Promluvy na 11. pěší pouť na Velehrad  L.P. 2011

v 1. roce přípravy na 1150. cyrilometodějské výročí

Téma: Vezmi a čti - o Písmu svatém

Úvodní slova před každou promluvou:

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám

 - ze Zlaté knížky Následování Krista od Tomáše Kempenského

 

 O - Úvodní promluva v pondělí a osnova dalších promluv.

Otec biskup Vojtěch Cikrle vyhlásil loni, po návratu z naší 10. pouti, program přípravy na 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje, kteří nám přinesli Písmo svaté. Nazval ho: „Vezmi a čti" na základě stěžejní událostí ze života sv. Augustina, při které klíčovou roli sehrálo právě Písmo svaté. V osmé knize Vyznání, která je jeho životní zpovědí, líčí Augustin okamžik v létě roku 386 v zahradě svého domu, kdy v těžkém vnitřním boji hledal pravdu i sebe samého. Tehdy uslyšel dětský hlas, jak říká: „Tolle, lege, tedy: Vezmi (a) čti!" (srv. Confessiones, 8.12.29). Tuto výzvu Augustin pochopil jako hlas Boží. Otevřel Písmo svaté a v něm začal nacházet vnitřní pokoj a sílu.

Boží slovo, které je „plné života a síly" (Žid 4,12), chce být rovněž světlem na naší ži­votní cestě (srv. Žl 119,105). Boží slovo je totiž, jak píše sv. Ambrož, „životodárnou pod­statou naší duše; živí ji, pase a vede; neexistuje nic jiného, co by dokázalo držet při životě duši člověka, vyjma Božího slova" (Exp. Ps. 118, 7,7; PL 15, 1350).

Vlastně je to jednoduché: vezmi a čti. Tak jako toto Boží pozvání přijal sv. Augustin, přijměme ho i my. I my můžeme slyšet „Vezmi a čti", rozhodnout se a následovat toto rozhodnutí činem. (Proto se sami ptejme:) Kde je právě v tuto chvíli moje Písmo? Kdy naposledy jsem je otevřel?

Prvním zvěstovatelem Božího slova má být rodina pak se užívá při výuce náboženství a při katechezi. Samozřejmě a hlavně při bohoslužbách.

Tolik z listu brněnského biskupa. Písmo svaté se čte také při poutích, i při té naší letos už jedenácté.

Každou promluvu letos začneme připomínkou toho, co pro nás znamená Písmo svaté. Je to citát z takzvané zlaté knížky Následování Krista od Tomáše Kempenského, která je druhou nejčtenější knihou na světě (tou první je samozřejmě Bible): Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám. Toto slovo Boží je zapsáno v Bibli. V lidové češtině je  Bichle nějaká tlustá kniha. V řečtině biblia znamená knihy, přesněji svitky z papyru, který se dělal ve městě Byblos - dnes Džubail v Libanonu. Takže bible je spíše knihovna než kniha, protože se skládá z různých nestejně velkých částí a těm říkáme knihy, i když některá má třeba jen pár řádků List Judův 25 vět, 2. list Janův dokonce jen 13 vět. Většinou slyšíme čtení z Bible v kostele, kde je čte lektor z knihy zvané lekcionář. Ve všední den slyšíme vlastně tři čtení, v neděli 4 (někdy i 5), protože čteme tak zvané první čtení, po něm je žalm, pak je evangelium, v neděli se přidává ještě druhé čtení a někdy před evangeliem je verš který se zpívá a je to také část Písma. V lekcionáři však není celé Písmo svaté. To bychom nestihli. Proto jako první bod našich osmi úvah bude kousek z Písma, který se běžně v kostele nečte. Někdy je to kvůli jeho ostrosti, že by to nebylo vhodné pro děti, ale uslyšíte sami, že je to napsáno velmi krásně a jemně. Někdy je to také kvůli tomu, aby se moc podrobně nepopisoval hřích, a někdy z jakési citlivosti, když třeba svatý Petr si mírně stěžuje na nejasnosti v listech svatého Pavla, ačkoli víme, že to byli kamarádi a spolu zemřeli mučednickou smrtí.

To bude za A.

Pak za B) bude vždy o několika biblických knihách. Je jich celkem 73. Celá Bible se dělí na Starý Zákon - 46 knih - a Nový Zákon - 27 knih. Starý zákon má víc tři čtvrtiny stránek, nový jednu čtvrtinu. Pro nás Bible znamená oba Zákony, ve smyslu židovském je Bible jen Starý Zákon, ale my jsme křesťané, takže když  uvažujeme podle evangelia, uvažujeme biblicky. Třeba tradiční věta na pohřbech: „Odpusťte mu ze srdce!" je z evangelia,  je biblická  (Matouš  18:35). Každý z obou Zákonů se dá rozdělit na 4 části: knihy zákona - to je ve Starém Zákoně 5 knih Mojžíšových, a v Novém zákoně čtyři evangelia. Pak jsou knihy dějepisné - ve Starém Zákoně je jich 16: Kniha Jozue, kniha Soudců, pak knihy Královské, a další,  v Novém Zákoně jen Skutky apoštolské. Pak jsou knihy poučné (a také básnické):  Ve Starém Zákoně především kniha Jobova, kniha Žalmů a kniha Přísloví, v Novém Zákoně to jsou listy apoštola Pavla a  dalších apoštolů, celkem jich psalo pět a to:  Pavel, Jakub, Petr Jan a Juda. Kdybychom se to chtěli naučit, navrhuji zkratku PaJa-PeJa-Ju. S takovými zkratkami se setkáme častěji, mohli bychom se je učit, pokud už to neznáme jako části Písma svatého: Listy Pavlovy(13+1), jeden Jakubův, dva Petrovy, tři Janovy a Judův.

Pak jsou knihy prorocké, ve Starém zákoně jsou takzvaní 4 velcí proroci: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel, k nim patří i kniha Žalozpěvů a kniha Jeremiášova tajemníka, proroka Barucha. Pak je ještě 12 malých proroků, jejich jména se dají naučit ve správném pořadí pomocí dalších tří zajímavých zkratek. V Novém Zákoně je jediná knihy prorocká, Zjevení svatého Jana, ale dá zabrat všem.

V části C se budeme věnovat cizím slovům, i když doufám, že některým z vás jsou známa. Exegeze je výklad Písma, inspirace je doslova vdechnutí, podle slova respirátor - dýchací přístroj, protože Duch vdechl, našeptal, jak mají ti proroci a další psát. Známé je také Pentateuch. Penta je řecky Pět, Pentagon je ministerstvo obrany v USA, které sídlí ve čtvrti tvořené z 5 bloků budov, pentagram je hvězda s pěti cípy, symbol ďábla a komunismu.   Pentateuch je tedy 5 knih Mojžíšových, u nás je máme očíslovány, ale latinsky a vědecky mají tyto názvy: Genezis, Exodus, Levitikus, Numeri a Deuteronomium, česky by to bylo: Genezis - Původ (genetika je věda o původu), Exodus - východ (exit označuje doposud výjezd z dálnice a také konec pozemského života, Levitikus - chrámové služby, které mají na starosti Levité, Numeri - počty lidu, který šel na svobodu (numera jsou čísla, hausnumera jsou domovní čísla), a Deuteronomium - podruhé zopakovaný zákon (Deuterium je vodík, který má v atomu navíc ještě druhou částici).

V části D se budeme věnovat duchovnímu čtení Písma. Je to Písmo svaté, a není to možné brát ani jako román ani jako detektivku ani jako nějakou luštěnku, i když to všechno tam je. Také bychom neměli zlehčovat nic, co je v Bibli: Zneužívání textů Písma k žertům a vtipům je hřích neúcty ke slovu Božímu přísně odsouzený na sněmu tridentském. I když nás to někdy láká a vypadá to nevinně, třeba jak máma  a syn se dohodli, že od rána budou používat jen citáty z Písma: Máma ráno řekla: „Pravím ti, vstaň!" (Marek  2:11) Syn však odpověděl: „Ještě nepřišla má hodina." (Jan  2:4) 

 

Část D) bude tedy zaměřena k nám do nitra, osobně, část E) pak bude zaměřena externě jak říkají ti, kdo nemají rádi svou mateřštinu, česky navenek, protože Slovo Boží se má hlásat veřejně, má zaznívat ve shromáždění. To je úkol lektorů, proto v části E) budou pravidla pro lektory, jak je vydal kolem roku 1971 Monsignore Simajchl. I když jsou už tak dlouho přeložena do češtiny, pořád se v kostele při čtení dělají školácké chyby. Snad nejhorší chybou je, když někdo zapomene, že názvy lidí a obcí v Písmu svatém nejsou ryze české a pak čte místo Danyel měkce - Daňiel. Někdo se nad tím pousměje, ale slyšel jsem na vlastní uši, že Jonáš se vydal do Ňiňive. Prostě každé i po d,t,n se čte tvrdě podle vzoru řeky Nil. Biblická jména nejsou ani jména německá, proto se svátky zvané Pascha  čtou  pas-cha a nikdy Paša, což jsem už také slyšel. Každý umí číst, ale ne každý umí předčítat. Každému se může stát, že mu řeknou: Pojď přečíst čtení, a proto je potřeba abychom všichni znali ta pravidla předčítání anebo si je osvěžili. A hlavně se podle nich řídili.

Po tom vážnějším bude za F)  aspoň jedna biblická hádanka, snad bude trochu f-tipná, když je pod písmenem F) a třeba ji někomu dáte. Úplně dětské jsou hádanky, kde se už v zadání něco schválně poplete či přehodí, a počítá se s tím, že si toho ten druhý nevšimne, jako například: Čím zabil Ábel Kaina? Anebo: Kolik zvířat od každého druhu si vzal Mojžíš do své archy?

Poslední bod G) bude vždy poděkování za Slovo Boží, zase ze zlaté knihy Následování Krista. Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

Teď si přečteme, co udělalo víno s Noem a jak se při tom zachovali jeho synové.

První  kniha Mojžíšova 9. kapitola, 8-27

8 Bůh řekl Noemu a jeho synům: 9 „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem 10 i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. 11 Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi." 12 Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: 13 Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. 14 Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, 15 rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. 16 Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi." 17 Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi." 18 Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaanův.

19 Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země. 20 I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. 21 Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. 22 Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. 23 Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. 24 Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, 25 řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!" 26 Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! 27 Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!"

 

1. První  promluva - v úterý ráno

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

1 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

První kniha Samuelova 25. kapitola,

1 Když Samuel zemřel, všechen Izrael se shromáždil a oplakával ho. Pochovali ho v jeho domě v Rámě. A David nato sestoupil do Páranské stepi. 2 V Maónu byl muž, který měl hospodářství na Karmelu. Byl velmi zámožný. Měl tři tisíce ovcí a tisíc koz. Právě stříhal na Karmelu ovce. 3 Ten muž se jmenoval Nábal a jeho žena se jmenovala Abígajil. Byla to žena bystrého rozumu a krásné postavy, ale muž byl zatvrzelý a v jednání zlý. Byl to Kálebovec.

4 David se v poušti doslechl, že Nábal stříhá své ovce. 5 I poslal David deset mládenců a řekl jim: „Vystupte na Karmel. Půjdete k Nábalovi a popřejete mu mým jménem pokoj. 6 Řeknete toto: Buď zdráv! Pokoj tobě, pokoj tvému domu, pokoj všemu, co máš. 7 Právě jsem slyšel, že slavíš stříž. Nuže, tvoji pastýři bývali s námi. Neubližovali jsme jim. Nepohřešili nic po všechny dny, co byli na Karmelu. 8 Zeptej se svých mládenců, povědí ti o tom. Kéž moji mládenci u tebe najdou vlídné přijetí! Vždyť přicházíme ve šťastný den. Dej prosím svým otrokům a svému synu Davidovi něco z toho, co máš po ruce."

9 Davidovi mládenci přišli, vyřídili to vše Nábalovi Davidovým jménem a vyčkávali. 10 Ale Nábal se na Davidovy služebníky rozkřikl: „Kdo je David? Kdo je to Jišajův syn? Dnes přibývá otroků, kteří se odtrhují od svých pánů. 11 Mám snad vzít svůj chléb, svou vodu a zvířata, která jsem porazil pro své střihače, a dát je mužům, o nichž ani nevím, odkud jsou?"

12 Davidovi mládenci se vydali na zpáteční cestu. Vrátili se a všechno mu to oznámili. 13 David svým mužům rozkázal: „Opásejte se každý mečem!" Každý se tedy opásal mečem. I David se opásal mečem. Za Davidem vytáhlo na čtyři sta mužů a dvě stě jich zůstalo u výstroje.

14 Jeden z mládenců oznámil Nábalově ženě Abígajile: „Hle, David poslal z pouště posly s požehnáním pro našeho pána, ale on se na ně osopil. 15 Ti muži se k nám chovali velice dobře. Neubližovali nám a nic jsme nepohřešili po všechny dny, co jsme se s nimi stýkali, když jsme byli na poli. 16 Byli nám hradbou ve dne v noci po všechny dny, co jsme byli s nimi, když jsme pásli ovce. 17 Teď uvaž a pohleď, co bys měla udělat. Vždyť se na našeho pána a celý jeho dům valí pohroma! A on je takový ničema, že se s ním nedá mluvit."

18 Abígajil rychle vzala dvě stě chlebů, dva měchy vína, pět připravených ovcí, pět měr praženého zrní, sto sušených hroznů, dvě stě pletenců sušených fíků a naložila to na osly. 19 Svým mládencům řekla: „Jděte napřed, já půjdu za vámi." Svému muži Nábalovi neoznámila nic. 20 Když sjížděla na oslu dolů, kryta horou, tu proti ní sestupoval David se svými muži, takže na ně narazila. 21 David si řekl: „Věru, nadarmo jsem střežil ve stepi všechno, co mu patřilo. Ze všeho, co má, nic nepohřešil. A přece se mi odplatil za dobro zlem. 22 Ať Bůh udělá s mými nepřáteli, co chce, jestliže mu ve všem, co má, zanechám do rána jediného močícího na stěnu."

23 Jakmile Abígajil uviděla Davida, rychle sesedla s osla, padla před Davidem na tvář a poklonila se k zemi. 24 Padla mu k nohám a zvolala: „Má, má je to vina, můj pane. Nechť smí tvá otrokyně k tobě promluvit, vyslechni slova své otrokyně. 25 Kéž můj pán nebere toho ničemu Nábala vážně. Vždyť je takový jako jeho jméno. Jmenuje se Nábal (to je Bloud) a jen blud je v něm. Já, tvá otrokyně, jsem neviděla mládence svého pána, které poslal.

