Poutník k sobě - i ke druhým

 

Ten, kdo vykročí, není ještě poutník.

Jsou totiž turisté, kteří toho chtějí co nejvíce vidět, odbočují za každou památkou, musí zdolat každý kopeček a slézt do každé strže. Cestu si tak uměle prodlužují a přidávají si zbytečné trápení - někdy možná s přáním, že shodí nadbytečná kila.

Jsou tuláci, kteří jdou, kam je nohy nesou, nemají žádný plán ani cíl. Málokdy se holí, ale vždycky  někam dojdou, někde se vyspí v domnění, že právě to přesně odpovídá bezstarostnosti, ke které nás vybízí Pán Ježíš ve svém evangeliu.

Jsou sportovci, kteří chtějí pohybem prospět svému tělu a přitom dopřát i svým očím pěkný pohled a vědí, že jít přírodou je daleko hezčí než dělat okruhy po stadionu či potit se v tělocvičně při umělém osvětlení.

Jsou i chodci, kteří si někam rádi dojdou. Dojelo by se tam sice dříve, ale kolik času se pak stejně ztratí hledáním místa na parkoviště, postáváním na nástupišti a kolik peněz stojí cestovné nebo pohonné hmoty. A čas má přece velikou cenu a nedá se z něj vrátit ani pár drobných.

Poutníka neurčuje ani způsob přepravy, ani rychlost, ani vzdálenost, kterou překonává, ale cíl, kterého chce dosáhnout (proto mohou být  poutníci přijet vozidly, i když je pěkné, aby aspoň v závěru se šlo kus pěšky).

Neplatí heslo moderních básníků, že cesta je cíl, ale pravda naprosto zemitá a osvědčená časem: každá cesta má cíl.

Cíl poutníka přitahuje, tak jako přitahoval jeho předky a jako přitahuje jeho současníky. Proto poutník nejde nikdy sám a samotu nevyhledává, i když ji umí vychutnat a tichu se nebrání.

Poutníci jdou rádi spolu a jsou ochotni společně mlčet i společně zpívat. Nestydí se nést viditelné znamení, které je spojuje, dokonce se k němu hrdě hlásí. Nechtějí odbočovat kvůli každé maličkosti. Nebrání se však zkrátit si cestu, i když to znamená šlapat po tvrdé dlažbě mezi jednotvárnými budovami nebo po asfaltu blízko páchnoucích aut.

Když se dnes při poutích vracíme k předříkávání, k společnému zpěvu rázných písní, když neseme vpředu kříž a každá skupina má svou vlajku, a nevyhýbáme se městským ulicím, mnozí jsou ochotni si nás splést s prvomájovým průvodem.

Zažili pouze nadiktované manifestace a neuvědomí si, že při nich bylo to všechno ukradeno z dávných poutí. Proto dnešním tulákům říkají poutníci a tradiční  poutníky považují za manifestanty.

Ještě než však byla poutnická procesí různými diktátory všech možných barev a funkcí zakázána, patřily k poutníkům vždycky zvony: „Zvony vyzváňajú, pútníčkové idú", zpívá se přece dodnes.

Na manifestacích bylo všechno, dokonce i nedostatkové zboží, ale nezvonilo se nikdy, jen na těch závěrečných a to pouze klíči.

 

VYZVÁNĚNÍ však k pouti a k poutníkovi neodvolatelně patří.

Každá opravdová pouť je také veřejným VYZNÁNÍM víry. A nezáleží na tom, kolik poutníků jde.

Kdo jde sám, nemůže očekávat, že se bude vyzvánět. Všichni poutníci však mohou a dokonce musí dbát na to, aby pouť zůstala vyznáním. To pak může přejít k VYZVÁNÍ - pozvání dalších, aby se přidali, třeba příště nebo jindy.

 

Pravý poutník se pozná podle toho, že chce, aby jeho cesta byla vyznáním, že její cíl stojí za to a že cenu nabídnout její obtíže Bohu a že si přeje, aby jeho způsob byl i pozváním pro ostatní.

Vždyť  „ ... až ty hory přejedem a přejdem v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem", praví čeští klasikové. A Spasitel světa upřesňuje, že tam bude svatební hostina, na kterou nás všechny zve jeho i náš Nebeský Otec. Vždyť každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti.