Vše o Hvězdicové pěší pouti na Velehrad - Články a zprávy z minulých poutí

 

11. Články a zprávy z minulých poutí

 

a)

            K 2000. narozeninám Pána Ježíše se nám podařilo dát mu zvláštní dárek. S pomocí Boží jsme došli pěšky z Vranova nad Dyjí až do Říma. Za 33 dní jsme urazili 1178 km a přitom jsme jenom čtyřikrát zmokli. Využívali jsme křesťanskou pohostinnost, jenom třikrát jsme museli spát venku. Poznali jsme, že pouť se hluboce dotýká duchovní stránky jak poutníka (uvědomuje si svou závislost na Boží pomoci) tak toho, kdo ho přijme. Takový člověk bere vážně slova Ježíše Krista: „Byl jsem na cestách a ujali jste se mně - pojďte a ujměte se království, které je pro vás připraveno od založení světa."

            Půl roku po návratu z Říma jsme chtěli, aby takový zážitek mohli mít i další lidé. Proto jsme 18. ledna 2001 na svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů ohlásili pěší pouť na Velehrad. Právě tam je uctíván originál obrazu Matky Unie, který je spojen s tímto svátkem.

            Pouť jsme naplánovali na předposlední týden v srpnu, aby žáci, studenti i učni měli ještě sedm dní na zahojení puchýřů a učitelé mohli v posledním prázdninovém týdnu klidně nastoupit do škol. Jen podle map jsme od stolu určili dvojí trasu na Velehrad: ze Znojma a Velkého Meziříčí. Vycházelo to na 4 dny a denně 33 km. Když jsme pak v srpnu minulého roku vyšli, díky Bohu se potvrdilo, že se tyto vzdálenosti dají ujít i s větší skupinou, i s poutníky různého stáří či mládí. V severním proudu byly děti pod 15 let  i důchodci  a důchodkyně a všichni došli v pohodě. Bylo to znamení, že nám Bůh žehná.

Dalším Božím vzkazem bylo počasí. Zmokli jsme sice dvakrát, ale jinak byly povětrnostní podmínky ideální. Když jsme putovali silnicemi mezi Meziříčím a Vranovem, bylo pod mrakem. Jak jsme vstoupili do vysokých lesů Drahanské vrchoviny, začalo pražit srpnové slunce. Jeho paprsky zesílily, když jsme přecházeli holou rovinu na Hané u Vyškova a Bučovic. Naštěstí (správně Díky Bohu) tam foukal ostrý severní vítr. Domorodci mu říkají Polák, ne podle úrodných polí, nad kterými se proháněl, ale proto, že přichází až z Polska, snad přímo od moře. A ten nás krásně provětrával. Brzy jsme pak byli v chřibských lesích a to už byl na dosah ruky Velehrad, duchovní střed našeho národa, naší země i celé Evropy.

 Posledního dne se k nám přidali další poutníci, kteří přijeli autobusy, aby měli podíl na naší pouti. Byli nadšeni stejně jako otec biskup, který měl v sobotu v poledne pro všechny závěrečnou mši svatou. Mnoho poutníků pak řeklo: „Za rok půjdu zase." A poctivě křesťansky dodávali: „Dá-li Pán Bůh."  

P. Jan Peňáz

 

b)

Cesty s Becketem  čili  Zpráva z I. pěší pouti z Velkého Meziříčí na Velehrad

            Jakkoliv jsem už letos absolvoval několikero poutí a navštívil různá poutní místa, podivuhodným řízením Prozřetelnosti jsem dosud putoval jen autem, tedy místo řádného putování jsem se jen vozil. Proto jsem si řekl, že by bylo záhodno a vhodno pro duši i pro tělo, abych konečně také jednou vykonal pořádnou pouť se vším všudy - tedy pěšky. Proto jsem s potěšením uvítal možnost pouti na Velehrad, kterou organizoval R. D. Jan Peňáz, děkan velkomeziříčský a poutník nad jiné zkušený a ostřílený.