26 Ale nyní, můj pane, jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, Hospodin ti zabránil dopustit se krveprolití a pomoci si vlastní rukou. Ať jsou nyní jako Nábal tvoji nepřátelé, kteří vyhledávají zkázu mého pána. 27 Toto požehnání zde přinesla svému pánu tvá služka. Ať je rozdáno družině, která chodí v šlépějích mého pána. 28 Promiň své otrokyni přestoupení. Vždyť Hospodin jistě zbuduje mému pánu trvalý dům. Můj pán vede boje Hospodinovy a po všechny tvé dny se na tobě nenašlo nic zlého. 29 Kdyby někdo povstal, aby tě pronásledoval a ukládal ti o život, ať je život mého pána pojat do svazku živých u Hospodina, tvého Boha. Ale život tvých nepřátel ať vloží do praku a odmrští. 30 Až Hospodin učiní mému pánu všechno to dobré, jež ti přislíbil, a pověří tě, abys byl vévodou nad Izraelem, 31 nebudeš mít újmu ani výčitky, můj pane, že jsi zbytečně prolil krev, aby sis pomohl. Až Hospodin prokáže mému pánu dobro, vzpomeň na svou otrokyni."

32 David Abígajile odvětil: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, že mi tě dnes poslal vstříc. 33 A požehnán buď tvůj důvtip a požehnána ty sama, žes mě dnes zadržela, abych se nedopustil krveprolití a nepomohl si vlastní rukou. 34 Ale jakože je živ Hospodin, Bůh Izraele, který mi zabránil způsobit ti něco zlého, kdybys mi nebyla rychle vyšla vstříc, nezůstal by Nábalovi do jitřního úsvitu jediný močící na stěnu." 35 David od ní vzal, co mu přinesla, a řekl jí: „Pokojně vystup do svého domu. Hleď, vyslyšel jsem tě a beru na tebe ohled."

36 Když Abígajil přišla k Nábalovi, měl právě ve svém domě hody jako nějaký král. Byl dobře naladěn, opilý až přespříliš. Proto mu až do jitřního úsvitu neoznámila ani to nejmenší. 37 Ráno, když Nábal vystřízlivěl, oznámila mu jeho žena, co se událo. Tu ho ranila mrtvice a ztuhl jako kámen. 38 Asi po deseti dnech Hospodin Nábala tvrdě zasáhl, takže zemřel.

39 Když David uslyšel, že Nábal zemřel, řekl: „Požehnán buď Hospodin, že rozhodl spor proti Nábalovi, jenž mě pohaněl, a že překazil svému služebníku zlý čin a že zlobu Nábalovu obrátil Hospodin na jeho hlavu." David pak Abígajile poslal vzkaz, že si ji chce vzít za ženu.

40 Davidovi služebníci přišli k Abígajile na Karmel a promluvili k ní: „Posílá nás k tobě David. Chce si tě vzít za ženu." 41 Hned se poklonila tváří až k zemi a řekla: „Hle, tvoje otrokyně bude služkou, která umývá nohy služebníkům svého pána." 42 Abígajil se rychle vypravila; jela na oslu a doprovázelo ji pět jejích dívek. Následovala Davidovy posly a stala se jeho ženou.

 

1 B) Biblické knihy v krátkosti:

Ve Starém Zákoně bychom měli přidat před název knihy jedno „O" protože knihy Mojžíšovy jsou vlastně o Mojžíšovi a nejsou napsány přímo od Mojžíše, jako třeba říkáme Čapkovy Povídky, protože je  napsal on sám. Dnes tedy ze Starého Zákona probereme knihy zákona, neboli knihy  Mojžíšovy. Je jich pět, říkáme jim Pentateuch, my si je číslujeme od první do páté. odborně to jsou  Genezis, Exodus, Levitikus, Numeri a Deuteronomium, česky by to bylo: původ, východ, chrámový řád, počty a podruhé zopakovaný zákon. Kdo by si to chtěl trochu zapamatovat, ať si vzpomene na Gel, a třeba se mu vybaví GELNuD a to mu pomůže, když má vyjmenovat  pět knih Mojžíšových.

Prvních jedenáct kapitol knihy Genezis vypráví o takzvaném biblickém pravěku. Začíná stvořením světa a stvořením člověka, přičemž to podává jako učebnice náboženství, nikoli učebnice dějepisu nebo neživé přírody. Vysvětluje na obraze rajské zahrady, jak si člověk nevážil darů Božích, jak o ně vinou ďábla přišel. Je tam však už příslib záchrany. Dále je v Genezi popsáno, jak lidé hřešili a jak byl zachráněn spravedlivý Noe. Pradějiny končí stavbou babylonské věže. Archeologické nálezy dokazují dodnes, že se tam tenkrát takhle stavělo.

Od 12. do 50. kapitoly čteme o našich praotcích, o Abrahámovi, Izákovi, Jakubovu a jeho 12 synech, především o Josefovi.

Kniha Exodus píše o tom, jak těžce se žilo v Egyptě a jak se pod vedením Mojžíše vyvolený národ dostal na svobodu. Kniha Levitikus je vlastně příručka pro bohoslužby. Čtvrtá kniha Mojžíšova se nazývá Numeri - počty, protože začíná sčítáním lidu na poušti podle jednotlivých kmenů a rodin. Pokračuje však dalším popisem cesty, zopakováním zákonů, které Mojžíš dostal. Poslední kniha Deuteronomium - druhý nebo také obnovený zákon, byla napsána později, je to vlastně takový  zkrácený obsah těch čtyřech, odborník by řekl rézymé. Takž knih zákona je pět, proto Pentateuch a to 1. - 5. Mojžíšova, odborně Genesis, Exodus, Levitikus, Numeri, Deuteronomium, ve zkratce GELNuD

1 C) Cizí slova

Teď si vysvětlíme: Jahvista, Elohista, Kněžský kodex, Deuteronomium

Pentateuch a jeho pět knih jsme si už vysvětlili. Jsou to knihy o Mojžíšovi, o tom jak se jeho předkové vůbec objevili na světě, jak se jeho rod dostal do Egypta a jak se pak všichni dostali  na svobodu  a domů. Ti, kdo dobře znají biblické jazyky a dějiny té doby a také zeměpis těch míst, říkají, že tyto knihy pocházejí ze čtyř pramenů. Prvnímu prameni říkají Jahvista: Boha nazývá jménem Jahve - česky Ten, který je. Z tohoto pramene pochází právě život Mojžíšův. Druhý pramen  má jméno Elohista, protože Boha nazývá Elohím - česky Pán.  Liturgické předpisy sestavili kněží, proto se tento pramen nazývá kněžský kodex a poslední skupina autorů udělala ten závěrečný zkrácený přehled, Deuteronomium, druhý zákon,  tedy znovu sepsaný zákon.

 

1 D) Duchovní čtení Písma svatého

Zopakuji ještě ze včerejška: Zneužívání textů Písma k žertům a vtipům je hřích neúcty ke slovu Božímu přísně odsouzený na sněmu tridentském. I když nás to někdy láká a vypadá to nevinně, třeba jak máma  a syn se dohodli, že od rána budou používat jen citáty z Písma: Máma ráno řekla: „Pravím ti, vstaň!" (Marek  2:11) Syn však odpověděl: „Ještě nepřišla má hodina." (Jan  2:4) 

Jak začít číst Písmo svaté. Někdo by řekl: Od první stránky,  od první kapitoly první knihy Mojžíšovy. Lidé to tak dělají, někdy veřejně, třeba i v zimě  a přes celou noc. Mnoho jich takto začne, ale brzy je unaveno těmi různými seznamy a počty, častým opakováním, že Písmo brzy zavřou. Lepší je však začít Novým Zákonem a to evangeliem svatého Lukáše, protože on je píše pro Řeky a Římany, kteří tak dobře neznali Starý Zákon, tedy pro Evropany. Kdo začne číst Lukášovo evangelium a vydrží až do konce, měl by pak hned přejít na Skutky apoštolské. Svatý Lukáš je psal tuto svou druhou knihu jako pokračování evangelia.

Teprve potom bychom asi měli jít na Starý Zákon a začít knihou Kronik - někde také čteme: Kniha letopisů. Jsou dvě a pochopitelně začneme tou první. Tím získáme rychle přehled celé doby starozákonní a pak díky svatému Lukáši  už máme přehled o celé době po Kristově narození. Všechny ostatní knihy si pak lépe zařadíme. 

1 E) Pravidla pro lektory

Mikrofon je pomocník i zrádce

S mikrofonem musíš zacházet jako se syrovým vejcem: opatrně a jemně. Nauč se, jak s ním manipulovat a jak do něho mluvit. Když máš mluvit do mikrofonu, pamatuj si: 1. Do mikrofonu se mluví přesně zpředu. K ústům má směřovat jako flétna v úhlu 45°, m.j. i proto, abys nezakrýval obličej. 2. Správná vzdálenost od úst je asi 20 - 30 cm a musí se přesně dodržovat, protože síla hlasu se mění s čtvercem vzdálenosti. Máš-li mikrofon blíž než 20 cm, tropíš veliký a tvrdý hluk a věřící se nemohou soustředit na to, co říkáš. 3. Nemluv do mikrofon příliš hlasitě, nýbrž tak klidným hlasem, jako bys mluvilo něčem závažném doma u stolu. Mluvit příliš hlasitě je totéž, jako by někdo při hře na housle tlačil na smyčec: hra tím není výraznější, ale skřípavější. 4. Hlavně si pamatuj: mikrofon má vlastnosti zvětšujícího skla. Zvětšuje nejen zvuk tvého hlasu, ale i všechny chyby: dialekt, nesprávnou výslovnost, zajíkání, sípavý dech atd. 5. Z textů, které se věřící modlí společně (Sláva na výsostech Bohu, Vyznání víry, Otče náš a jiné), proneseme do mikrofonu jen úvodní slova, pak je lépe poodstoupit o půl metru a modlit se s ostatními jako jeden z nich, ne jako „předříkávač". Stejně tak, ba ještě spíš, při společném zpěvu! Každá chybička ve slově, v intonaci, v tempu - a komupak se to někdy nepřihodí - zazní trapně a tříští soulad společného zpěvu. 6. Nauč se rozpoznávat, přizpůsobuje-li se tvůj hlas dobře chrámovému prostoru v síle, v poloze i tempu. Když tě na závady upozorní někdo dodatečně, je už pozdě. Proto, můžeš-li, vyzkoušej si to s někým předem. Ale nauč se i během čtení sám sebe kontrolovat: tohle jsem řekl moc rychle, tohle moc silně, musím hlavou o 5 cm zpátky a podobně. Jenom když jsi bdělým strážcem sebe sama, jsi i dobrým strážcem slova.

1 F) Hádanka: Co stvořil Bůh všem lidem před očima?

1 G)  Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

2. Druhá  promluva - v úterý odpoledne

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

2 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Kniha Tobijáš, 7. a 8. kapitola

9 Když se vykoupali, umyli a usedli k jídlu, řekl Tóbijáš Rafaelovi: „Azarjáši, bratře, řekni Reúelovi, aby mi dal Sáru, mou příbuznou." 10 Reúel zaslechl ta slova a řekl chlapci: „Jez a pij a spi sladce této noci. Není člověka, který by měl právo vzít si mou dceru Sáru, kromě tebe, bratře. Nemám ani možnost dát ji jinému muži než tobě, protože ty jsi můj nejbližší příbuzný . Ale povím ti celou pravdu, chlapče. 11 Dal jsem ji už sedmi mužům z mých bratří a všichni zemřeli té noci, kdy k ní vcházeli. Nyní tedy, chlapče, jez a pij. Hospodin to při vás dokoná." 12 Tóbijáš řekl: „Ne, nebudu už jíst ani pít, dokud nevyřídíš mou věc." Reúel mu odvětil: „Dobrá. Je ti dána podle ustanovení Mojžíšovy knihy. Také z nebe je souzeno, aby ti byla dána. Vezmi si svou sestru. Od nynějška jsi jejím bratrem a ona je tvou sestrou. Je ti dána ode dneška až na věky. Nebeský Pán ať vám dá zdar této noci, chlapče, a způsobí vám milosrdenství a pokoj." 13 Reúel zavolal svou dceru Sáru. Když k němu přišla, vzal ji za ruku, dal ji Tóbijášovi a prohlásil: „Přijmi ji. Podle Zákona a podle ustanovení zapsaného v Mojžíšově knize ti ji dáváme za manželku. Měj ji za ženu a odveď ji k svému otci ve zdraví. A nebeský Bůh ať vás provází svým pokojem." 14 Zavolal její matku a řekl jí, aby přinesla list. Sepsal manželskou smlouvu, že mu ji dávají za ženu podle ustanovení Mojžíšova zákona. Poté začali jíst a pít. 15 Pak zavolal Reúel svou ženu Adnu a řekl jí: „Sestro, připrav zvláštní pokojík a odveď tam Sáru ." 16 Adna odešla a ustlala v pokojíku, jak jí řekl. Když tam odvedla Sáru , dala se nad ní do pláče. Pak si utřela slzy a řekla jí: 17 „Buď dobré mysli, dcero. Nebeský Pán nechť ti dá radost místo zármutku. Buď dobré mysli, dcero." A odešla. 8,1 Když skončili s jídlem a pitím, chtěli jít spát. Mladíka odvedli a dovedli ho do pokojíka. 2 Tóbijáš si vzpomněl na Rafaelova slova. Vzal játra ryby a srdce z váčku,  němž je měl, a vložil je na žhavý popel z kadidla. 3 Vůně z ryby vytvořila ochrannou hráz a démon uprchl vzhůru do oblastí Egypta. Rafael se odebral za ním , spoutal mu nohy a na místě ho svázal. 4 Rodiče vyšli a zavřeli dveře pokojíka. Tóbijáš povstal ze svého lůžka a řekl Sáře : „Sestro, vstaň! Pomodleme se a vyprosme si na našem Pánu, aby nám prokázal milosrdenství a spásu." 5 Vstala a počali se modlit a prosit, aby se jim dostalo spásy. Tóbijáš začal slovy: „Požehnaný jsi, Bože našich otců, a požehnané tvé jméno po všechny věky a pokolení. Ať ti dobrořečí nebesa a všechno tvé stvoření po všechny věky. 6 Ty jsi učinil Adama. Učinil jsi mu pomoc a podporu, Evu, jeho ženu. Z obou vzešlo lidské potomstvo. Ty jsi řekl: ‚Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomoc jemu rovnou.‘ 7Hle, neberu si tuto svou sestru pro smilnění, nýbrž veden věrností. Přikaž, abych došel smilování, já i ona, a abychom se společně dožili stáří." 8 A oba řekli: „Amen, amen." 9 Pak se uložili k spánku té noci. 10 Když Reúel vstal, zavolal své služebníky, aby šli a vykopali hrob. Řekl si však: „Kéž by nezemřel a my se nestali předmětem posměchu a hanobení." 11 Když byli hotovi s kopáním hrobu, šel Reúel domů, zavolal svou ženu 12 a řekl: „Pošli jednu ze služek, ať se jde podívat, zdali žije. Jestliže je mrtvý, pohřbíme ho, aby se to nikdo nedozvěděl." 13 Poslali služku, zapálili svítilnu a otevřeli dveře. Ona vešla a shledala, že oba leží a spí spolu. 14 Když služka vyšla, oznámila jim, že on žije a že se nestalo nic zlého. 15 Tu začali dobrořečit nebeskému Bohu slovy: „Požehnaný jsi, Bože, veškerým čistým požehnáním. Ať ti všichni dobrořečí po všechny věky.  16 Požehnaný jsi, žes mě potěšil a že se nestalo, čeho jsem se obával, ale že jsi s námi naložil podle svého smilování. 17 Požehnaný jsi, že ses smiloval nad dvěma jedinými dětmi. Prokaž jim, Panovníku, milost a dej spásu; doveď jejich život až do konce v radosti a milosti." 18  Reúel pak přikázal svým služebníkům, aby zasypali hrob, než nastane jitro. 19 Ženě nařídil: „Napeč mnoho chleba." Sám šel ke stádu, přivedl dva kusy skotu a čtyři berany a přikázal je připravit k jídlu. Začali chystat hostinu. 20 Pak zavolal Tóbijáše a řekl mu: „Čtrnáct dní odtud nikam nepůjdeš, ale zůstaneš tu, budeš jíst a pít se mnou a potěšíš duši mé dcery, která zakusila tolik trápení. 21 Polovinu všeho, co mám, vezmi a odnes ve zdraví ke svému otci. I druhá polovina, až zemřu já a má žena, je vaše. Buď dobré mysli, chlapče. Já jsem tvůj otec a Adna je tvá matka. Jsme rodiče tvoji i tvé sestry od nynějška až navěky. Buď dobré mysli, chlapče."

 

2 B) Biblické knihy v krátkosti

Dějepisné knihy Starého zákona popisují dobu od vstupu do Zaslíbené země až po její obsazení Řeky, ty pak byli vystřídáni Římany, kteří dosadili Heroda, jeho syna pak sesadili a místo něj tam poslali Piláta. Ale to už jsme v Novém Zákoně.

Po Mojžíšovi nastoupil Jozue a po něm Soudci. První dvě knihy se proto jmenují: Jozue a kniha Soudců. Z nich je nejznámější Samson. K nim se přidává kniha Rut o babičce krále Davida. Kdo by se chtěl učit zkratky, může si říci: JoSouRu. Pak máme tři dvojice: 2 knihy Samuelovy, 2 knihy Královské a dvě knihy Kronik, někdy také Letopisů, řecky Paralipomenon. Tady zase platí, že bychom správně měli říci Knihy o Samuelovi. O posledním v řadě  soudců, který pomazal prvního krále, Saula. A pak pomazal i Davida. To vše se stalo kolem roku tisíc před Kristem. Po Davidovi nastoupil Šalomoun a o něm píší knihy Královské. Popisují dobu  od roku  tisíc do roku pět set. Po smrti Šalamounově se izraelské královstvím rozdělilo na severní a jižní část. Severní část dobyli Asyřané kolem roku 700 - přibližně, jižní část se ubránila, ale dobyli ji Babyloňané - kolem roku 500. Kdo by se chtěl učit zkratkám, může si říci: zdvojené SamKraKro.

Babyloňané podlehli Peršanům, ti povolili návrat kmene Judova, Judovci se vrátili, proto se stát od té doby nazývá Judovský, obyvatelé Judejci, židé. O obnovu se zasloužil Ezdráš a Nehemiáš, o každém je jedna kniha. K tomu pak tři knihy menší Tobiáš, Judith a Ester. EzNeToJuEs. V knize Ester se píše o perské říši. A to už jsme v Evropě, protože Peršany porazili Řekové u Marathonu, odkud ten posel běžel 42,5 km do Athén, aby oznámil radostnou zvěst. Řekové ovládli i Svatou zemi, ale moc se roztahovali, zvláště velitelé, kteří si po smrti Alexandra Velikého rozdělili říši. Jeden z velitelů se jmenoval Antioch, založil nové město Antiochii v dnešním Turecku těsně u hranic se Sýrií a chtěl  všechno po novém, i náboženství. Proto zakazoval židovské svátky, do chrámu dal sochu pohanského božstva. Židé se vzbouřili pod vedením Judy. Byl to silný vůdce, jako Kladivo, to je hebrejsky Makabi. Proto mu říkali Makabejský a píší o tom knihy Makabejské. Jsou také dvě a uzavírají dějepisné knihy Starého Zákona.

Takže dějepisných knih Starého zákona je celkem 16 a to kniha Jozue, Soudců, Rút, dvě Samuelovy, 2 Královské, dvě Knihy kronik, Ezdráš, Nehemiáš, Tobiáš, Judit, Ester a dvě Makabejské, ve zkratce JoSouRu, SamKraKro, EzNeToJuEs a MaMa.

2 C) Cizí slova

Teď si vysvětlíme tři cizí slova:  exegeze - hermeneutika a hermetika.

Exegeze  (z řeckého slova, které znamená vyvádět ven) je kritické zkoumání jakéhokoli textu. Exegeta je odborník na exegezi. Biblická exegeze je výklad biblického textu. První podmínkou je znalost původních jazyků, pak se musí znát okolnosti, kdy to bylo napsáno. A také okolí. Proto vznikla biblická škola v Jeruzalémě a překlad Bible, který pořídila a poznámky, které k němu doplnila, se nazývá Jeruzalémská bible. Jsou různé metody: Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, přesněji jaké poselství jím chtěl autor předat. Rozbor literárních druhů se zabývá použitým literárním druhem textu. Literární druh závisí na kultuře, která jej vytvořila a používá vždy pro nějakou konkrétní, a opakující se situaci (takzvané místo v životě). Správné určení literárního druhu textu je podmínkou k pochopení záměru a poselství autora.

Hermeneutika (z řeckého herméneuein = vykládat, překládat, vyložit) je filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských. Exegeze se týká spíše minulosti, hermeneutika se týká přítomnosti, jak tomu dnes máme rozumět. Všechno se dá vyložit po svém, proto je tak důležitá katolická hermeneutika.

Pozor: neplést si s hermetickými učeními. Víte dobře všichni, že když je něco hermeticky uzavřeno, tak z toho nic neunikne. Hermetické nauky jsou určeny jen pro vyvolené, jen pro zasvěcené, to je vlastně pohanství, kde to božstvo sídlili v malém temném sklípku a dovnitř mohl jen někdo. Křesťané se scházeli po domech a když jich přibývalo, scházeli se v bazilikách - velkých světlých halách, kde četli z Písma a chválili Boha a jeho Syna Ježíše Krista.

Jako „hermetické nauky" jsou označovány nejčastěji „hermetická filosofie", „alchymie", „astrologie" a „magie".  Co je spojuje? Především potlačení rozumu, který má jen pomocnou nebo druhotnou úlohu. Astrologie jsou poučky na matematicky popsaný stav nebe v daném okamžiku a místě. Hermetická filosofie se pokouší chápat svět slovníkem dobové, to jest pohanské starověké doby.

Alchymie - teorie je pomůckou nebo vedlejším výtvorem, často připomíná spíš „básnický" text než nějakou chemii, někdy ale souvisí s filosofií přírody a přejímá její dobové výrazy.

Magie - snaha různými úkony ovlivnit budoucnost.

Nejsou to „vědy" v normálním slova smyslu. Nedorozumění vznikají, když četní novodobí stoupenci „hermetismu" užívají označení „alternativní věda". Není to pravda, rozhodně nejsou „alternativní vědou", snad leda alternativou vůči vědě.

Ta hermetika, uzavřené učení, má vlastně tři názvy: hermetika, pak esoterika - vnitřní věci na rozdíl od exoteriky, která se zabývá věcmi venkovními, etdy viditelnými. Třetím názvem je okultismus, od latinského occultus, což znamená skrytý. Všechno to je pohanství, všechno to patří do říše tmy a není možné se o to zajímat, natož to dělat, pokud chceme zůstat dětmi světla, pokud jsme uvěřili v Pána Ježíše, který je světlem světa.

 

2 D) Duchovní čtení Písma svatého

Je drsná pravda, že někdy Písmo svaté jen slyšíme, jak je někdo jiný čte při mši svaté. Ale i s tím církev  svatá počítá, proto jsou z Písma svatého, z obou Zákonů vybrány kousky, přesněji úryvky, úplně odborně perikopy, tak, aby se během nedělních mší svatých za 3 roky přečetla všechna důležitá místa. Je to pak ve zvláštní knize, které se říká Lekcionář. Ten má hodně dílů a proto se to někdy splete. Proto bychom si to měli teď trochu vysvětlit, i když to mnozí znají dobře. Nedělní lekcionář má číslo I. - římská jednička a ta se ještě dělí na 3 části. Letos máme rok A, ten první. O nedělích se čte z evangelia svatého Matouše, podle toho je vybráno 1. čtení. Když například čteme v evangeliu, jak Pán Ježíš uzdravil malomocného, bere se jako první čtení úryvek o malomocenství z Mojžíšových knih. Jako druhé čtení se probírají hlavní místa z prvních listů apoštola Pavla.  V roce B sečte z evangelia svatého Marka (a protože je dost krátké, přidá se tam kousek ze svatého Jana), v roce C se čte svatý Lukáš. Mezitím jsou další listy apoštola Pavla. V době velikonoční se čtou skutky apoštolské  a více z evangelia svatého Jana.

Z Písma se pochopitelně čte i ve všední dny. V době adventní a postní a velikonoční se bere lekcionář číslo dvě, je poměrně tenký, těch dní není tolik a čtení jsou každý rok stejná, protože to je důležitá doba a mají se připomenout důležité věci.

A pak je mezidobí, dvě třetiny roku. To máme právě teď, církev nám každý den v týdnu nabízím kousek evangelia tak, aby se přečetla všechna čtyři, teď právě čteme ze svatého Matouše, 1. čtení má tak zvané cykly, jsou to vlastně okruhy, jsou dva, v lichých letech, tedy letos, se čte 1. cyklus, více ze Starého Zákona, v sudých letech se čte druhý cyklus, více z Nového Zákona. Víte, že každý týden má své číslo, a začíná vždy nedělí, třeba po první neděli velikonoční je první týden velikonoční, teď máme 21. týden v mezidobí. Podle toho najdeme evangelium, ale na 1. čtení jsou dvě možnosti. Jsme v lichém roce, proto bude cyklus první. A nejsložitější to je, když je nějaký svátek, to se bere Lekcionář číslo 5, podle data v kalendáři, protože Panny Marie může být letos v pondělí, za rok to však bude ve středu.

2 E) Pravidla pro lektory

Stojíš před očima lidu

Lidé neposlouchají jen ušima, ale i očima. Proto i tvůj vzhled, oblečení, postoj a pohyby patří k tvé službě. Všechno, co upoutává zrak (nejčilejší lidský smysl), buďto ladí s tím, co posloucháme a tím podporuje naši pozornost, nebo je to neladné, rušivé, a pak to rozptyluje, odvádí pozornost jiným směrem. „Proč má ten hoch tak neupravenou kštici? - Taky se mohl slušněji obléct! - Jak legračně, nebo nešikovně stojí! - Jak drží tu knihu!" Vykročíš-li ze svého místa k amboně, nesmíš ani klusat jako střelený, ani se loudat a kolébat, jako by se ti nechtělo, či jako by sis nebyl jistý, že tě do blízkosti oltáře vůbec pustí. Jdi klidně, určitě, vzpřímeně (jdeš splnit, čím jsi byl pověřen) - a přirozeně! Nedělej ani svatouška ani tajtrlíka. Když přistoupíš k mikrofonu, zkontroluj si, je-li správně nastaven na tvou výšku. Ať hlas zvěstování vychází z lidské tváře, ne z nějakého úkrytu mezi pultíkem a hruškou mikrofonu. A ať také ty vidíš na lid Boží, kterému předčítáš! Pak se pohodlně a pevně postav na obě nohy, nehledej žádné „elegantní" pozice jako baletník nebo antická socha. Jen když pevně stojíš, zůstanou i ramena pevná, nepohupuješ se jako rozpačité děvčátko při deklamování, ale dostaneš pocit jistoty, mužnosti, klidu. Přinášíš-li si knihu, nos ji tak, že ji rukama držíš za spodní rohy a horní hranou si ji necháš položenou na prsou. Při čtení bez ambony ji drž nenuceně oběma rukama. Při návratu z místa předčítání nechoď pozpátku, ať neklopýtneš nebo něco neporazíš. Knihu nes nazpět stejně uctivě jako ke čtení.

Tvůj hlas je nástrojem slova Božího

Hlas zní nejlíp, když mluvíš ve své přirozené poloze. Proto ho nezvyšuj. Začni hlubší polohou a tou také končí. Chrámový prostor a množství věřících - spolu s pocitem vlastní důležitosti - svádí k tomu, že se chceme učinit co nejslyšitelnější. Proto zvedáme hlas, tj. zužujeme průchod hlasivek. Je sice pravda, že to zní hlasitěji, podobně jako hadicí dostříkneme dál, když ji vpředu přiškrtíme. Ale čím na to doplatíme?  Mluvíme-li trvale ve vysoké poloze, hlasivky se přepínají. To nedělá dobře ani jim ani uším posluchačů.

