosti. Namalovali jeho obraz nad hrobem⁴ a počali nad ním pálit světlo ve dne i v noci a chválili Boha, jenž takto oslavuje ty, kteří ho slaví. Jemu budiž sláva a čest a klanění na věky věků. Amen.