XI. pěší pouť na posvátný Velehrad

Angelar 6. 9. 2011 12:24 Rubrika: Poutnictví | Štítky: Velehrad

XI. pěší pouť na posvátný Velehrad
na poděkování za Boží slovo, které nám přinesli před 1148 lety svatí Cyril a Metoděj s prosbou o obnovu víry v našem národě

pondělí 22. 8. L. P. 2011, památka Panny Marie Královny

V poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Netíně jako každý rok i letos v 15 hodin a 15 minut (či o něco později) začala mše svatá na zahájení pěší pouti na posvátný Velehrad. Ovšem poutníci z Levého Hradce u Prahy již vyrazili dříve po etapách a z Netína pokračovali s tzv. západním neboli velkomeziříčským proudem, a tak putovali na posvátný Velehrad již potřicáté. Někteří dorazili do Netína pěšky i ze svých domovů, jiní s pomocí dopravních prostředků. Bylo však velmi teplo a toto teplo bylo až do cíle na Velehradě v sobotu.

Mši svatou sloužil Mons. Jan Peňáz a ministrovali dva bohoslovci Vláďa a Michal. Otec Jan v kázání mluvil o tom, že každý poutník má cíl, ale zároveň každý poutník má i start. Cíl je společný - na této pouti je to Velehrad, ale i ten je jenom na cestě k cíli věčnému v nebi u Pána Boha, kam chceme všichni doputovat. Start máme každý jinde. Někdo vychází přímo z domů, jiný se popoveze. I v životě máme každý jiné startovní podmínky. To může být věk, pohlaví, zdravotní stav, tělesné schopnosti, životní zkušenosti. Je třeba to prostě přijmout a vyrazit odtud, kde právě jsme. Nelze ze sebe dělat někoho jiného ani napodobováním idolů ani plastickou operací. To nám na naší cestě nebude nic platné. Zkrátka sebepřijetí je dobrým východiskem na tuto cestu.

Po mši svaté a občerstvení od nečínských farníků vyrazilo v 16:45 na padesát poutníků do Velkého Meziříčí. Někteří šli jenom tuto etapu zahajovací, jiní ale putovali z Netína až na posvátný Velehrad. Také z jiných směrů vyrazila méně či neméně početná procesí jako z Vranova nad Dyjí do Znojma nebo z cyrilometodějského poutního místa Vítochova do Olešnice. Cestou si poutníci povídali a modlili se růženec. Také od farníků na různých místech dostali vydatné občerstvení, zejména u filiálního kostela sv. Zdislavy v Lavičkách již na území velkomeziříčské farnosti. Do Meziříčí došli poutníci až po osmé hodině večerní. V Meziříčí u Špitálku (kostelíka Povýšení svatého Kříže, bývalého špitálního kostelíka) na poutníky čekalo opět pohoštění, ale také jejich zavazadla, která z Netína obětavě přivezl velkomeziříčský farní technický administrátor pan Smejkal. V kostelíku poutníci také nocovali. Já jsem šel pouze kousek z Netína do Závisti k bábičce, odkud jsem na kole dojel domů do Meziříčí, vyzvedl na nádraží jednu další poutnici, přivedl ji ke Špitálku a akorát jsme mohli uvítat přicházející horkem znavené spolupoutníky z Netína.

úterý 23. 8. L. P. 2011

Ráno v 6: 30 požehnal na cestu padesátce poutníků P. Dr Łukasz Szendzielorz, farář a děkan velkomeziříčský. Bývá vždy zvykem, je-li to možné, že nám na cestu žehná místní farář. V Netíně to však možné nebylo, poněvadž tamější pan farář P. František Sadílek týden před poutí svou pozemskou pouť dokonal a došel k vytouženému cíli, k Pánu Bohu. Jeho duši svěřujeme Božímu milosrdenství - ať mu Pán dá věčné odpočinutí. Rozloučení s P. Františkem v Netíně u Panny Marie Usmívající se bylo však veliké stejně jako radost, kterou dokázal celý život okolo sebe rozdávat. Přijel otec biskup, na padesát kněží i mnoho jeho bývalých farníků, kteří ho znali z těch čtrnácti míst, kde sídlil během své kněžské služby, když dohromady působil v jednadvaceti farnostech.

Čekali jsme veliké teplo, pročež jsme se hbitě snažili urazit co největší kus cesty, než bude ono polední parno. První větší zastávka byla až v Osové Bítýšce na faře, kde jsme od farníků byli bohatě pohoštěni, ač oba tamější kněží byli ještě na cestě z Madridu. Také se k nám pro tento den přidalo pár dalších poutníků včetně malé Kateřinky v kočárku a jejího tatínka.

Duchovní promluvy Mons. Peňáze, pro které lze také nazvat velehradskou pouť exerciciemi na nohou, letos naplňovaly program „Vezmi a čti" vyhlášený biskupem Vojtěchem pro Brněnskou diecézi. Tématem bylo tedy Písmo svaté, které mám vzít a číst, jak to kdysi slyšel svatý Augustin, díky čemuž došel k obrácení. I my jsme měli nyní prohloubit své znalosti Písma a o Písmu. Nový i Starý zákon lze rozdělit na čtyři části - knihy zákona, knihy dějepisné, knihy poučné a básnické a knihy prorocké. Tak je již nastíněno osm okruhů pro osm promluv rozvržené na dopoledne a odpoledne od úterý do pátku. Součástí promluv byli i velmi poučné návody pro lektory - čtenáře při bohoslužbách podle P. Simajchla.

Polední odpočinek jsme strávili na kraji lesa na kopci na hranici krajů Vysočina a Jihomoravského blízko obce Křoví. (Mimochodem v Křoví nežijí žádní Křováci ale Křované. A náš vyučující chemie na gymnáziu, který měl Křovanku za ženu, dokonce říkal, že všechny cesty vedou do Křoví.) Také s námi odtud putoval jeden poutník, který šel v roce 2000 s Mons. Peňázem do Říma. Potom jsme pokračovali až do Deblína, kde jsme se uchýlili do stínu stromů a přístřešku u kulturního domu naproti kostelu sv. Mikuláše. Deblínští nás opět vítali a nechyběl ani tamější bohoslovec Jaroslav s příbuznými. Pro očekávané horko jsme odložili první zastávku s přijetím mezi poutníky předáním křížků, které se koná nad Velkým Meziříčím u kříže se sv. Cyrilem a Metodějem, kteří si podle legendy v oněch místech smočili nohy v potoku, když putovali do Říma s ostatky sv. Klementa, papeže. Toto předání se dělo se až v Deblíně pěkně v chládku, kde jsme si také vyslechli jednu z promluv o Písmu svatém.

Zdlouhavá cesta přes Úsuší (místně řečeno Ousuší), kopec Pasník a Předklášteří se zdá vždy nekonečná. Vždyť je to také závěr nejdelší etapy pouti (36 km) a také je to vedeno náročným terénem. Zejména na svahu Pasníku nikdy nevíme, jestli potkáme oranici, louku nebo strniště.

Když byla řeč o čase a o stíhání programu pouti, neopomenul Mons. Peňáz zmínit klasický dialog P. Pavla Habrovce a jáhna Ladislava Kince, kteří putovávají v severozápadním proudu:
P. Pavel: „Jsme na pouti, půjdeme v klidu, máme na to celý den, abychom tam došli."
j. Ladislav: „Ano, půjdeme v klidu, ale v 18:00 tam musíme být."
I my jsme v Tišnově byli téměř přesně v 18:00 a hned jsme šli ke mši svaté. P. Jan připomínal v kázání základní úmysly pouti a i její kající rozměr. Také jsme v modlitbě vzpomínali na nemocného bohoslovce Pavla.

Jako vždy nás v tělocvičně školy, kde jsme byli ubytováni, čekaly řízky a jiné občerstvení, za což patří velký dík a Pán Bůh zaplať tišnovským farníkům stejně jako všem ostatním dobrodincům. Již se začali objevovat poutníci se žlutými nebo červenými kloboučky a červenými baťůžky JMJ Madrid 2011, což pro nás bylo dalším povzbuzením a náš úhrn dosáhl šedesátku. Noc někteří z důvodu horka, hluku a prachu strávili venku. Škola však podstupovala rekonstrukci, takže naše obvyklé místo pod střechou u nádvoří využít nešlo. Jenom mě uchvacovali zahraniční dělníci, kteří kvůli blížícímu se prvnímu září filcovali fasádu ještě snad v deset hodin večer.