            Inu, jsem tvor podnikavý a duše neposedná. Proto jsem otci Peňázovi poslal přihlášku s nenápadnou poznámkou, že jsem ochoten mu pomoci s něčím při organizaci či tak nějak, kdyby tedy potřeboval... Nu, otec Peňáz mi odepsal, že by počítal se mnou a s jedním oranžovým praporkem - pro nezasvěcené: s pořadatelskou službou sakum pikum. No, dobře. Ty, milý čtenáři, který jsi zažil setkání na Svaté Hoře, v sobě zajisté uchováváš nesmazatelné vzpomínky na tak řečené pionýry (tzn. velmi nadšené, aktivní atd. pořadatele s oranžovými šátky [oni v nich snad aji spali] a oranžovými praporky). Já aspoň ano. Nicméně jsem poznal, že i takto poznamenaní, pardon, označení jedinci jsou (ve volném čase) lidé, a tak jsem si už neříkal „Ó, jak hluboko jsem klesl..." Dokonce jsem se - a to dobrovolně - spojil s některými pořadateli (přesněji řečeno pořadatelkami) z poutě do Kostelního Vydří a pozval je ke spolupráci. Dobře jsem udělal; tímto Lence a Markétě děkuji !!!

            Nejsem žádná měkkota, proto jsem dorazil už do Netína na nepovinnou předetapu - takovou zatěžkávací zkoušku. Upřímně řečeno, bylo pro mě určitým překvapením, když jsem zjistil, že jsem byl jmenován šéfpořadatelem... Nu což. Nezískal jsem pověst všestranného (byť skromného) všeuměla a génia tím, že bych na sobě dával hned znáti překvapení, či snad dokonce zaskočení. Praví sice staří latiníci, že "Honores mutant mores", tedy funkce kazí charakter, nicméně já jsem se v novém úřadě cítil docela dobře. Zatím. Bodejť by ne, když nás bylo jen šestnáct a šli jsme většinou polňačkami.

            Nabrali jsme kurz na Velké Meziříčí přes Kochánov. Cestou nás nadšeně vyprovázeli místní farníci. V okamžiku, kdy se za Kochánovem přihnala bouřka, jejich řady poněkud prořídly. Ale my jsme neohroženě putovali dále vstříc větru, dešti. Měl jsem sice obavu, aby do mě, díky mému železnému zdraví, ocelovým nervům a plechové h...ústech, neudeřil blesk, ale nestalo se tak. Drobet navlhlí, ale ve výborné náladě jsme dorazili do Velkého Meziříčí, kde jsme nalezli azyl na faře a po rodinách místních dobrodinců.

            Druhý den ráno už to doopravdy začalo být zajímavé. Náš počet se znásobil a z Velkého Meziříčí nás odcházelo již 42. Přišel čas na lámání chleba. Vyžadonil jsem si ještě pár oranžových praporků a rozmnožil řady svých podřízených. Už nás pořadatelů (vidíte, teď píši i o sobě jako o pořadateli...) bylo pět (podobnost s Karlem Poláčkem je čistě náhodná). Vybíral jsem si kádry jednak ze známosti (Kačenko, to je holt život), jednak podle obličeje (Petře, promiň, ale musíš uznat, že jsem měl šťastnou ruku). Nabrali jsme tedy kurz na Tišnov, a to po státních silnicích. Začala zábava. Myslím, že mnozí poutníci nezapomenou nadosmrti na moje povely: „Dvóój - stup !!!", „Napravo, NAPRAVO, povídám, jezdijou tady AUTA !!!" „Formaci udržovat !!!" a podobně. Pořádek musí být. Navštívili jsme Osovou Bítýšku, kde jsme vykonali čurpauzu (volá-li příroda, málokdo se odváží neuposlechnout) a na poli u hranice mezi okresy Žďár nad Sázavou a Brno - Venkov jsme oslavili mši svatou a poobědvali. Hurá.