Když se hlasem vyšplháme do určité výšky, je velmi těžké dostat se zase dolů. Poslední slova věty pak zůstanou viset kdesi v poloviční výšce a už tu máme ten nábožný flašinet, který je tak odpudivý, protože je falešný a nedůstojný Božího slova. Nejnáročnější je to u modliteb, které lektor střídavě začíná a lid odpovídá, jako je tomu u přímluv: „Abys nám svůj pokoj daroval..." Protože na konci bývá jen čárka, nebo ani ta ne, zůstane mnohý lektor viset hlasem ve výšce. Neklesne hlasem, aby naznačil konec prosby. A tím se často stává (zvlášť když je prosba delší a složitější), že věřící jsou v rozpacích, zdali už mají či nemají vpadnout se svým „prosíme tě, vyslyš nás", Některý lektor si možná myslí, že tím uvíznutím ve vzduchu naléhavěji přiměje k odpovědi a zatím je to právě naopak. Lidé neví, jestli ta věta končí,. když neklesl hlasem. Pamatuj si tedy: předříkáváš-li (ať přímluvy, verše žalmu po prvním čtení či pod.), vždycky na závěr musíš klesnout hlasem jako při tečce, i když tam žádné znaménko není. Jen tak to zní srozumitelně, důstojně a lidsky. A to je velká věc: vždyť sám Bůh se stal člověkem, polidštil se, aby nás vykoupil - a to se právě v liturgii zpřítomňuje.

2 F) Hádanka: Koho ty to potkáš často, král výjimečně a Bůh nikdy?

2 G) Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

 

3. Třetí  promluva - ve středu ráno

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

3 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Kniha Judit, 13. kapitola

Je to dost krutý úryvek, ale vyjadřuje to důvěru v Boha a nakonec uslyšíte verše, které se zpívají právě na mariánských poutních místech

1 Když nastal večer, služebníci se spěšně rozcházeli. Bagóas uzavřel stan zvenčí, aby oddělil ty, kteří posluhovali, od osoby svého pána. Ti se pak odebrali na svá lůžka, neboť byli všichni zemdlení, protože pitka trvala příliš dlouho. 2 Júdit zůstala ve stanu samotná s Holofernem; ten ležel tváří na svém loži, zmožen vínem. 3 Júdit řekla služebnici, aby se postavila venku před ložnici a počkala jako každodenně, dokud nevyjde. Ohlásila, že vyjde ke své modlitbě. Totéž řekla Bagóovi. 4 Všichni od nejmenšího do největšího odešli a v ložnici nezůstal nikdo. Júdit se postavila vedle Holofernova lože a v duchu se modlila: „Hospodine, Bože veškeré moci, shlédni v této hodině na to, co mé ruce učiní pro povznesení Jeruzaléma. 5 Teď je příhodná chvíle, aby ses ujal svého dědictví a dovolil uskutečnit můj záměr na zničení nepřátel, kteří proti nám povstali." 6 Pak přistoupila ke sloupu lože u hlavy Holofernovy, sňala z něho jeho meč, 7 přiblížila se k loži, chopila za vlasy jeho hlavu a prosila: „Posilni mne, Hospodine, Bože Izraele, v tento den!" 8 Potom, co měla síly, dvakrát jej ťala do krku a usekla mu hlavu. 9 Nato svalila jeho tělo z lůžka, sňala ze sloupů ochranný závěs a za malou chvíli vyšla ven. Holofernovu hlavu dala své komorné, 10 která ji hodila do svého vaku na jídlo. Pak vyšly obě dvě společně jako obvykle k modlitbě. Když však prošly táborem, obešly ono údolí, vystoupily na betúlskou horu a došly k branám města. 11 Už zdálky vyzvala Júdit strážce bran: „Otevřete, otevřete bránu! Bůh je s námi, náš Bůh, aby zase prokázal sílu v Izraeli a vládu nad nepřáteli. Tak to i dnes učinil." 12 Když muži města uslyšeli její hlas, spěšně sestoupili k bráně svého města a svolali starší města. 13 Seběhli se všichni, malí i velcí, protože jim bylo nepochopitelné, že přišla. Otevřeli bránu, vpustili je, zapálili oheň, aby bylo vidět, a obstoupili je. 14 Júdit k nim hlasitě zvolala: „Chvalte Boha, chvalte; chvalte Boha, že neodňal své milosrdenství od domu izraelského, ale této noci mou rukou rozdrtil naše nepřátele." 15 Nato vyňala hlavu z vaku, ukázala ji a pravila jim: „Hle, hlava Holoferna, vrchního velitele asyrského vojska, a toto je ochranný závěs, za nímž ležel ve své opilosti; Hospodin ho usmrtil rukou ženy. 16 Jakože živ je Hospodin, který mě ochránil na cestě, kterou jsem se dala, svou tváří jsem oklamala Holoferna a přivedla ho k záhubě, aniž se se mnou dopustil hříchu k mé poskvrně a hanbě." 17 Všechen lid velmi užasl. Sklonili se a klaněli se Bohu a jednomyslně zvolali: „Požehnaný jsi, náš Bože, že jsi dnes zničil nepřátele svého lidu!" 18 Uzijáš jí řekl: „Buď požehnána, dcero, od Boha nejvyššího nade všechny ženy na zemi a požehnaný Hospodin Bůh, Stvořitel nebe a země, který tě vedl, abys srazila hlavu předákovi našich nepřátel. 19 Žes tak doufala v Boha, to nevymizí ze srdcí lidí, navěky si budou připomínat Boží sílu.

 

3 B) Biblické knihy v krátkosti

Knihy básnické a poučné. Mezi nimi vyniká kniha Žalmů. Pozor, aby nás naše mateřština neklamala: žalm není od žalu ani žalozpěvu, ale od drnkání na kytaru nebo citeru nebo loutnu a nebo něco takového - to je řecky psallein, z toho psalmus, žalm, sami židé jim říkají písně, proto se má žalm zpívat, raději pořád ten stejný, který už umíme než pořád nový, ale na těžký neznámý nápěv. Žalmů je 150 a je to hlavní kniha Starého Zákona. Proto někdy vidíme Nový Zákon a knihu žalmů vydané v jednom svazku. Před žalmy najdeme knihu Job, známe všichni větu, že to jsou Jobovy zvěsti, a ty byly opravdu žalostné. Bůh dopustil, že Satan Joba zkoušel, on přišel o majetek, o děti, o zdraví, o přátele, a přesto řekl: Bůh dal, Bůh vzal, buď jeho jméno pochváleno. Nakonec vše dostal nazpátek. Od té doby se říká: Job - trpitel. Pak je tam kniha Přísloví, kniha Kazatel a Píseň písní. Tato se nazývá také Velepíseň a je to sbírka milostných básní. Pak máme ještě knihu Moudrosti a knihu Sirachovcovu. Všech básnických a poučných knih je celkem sedm a to: kniha Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti a Sirachovcova, dohromady je to přímo básnická zkratka: JoŽaPříKaz  PísMouSir.

3 C) Cizí slova

Teď si vysvětlíme:  knihy kanonické a deuterokanonické, apokryfy

Právě u těchto knih narazíme na jednu zvláštnost, v některých vydáních Písma jich je pět, v některých sedm. A vysvětluje se to tím, že 5 je kanonických a 2 jsou deuterokanonické. Deuteros je druhý, to už víme, tedy z druhého kánonu. Ne z druhého kanónu, ze žádného děla, ale když se zpívá kánon, určí se přesně pravidla, kdy která skupina začne, aby ty melodie do sebe pěkně zapadaly. Kánon je tedy pravidlo, podle kterého se něco řídí. Původně je to rákos, který se ulomil, zkrátil a byl z toho první metr. Tím rozměřovali pole, aby na nich byly pravidelné záhony a rovné cestičky a tak dále. Bylo mnoho posvátných knih a bylo potřeba stanovit pravidla, z kterých se má v chrámě číst. Vybraly se ty hebrejské. To je první kánon, první seznam. Pak se zjistilo, že některé hebrejské knihy  se ztratily, ale že už je kdosi přeložil do řečtiny. Tak se tam přidaly také. To je druhý kánon, to jsou knihy deuterokanonické, právě ta kniha Moudrosti a kniha Sirachovcova. A když se pak našly ještě další knihy, o kterých ti, kdo je vymysleli říkali, že také chtějí, aby se četly v chrámě, tak se řeklo: Ne, ty do Písma  nepatří. Můžete si je nechat, ale nebudou se číst na stejném místě jako posvátné knihy. Říká se jim apokryfy. Toto slovo řecky znamená skrytý, zahalený a označuje text, který do Bible nepatří, avšak svou povahou náboženského spisu se kanonickému textu v některých ohledech blíží.

3 D) Duchovní čtení Písma svatého

Nemůžeme milovat toho, koho neznáme.  A Boha poznáváme nejvíce ve vnímání Jeho slov.  To je děje osvědčeným způsobem v duchovní rozjímavé četbě (lectio divina).  Boha pochopitelně poznáváme také v  bližních, přírodě, hudbě, nepříjemnostech i útěchách všedního dne.  Četba Písma  je však modlitbou.  Podle osvědčené metody je třeba k duchovní četbě přistupovat následujícím způsobem: 1.) Vzývat Ducha svatého (invocatio) o vlití světla poznání.  Boha jsme totiž paradoxně schopni poznat, až když jsme s Ním spojeni.  Boha hledáme, protože On dříve navštívil nás.  Boha nacházíme, protože On nás našel, a hledáme Jej, protože jsme Jej už nalezli.  A Bůh je nekonečný - proto Jej budeme probádávat neustále a nikdy zcela nepronikneme.

3 E) Pravidla pro lektory

Spěchej pomalu, dojdeš k cíli dřív

Nečti uspěchaně: vyslovuj zřetelně, - dělej náležité pauzy, dýchej klidně. Dopřej lidem, ať stačí sledovat Boží poselství myšlenku za myšlenkou. Ale řeknou-li ti, abys příště četl pomaleji, může to znamenat dvojí. Nejen že jsi příliš rychle mluvil, nýbrž možná příliš rychle - mlčel. Máš tedy nejen pomaleji mluvit, ale i pomaleji mlčet. Rozumíš tomu? Vzpomeň si na hudbu - a řeč se s hudbou v mnohém stýká. Víš, že v hudebním partu nejsou zaznamenány jen noty, ale i pauzy. V hudbě není důležitý jen ten čas, ve kterém něco slyšíme, ale i pauza, to jest doba, ve které doznívá, co jsme právě slyšeli. Nasloucháme tomu, stravujeme to. Právě tak s řečí. Kdybys sebepomaleji četl, ale nedělal pauzy, bylo by to jako parní válec, který se tupě a neúprosně valí přes posluchače. Posluchač sice slyší, ale nestačí si slyšené urovnat, uchopit smysl toho a vštípit si to do paměti. Proto čím je text těžší, tím jsou tyto pauzy důležitější. Děláš-li příliš  dlouhé pauzy, budíš dojem roztržitosti. Jenže tohle nebezpečí je nevelké, 90 procent lektorů čte spíše příliš rychle (včetně nedostatečných pauz). Pamatuj si pravidlo: Než začneš číst, dvakrát se zhluboka nadechni. To ti pomůže číst beze spěchu a neklidu, ve správném tempu. A při větších pauzách se znovu jednou zhluboka nadechni. Tak dostane celé tvé předčítání přirozený základní rytmus a s klidem a důvěrou se oddáš své službě.

Oko - do duše okno

Než začneš číst, a pak před každým novým odstavcem, se podívej na lidi; navážeš spojení a zvýšíš účinek slova. Všiml sis televizních hlasatelů? Také svá hlášení „jenom" čtou. Ale na rozdíl od nezkušených přednašečů, kteří se topí pohledem ve svých papírech, zkušení hlasatelé každou chvilku zvednou oči a pohlédnou do kamery, na nás. Ne koketně, domýšlivě, vyzývavě, nýbrž prostě, klidně, pevně. Vzniká příjemný dojem skromnosti, jako by tím říkali: „To, co tu k vám mluvím, jsem si nevymyslel já, sami vidíte, že to čtu. Jen se vás očima ptám, zdali to čtu dobře, zdali mi rozumíte; zdali vám to něco říká." Tak se navazuje kontakt, vnitřní spojení mezi čtoucím a posluchačem. Spustíš-li hned, jak si stoupneš k mikrofonu, přehrkotáš drahocenný text jako vysypaný písek. Do prázdna, ne do srdcí. Kdy, jak často a jak dlouze se máš na posluchače podívat? Samozřejmě před počátkem čtení. Klidně, dost dlouze - tak na 2 až 3 vteřiny,  - jako bys je pohledem svolával. Potom asi tak za každou až třetí větou, podle toho, jak jsou věty dlouhé a do jak důrazné myšlenky jsou vyhroceny. To pohlédni jen krátce, na vteřinku. Ale ne během věty! Při delším a složitějším textu zdvihni oči před každým novým odstavcem (větším myšlenkovým celkem), a to tak na 1 až 2 vteřiny. A ovšem na konci. Když dočteš, pohlédni klidně a srdečně na věřící a s pohledem na ně uzavři obvyklým: „Slyšeli jsme slovo Boží." Setrvej v pohledu, až oni odpoví: „Bohu díky", a pak teprve odstup a odejdi od ambony. Kam, na koho se dívat? Nesmělost a nervozita může vést k dvojímu chybnému pohledění. Buď lektor kmitne pohledem do neurčita, neosobně, jako vytřeštěně. Spíš jako by ho něco píchlo, než jako by se chtěl podívat. Nebo se upírá očima vždy na jednu osobu, na někoho známého někde poblíž. Správné je přeletět očima přes celé shromáždění (hloubkově, ne ze strany na stranu) a maličko se zastavit pohledem až vzadu, u posledních řad. Takto stavíš most mezi sebou a všemi. Vzdušný, ale pevný most, po kterém putuje Boží poselství, věta za větou z tvého srdce do srdcí všech.

3 F) Hádanka: Kde nechal Adam motyku nebo jiný pracovní nástroj, kterým po vyhnání z ráje obdělával zemi?

3 G)  Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

 

4. Čtvrtá  promluva - ve středu odpoledne

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

4 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Píseň písní, část  4.  a 5. kapitoly, někomu se to může zdát odvážné, aleje to Slovo Boží a sami uslyšíte, že některé verše jsou dnes částí mariánských modliteb i písní  

1 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu. 2 Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane. 3 Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná. Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem. 4 Tvé hrdlo je jak Davidova věž z vrstev kamene zbudovaná, tisíc na ní zavěšeno štítů, samých pavéz bohatýrů. 5 Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou. 6 Než zavane den a stíny dají se v běh, vydám se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému.  7 Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.

a 5. kapitola

10 Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných. 11 Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran.  12 Jeho oči jsou jako holubi nad potůčky vod, v mléce se koupou, podobné vsazeným drahokamům. 13 Jeho líce jsou jak balzámový záhon, schránky kořenných vůní, jeho rty jsou lilie, z nichž kane tekutá myrha.  14 Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem posázené, jeho břicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané. 15 Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. 16 Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.

4 B) Biblické knihy v krátkosti:

Nejprve si musíme uvědomit, že byli proroci, kteří nic nenapsali, třeba Eliáš a Elizeus, pak bylo více poroků, o kterých psali jejich žáci, a jen málo bylo těch, kteří měli tajemníka, který  hned zaznamenával, co řekli a úplně maličko těch, kteří své řeči přímo psali. V žádném případě si pak nesmíme plést prorokování s prognostikou, tedy předpovídáním. Prorok je ten, kdo mluví jménem Božím, upozorňuje, jak to vidí Bůh a může mluvit o přítomnosti i o budoucnosti.

Ve Starém Zákoně je mnoho prorockých knih, protože celý Starý Zákon je přípravou na Nový. Proroci předpověděli to hlavní o Mesiáši, takže se Pán Ježíš na ně mohl odvolávat. My pak čteme: „To se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroků."

Máme takzvané velké proroky Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel. Říkáme jim velcí, protože jejich knihy jsou dlouhé, po knize žalmů nejdelší ve Starém i Novém Zákoně. Kromě proroctví Jeremiášových máme ještě jeho Žalozpěvy někdy také Nářky anebo Pláč Jeremiášův a pak malou knihu, kterou napsal jeho tajemník, prorok Baruch, někdy také Baruk. Kdo má rád zkratky, může si říci: IJeŽBEzDa. Zde musíme říci, že především kniha proroka Izaiáše by se opravdu měla jmenovat Kniha o proroku Izaiášovi, má tři části: První Izaiáš, druhý Izaiáš, odborně Deuteroizaijáš a pak dokonce Tritoizaiáš - třetí díl. Přímo od proroka pochází ta první část, ta další jsou od jeho žáků, kteří to vše sepsali až později, dokonce po jeho smrti.

Pak je Dvanáct malých proroků, protože jejich knihy jsou opravdu krátké. Proroctví Abdiášovo má jen 21 vět. Mezi nimi je i kniha proroka Jonáše, což je spíše katechetické vysvětlení Boží spravedlnosti a milosrdenství. Dvanáct malých proroků  se jmenuje Ozeáš Jonáš Amos Abdiáš  Jonáš Micheáš Nahum Habakuk  Sofoniáš Aggeus Zachariáš Malachiáš. Kdo bys se je  chtěl všechny naučit, má na to tyto tři pomůcky:  OzJoAmAb  - JonMiNaHa - SoAgZaMa.  

Takže Starý Zákon má 18 knih prorockých a jsou to  4 velcí proroci: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel, k Jeremiášovi patří ještě  Pláč Jeremiášův a Baruch, a 12 malých proroků: Ozeáš Jonáš Amos Abdiáš  Jonáš Micheáš Nahum Habakuk  Sofoniáš Aggeus Zachariáš Malachiáš, ve zkratce IJeŽBEzDa a ta dvanáctka OzJoAmAb  - JonMiNaHa - SoAgZaMa.

4 C) Cizí slova.

Jsme v polovině a proto budou dnes nejdůležitější cizí slova - inspirace, literární smysl Písma.

Inspirace neboli vnuknutí vychází z 2. listu sv. apoštola Petra, 1. kapitola, 20. a 21. verš: Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. A ten popud je inspirace, doslova vdechnutí. Přitom platí, že autor píše podle svého, ale že je pod vedením Ducha svatého. Už jsme si vysvětlovali, že když maminku odvezou do nemocnice, tatínek má plno práce a proto řekne děcku: Napiš mamince, že jsme ty brambory vybrali, ať nemá strach. Děcko tam  napíše brambory s měkkým i po r. To však vůbec nic nemění na tom,  že maminka se dozví to důležité, co jí tatínek chtěl sdělit: aby se nebála, že doma všechno klape. Bůh je prostě hlavní autor Písma svatého, svatopisec je autor druhotný. Duch svatý mluví skrze lidi.

Pak smysl Písma: Literní nebo také literární, tedy doslovný smysl Písma je to, co čteme, co je tam napsáno pomocí písmen, kterým se dříve říkalo litery. Když čteme slovo had, tak to znamená hada živého anebo také hada měděného. Ten měděný had vyvýšený na kůl, je však předobrazem Pána Ježíše, kterého vyvýšili na kříž. To je smysl duchovní, mystický.

4 D) Duchovní čtení Písma svatého

Číst Boží slovo (lectio): zjevenou nauku a rady obsažené jak v samotném Písmě svatém, tak i ve výkladech Církve, což je tvořeno příslušnými dokumenty učitelského úřadu Církve a výklady církevních otců.  Knihu, kterou si člověk jednou vybral nebo mu byla dána, je třeba číst bez porovnávání a přeskakování trpělivě a pomalu až dokonce.  Při této četbě nejde o rozbor textu a řešení nesrovnalostí: zde více než jinde platí, že opakování je matka moudrosti.  Otázky, které se při čtení vynořují, je třeba uchovávat v srdci a rozjímat o nich, kdykoli je to pak možné.  Dříve nebo později bude taková otázka člověku zodpovězena.  Mnich bez knihy je jako dům bez střechy - něco podstatného by mu chybělo. A jistě to podobně platí i o křesťanu, když dnes všichni umí číst a knihy nejsou drahé.

4 E) Pravidla pro lektory

Zmatky s čárkami, aneb čti, jak slyšíš

Čárka za slovem neznamená vždycky pauzu, ani se před ní vždycky nezvedá hlas. Rozlišuj, kdy ji brát vážně, a kdy ji „nečíst", jako by jí nebylo. Je totiž dvojí druh čárek, obojí je podchycen pravopisnými pravidly. Jeden je jen věcí pravopisu, druhý je záznam skutečného hlasitého projevu. Dříve  (ještě v době Husovy pravopisné reformy) se psávaly jen ty čárky, které v mluvním projevu znamenaly pauzu. Pak přišli humanisté se svým vědeckým důvtipem. Rozbírali věty na hlavní a vedlejší, rozčleňovali závislosti jednotlivých větných částí. A pro znázornění takového přehledu vnesli do psaného textu celý systém čárek. Gramaticky zcela logický a správný, ale ne pro výslovnost. Proto některé čárky vynecháme. Kde tedy čárku „mlčky" přecházíme jakoby tam nebyla. Je to ve čtyřech případech:

l.)  před krátkými vztažnými větami: Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen. Všichni, kdo uvěřili, se dali pokřtít. Toto nejsou tři celky ale dva: Každý, kdo se povyšuje, / bude ponížen - proto jen jedno klesnutí hlasem a jen jedna pauza. Podobně: Všichni, kdo uvěřili, / se dali pokřtít.

2.) Před větami vedlejšími: Víme, že zákon je dobrý, jestliže ho člověk užívá náležitě (Tim 1,8). To jsou dva celky - zaprvé víme, že zákon je dobrý. Kdybychom oddělili jen to slovo víme, a udělali pomlčku hned po té čárce, tak vlastně nevíme, co máme vědět.

3.) Před doplňky (přístavky apod.): Tak praví Bůh, náš Pán. Bohu, našemu Otci, buď všechna čest až na věky. Vyslov skoro jako jedno slovo Bůhnášpán, Bohunašemuotci, protože je jeden Bůh.  

4.) Při výčtu pojmů stejného druhu: Příbuzní, přátelé a známí (čti: PŘíbuzníPŘÁteléaZNÁmí).

I na dvojtečku musíme dávat podobný pozor. Nejčastější chyba je ta, že se u dvojtečky před přímou řečí klesne hlasem, děj se do děj: Tatínek mi řekl: „Pojď domů!" Školáček z toho udělá hlasem opravdu dvě samostatné věty. Gramaticky a graficky to také dvě věty jsou. Podle zdravého rozumu a podle smyslu věci je zřejmé, že větička „tatínek mi řekl" sama o sobě neznamená skoro nic, tak je obsahově chudá. Nutně musí být doplněna tím, co řekl. Proto po lidsku celou dvojvětu přečteme jako větu jedinou, bez pauzy. Jiný příklad: A řekl jim: Pojďte, následujte mě, / chci z vás udělat pastýře lidí. A ještě poznámka o uvozovkách: Jsou jen grafickým znaménkem. Chceš-li už hlasově zdůraznit, že jde o přímou řeč, můžeš to naznačit pozměněným tónem hlasu. Ale varuj se „přehánění", teatrálnosti, ta působí trapně.

A na závěr o závorkách: To, co je v závorkách, se čte. V Bibli i v lekcionáři je to kvůli doplnění smyslu. Proto se to, co je v závorce, musí vždycky přečíst, nečtou se jen čísla stránek nebo kapitol.

4 F) Hádanka: Které živočichy nevzal Noe do své archy?  

4 G)  Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

 

5. Pátá promluva - ve čtvrtek ráno

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

5 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Kniha proroka Jeremiáše, 36. kapitola

18 Báruk jim odpověděl: „Vlastními ústy ke mně všechna tato slova pronášel a já jsem je zapisoval černidlem do knihy." 19 Velmožové Bárukovi řekli: „Jdi a skryj se i s Jeremjášem, ať nikdo neví, kde jste!" 20 Pak vešli ke králi do dvorany. Svitek uschovali v síni písaře Elíšamy a oznámili králi všechna ta slova. 21 Král poslal Jehúdího pro svitek. Ten jej vzal ze síně písaře Elíšamy a předčítal z něho králi i všem velmožům, kteří stáli kolem krále. 22 Král bydlel v zimním domě, byl totiž devátý měsíc, a na ohništi před ním hořelo. 23 Jak Jehúdí přečetl tři čtyři sloupce, král je ze svitku odřízl nožíkem a házel je do ohně na ohništi, až celý svitek na ohništi shořel. 24 Král ani jeho služebníci se nezachvěli strachem a neroztrhli svá roucha, když slyšeli všechna ta slova. 25 Ačkoli Elnátan, Delajáš a Gemarjáš na krále naléhali, aby svitek nepálil, neuposlechl je. 26 Král přikázal Jerachmeelovi, synu královskému, Serajášovi, synu Azríelovu, a Šelemjášovi, synu Abdeelovu, aby písaře Báruka i proroka Jeremjáše jali; Hospodin je však ukryl. 27 I stalo se k Jeremjášovi slovo Hospodinovo poté, když král spálil svitek se slovy, která zapsal Báruk z Jeremjášových úst: 28 „Znovu si vezmi jiný svitek a napiš na něj všechna předešlá slova, která byla na svitku předešlém, který Jójakím, král judský, spálil. 29 A Jójakímovi, králi judskému, řekni: Toto praví Hospodin: Ty jsi ten svitek spálil a řekl jsi: ‚Proč jsi na něm napsal, že určitě přitáhne babylónský král a přinese této zemi zkázu, takže v ní nebudou lidé ani dobytek?‘  30 Proto praví Hospodin o Jójakímovi, králi judském, toto: Nebude mít nikoho, kdo by seděl na Davidově trůnu. Jeho mrtvola bude pohozena na denním vedru a na nočním chladu. 31 Jej i jeho potomky a jeho služebníky za jejich nepravosti ztrestám. Uvedu na ně a na obyvatele Jeruzaléma i na muže judské všechno to zlo, které jsem jim ohlásil, a oni neposlechli." 32 Jeremjáš vzal tedy jiný svitek, dal jej písaři Bárukovi, synu Nerijášovu, a ten do něho zapsal z Jeremjášových úst všechna slova té knihy, kterou Jójakím, král judský, v ohni spálil. Bylo k nim přidáno ještě mnoho podobných slov.

 

5 B) Biblické knihy v krátkosti

Evangelium znamená radostnou zvěst, ještě přesněji dobrou novou zprávu, která pochopitelně vždycky udělá radost. Víme, že jsou čtyři evangelia, víme, že jejich autoři mají čtyři znaky: Matouš člověka nebo anděla, protože začíná soupisem předků, Marek lva, krále pouště, protože začíná popisem postu Pána Ježíše na poušti, Lukáš, který začíná popisem oběti Zachariášovy, má ve znaku nejčastější obětní zvíře - býka a Jan má ve znaku orla, protože začíná velmi vzletně, básnicky. Je však také velmi zajímavé, jak je poznat zaměstnání evangelistů: Matouš byl celník, dobře znal knihy účetní, dobře znal i knihy starozákonní, proto se na ně odvolává: To se stalo, aby se splnilo, co je psáno u proroků. Marek byl průvodcem svatého Petra, šel s ním až do Říma. Římané byli struční a přesní. Rozsudek vyjadřovali dvěma slovy: Ad leones, česky: Ke lvům, znamenalo, že ten člověk je odsouzen k trestu smrti a předhodí jej lvům. Proto je Markovo evangelium velice stručné a věcné. I když kromě dětství Pána Ježíše píše o celém jeho životě, má poloviční délku než ostatní. Sv. Lukáš byl lékař, píše dobře o lékařích i tam, kde si na ně jiní evangelisté stěžují - například Matouš poznamenává, že žena trpící krvácením utratila mnoho peněz u různých lékařů a bylo jí čím dál hůře, zatímco Lukáš poznamenává, že se dlouho léčila bez úspěchu. Tato tři evangelia nazýváme synoptická, doslova díváme se na ně  jako optik - jako na tři položená vedle sebe. Rozdíly jsou, ale jemné, sv. Marek například zaznamenává slova Pána Ježíše v aramejštině, sv. Matouš ve spisovné hebrejštině. I zde je poznat, že Matouš byl úředník, zatímco svatý Marek provázel rybáře, sv. Petra.