středa 24. 8. L. P. 2011, svátek sv. Bartoloměje, apoštola

V 6:30 jsme začali v kostele sv. Václava v Tišnově další poutní den a s požehnáním pana děkana P. Jiřího Buchty se vydali na cestu. Brzy jsme zastavili u kříže a přijímali jsme mezi sebe oficiálně další nové poutníky předáním dvojramenného cyrilometodějského kříže. Tento kříž všichni velehradští poutníci nosíme na krku. Ti, co doputovali na posvátný Velehrad třikrát, dostanou velký dřevěný kříž; ti, co doputují sedmkrát, dostanou kovový kříž na ten dřevěný; ti, co doputují dvanáctkrát, dostanou na kovový kříž s dřevěným ozdobu; ti, co doputují osmnáctkrát, dostanou druhou ozdobu; ti, co doputují pětadvacetkrát, dostanou kříž stříbrný a ti, co padesátkrát zlatý. Ovšem je již několik poutníků putujících z Levého Hradce, kteří nosí kříž stříbrný. Vzhledem k tomu, že někteří dvanáctiletí poutníci už mají velké kříže, je možné, že i k tomu zlatému doputují.

Čekalo nás táhlé stoupání, ale krátce po poledni jsme mohli dojít na poutní místo Vranov u Brna. Po modlitbě v chrámu Narození Panny Marie jsme si mohli vychutnat dlouhý odpočinek ve stínu stromoví zpestřený nevídanou podívanou, kterak veliký autojeřáb přenáší na zem celou střechu jedné z věží, jež měla být pro škůdci napadenou konstrukci opravena.

Cesta z Vranova byla ve stínu lesa. Kromě toho s námi šel až do Křtin jeden bratr z řádu paulánů a později jsem se dověděl, že do vranovského kláštera k paulánům vstoupil právě teď po maturitě i jeden můj známý, za jehož duchovní povolání jsem se také modlil. Udělalo mi to velikou radost. Ovšem ještě větší budu mít, když vytrvá ve službě Pánu Bohu v tomto ne zrovna nenáročném způsobu řeholního života. Sestoupili jsme lesem od Vranova do Adamova a potom zase stoupali údolím Křtinského potoka do Křtin, německy Kiritein a v IT světě, který často nezná háčky a čárky Krtin. Cestou jsme mohli zažít vysílání radia Poutníček aneb živý rozhovor přenášený našim poutnickým bezdrátovým amplionem. Poutník Honza nám totiž povídal čerstvé zážitky ze světového setkání mládeže se Svatým otcem v Madridu.

Ve Křtinách jsme hned po příchodu do poutního chrámu Jména Panny Marie oslavili mši svatou. Na faře pro nás hospodyňka paní Malcová a farníci připravili guláš. Jediná komplikace ve Křtinách byla v tom, že byla horší přístupnost sprch, tedy vlastně sprchy. Ale poutník si nenaříká, je rád za to, co má. I tak je toho dost a dost, co dostává od dobrodinců. Zato záchody jsou ve Křtinách nově opravené. A večer jsme měli o to větší komfort duchovní, poněvadž celou noc byl otevřený kostel, tak bylo možné konečně trávit ničím nerušené chvíle před Pánem Ježíšem skutečně přítomným v Nejsvětější svátosti oltářní ve svatostánku. Nocleh byl typicky poutnický - v ambitech u kostela. To znamená pod střechou, ale na čerstvém vzduchu. Spánek možná někomu „rušily" zvony, které pravidelně odbíjely. Já je v noci neslyšel, zřejmě to bylo tím, že jsem spal. Avšak přijde mi dobré, aby kostel upomínal na Pána třeba i každou čtvrthodinku. Když jsem byl na Katholikentagu (Katolickém sjezdu) v Německu, tak mě u benediktinů naprosto uchvátil ten zvyk, že každou hodinu při odbytí zvonu přeruší práci a věnují malou chvíli modlitbě, aby nezapomínali na Pána Boha v žádnou denní dobu.