            Nu, čas kvapí, podle některých myslitelů dokonce rychle jako jelen, který je v určitá bolestivá místa střelen. Napojili jsme se opět na státní silnici a vyrazili směr Tišnov. Kolem nás jezdila auta různou rychlostí a s různou mírou tolerance k ubohým chodcům. Naštěstí jsme se mohli my, zkušení pořadatelé, dorozumívat pomocí vymožeností techniky v podobě maličkých vysílaček, tudíž: „Máš tam volno ?" „Ne, mně tady jede auto." „Mně taky." „Tak ho zastav !" „Jo... Počkej, on mně nezastavil !!!" Tak jo, tak zastavíme v protisměru autobus... Uff. Ještě že to ubrzdil. Pravda, měli jsme zkušenosti s různými řidiči. Obzvláště neradi vzpomínáme na jednoho Němce, jednoho řidiče z okresu Třebíč, který zcela ignoroval naše výstražné signály a předjížděl v naprosto nemožných serpentinách za Deblínem velmi bezohledně, a z dalších dnů na několik šílenců z okresu Hodonín. U cedule Tišnov nás počasí konečně dohonilo a obšťastnilo malým deštíkem, ale to už nám bylo jedno. Střechu nad hlavou jsme nalezli v místní tělocvičně, i ulehli jsme k zaslouženému spánku.

            Druhého dne v časných ranních hodinách jsme - již v hojnějším počtu, neboť se k nám připojila severní část našeho proudu, tedy poutníci z Víru - dojedli zbytky guláše, kterým nás uctili místní farníci (o guláši ještě uslyšíme), a vyrazili na cestu. Byli jsme ve spojení s jižní větví, tedy se znojemskými, kterým jsme tiše záviděli, že je jich víc - nás bylo kolem sedmdesáti, jich přes osmdesát. I těšili jsme se, že je ještě trumfneme - leč nepředbíhejme.

            Cesta nás vedla z královského města Tišnova přes Drásov a Malhostovice na Lipůvku, pak zadem do Šebrova a již jsme v dobré náladě šplhali do kopců směrem k Vranovu. Tam byla prozíravě naplánována velká polední pauza a obživa pro duši i tělo (mše a oběd). Původní plán byl dorazit na Vranov cca kolem jedné hodiny, okamžitě na mši, nechat si k ní zahrát a zazpívat od mistrů pěvců ze Spojených farností; jenže člověk míní... Poutníci, dosud plni sil a poháněni představou obživy spirituální i materiální (a povzbuzováním otce Peňáze [za neustálého komandování pořadatelů {tedy hlavně mě}]) dorazili na Vranov nedlouho po dvanácté hodině. Naši milí, toužebně očekávaní a slibovaní hudebníci v nedohlednu... Nu což. Abychom alespoň v něčem dostáli programu, rozhodla duchovní autorita, že mše začne ihned. Tak jo.

            Schola dorazila někdy kolem Beránku Boží, okamžitě pochopila situaci a zazpívala nám na konec mše. Navíc - aby jejich náročný hudební program nepřišel nazmar - nás pak oblažovala luznými tóny i během následujícího oběda z vlastních zásob.

            Z Vranova jsme se pak vydali po žluté turistické značce do Adamova a odsud pak po modré do Křtin. Původní plán (celou cestu po silnici) se mi naštěstí podařilo poněkud přizpůsobit. Jakkoli někteří poutníci (většinou tak, abych to neslyšel) mírně, ale opravdu jen velice mírně reptali proti neustálému stoupání a klesání, což v onom kopcovitém kraji není nic neobvyklého, byli jsme celkem rádi, že kolem nás tentokrát nic nejezdí. Jen nás drobet překvapilo, když značka z ničeho nic končila u brodu...

            Kolem šesté hodiny se přihnala průtrž mračen, která se nás držela až do Křtin. Proto jsme s neskrývanou vděčností přijali tamější pohostinné pohoštění v místním pohostinství (podotýkám, že se jmenuje U Farlíků, nikoli U farníků, jak si mnozí poutníci mysleli), v němž nás po strastiplném putování občerstvili na těle. Teplým gulášem. Proč taky ne, že. Děkujeme, milí křtinští !!! Dobře nasycení a utahaní jak koťata jsme ulehli k spánku v místní škole, ošetřili puchýře, postavili ponožky do kouta a začali se těšit na zítřek.

            Ráno jsme zahájili mší svatou ve křtinském kostele, protože, jak pravil otec Peňáz: „Byla by škoda nemít mši ve Křtinách". Místní duchovní správce P. Prnka nás vyprovodil ještě osm kilometrů na hranice farnosti a požehnal nám k dalšímu putování. Ve zkratce: Račice, Pístovice, Nemojany, Luleč, dokonale zorganizovaný přechod přes státní silnici (když se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá), až konečně padáme ševelíce vyprahlými rty slova díků k odpočinku v Rostěnicích. Sluníčko nám přeje, jen co je pravda, asi nám chce vynahradit včerejšek. Jsme již definitivně na Hané, na órodné hródě.

            Po krátké pauze - ne víc než půldruhé hodinky - se jakoby znovuzrození (je to s podivem, co s člověkem udělá dobré slovo, jako např. dobrou chuť) opět vydáváme na cestu, která nás přes různé vísky a dědiny zavedla do Milonic (sledujete-li naše putování na mapě, hledejte je východně od Slavkova u silnice E 50). Zde si nás rozebrali místní farníci a duchovní správa jednotlivé hloučky poutníků rozvozila po hostitelských rodinách v širém okolí. Nevím, jak se dařilo ostatním, já jsem si žil jako čunče v žitě, za což děkuji z celého srdce rodině Vernerových z Brankovic. My tři, co jsme u nich spali, jsme byli královsky pohoštěni („Máme tady pro vás výborný guláš !") a ubytováni na výminku (tzn. měli jsme pro sebe v podstatě vlastní nemovitost).

            V pátek ráno jsme se rozloučili s milými hostiteli a početně posíleni Slavkováky, kteří se k nám připojili předchozího večera (konečně je nás víc než Znojmáků, hurá !), nabrali kurz na Chřiby. Úspěšně jsme překonali komunikaci E 50 (je to zvláštní pocit, když stojíte ve slušivé oranžové silničářské vestičce uprostřed silnice a doufáte, že ten kamion zastaví) a zahájili stoupání. Cestou do Snovídek jsme se přesvědčili, že slepá důvěra mapám není vždy to nejlepší. Snad se ta paní, které prošlo zahrádkou a dvorkem 120 poutníků, nezlobila. Od Koryčan je to už jen chvilka kličkování lesem a již jsme stáli u Sv. Klimenta, tedy, jak se říká, na Klimentku (= místo ve Chřibech, kde bývala škola sv. Cyrila a Metoděje). Zde jsme se již sešli s jižním proudem (tzn. ze Znojma) a s proudem východním, který vyrazil z Veselí nad Moravou, dosti si tedy na Velehrad zašel... Po mši nás odcházelo z Klimentka již kolem dvou set padesáti. Cesta lesem byla nádherná, zvláště dobře se nám šlo za bujarého zpěvu borců z jižního proudu.