Sv. Jan napsal své evangelium později, jakoby doplnil to, čemu ostatní nedali takový důraz a navíc ještě připomíná na závěr, že nestihl zapsat všechno. V evangeliích máme vícekrát seznam apoštolů, bylo by dobré umět vyjmenovat všech dvanáct. Když s tím začneme, nesmíme zapomenout,  že jen dva evangelisté patří mezi těch 12. Mezi dvanáct patří především dvě dvojice bratří: Ondřej a Petr a pak dva synové Zebedeovi, Jakub a Jan. Máme zkratku OPeJaJa, nebo OPeJakJa, pak si můžeme vzpomenout na společný svátek Filipa a Jakuba a Šimona a Judy, a máme FiJaŠiJu - nezapomeneme, že Juda měl druhé jméno Tadeáš. A zbývá Matouš a Tomáš, Bartoloměj a Jidáš. MaToBaJi. Je to spíše dětská hříčka, ale jsme církev jedna, svatá všeobecná a apoštolská, proto bychom měli apoštoly znát.

Evangelium je hlavní část Písma, zákon v Novém Zákoně, proto při jeho čtení v kostele stojíme. Máme také dělat při jeho začátku pořádně 3 kříže na sobě, i to by se mohlo někdy vylepšit. Vždyť opravdu chceme, aby evangelium řídilo naše myšlenky, slova i city, proto děláme malý ale poctivý kříž na čele (myšlenky), na ústech (slova) i když je pravda, že palec nestrkáme do pusy, ale děláme jím kříž pod spodním rtem a na srdci (city).

Čtyři evangelisty známe, ale těch 12 apoštolů si můžeme zapamatovat pomocí těchto zkratek: OPeJaJa - FiJaŠiJu - MaToBaJi.

 

5 C) Cizí slova

Vysvětlíme  si farizej, saducej, zélót a esén.

Kromě samotného slova evangelium a tří synoptických evangelií se tam setkáváme se třemi názvy, které nám zdomácněly. Farizeové neznamenají pokrytci, jak jim říká Pán Ježíš, oni se pokrytecky chovali, což jim plným právem vyčítal, ale to slovo by se česky řeklo oddělený. Oni se oddělili od těch nepoctivců a lajdáků, což by nebylo špatné, kdyby sami nepohrdali všemi ostatními, jak jim zase Pán Ježíš vyčítá. Řeholníci a řeholnice se také oddělí od světa, ale slouží třeba i těm nejhorším, nejšpinavějším, jako třeba sestry Matky Terezy. Saduceové byli protivníci farizeů, brali všechno velice volně, proto také brali úřady od Římanů. Jejich název znamená doslova potomci kněze Sádoka,  který sloužil v prvním chrámu postaveném od krále Šalomouna. Tedy Sádokovci. Pak ještě byli zélóti, česky horlivci, dneska bychom řekli teroristé nebo islamisté. Patřil mezi ně i Šimon, kterému někde říkají Horlivec. Ti přivítali Ježíše, protože si řekli: On začne vzpouru proti Římanům. Ještě tam byli eséni nebo také esénci. Ti žili v ústraní, v jakémsi klášteře v  jeskyních u obce Kumrán. Pán Ježíš se však s nimi nestýkal.

 

5 D) Duchovní čtení Písma svatého

Rozjímat Boží slovo (meditatio): meditace znamená doslova „přežvykovat" přijatou potravu Božího slova.  Při tomto stupni duchovní četby v duchu porovnáváme text s vlastním životem, abychom si uvědomili, k jakým postojům a pocitům nás Boží slovo inspiruje.  Meditovat máme vlastně nejen bezprostředně po četbě, ale hlavně po celý den ve vhodných chvilkách.  Plodem meditace je, že už nevnímáme text jako něco slyšeného, nýbrž jako něco, co osobně prožíváme.

5 E) Pravidla pro lektory

Řeč neteče, nýbrž se staví

Co předčítáš, musíš mít jasně rozčleněno. Posluchač nevnímá jednotlivá slova, nýbrž ucelené představy. Tuto poučku jistě chápeš. Jde jen o to, jak se takové rozčlenění dělá. Stejně, jako když matka krájí sváteční dort: nejdřív ho půlí, pak čtvrtí, pak teprve krájí na porce. Kdyby krájela hned „načisto". byl by každý kousek jiný, jeden tenký, druhý tlustý. To měj na paměti při přípravě textu ke čtení. Nezačni hned pilovat první větu. Přečti si text v celku a všímej si, kde začíná něco nového: tam je odstavec. Ten si odděl tužkou dvěma svislými čarami //, pokud již to není vyznačeno přímo v tisku samostatným odstavcem. Na tom místě musíš udělat dost dlouhou pauzu. Každé delší čtení mívá tři až čtyři takové oddíly. Teď teprve můžeš odstavec „krájet na porce", tj. na takové celky, které může posluchač „spolknout" najednou. Marně se neříká, že Boží slovo je náš chléb: naslouchá ní je také jídlo. Má-li být k užitku, musí být v klidu stráveno. Posluchač si musí umět představit, co se předčítá. Nato potřebuje malé pauzy, aby chápal smysl krok za krokem. Proto i čtoucí musí jít krok za krokem, po částech, které dávají smysl. Tyto menší celky, úseky dávající smysl, si označ jednotlivou svislou čarou /. Jak dlouhý je takový úsek? Kam přijde ta svislá čára? Zcela jistě za každou tečkou, protože každá věta je celek. Potud je to jednoduché. Jenže většina vět se skládá ze dvou i více myšlenkových úseků. Například v podobenství o deseti pannách: Tu vstaly všechny ty panny / a upravily své lampy. Každý úsek věty dává svůj smysl. Kdo poslouchá a má porozumět, musí si postupně představit, 1. jak se spící dívky probudily a 2. jak si upravovaly lampy. Pamatuj: zpravidla se před částí věty, uvedené spojkou „a", dělá pauza. Pamatuj, že tečka a středník (ale ne čárka a uvozovky, někdy ani dvojtečka) jsou znamením, že myšlenkový úsek končí. Ale: kam až myšlenkový úsek sahá, to sotva určí jen gramatická pravidla. Záleží to na tom, kolik toho musí posluchač uslyšet najednou, aby si mohl učinit jasnou představu a spojit ji s předešlým nebo následujícím. Musíš být srdcem u posluchačů, chceš-li dobře předčítat. Postav sám sebe na jejich místo a uvědom si: posluchač slyší tvá slova poprvé; proto si z nich může dělat jasnou představu jen zvolna a postupně.

Větný přízvuk je pilíř stavby

Položit správný přízvuk není věc náhody, ale pochopení. Věta je utvořena tak, že vyhrocuje myšlenku do jednoho hlavního slova. Jak samozřejmé se jeví toto pravidlo na první pohled! A jak často se proti němu prohřešuje, kdo předčítá! Ne že by nedával přízvuk na nic; naopak má snahu zdůraznit kdeco, každé slovo se mu jeví závažné. Ovšem, věcně jsou závažná všechna. Jenže v určitém stupni podřízenosti k tomu hlavnímu, v kterém je ústřední smysl myšlenky. Když je však těchto pilířů trochu moc, stojí před námi jako hustý plot, neprohlédneme skrze ně smysl Ježíšových slov. Čtenář, se může k textu vrátit, luštit jej postupně, když mu myšlenka nevysvitne v úplnosti naráz. Posluchač se vracet nemůže, slova dopadají nepřetržitě a jednorázově. Proto záleží na tom, abys posluchače vedl na pouhý poslech po správných schodech správným směrem. Musíš mu sdělit myšlenku hotovou, ucelenou. To, co dává základní smysl. Z toho ovšem plyne, že máš-li být dobrým lektorem, musíš být nejdřív pozorným čtenářem. A to je věc přípravy

5 F) Hádanka: Kolik písmen je v Bibli?  

5 G) Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

6. Šestá  promluva - ve čtvrtek odpoledne

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

6 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Skutky apoštolů 5. kapitola

1 Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. 2 Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. 3 Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? 4 Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!" 5 Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. 6 Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. 7 Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. 8 Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?" Ona řekla: „Ano, jen za tolik." 9 Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe." 10 A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti mládenci vstoupili dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. 11 A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli. 12 Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví 13 a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. 14 A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu.

 

6 B) Biblické knihy v krátkosti

Skutky apoštolské jsou jediná dějepisná kniha Nového Zákona. Ale není to dějepis podrobný a úplný. Jsou to vlastně jen  zprávy o působení svatého Petra v začátcích církve a o působení svatého Pavla. O ostatních apoštolech je tam velice málo, o některých vůbec nic. Je tam však jejich seznam a popis volby svatého Matěje. Takže opět těch 12 slabik s jiným koncem: OPeJaJa, FiJaŠiJu, MaToBaMa. Pak je tam právě o tom, jak se z pronásledovatele Šavla stal apoštol Pavel a jak i jeho průvodci Barnabášovi také říkali apoštol. Proto máme apoštolů celkem 15, těch 12, které vyvolil Pán Ježíš za svého pozemského působení, Matěje, kterého vylosovali ti ostatní, Pavla, kterého vyvolil Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání a Barnabáše, kterého si vybral sám Pavel. Skutky apoštolské přibližují Boží slovo k nám, Evropanům, protože tam je v 17. kapitole psáno, jak svatý Pavel kázal Galaťanům, to byli vlastně Keltové, a také jak s evangeliem přišel do Evropy - na náš světadíl vstoupil u města Neapole v Řecku, nedaleko od Filip, tedy už v dnešní Unii. Ve Skutcích se také prvně píše o jáhnech, o společné modlitbě a o mši svaté, která je nazývána lámání chleba.  

6 C) Cizí slova

Vysvětlíme si slova, která mají sice české tvary ale cizí původ: Hebrejci, Izraelité, Židé, Hélénisté

Abrahám je náš praotec ve víře, neviditelnému Bohu uvěřil a poslechl ho, jeho syn je Izák a jeho syn Jakub. Ten má druhé jméno Izrael, to jest: Bůh zápasí nebo také Bůh vládne, proto se jeho potomci jmenují Izraelité. Cizinci jim však říkali Hebrejové, podle Hebera, který byl pra-pra-pra-pradědečkem  Abrahama. Jakub - Izrael měl dvanáct synů, z toho je dvanáct kmenů, 10 kmenů tvořilo severní království, kterému se říkalo Izraelské, kmen Judův a Benjaminův zůstaly v jižním království, kterému se říkalo Judsko. Benjaminovci se někde vypařili, zbyli jen Judovci, česky Židé, jak jsme si už připomínali. Když uvěřili v Pána Ježíše a dali se pokřtít, byli z nich židokřesťané. Když uvěřili ostatní, byli to helénisté, protože Hellas je řecké jméno pro Řecko, helénská byla celá ta doba, protože řečtina byla světový jazyk. Ve Skutcích 5,1 se o tom píše, že  helénisté, tedy ti, kteří vyrostli mezi Řeky, si stěžovali na bratry ze židovského prostředí, tedy hebrejsky mluvící, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. Proto bylo ustanoveno prvních 7 jáhnů.

6 D) Duchovní čtení Písma svatého

Modlit se Božím slovem (oratio):  poctivá meditace ústí nezbytně v modlitbě.  Modlitba je totiž odpovědí Bohu, poté co jsme naslouchali.  Je třeba mít neustále na paměti, že Boží slovo není jen ledajaké slovo, ale vlastní projevení se Boha samotného.  Jeho Slovo je Kristus, Boží Syn, 2. osoba Nejsvětější Trojice.  V modlitbě Bohu vděčně vracíme Slovo, které nám daroval.  Modlitba je skutečná, když není rozporu mezi naší modlitbou a chováním.  Pak dává sílu k poznané a přijaté Boží vůli.

6 E) Pravidla pro lektory

Řeč je zpěv - ale ne zpívání

Při čtení uchovej melodii řeči. Ta spolu s přízvukem a střídáním tempa dává větám život, barvu a znělost. Už sis jistě všiml, že vyjadřovací zvuky všech živých bytostí mají v sobě jistý hudební řád. Tím spíše lidská řeč. Jen si řekni nahlas tyto dvě větičky za sebou. „Půjdeš se mnou?" - „Když já jsem unaven." Slyšíš ten rozdíl? První věta stoupá, druhá klesá. První je rychlejší, druhá pomalejší, protože zdráhavější. Přirozená melodie řeči ovšem není totožná s uměle stanovenou melodií v hudbě. Tóny řeči nejsou hudebně „čisté", nedají se přesně lišit na celé tóny a půl tóny. Kloužou nahoru dolů, často i v jedné slabice. Ptám-li se s údivem: „Jak? - Kdo?", - klouže to „a" nebo „o", třebaže graficky krátké, dlouze směrem dolů. Právě to střídání výšek a hloubek, dané smyslem, situací a citovým zabarvením, vytváří melodii řeči. Melodie ty jednotlivé odražené úseky sjednocuje v celek věty, v myšlenku. Řekli jsme si, jak důležitý význam má melodie pro upřesnění významu pronášených vět. Ale melodie řeči není totéž jako zpěvavý tón; je právě jeho opakem! Takzvaný zpěvavý tón je jednotvárné střídání zdvihů a poklesů a stejným způsobem zdůrazňuje všecko. To ztěžuje posluchačům správné porozumění. Má to svou příčinu a tou je tón liturgické latiny, tzv. „tonus rectus", čtení na jednom tónu.

A co když máš opravdu zpívat?

I když předzpěvuješ, musí ti být dobře rozumět. Proto zpívej dostatečně nízko, aby tón nepřezníval řeč; se správným přízvukem a vhodnými pauzami, aby se slova nepřekrývala. Leckdy ti připadne úkol opravdu zpívat, to jest předzpěvovat začátky nějakého zpěvu, například verš žalmu, texty přímluva jiné. Neříkej hned: já nemám hudební talent. Zpravidla umí člověk zpívat lépe, než si myslí, než si troufá sám sobě důvěřovat. A když si dá práci, může při slavné mši, kdy se přímluvy zpívají, dosáhnout dostatečného zdaru. Zpěv ovšem ubírá na srozumitelnosti. Už proto, že předepsaný nápěv neodpovídá přirozené kadenci řeči, která napomáhá pochopit smysl věty. Krom toho tón, který se ve velkém prostoru rozkmitá do šířky a rozléhá ozvěnami, snadno zakrývá souhlásky. Tak lidé sice slyší silněji, když se něco zpívá, ale rozumějí méně než při čtení. Místo Božího slova slyší jen hudbu, ani ne vždy pěknou. Je možné se při zpěvu vyvarovat zakrývání a zatemňování slova? Zpívat tak, aby se smysl řeči zpěvem spíš podtrhl než zakryl?

1. Předně nesmíš zpívat příliš vysoko. Zpěv pak napíná tvůj hlas natolik, že všechnu pozornost vynakládáš na to, abys udržel vysoký tón; a už ti nezbude čas dávat pozor na výslovnost, která podmiňuje porozumění. Musíš přejít z řeči do zpěvu bez skoku nahoru. Zkus začít větu v normální hovorové poloze hlasu a pak ve stejné tónové výšce zazpívat její závěr. Jen tak tě nebude zpěv napínat, hrdlo a ústa zůstanou uvolněna a slova zřetelná a srozumitelná.

2. Dále musíš dodržet rytmus řeči, přirozený slovní přízvuk. Notový předpis nás svádí k tomu, abychom zpívali všechny slabiky stejně dlouze (pokud připadají pod noty stejného trvání) - tak, jak slyšíme v latinském zpěvu. Jenže takový zpěv tříští nebo úplně ničí smysl Božího slova: není rozumět obsahu. Proto k českému liturgickému zpěvu bezpodmínečně patří, aby se slabiky, které chceme zdůraznit, zpívaly o něco hlasitěji a protaženěji, než jiné. Jen tím se přiblížíme přirozenému rytmu řeči a věcné srozumitelnosti.

3. A konečně: právě při zpívání jsou nepostradatelně správné pauzy, má-li posluchač dobře rozumět textu. Máš-li zpívat přímluvy, napřed si je pečlivě rozděl podle myšlenkových bloků; a ty si označ v textu, jak jsme si řekli v kapitole o členění textu.

 

6 F) Hádanka: Archeologové objevili v blízkosti Betléma mnoho dětských hrobů. Usoudili, že to jsou hroby betlémských neviňátek. Jedny kostřičky byly nažloutlé, druhé našedlé. Které patřily chlapečkům a které děvčátkům?

6 G) Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

7. Sedmá promluva - v pátek ráno

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

7 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

První  list svatého apoštola Petra, 3. kapitola,

Ta se prakticky nečte, je sice v lekcionáři ke svatbám, ale každý si vybere jiný úryvek, aby se neřeklo, že církev se plete do módy.

1 Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, 2 když uvidí váš čistý život v bázni Boží. 3 Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy 4 nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. 5 Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, 6 tak jako Sára poslouchala Abrahama a ‚nazvala jej pánem‘. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit. 7 Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet. 8 Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, 9 neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. 10 ‚Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, 11 odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.

 

7 B) Biblické knihy v krátkosti

Knihy naučné v novém Zákoně jsou dopisy neboli listy, většinou velmi krátké, ale občas dost dlouhé. Někdy se jim také říká epištoly, z latinského i řeckého slova epistola, které znamená dopis. Je jich celkem 21, z toho 13 od svatého Pavla, list Židům má neznámého autora a sedm nejkratších napsali: jeden sv. Jakub, dva sv. Petr, tři svatý Jan  a poslední Juda. Takže máme třeba zase jednu pěknou zkratku  JakPePeJaJaJaJu Apoštol Pavel své listy přímo diktoval a vždy k nim něco málo připsal vlastní rukou, u těch dalších listů je možné, že to napsali i žáci těch apoštolů. Apoštol Pavel psal listy obcím (9) a pak také jednotlivcům (4). Nejprve psal do Soluně, ale my ty listy máme v Písmu v jiném pořadí. To bychom trochu měli znát, může nám pomoci zase zkratka: ŘíKorGaEf  - dlouhé listy velkým obcím v Římě, v Korintě, v krajinách Galatských a v Efezu, FiKolSol, kratší listy menším obcím ve Filipech, Kolosech a Soluni. Ta se řecky řekne Thésaloniké, novořecky Thésaloniki anebo Saloniki, proto máme někde také listy Thesalonickým. Čtyři listy poslal jednotlivcům, svým žákům nebo přátelům, proto jim říkáme listy pastýřské: dva Timoteovi, jeden Titovi a jeden Filemonovi (má jen 25 vět). Jako poslední je list Židům, proto máme krásnou zkratku nakonec: TimTiFilŽi.

Opakujeme: V Novém Zákoně je naučných knih celkem 21, jsou to listy svatého Pavla a ostatních apoštolů. Svatý Pavel psal Římanům, dvakrát Korinťanům, Galaťanům, Efezanům, Filipanům, Kolosanům a dvakrát Soluňanům - ve zkratce ŘíKorGaEf - FiKolSol. Pak psal i svým žákům Timoteovi, Titovi a Filemonovi a ještě je list Židům a z toho ta krásná zkratka: TimTiFilŽi. Ostatní apoštoly Jakuba, Petra,  Jana a Judy máme také v krásné zkratce, kde je i počet jejich listů  JakPePeJaJaJaJu.

C) Cizí slova

Teď si vysvětlíme:  Septuaginta, Vulgáta, koiné

Starý zákon je psaný hebrejsky, pak se mluvilo řecky, proto byl přeložen do řečtiny. Překlad vznikl tak, že když v Egyptě chtěli mít celé Písmo řecky, svěřili to sedmdesáti učencům - hepta je řecky sedm, septa je to latinsky - septima je sedmá třída nebo mezera mezi první a sedmou notou, septuaginta je ten překlad od 70 učenců. Za pár století už všichni neuměli řecky, začali mluvit latinsky, tehdy to byl nový moderní, živý jazyk. První schválený překlad do latiny udělal svatý Jeroným a jmenuje se Vulgáta. Vulgární je lidový, někdy až příliš, Vulgáta je překlad pro lid, který už neuměl řecky. Ona i ta řečtina nebyla spisovná, byla také lidová, taková jakou se obecně - společně - mluvilo, proto se říká, že Nový Zákon byl napsán v koiné. Kdo si vzpomene na zpěvník Koinonia, z kterého se zpívá na různých společenstvích, tak si vzpomněl naprosto správně.

7 D) Duchovní čtení Písma svatého

Nazírat Boha (contemplatio): toto nazírání je Boží dar, kterého se nám vždy nedostane.   Kontemplace je pokračováním meditace a prohloubením spojení z Boží strany.  Tehdy už nevnímáme rozumem ale srdcem a celou myslí a objevujeme tajemství vlastního života ve světle tajemství Božích.  Kontemplace je spíše odpočinutím, odevzdaným obdivem vůči Bohu a jakousi předchutí radosti, kterou Bůh připravil těm, kdo Ho milují. Duchovní četba je takříkajíc dítětem ctnosti vnímavosti a není prostým čtením si v knihách o duchovním životě ani studiem ve vědeckém, poznávacím slova smyslu.  Slovo studium ostatně v latině znamená usilování, snažení se.  Kde není hledání (a přijímání) Boží vůle, tam není ani život podle Boží vůle.  Bůh od nás očekává, že budeme spojovat naslouchání Marie s nasazeností Marty.  Při chápání místa Marty a Marie v naší duši se vydáme špatnou cestou, jestliže začneme Martu vymezovat proti Marii a naopak ...

7 E) Pravidla pro lektory

Vždycky se vyplatí zkouška předem

Sotva se ti podaří chytit tón a polohu hlasu, přízvuky a melodii až při čtení samém. Proto si lekci předem přečti nahlas. Pro lektory platí v tomto ohledu jen tato dvojí zásada: 1. Mám-li dobře sloužit, musím mít text předem. 2. Musím se na svou službu od neděle k neděli poctivě připravovat - podobně jako se kněz připravuje na promluvy. Pak teprve je to důstojná, krásná a prospěšná služba církvi, Božímu království.

 Nikdy bez promyšlení textu

Čemu člověk nerozumí, to také nemůže správně předčítat. Proto si musíš nejen pořádně připravit techniku přednesu, ale i promyslit, co budeš hlásat. Jak to dělat? Přečti si nejprve celý text v souvislosti. Pak znovu po odstavcích; po větách. Pokud jsi neporozuměl, nebo si nejsi jist, neostýchej se zeptat někoho, komu v té věci důvěřuješ, nejlépe kněze. Aby ses neostýchal, k tomu ar tě povzbudí tato epizoda ze Života svatého Antonína poustevníka. Jednou za ním přišla skupina mnichů se svým opatem; byl s nimi i poustevník Josef. Opat je chtěl vyzkoušet. Položil jim jako otázku výrok z Písma svatého a ptal se jich, co znamená. Každý mluvil, jak nejlépe uměl. Opat však na každou odpověď říkal: „Ještě jsi tomu neporozuměl." Nakonec se zeptal poustevníka Josefa: Ten odpověděl: „Nevím." A tu řekl svatý Antonín: „Bratr Josef je na správné cestě, protože řekl: Nevím." Připadá ti to trochu žertovné? Možná. Ale jasně to ukazuje rozdíl mezi domnělým snadným chápáním Božího slova, jako by to byla zpráva z novin, a poznáním; mezi samolibým a pokorným promýšlením Božího slova. Takováto příprava na předčitatelský úkon je ovšem už něco hlubšího, než příprava třeba rozhlasového hlasatele, kterého jsme ti tu několikrát kladli za vzor. To už není sebejistý přístup profesionála k něčemu uloženému zvnějška, nýbrž kus pokory a krok v duchovním životě, práce na sobě samém. Právě v tom, jako odměna od Ducha svatého, se ti vrací všechna obětavost a námaha, kterou pro svůj lektorský „úřad" podstupuješ. A v tom spočívá i pravá důstojnost i osobní užitek služby.

Důstojnost lektorské služby

Předčítat při společné bohoslužbě slovo Boží je uplatněním tvého křestního  kněžství; je to vskutku kněžská služba. Proto k ní přistupuj s velkou odpovědností a pokorou a raduj se, že smíš sloužit jako lektor. Biskup-mučedník Cyprián z Kartága píše roku 250 po Kristu duchovním své diecéze o jenom mladíku: „Obyčejně se, milí bratři, ptáme napřed vás, když chceme někoho přijmout do služby církve, a rozvažujeme o jeho charakteru a zásluhách na společné poradě. Náš bratr Aurelius však už byl vyzkoušen samotným Pánem. Ač ještě mladý lety, podstoupil už dvojnásobný boj, dvakrát vyznal svou víru. Poprvé byl pro ni vypovězen do vyhnanství, podruhé mučen. Nevím však, co na něm chválit víc: zdali statečnost, s jakou trpěl, nebo skromnost jednání později, po jeho vyznání. Zasloužil by si, aby byl přijat do ještě vyššího stupně svěcení. Přesto by však měl začít sloužit jako lektor. Neboť jeho „hlas, který vynikajícím způsobem svědčil o Bohu, si opravdu zaslouží, aby zněl i při svátečním čtení Božího slova. Po nádherných slovech, jimiž vyznal Krista má nyní zvěstovat také jeho radostné poselství. Jestli u popraviště na něj zevloval dav pohanů - zde se na něho dívají bratři. Jestliže se tam lid podivoval, když mluvil - zde mu naslouchají s bratrskou radostí." V neděli tvými ústy přichází k lidem Boží slovo. A lidé poslouchají; dospělí i mládež, tví rodiče, tví známí. Sám kněz ti naslouchá. Všichni se soustředí na to, co říkáš. Je úžasné, jakou máš vážnost v církvi proto, že máš zvěstovat Boží slovo. Raduj se z toho, máš proč.

7 F) Hádanka: Kolik bylo apoštolů?

7 G)  Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

8. Osmá promluva - v pátek odpoledne

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

8 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Druhý list svatého apoštola Petra, 3. kapitola

V kostele se čte, ale vynechávají se z ní verše, ve kterých si svatý Petr  jemně stěžuje na apoštola Pavla.

1 To už je, milovaní, druhý dopis, který vám píšu. Tímto napomínáním chci probouzet vaše čisté smýšlení, 2 abyste pamatovali na to, co předpověděli svatí proroci, i na to, co ustanovil Pán a Spasitel skrze vaše apoštoly. 3 Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce,  4 a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření." 5 Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. 6 Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. 7 Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. 8 Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. 9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. 10 Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. 11 Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, 12 kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. 13 Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. 14 Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. 15 A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. 16 Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. 17 Ale vy, milovaní, protože to víte předem, střezte se, abyste nebyli oklamáni svodem těch  neodpovědných lidí a neodpadli od vlastního pevného základu. 18 Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.

 

8 B) Biblické knihy

V Novém Zákoně je jediná prorocká kniha, Zjevení svatého Jana. Apokalypsa je slovo řecké, které znamená asi tolik jako odhalení, zjevení (od slovesa apokalyptein).

Někdy znamená obecné zjevení Boží, většinou však odhalení tajemství a skutečností posledního věku. Apokalypsa tedy předpokládá ze strany Boží zjevení takových věcí, které jsou člověku skryty, a které ví jen Bůh, a které se týkají budoucnosti, zvláště posledních období lidstva.

Apokalypsy měly velký úspěch v některých židovských skupinách už dvě století před příchodem Krista. Už ve vidění proroků, zvláště Ezechiela a Zachariáše se s tím setkáváme a hlavně pak u proroka Daniela.

Nový zákon přijal do svého kánonu jedinou Apokalypsu, jejímž autorem je apoštol svatý Jan. Napsal ji jako vyhnanec na ostrově Patmos, jak praví hned na počátku /1,9/. Zatímco staří proroci přijímali božské zjevení a předávali je ústně dále, svatý Jan přijímá svá zjevení ve formě vidění, která pak zapisuje do knihy. 

Bylo to v době Domiciánova pronásledování kolem roku 95. Proto když čteme Apokalypsu, je nutné umístit ji do historického prostředí, ve kterém vznikla: do období nepokojů a krutého pronásledováni prvotní církve. Je především knihou časovou, určenou k tomu, aby pozvedla a upevnila morálku křesťanů,  zmalomyslnělých krutým pronásledováním církve.

Když píše Jan Apokalypsu, církev, nový lid Boží je decimován, ale přijde den, kdy Bůh bude triumfovat a s ním i jeho církev. Světem půjdou pohromy, ale Bůh, který chce spasit i hříšníky, jestliže se obrátí, je bude zkoušet těmito pohromami. Nakonec zničí zatvrzelé pronásledovatele a zvítězí nad Šelmou, kterou je římská říše, pronásledující křesťany. Nastane období klidu a pohody pro církev, ve kterém povstane znovu satan, bude však poražen, a to bude konečné vítězství Kristovo a bude zničena smrt a nový nebeský Jeruzalém zazáří.