čtvrtek 25. 8. L. P. 2011

Po společné modlitbě ranních chval ve křtinském kostele nám na cestu požehnal tamější bývalý farář, současný kaplan P. Tomáš Prnka. Před vchodem jsme se ještě společně vyfotili a vyrazili jsme do prudkého kopce k Bukovince. Cestou bylo opět u jednoho kříže přijetí nových poutníků, kteří obdrželi dvojramenný cyrilometodějský kříž - tak je jasné, kam putujeme, vždyť poutníci do Říma mají kříž obvyklý jednoramenný, poutníci do Santiaga de Compostella mají mušli, poutníci do Jeruzaléma mají palmu, tedy poutníci velehradští mají kříž dvojitý, kde jedno z vodorovných břeven značí to dřevěné břevno kříže Pána Ježíše a to druhé ten nápis Jeho „provinění" na tabulce nad hlavou Umučeného, kde zpravidla stojí napsáno známé zkráceně INRI (Iesus Nazarenus rex Iudaeorum - Ježíš Nazaretský, král židovský). Šli jsme též přes obec Bukovina, která má k úžasu všech v obecním znaku dubové žaludy. Ovšem není to takový zázrak jako to, že v Bukovince se v kaštanovém stromu zjevila roku 1210 Panna Maria. Pro tehdejší význam Křtin bylo zjevení připomínáno i ve Křtinách. Mons. Peňáz vyprávěl také o loňských oslavách tohoto „křtinského jubilea", kterak poutníci pěší takřka v suchu do Bukovinky se Křtin došli a poutníci automobiloví se tam pro průtrž mračen nemohli dostat.

Putujeme ze všech směrů a jako praménky se stékáme, abychom vytvořili jeden veliký proud vděčnosti Pánu, že nám dal i skrze svaté Cyrila a Metoděje a jejich žáky (svaté Gorazda, Klimenta, Angelára, Nauma a Sávu - všechny dohromady označované jako svatí Sedmipočetníci) své slovo a napojil nás ke kmeni své svaté Církve. Soutok našeho západního velkomeziříčského proudu a severozápadního vírsko-vítochovského byl jako vždy v Račicích. Tak jsme mohli potkat další naše známé. Ovšem ne všichni letos šli. Celkově všechny proudy, zvláště ale právě severozápadní měly mezi sebou mnoho velmi mladých nováčků. Ale nemohl chybět technický vedoucí pouti jáhen Ladislav Kinc, člověk nevýslovně praktický s velkou přirozenou autoritou, darem slova a schopnostmi vedoucího. Také z Madridu již dorazil další dlouholetý poutník P. Pavel Habrovec, farář z Radostína nad Oslavou, obětavý kněz hluboko zakořeněný v Kristu Pánu, odevzdaný do Jeho vůle s velikou důvěrou v Boží Milosrdenství. (Bez nadsázky bez něho by ve Slavkovicích u Nového Města na Moravě kostel Božího Milosrdenství asi nestál.)

Během dopoledne jsme definitivně opouštěli kopce a octli se více na rovině. Čekal nás přechod silnice č. 50 a po mostě jsme přešli i dálnici D1. Za ní již byly Rostěnice, kde jsme krátce po poledni slavili mši svatou. Také jsme udělali sbírku pro tuto farnost. Potom nás čekala výborná polévka s játrovými knedlíčky, sekaná a mnoho jiného. Tato farnost je velmi početně slabá, ale na velehradskou pouť se k přípravám připojují i „nekosteloví" lidé. I tak může být pouť „radostí pro všechen lid" a působit jako stmelující prostředek otevírající tak lidi skrze nezištnou pomoc druhým Pánu Bohu a Jeho Církvi.

Masitá strava z Rostěnic byla tak vydatná, že jsem při následující zastávce v Kozlanech nesnědl vůbec nic. S kýmsi jsme si vzpomněli na proroka Eliáše, který pojedl a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí. V Kozlanech nám hráli zbožné i lidové písně před zdravotním střediskem, které paní zubařka letos opět proměnila v občerstvovací stanici. Zbývala nám jen krátká cesta do Milonic, kde jsme zakončili putování toho dne nešporami v kostele sv. Petra a Pavla. Potom přijel i pan farář P. Pavel Lacina a svěřoval nás do rodin farníků z Milonic a okolí.

Tak jsem se octl s P. Pavlem Habrovcem a dalšími třemi poutníky v Uhřicích. V rodině, kde jsme bydleli, měli na dvoře v jedné z hospodářských budov domácí tělocvičnu, kam jsme byli ubytováni. Předtím jsme ale měli výbornou večeři, při které probíhal také plodný rozhovor. Ne všechny řeči člověka jsou přínosné. Je třeba se snažit, abychom my přinášeli všude v tom zmatku světa od Pána Boha i svými slovy tak potřebnou lásku radost a pokoj, jak praví i Písmo svaté: „Ať vám z úst nevychází žádná ošklivá řeč, ale mluvte jen taková slova, která mohou přispět k duchovnímu prospěchu tam, kde je toho třeba. Tak vaše řeč přinese užitek těm, kdo vás budou poslouchat." (Ef 4, 29)

pátek 26. 8. L. P. 2011

Všichni poutníci se v kostele sv. Petra a Pavla v Milonicích shromáždili opět ráno na 6:30 k modlitbě ranních chval. Pak jsme se ještě rozdělovali na ty, co poputují ten den z hory sv. Klimenta do Boršic a 50 poutníků z velkomeziříčského proudu, kteří poputují se znojemským panem děkanem Mons. Jindřichem Bartošem do Tupes.

V Nesovicích nás čekal organizovaný přechod silnice I. třídy a hned za ní dvojkolejné železniční trati. Jáhen Kinc přitom utrousil do megafonu, abychom ráčili přecházet co nejrychleji, aby nepřejeli jeho dceru č. 4, která v reflexní vestě v jednom směru zastavovala provoz. Vesnice, kterými jsme procházeli, nás vítaly hlasem zvonu kapličky. Mnozí místní nám mávali až se slzou v oku. Po padesáti letech totalitních režimů máme nyní dvacet let již „svobodu". Konečně může Církev opustit podzemí a být znovu na scéně. A Církev je živým odkazem Pána Ježíše na zemi. Je svědkem Jeho přítomnosti mezi lidmi. Protože to, co žije, se hýbe a co se hýbe, to žije. Tedy i těchto asi 170 zpívajících poutníků svědčí už jenom svou existencí o tajemném životě Pána Boha mezi lidmi.

V Koryčanech nás v kostele vítal pan kostelník i jménem nemocného pana faráře, kterého jsme tím také přidali mezi ty, za které se modlíme, podobně jako i jiné nemocné, zvláště pak bohoslovce Pavla. Čekal nás táhlý výstup na horu sv. Klimenta - „Klimentek" nazvaný podle 4. papeže z konce 1. století, jehož ostatky donesli sv. Cyril a Metoděj z Krymu do Říma právě přes Velkou Moravu. K polední jsme již byli na parkovišti pod Klimentkem, kde jsme při delší přestávce poobědvali ze zásob, které jsme cestou doprovodnými vozidly posbírali od našich drahých dobrodinců, za které se také modlíme, protože bez nich by pouť byla velmi obtížná.

Těsně před výstupem na Klimentek jsme ještě zahlédli blížící se olomoucký proud, jak přichází od severu. Na Klimentku nás mile přivítali poutníci vranovského proudu. Nahoře bylo místo mnohých setkání. Zejména jsem tam spatřil opět po půl roce bohoslovce českobudějovické diecéze Jendu. Kromě něj jsem uviděl další rodilé nebo přistěhovalé Znojemáky.

V kostelíku téměř beze stěn, respektive zbývaly z kostelíka jenom asi půlmetrové obvodové zdi, mnozí nerespektovali, že se do chrámu má chodit otvorem pro dveře (srov. J 10, 1) a v chrámě chovat uctivě, muži mají smeknout pokrývku hlavy a zejména ženy a dívky by se měly vážně, skutečně vážně zamyslet, kam až je jim díky výstřihům, krátkým nohavičkám nebo sukním vidět. Žijeme totiž v jednom velkém omylu, totiž tom, že čím méně toho má člověk na sobě, tím je mu ve vedru chladněji. K tomuto rád uvádím argument beduína, který taky po poušti neběhá v kraťasech a ví dobře proč. Zato oceňuji všechny řeholníky, řeholnice a kněze, kteří se tímto omylem nenechali zmást, a přišli v řádném oděvu. Také chválím ty dívky a ženy, které pro tuto příležitost mají po ruce velký šátek, kterým si slušně zakryjí ramena a kolena. Kéž se třeba ti, kteří se během pouti na odhalených ramenou a kolenou spálili od sluníčka, poučí, že jsme lidé a z úcty k Pánu Bohu, který nám dal naše tělo, nebudeme vystavovat svou nahotu. Kdo takto ukazuje svou nahotu těla, svědčí tím totiž jenom o nahotě své duše. K tomu mohu připomenout jeden z úryvků z Písma, které nám četl Mons. Peňáz v jedné z promluv z Gn 9, 18-28, kde Šém a Jefet cudně zakryli nahotu svého otce Noeho, začež došli velkého požehnání.

V kostelíku byla cyrilometodějská pobožnost, kterou vedl Mons. Peňáz. Cestou z hory měl náš dělený velkomeziříčsko-znojemský proud směřující do Tupes v počtu asi 80 poutníků pod vedením Mons. Bartoše ještě poslední promluvu a rekapitulaci tedy znovuuvedení kapitálních - hlavních myšlenek.

V Hornomoravském úvalu se proháněl polák - to je severní vítr z Polska, který takto v údolí řeky Moravy dělá trochu průvan. Tak byla naše cesta od Bucholovic dále poměrně větrná. V Tupesích jsme byli ubytováni opět v tělocvičně školy. V tamější kapli jsme se pomodlili nešpory a oslavili mši svatou. Mons. Bartoš dlouze kázal o Božím zákoně a jeho nerespektování od francouzské revoluce až po dnešní nedělní prodej v obchodech.

sobota 27. 8. L. P. 2011, památka sv. Moniky

Každý rok mě dojme až k slzám čtení z Breviáře od sv. Augustina o posledních chvílích s jeho maminkou svatou Monikou. To je žena, která synovi ukázala svým životem živou víru v Krista Pána. On ale jejího přikladu nedbal a hledal něco více vzrušujícího ve světě. Tak je tomu i u mnoha lidí dnes, že vírou, ke které je rodiče vychovávají, pohrdnou a zvolí si něco zdánlivě pohodlnějšího. Ale ta slibovaná pohodlnost světských radovánek je jenom další ze lží zlého ducha. Mnohé matky se léta úpěnlivě modlí za svoje děti, aby „dostaly rozum", aby se obrátily. I svatá Monika se třicet let modlila za svého syna Augustina, aby mu vyprosila milost obrácení. To se nakonec stalo a svatá Monika naplněná radostí, že ji Pán vyslyšel, potom mohla v klidu Jemu svou duši odevzdat. Mezi svatými je takových přímluvkyň více jako například sv. Olga, která se modlila za svého vnuka předtím pohanského, po obrácení křesťanského knížete sv. Vladimíra. Pro nás mají takoví svatí velký význam, protože prosíme právě za to, aby se náš národ na přímluvu jejich a zvláště Panny Marie obrátil opět ke svému Božskému Spasiteli.

Když jsme se pomodlili v kapli ranní chvály a zazpívali píseň Ó, Matko Páně, vyšli jsme ven a čekali příchodu většího zbytku znojemského proudu a celého olomouckého s ním již spojeného. Tehdy někdo začal zpívat „Vítáme Vás, aleluja". Prvně jsem si říkal, že je to zkouška zpěvu. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem byl zabrán do rozhovoru s jáhnem Kubešem. Ovšem ukázalo se, že onen pozdrav byl adresován Jeho Eminenci Miloslavu kardinálu Vlkovi, emeritnímu arcibiskupovi pražskému. Ten s námi putoval tento poslední úsek naší pouti, což na své kamery pečlivě zachycovala i Česká televize.

Z Tupes vede podél silnice až na Velehrad nová poutní stezka Jana Pavla II. Kousek jsme stoupali nejprve v Tupesích po silnici, pak již po nové stezce. A byl jsem rád, že okolo sebe jsem měl své milé Jendu, Míšu, Honzu, Kamču a další.

