VIII. PĚŠÍ POUŤ NA VELEHRAD V SRPNU 2008 - Dojmy sestry A.

V neděli odpoledne jsem dojela s dětmi a babičkou do L. Pohoda u tety, příjemné prostředí chaty v lese mě nutilo k otázkám - nebylo by lepší a rozumnější zůstat tady, odpočinout si a načerpat sil? Jen cesta do J. po dálnici v pondělí ráno mě děsila. No nic, ráno vstanu a vyrazím. Teta vstávala se mnou, uvařila mi snídani, je prostě zlatá. Chvíli jsme si povídali, hlavně o Terezce, která se zrovna učila na náročnou zkoušku a měla už poslední termín. Slíbila jsem tetě, že se za ní pomodlím, což jsem učinila (Terezka v září zkoušku udělala a já si maličko domýšlím, že jsem k tomu přispěla). Cesta do J. proběhla kupodivu v pohodě, což mě utvrdilo v tom, že jsem na správné cestě. Pak už jde vše jak na drátku, dorážíme do Velkého Meziříčí, vyzvedáme Kamílka, parkujeme a už jdeme s ostatními na autobus. A už jsme na pouti, je krásně, v Netíně začínáme mší svatou. Páter Peňáz nás vítá, v kázání mluví o svém přeložení. Utkví mi dvě slova - bez hořkosti. S tím mám problémy, když mi něco nevyjde, aby ve mně nezůstala hořkost. Uvědomila jsem si, že možná proto jsem neměla jet do Berlína, i když jsem se tak těšila. Byla tam i B.  a po proběhlém konkurzu bych se neubránila nevraživosti a závisti. Nyní jsem od toho zcela osvobozena, až ji uvidím, popřeju jí ať se jí daří a nebude v tom žádná hořkost.

Scházíme do Meziříčí, dnes je pohoda. Je to jen pár kilometrů. Cestou autem jsem děvčatům řekla, že čekám miminko, jsou úžasné, pak se o mě celou cestu starají, nosí mi pití a tašky. K večeru docházíme k sv. Mikuláši. Čeká nás pan Smejkal a odjíždíme k nim a jako minule nás čeká nás večeře a milé přijetí. Spím na posteli a jsem jako v bavlnce. Ráno nás Borek budí a vyrážíme. Jdeme, jak víš do Tišnova. Trasa je dlouhá, počasí krásné. Musím pořád pít, ale je mi dobře. Bůh to jako vždy dobře načasoval, jsem už na konci 3. měsíce, takže ranní nevolnosti jsou pryč. Cestou se seznamuji s panem Veselým z Čechtic, který nás pak v sobotu pozval k nim na večeři, a s páterem Bohumilem s Velké Bíteše. Moc fajn se s ním povídá. Cestu i zastávky znáš, o žábě v Osové Bytíšce Ti psát nemusím. Pohoštění v Deblíně je bezva, pod krásnými stromy, nohy už malinko bolí, ale do Tišnova dorážím celkem v pohodě. Večer se modlíme s Borkem a několika dalšími nešpory. Jdeme spát brzy, to mi vyhovuje. První den jsem šla za naší rodinu, aby přežila a zůstala s Bohem přes všechny nástrahy, které na nás i děti číhají na každém kroku.