To je historický výklad Apokalypsy.  Ale církev žije z příslibu Krista, který řekl po svém zmrtvýchvstání: Já jsem s vámi vždycky až do konce světa! (Mt. 28,20). Jestliže je tomu tak, věřící se nemají co bát, i když musejí nyní trpět pro Krista. Konečné vítězství je již jejich: zvítězí nad satanem a jeho nástrahami. Apokalypsa je velkou básní křesťanské naděje, je to vítězný zpěv pronásledované církve.

8 C) Cizí slova

Teď si vysvětlíme:  eschatologie, chiliasmus, katastrofa.

Eschatologie je nauka o posledních věcech, eschatos je řecky poslední, latinsky se to řekne ultimus, proto ultimátum je poslední napomenutí. Všechny ty apokalypsy se snaží odhalit aspoň něco z toho, co nás čeká nakonec, naposledy.

Pravě v Apokalypse svatého Jana se mluví o tom, že Bůh a Kristus své věrné  učiní svými kněžími a oni s ním budou kralovat po tisíc let.  Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře  a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa (20,6-8).

Tisíc gramů je kilogram, to víme všichni, ale řecky se tisíc řekne Chílioi. Z to má název hnutí chiliasmus, jehož stoupenci tvrdí, že kolem roku tisíc bude  velmi zle. Z toho také vznikl ten počítačový poplach k 1.1.2000. Firmy se předháněly a nabízely program, aby se počítač o půl noci nezhroutil. Horší chiliasté tvrdí, že těch tisíc let se satanem brzy začne a ti nejhorší, že už začalo. Katolíci věří Pánu Ježíši, každý den berou svůj kříž, ale ve svého Dobrého pastýře důvěřují.

Katastrofa není totéž co Apokalypsa. V Písmu nenajdeme žádný katastrofický scénář. Katastrofa je také řecké slovo a znamená převrácení. Toto slovo nemá nic společného s katolickou církví, to poznáte podle toho, že v jiných jazycích se píše catholique, zatímco katastrofa je pořád jen samotné Té bez toho Há. Katastrofa je zlá událost, tedy neštěstí, nehoda, atentát a podobně. I kdyby se zdálo, že v proroctvích jsou samé katastrofy, je to jen dojem, a i kdyby jich tam bylo popsáno více, není to hlavní smysl. 

8 D) Duchovní čtení Písma svatého

Král zahajuje hostinu, vtom se rozrazí dveře, vbíhá posel: „Králi přečti si hned tento dopis!" - „Nevidíš, že nemám čas!" - Král pronáší přípitek, pozvedá číši s vínem ke rtům, napije se, kácí se mrtev k zemi. Po jeho pohřbu otevřou dopis v něm čtou slova  "Králi nepij to víno, je otrávené."

8 E) Pravidla pro lektory

Shrnutí pravidel pro lektory

Zopakujme si obsah příručky: jak vypadá dobrá lektorská služba. Vyjdeme při tom nyní od osoby lektora, od jeho vnitřního přístupu přes přípravu až k technickým detailům. Proto tu jsou pravidla shrnuta v jiném pořadí, než v jakém jsme je postupně probírali.

1. Předčítat při bohoslužbě slovo Boží je výkon tvého laického kněžství.

Proto k němu přistupuj s velkou odpovědností a pokorou a raduj se, že smíš sloužit jako lektor.

Lektorská služba prohloubí tvůj duchovní život.

2. Čemu člověk nerozumí, to také nemůže správně předčítat.

Proto se musíš doma pořádně připravit. Snaž se pochopit myšlenkový obsah a bez ostychu se poraď o tom, co jsi dobře nepochopil.

3. Sotva se ti podaří chytit tón a polohu hlasu, pauzy, přízvuky a melodii vět až při čtení samém.

Proto si lekci přečti předem nahlas. Uděláš dobře, můžeš-li k tomu přizvat í nějakého posluchače: rodiče, bratra, přítele.

4. I když předzpěvuješ, musí ti být dobře rozumět.

Proto zpívej dostatečně nízko, aby tón nepřezníval řeč; a se správným přízvukem a vhodnými pauzami, aby se slova nepřekrývala. A neobávej se, že nemáš pěkný hlas. Nejde o koncert.

5. Co předčítáš, musíš mít jasně rozčleněno.

Posluchač nevnímá jednotlivá slova, nýbrž ucelené představy. Rozděl si napřed text na odstavce, myšlenkové celky. Poznač si to v textu příslušnými znaménky.

6. Položit správný přízvuk není věc náhody, ale pochopení.

Věta je utvořena tak, že vyhrocuje myšlenku do jednoho hlavního slova. Ta hlavní slova ve větách si dobře zapamatuj a nejraději podtrhni v textu předem.

7. Při čtení uchovávej melodii řeči.

Ta spolu s přízvukem a střídáním tempa dává větám život, barvu a znělost. Nezaměňuj melodii řeči za „nábožné" pozpěvování ani takzvaný tonus rectus, jak bývalo slyšet v latinské liturgii.

8. Čárka za slovem neznamená vždy pauzu, ani se před ní vždycky nezvedá hlas.

Rozlišuj, kdy ji „brát vážně", a kdy ji „nečíst". Při psaní se řídíme pravopisnými pravidly o čárkách; při předčítání se řídíme myšlenkovým spádem a přirozeným tokem mluvené řeči. Slova v závorkách se čtou vždycky.

9. Chceš-li číst tak, jak se doopravdy mluví, dávej se znaménky jako dvojtečka a uvozovky myšlenkově vést, ne zvukově spoutat.

10. Hlas zní nejlíp, když mluvíš ve své přirozené poloze: proto ho nepřepínej; začni hlubší polohou a tou také konči.

Nesnaž se o „nábožný" pathos, mluv přirozeně.

11. Nečti uspěchaně: vyslovuj zřetelně, - dělej náležité pauzy, - dýchej klidně.

Dopřej lidem, ať stačí sledovat Boží poselství myšlenku za myšlenkou.

12. Než začneš číst, a pak před každým novým odstavcem se podívej na lidi.

Navážeš spojeni a zvážíš účinek slova'. Nečteš pro sebe, ale čteš lidem, mluvíš k nim, a oko - do duše okno.

13. Lidé neposlouchají jen ušima, ale i očima.

Proto I tvůj vzhled, oblečení, postoj a pohyby patři k tvé službě. Chod' klidně, stůj pevně na obou nohou, zacházej s lektorskou knihou uctivě.

14. Miluj čistotu a správnost mateřštiny.

Předčitatel v kostele je také bezděčným učitelem lidí, jak se má správně mluvit. Dávej si pozor na nářečí a slangové návyky.

15. S mikrofonem musíš zacházet opatrně a jemně.

Nauč se, jak s ním manipulovat a jak do něho mluvit. Čti ve vzdálenosti 20 - 30 cm od mikrofonu, neschovávej se za něj; při zpěvu i při společném modlení od mikrofonu odstup.

A v tom ti, milý lektore, pomáhej sám Bůh. Amen.

8 F) Hádanka: Která svatá má šest noh?  

8 G)  Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.

DEO GRATIAS

 

Řešení hádanek:

1. Co stvořil Bůh všem lidem před očima? NOS
2. Koho ty to potkáš často, král výjimečně a Bůh nikdy? SOBĚ ROVNÉHO
3. Kde nechal Adam motyku nebo jiný pracovní nástroj, kterým po vyhnání z ráje obdělával zemi? NA TOPŮRKU
4. Které živočichy nevzal Noe do své archy? RYBY
5. Kolik písmen je v Bibli? PĚT
6. Archeologové objevili v blízkosti Betléma mnoho dětských hrobů. Usoudili, že to jsou hroby betlémských neviňátek. Jedny kostřičky byly nažloutlé, druhé našedlé. Které patřily chlapečkům a které děvčátkům? VŠECHNY BYLY CHLAPECKÉ
7. Kolik bylo apoštolů? 15 (12+MATĚJ+PAVEL+BARNABÁŠ)

8. Která svatá má šest noh? SVATÁ RODINA

Zopakování zkratek:

Apoštolové:

OPeJaJa FiJaŠiJu MaToBaJi

Jsou to především dva první bratři: Ondřej a Petr a pak dva synové Zebedeovi, Jakub a Jan. Máme zkratku OPeJaJa, nebo OPeJakJa, pak si můžeme vzpomenout na společný svátek Filipa a Jakuba a Šimona a Judy, a máme FiJaŠiJu - nezapomeneme, že Juda měl druhé jméno Tadeáš. A zbývá Matouš a Tomáš, Bartoloměj a Jidáš - MaToBaJi a od volby svatého Matěje - MaToBaMa. Takže OPeJaJa, FiJaŠiJu, MaToBaMa.

Knihy Mojžíšovy:

GELNuD - Genezis, Exodus, Levitikus, Numeri a Deuteronomium

Knihy dějepisné ve Starém Zákoně:

JoSouRu - Jozue Soudců Rut,

SamKraKro  - vždy 2 krát knihy Samuelovy,  knihy Královské a knihy Kronik

EzNeToJuEs  - Ezdráš a Nehemiáš, pak tři knihy menší Tobiáš, Judith a Ester a na závěr dvě knihy Makabejské.

Knihy básnické ve Starém Zákoně:

JoŽaPříKaz  PísMouSir

 Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel a Píseň a ještě kniha Moudrosti a Sirachovcova.

Knihy prorocké ve Starém Zákoně:

IJeŽBEzDa  = Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel, kromě proroctví Jeremiášových máme ještě jeho Žalozpěvy někdy také Nářky anebo Pláč Jeremiášův a pak malou knihu, kterou napsal jeho tajemník, prorok Baruch, někdy také Baruk

OzJoAmAb  - JonMiNaHa - SoAgZaMa = Ozeáš Jonáš Amos Abdiáš  Jonáš Micheáš Nahum Habakuk  Sofoniáš Aggeus Zachariáš Malachiáš.

Nový zákon:

PaJa-PeJa-Ju - listy Pavlovy, Jakuba, Petrovy, Janovy, Judův

ŘíKorGaEf  - dlouhé listy velkým obcím v Římě, v Korintě, v krajinách Galatských a v Efezu,

FiKolSol - kratší listy menším obcím ve Filipech, Kolosech a Soluni

TimTiFilŽi  - pastýřské listy - Timoteovi, jeden Titovi a jeden Filemonovi a list Židům.

 

Dodatek z 2. knihy Samuelovy, kapitola 13: 1 Potom se přihodilo toto: Davidův syn Abšalóm měl krásnou sestru jménem Támar. Do ní se zamiloval Davidův syn Amnón. 2 Amnón se tak soužil, že až pro svou sestru Támaru onemocněl; byla to panna a Amnónovi připadalo nemožné něco si s ní začít. 3 Amnón však měl přítele jménem Jónadaba, syna Davidova bratra Šimey. Jónadab byl muž velmi protřelý. 4 Ten se ho zeptal: „Proč tak den ode dne chřadneš, královský synu? Nepovíš mi to?" Amnón mu odvětil: „Miluji Támaru, sestru svého bratra Abšalóma." 5 Jónadab mu poradil: „Ulehni na lůžko a předstírej nemoc. Tvůj otec se na tebe přijde podívat a ty mu řekneš: ‚Nechť přijde prosím má sestra Támar a posilní mě jídlem. Ale ať dělá ten posilující pokrm před mýma očima, abych se mohl dívat a jíst z jejích rukou.‘„ 6 Amnón tedy ulehl a předstíral nemoc. Král se na něho přišel podívat. Amnón králi řekl: „Nechť přijde prosím má sestra Támar a udělá před mýma očima dvě srdíčka, abych se z její ruky posilnil." 7 David poslal k Támaře do domu vzkaz: „Jdi prosím do domu svého bratra Amnóna a udělej mu posilující pokrm." 8 Támar tedy šla do domu svého bratra Amnóna. On ležel. Vzala těsto, uhnětla je a před jeho očima udělala srdíčka a připravila je. 9 Pak vzala pánev a vyklopila je před něho, ale on odmítal jíst. Poručil: „Ať jdou všichni pryč!" Všichni tedy šli pryč. 10 Pak řekl Amnón Támaře: „Přines ten posilující pokrm do pokojíka a já se posilním z tvé ruky." Támar vzala srdíčka, která udělala, a přinesla je do pokojíka svému bratru Amnónovi. 11 Když k němu však přistoupila, aby mu dala jíst, uchopil ji a řekl jí: „Pojď, spi se mnou, má sestro!" 12 Odvětila mu: „Ne, můj bratře, neponižuj mne! To se v Izraeli přece nedělá! Nedopouštěj se té hanebnosti! 13 Kam bych se poděla se svou potupou? A ty budeš v Izraeli jako nějaký hanebný bloud. Promluv nyní s králem, on mě tobě neodepře." 14 On však na to nedal a neposlechl; zmocnil se jí, ponížil ji a spal s ní. 15 Pak ji však Amnón začal převelice nenávidět. Nenávist, kterou k ní pociťoval, byla větší než láska, kterou ji miloval. Amnón jí poručil: „Ihned odejdi!" 16 Řekla mu: „Nemám proč. To, že mě vyháníš, je mnohem větší zlo než předešlé, jehož ses na mně dopustil." Ale on ji nechtěl slyšet. 17 Zavolal mládence, který mu posluhoval, a poručil: „Ať ji hned ode mne vyvedou! A zavři za ní dveře." 18 Měla na sobě pestře tkanou suknici; takové řízy totiž oblékaly královské dcery panny. Jeho sluha ji tedy vyvedl a zavřel za ní dveře. 19 Támar si posypala hlavu prachem a roztrhla pestře tkanou suknici, kterou měla na sobě, položila si ruku na hlavu a odcházela s úpěnlivým nářkem. 20 Její bratr Abšalóm se jí zeptal: „Nebyl s tebou tvůj bratříček Amnón? Ale teď, má sestro, mlč. Je to tvůj bratr, nepřipouštěj si to k srdci." Zneuctěná Támar se usídlila v domě svého bratra Abšalóma. 21 Když král David uslyšel o všech těchto věcech, velice vzplanul. 22 Abšalóm už nepromluvil s Amnónem ani v dobrém ani ve zlém. Abšalóm totiž Amnóna nenáviděl, protože ponížil jeho sestru Támaru.