Zpráva a fotografie z 5. a 6. etapy - Zpráva

V. etapa, sobota 26.4.: Heřmaničky - Borotín - Klokoty (27 km)

Odchod v 9,00 z nádraží z Heřmaniček v počtu 31 poutníků (včetně dvou řidičů), cestou se náš počet zvyšoval - plus tři poutníci (maminka a dvě děti Tesaříkovi), kteří šli z od Červeného Újezda až na letiště před Klokoty a plus dva naši poutníci, kteří se nedostali včas na sraz a dohnali nás v Borotíně. Maximální stav byl tedy 36 poutníků. Část poutníků ovšem končila už v sobotu.

Sobotní trasa byla nádhernou krajinou a naši přímluvci-poutníci v nebi (Petr a Antonín) nám zajistili krásné, až letní počasí. Stavovali jsme se v kostelech ve Střezimíři, v Borotíně a v Novém Kostelci, oběd byl v restauraci na náměstí v Borotíně a koláčky nás čekaly v chalupě Marie Čechtické tamtéž (paní Součková z Jistebnice, která je pro nás upekla, dostala za to náš diplom)

V poutním domě Emauzy, spravovaném Obláty P.Marie, stejně jako celé poutní místo Klokoty, nás nocovalo 23 poutníků. Poutnímu domu jsme udělili také diplom za ubytování.

Dnešní den měl pohřeb náš spolupoutník Antonín Kotačka. Mysleli jsme na něj ve svých růžencích.

VI. etapa, neděle 27.4.: Klokoty - Tábor - Chýnov - Černovice (26 km)

Ráno ještě přijeli někteří na druhý den pouti. Poutní kostel Klokoty jsme si prohlédli večer, ale ráno byla mše v 8,30 v Táboře v děkanském kostele na náměstí, kam jsme se přesunuli pěšky (ještě i s Uršulou a Marií, které jsme pak po mši vyprovodili na vlakové nádraží). Na mši nás bylo 31. 29 pak vyrazilo na cestu za Táborem.

Z Tábora jsme se vymotali až v 10,25 od nádraží a přes malé zabloudění dvou poutníků (Libor a Helena) jsme se v 11,40 všichni sešli v jediné otevřené restauraci u Knížecího rybníka. Za vynikající kuchyni pro neočekávaných 29 strávníků dostala vedoucí také náš diplom. Do Chýnova to bylo po rušné hlavní silnici, takže jsme se naučili chodit i v dvojstupu a modlit se růženec i bez megafonů (a bez vykřičení hlasivek), totiž na dva chóry (levý-pravý): když se totiž modlí najednou všichni v zástupu za sebou, tak se slyší a sjednotí i přes hluk projíždějících aut.

Ale na volnější silnici z Chýnova do Černovic jsme se už modlili zase po malých skupinkách. Už v 15,50 na rozcestí u sv.Anny (5 km do cíle) se někteří poutníci nechali od řidičů přiblížit na vlaky a autobusy, a dále pokračovali jen ti, kdo v další vsi (Křeč) chytili autobus v 16,36 do Tábora a pak už jen ti, kdo měli z konečného místa - Černovic - odvoz auty, tj. patnáct poutníků. Poslední poutníci dorazili do Černovic v 17.20 a po malém občerstvení v místní krásné kavárně (s galerií budíků v bývalém a hezky opraveném prvorepublikovém Obchodním domě A. Janeček) jsme se rozjeli domů auty.

Také v neděli bylo proti všem předpovědím (měly být bouřky a přeháňky) stále hezky, úplně letně. Všichni jsme si také uvědomovali, že dnešní den byli v Římě svatořečeni Jan XXIII. a Jan Pavel II. Zvláště toho druhého světce si všichni dobře pamatujeme, hodně z nás jej osobně vidělo při jeho návštěvách v Československu a nebo i v Římě na audiencích.

osobní poznámka:

Dodnes si vážím toho, jak jsem mu mohl podat ruku, když jsem k němu doprovázel Uršulu. Měl jsem ho rád - asi jako my všichni - a s bolestí jsem pozoroval jeho utrpení, způsobené nemocí. Dobře jsem chápal volání římského lidu a poutníků při jeho pohřbu "Subito santo!" a jsem rád, že právě v jeho případě byly zkráceny obvyklé lhůty a byl tak brzy nejen blahořečen, ale i svatořečen. Je to svým způsobem i dobrý příklad pro nevěřící současné lidstvo (vždyť na celém světě nějakým způsobem sledovalo kanonizační mši přes dvě miliardy lidí!), že svatost je možná i v současné době.

A ještě jeden osobní postřeh: když nedávno (a snad ještě předtím, než by l Jan Pavel II. vůbec blahoslaven) vyráběli Číňani takové hrozné malé figurky katolických svatých (a pak se prodávaly u nás v Levných knihách), byl už mezi těmito figurkami i Jan Pavel II. Komunistická Čína tak vyráběla sošky budoucího světce (samozřejmě z komerčních důvodů, aby na tom vydělala)! Jednu jsem si koupil (i když není vůbec věrná!) a stojí nám doma a tak se dočkala i toho okamžiku, kdy ten, koho zobrazuje, byl prohlášen definitivně za svatého pro celý svět.

Ještě dnes v Levných knihách vyhrabali z těch neprodejných figurek svatých ze skladů právě Jana Pavla II. a opět se prodává....

Nejde však o obrazy nebo sošky. Jde o to, jaký je Jan Pavel v našich vzpomínkách a srdcích. Skrze svaté, které jsme znali, nebo kteří jsou jakoby naši blízcí "přátelé" v nebi, můžeme "zahlédnout" nebe a můžeme s nimi skutečně cítit "společenství svatých", ne jen obecně, abstraktně, ale konkrétně a "hmatatelně" (lepší slovo pro to neumím).

Taky pro tuto skutečnost společenství svatých je stále naším drahým spolupoutníkem i Petr Tauscher nebo Tomáš Jirsák (jmenuji-li jen ty poslední) a teď i Antonín Kotačka, kteří nás předešli do cíle naší pouti. Cítíme "hmatatelně" jejich přímluvy za nás a sami se za ně budeme přimlouvat svými modlitbami.

My křesťané totiž nejsme "na všechno" sami. Máme společenství, a to dokonce i širší společenství než těch pár desítek poutníků, kteří s námi putují, a než těch pár nejbližších lidí, které máme v rodině nebo mezi přáteli. Máme v našem společenství i četné obyvatele nebe, kteří svou přímluvou často doplní to, co my nejsme už lidsky schopni, nebo si na to ani netroufáme, nebo to ani nečekáme jako věc zdánlivě nemožnou.

Libor Gottfried