Ráno vycházíme s požehnáním místního pana faráře, je opět krásně. Nejprve jdu s hovornou paní z Tišnova, jde poprvé a jen tuto trasu, přesto  ji to uchvacuje, jako každého, kdo jde poprvé. Kolem poledne docházíme na Vranov, kde je krátká adorace. Vranov nás vítá deštíkem, ale opravdu malým, je to jediný deštík na pouti. Jdeme s děvčaty na oběd do hospůdky. Až trochu velké „mlaskání", ale musím brát ohledy na miminko. Z Vranova jdeme celkem svižně až do Křtin přes Adamov a  Býčí skálu, kde je malá zastávka. Cesta je trochu nekonečná, když už skoro nemůžu, přichází páter Bohumil, abych se vyzpovídala, jak jsme se před tím domlouvali. To mi kupodivu dodá energii. Snažím se být upřímná a tak se mi chce brečet, svatá zpověď je tak osvobozující. Zbytek cesty pak jdeme spolu. Překvapuje mě jeho vyprávění o motorkářích a hlavně to, že to je jedna z mála příležitostí se setkat s nevěřícími. Připadá mi to groteskní, neboť pro mě je spíš vzácnost setkat se s věřícími. A Křtiny nás už vítají se svou úžasnou atmosférou. V 18 hod je mše svatá, Fanda hraje na kytaru  žalmy. Pak už hospůdka a nocování v ambitech na stejném místě, kde jsme byli minule spolu. Večer jdu do kostela se pomodlit za všechny úmysly pouti a jsou to zase nejhezčí zážitky. Dnes jsem šla za Tvou zlomenou nožku, lásko.

Ráno vyrážíme i s páterem Prnkou, je zase krásně, odhazuji zbytečnou zátěž v batůžku i na duši. Během pouti se mi vyjasňuje v řadě věcí, které mě v poslední době trápily. Je příjemně, jde se krásně. V Račicích nás vítá druhý proud se zpěvy „Věčně druzí - aleluja ... Co tak dlouho aleluja ..." atd. Stoupání z Račic je zase trochu namáhavé, slunce do nás pálí. Jdu chvíli s holkama, C., D., který mi ledacos  už převyprávěl, vím ale že se mu jde lépe a tak trpělivě  poslouchám. Promluvy, které k nám má páter Peňáz mám teď na počítači a znovu si je v klidu pročítám, vybavuje se mi hlas pana děkana i místa, kde jsem je slyšela a jsem duchem opět na pouti.

V poledne přicházíme do Rostěnic se zpěvem Abba otče..., který je ústřední písní celé pouti. Je vedro a já mám lásko svou první (a poslední) krizi. Mám trochu zimnici a není mi úplně dobře. Volím tedy jízdu, s D. si ve Fordu trochu schrupnem a pak jdu v pohodě zase dál. Večer docházíme do Milonic. Zde se nás ujímají Svobodovi, dobrodinci. Tady mě napadá taková myšlenka. Den na pouti je jako náš život- celý den se musí jít, překonávat nepohodu, lenost, vedro, déšť a večer - u dobrodinců je jako v nebi  - nemusíme se o nic starat, dostaneme jídlo, odpočinek. Ale hlavně milé přijetí, prostě jako v ráji. Tento den jsem šla za všechny naše kmotřence.

V pátek nás čeká poslední delší etapa. Zase je hezky, dnešní den obětuji za naše  rodiče. Větší přestávka je v Koryčanech, jdeme do hospůdky na polívku a pak už stoupání do Chřibů. Chvíli jdeme s páterem Habrovcem, povídáme o všem možném. Anetka se Šárkou jdou poté ke svaté zpovědi a já jsem moc ráda. Pak trochu nekonečná cesta do Boršic, vpravo krásné stádo  koní v ohradě. Do Boršic přicházíme večer, je mše svatá. Páter Peňáz  má krásné kázání - zase mi zůstávají dvě slova - všechno pomine - vidím plasticky svůj život, z kterého zbudou před Bohem jen skutky lásky a dobroty a vše ostatní pomine.

V sobotu vyrážíme na Velehrad. Cestou vidím babičku, která nám mává a má slzy v očích. Říkám si, že ji to snad pomůže když uvidí, že víra u nás ještě nevymřela, ale žije dál. Z kázání na Velehradě Ti toho, můj milý, moc neřeknu, neboť jsem z únavy usnula. Katedrála byla jako vždy naplněna. A konečné dojmy? Po příjezdu domů přetrvává krásný pocit, sváteční, který se nedá popsat   ...........