            Někde u Buchlova jsme se opět přiblížili k nebezpečné silnici E 50. Měl jsem poutníky již tak vycvičené, že stačilo zařvat (hodně hlasitě) „ÚÚÚ - TVAR !!!" a ihned se radostně formovali. Inu, není nad dobrou duchovní formaci. (Však taky každé ráno po duchovním slovu na den následovalo, abych použil výrazů P. Peňáze, dopravní školení bratra Becketa...) Přesto jsme se nad přechodem zmiňované nebezpečné komunikace vážně zamýšleli. Bratr jáhen Kinc, který pouť absolvoval se čtyřmi ratolestmi a doprovodným vozidlem, se rozhodl nic neponechat náhodě a společně jsme - navzdory individuálním protestům některých poutníků (většinou z východního proudu, kteří ještě nevěděli, co je to kázeň a nebezpečí na silnici) - přechod dokonale zorganizovali. A skutečně, všech cca 250 poutníků překonalo silnici bez ztráty kytičky. Vrcholem úspěchu bylo, když se nám podařilo zastavit policejní auto se zapnutým majákem. Když se chce, všechno jde.

            Pak již nic nebránilo tomu, abychom sešli do Buchlovic a nalezli nocleh v místní základní škole. Pravda, vzhledem k opravdu letnímu počasí nás spala většina venku na fotbalovém hřišti. Nádhera. Čistý vzduch (přece jen to oceníte, když si představíte, co nastane, když se stovka chlapů zuje), hvězdičky, teplo, komáři, k ránu hustá rosa... Idyla.

            Nu, nevyhnutelné se stalo skutečným a přišlo poslední ráno našeho putování. Do Buchlovic se sjely autobusy ze široka daleka a z nich se vyrojily řady lidiček, kteří s námi chtěli absolvovat alespoň posledních osm kilometříků na Velehrad. Tak se tedy mohl z Buchlovic vyplazit dlouhý had v podobě šestisethlavého davu poutníků. Zkuste hádat, kdo velel... Někteří poutníci ještě nebyli zvyklí na naši skvělou silniční kázeň. Zvláště jedna paní (či slečna) se, chudinka, vždy lekla, když jsem zařval, totiž zavelel „Ú - TVAR !" a opatrně se ptala, nejsem-li voják z povolání. Ale všichni se učili obdivuhodně rychle. Kolem jedenácté jsme dorazili (posíleni malým občerstvením u hájenky) na Velehrad, kde jsme se drobet promísili se svatebními hosty (v bazilice se zrovna kdosi ženil - tolik hostů asi jen tak někdo nemá) a před obrazem Panny Marie Matky jednoty křesťanů obnovili zasvěcení z roku 1993. Mši svatou nám odsloužil náš brněnský biskup otec Vojtěch Cikrle. Po krátkém odpočinku již přišlo závěrečné požehnání a rozloučení. To Te Deum bylo skutečně upřímné a málokomu se chtělo domů. Já jsem se alespoň loučil s těžkým srdcem. Ta pouť byla prostě skvělá. Naskládali jsme se do autobusů, poslední zamávání...

            Musím uznat, že otec Peňáz zasluhuje víc než jen dík. Udělal obrovský kus práce a řekl bych, že se mu podařilo odstartovat slušnou tradici. Kdo ví, kolik nás půjde napřesrok. Neváhej, milý čtenáři! Já už se těším a chystám si hlasivky.

            P.S. Ještě několik dní po pouti mě chytal tzv. Gitin syndrom (účastníci poutě z Osové Bítýšky na Vranov pochopí) a chtěl jsem formovat do útvaru obyčejné smrtelníky v brněnských ulicích, když se mi zdálo, že nepřecházejí dosti bezpečně...

T.Becket - Zdeněk Drštka

 

c)

 Poutníci: Za rok? Určitě

 Datum: 27.08.2001  Autor: VOJTĚCH CEKOTA  Zdroj: Mladá fronta DNES

Velehrad - Opálení, zaprášení, propocení, s puchýři a náplastmi na chodidlech. Mnozí zcela bosi. Všichni s dřevěným cyrilometodějským křížkem pověšeným na krku. A většinou také s nadšením ve tváři a s odhodláním jít za rok znovu. Tak vypadali v sobotu před polednem účastníci pětidenní pěší pouti, která dorazila k bazilice na Velehradě. Přibližně sto padesát lidí ve věku od čtrnácti do šestašedesáti let vyrazilo na pouť k Velehradu v úterý ráno. Šli v několika proudech ze Znojma, z Velkého Meziříčí, z Víru, Netína nebo Radešínské Svratky. Denně kolem třiceti kilometrů. Na hoře svatého Klimenta ve Chřibech se k hlavnímu proudu připojili i poutníci z Veselí nad Moravou, takže v Buchlovicích už se v pátek večer počet účastníků pouti zvýšil na 244. Další stovky lidí šly alespoň poslední sedmikilometrovou etapu z Buchlovic v sobotu dopoledne. „Základem úspěchu je vždycky obuv. Nezáleží na ceně a firmě, ale aby na ni byl člověk zvyklý," říká hlavní organizátor prvního ročníku pěší pouti z jižní Moravy na Velehrad Jan Peňáz, děkan z Velkého Meziříčí. On sám je už zkušeným poutníkem. Před rokem šel pěšky 1178 kilometrů z Česka až do Říma. Putování mu přirostlo k srdci a chce pro tuto křesťanskou tradici získávat i lidi v dnešní době. Ve světě nejsou podobné pouti novinkou. Masovou účast mívá například devítidenní pěší pouť z Varšavy do Čenstochové. Nyní se zdá, že Češi nejsou o nic pohodlnější než Poláci a že mnozí z nich čekali jen na šikovného organizátora. Denně vstávali poutníci většinou o půl šesté. V šest snídali, o půl sedmé měli pobožnost. Potom už se vydávali s lehkým batůžkem na cestu. „Snažili jsme se ujít do oběda dvě třetiny denní etapy," upřesnil Peňáz. Přestože je u velehradské baziliky na poutnících znát únava, slova "nikdy víc" zde není slyšet od žádného z nich. „Druhý den přišla hned ráno malá krize. Ale po první přestávce mě to přešlo. A potom, nelžu, každý další den to bylo lepší. Kdyby mi včera večer po příchodu do Buchlovic někdo řekl, že půjdeme ještě dalších dvacet kilometrů, tak jsem byla bez problémů schopná jít. Nelituji a ráda půjdu zase, když Pán Bůh dá," svěřila se dvaapadesátiletá Milada z Velkého Meziříčí. Podobně hovoří i šestašedesátiletý Stanislav Blaha. „Předtím jsem se zúčastnil maximálně dvoudenní pouti. Troufl jsem si i na tuto a vyšlo to." Dvacetiletý Antonín Vymazal z Těšan si po příchodu na Velehrad vyléval na hlavu vodu z láhve. „To jen kvůli horku a proti slunci. Šel bych klidně pěšky nazpátek," ujišťoval. Na noze měl jen jednu náplast, prý ještě z doby, než vyšel. Někdo potřeboval náplastí víc. V pátek večer dokonce poutníci uspořádali soutěž Miss Pajda. Lékařka vybrala sedm nejvíce zafačovaných lidí, kteří se prošli s holí a bez hole před porotou. Třetí cena byla cibule, druhá balík nových náplastí a vítěz se za odměnu mohl vyfotografovat se dvěma římskými poutníky... Ještě než v sobotu v poledne poutníci zmizeli uvnitř baziliky, kde na ně čekal brněnský biskup Vojtěch Cikrle, odložili na trávníku pod mozaikou Matky Unie věnce a křížky, které si cestou vyrobili z polních květin, trav a proutí. „Ty kříže jsou znamením všech křížů a bolestí, které si neseme s sebou," vysvětlil znojemský děkan a jeden z organizátorů pouti Jindřich Bartoš. Věnce si budou v příštích letech vázat a přinášet na Velehrad jen ti, kteří se této pouti zúčastní poprvé. Letos při prvním ročníku a na začátku nové tradice to ovšem byli všichni.