Se všemi lidmi jdeme totiž stejným směrem v jednom velikém procesí k Pánu Bohu. Cestou se ale poutníci v procesí pohybují různě rychle a tu jsou o pár řad vpředu, tu zase vzadu. Tak se jejich nejbližší spolupoutníci časem střídají. Je to tak i v životě, že pár let prožijeme v blízkosti jednoho, ale potom nás okolnosti přinutí změnit rychlost chůze a dostaneme se zase blíže jinému spolupoutníku.

Manželé jsou takoví spolupoutníci, kteří si slíbili, že půjdou vždy spolu držíce se za ruku, aby se nikdy svému milovanému neztratili mezi ostatními. Řeholníci to zase berou ve velkém a společně takto putuje celá řeholní rodina. Diecézní kněží zase putují jak se svými farníky pod praporem své farnosti, tak také se svými spolubratry kněžími a jáhny, ale to vše pod vedením pastýře - biskupa, pod korouhví své diecéze. Tak i my jsme letos mohli takto putovat - manželé, řeholníci, farnosti, kněží, jáhnové a nechyběl mezi námi ani sám biskup Miloslav.

Protože pouť není žádná obyčejná vycházka, nemá ani obyčejný konec. Neskončili jsme ani u cedule Velehrad (která na nové stezce vlastně ani nebyla), ani na nádvoří před bazilikou, které zrovna podstupovalo převelikou opravu, ani u baziliky samé, ale na kolenou před svatostánkem. A klečeli jsme všichni - manželé, řeholníci, farnosti, kněží, jáhnové i Otec biskup.

Jak je důmyslná architektura kostelů: vpředu Kristus Pán v Nejsvětější svátosti, hned u Něj oltář, kde se zpřítomňuje nekrvavým způsobem při každé mši svaté Jeho krvavá Oběť za nás hříšníky, kterou vyjevuje kříž na oltáři. Potom kněz - vůdce na cestě k Pánu Ježíši a prostředník svatých svátostí, ministranti, kteří svou vznešenou službou zastupují lid v přisluhování knězi a lid, který celý putuje ke Kristu Pánu v rozličných povoláních světa.

V bazilice na kolenou před Pánem Ježíšem jsme také obnovili zasvěcení Jemu prostřednictvím Panny Marie společně s Otcem kardinálem, který již před mnoha lety s ostatními českými a moravskými biskupy toto zasvěcení učinil. Pro osvětlení stačí poslední dva odstavečky:

... Maria, Panno věrná, vrať dnešním lidem sílu věrnosti. Zadrž lavinu rozpadajících se manželství! Veliké věci ať skrze Tebe vykoná Pán i v naší době.
Ať zvítězí dobro, pravda a láska! Ať se skrze Tebe znovu vrátí Tvůj Syn a náš Spasitel Ježíš Kristus mezi nás a my k Němu. Amen.

V poledne byla pontifikální mše svatá, které předcházela společná modlitba svatého růžence. V kázání mluvil Otec kardinál o tom, že nás chce povzbudit navzdory světu, který vypadá stále bezbožně. Již se totiž objevují v nezanedbatelném počtu konverze nevěřících a duchovní probuzení ve víře vlažných. Také se s potěšením zmínil o tom, že právě na Moravě je mnoho lidí skutečně žijících víru. Jsme to my, kdo ve světě svědčíme o Pánu Ježíši. Svědčíme svými životy, svými skutky. Svědčíme vším, co děláme pro Pána Boha.

Po mši svaté bylo v prostorách bývalého kláštera cisterciáků, dnes Stojanova gymnázia Velehrad, pro poutníky připraveno občerstvení a možnost odpočinku v rajském dvoře kláštera. Ve tři hodiny následovala přednáška P. Prof. Petra Piťhy o významu cyrilometodějské misie. Když roku 863 přišli svatí věrozvěstové na Moravu, bylo již zde nemálo křesťanů. Oni však jim víru osvětlili a jiným dalším Evangelium zvěstovali. Tak mohla víra na Moravě skutečně zapustit kořeny. Sice dnes nevíme, kde leží ten historický Velehrad, ale dnešní Velehrad je jeho dostatečně výmluvným symbolem. Odtud rychle Evangelium pronikalo široko daleko nejen po celé říši. Ptát se na skutečnou polohu onoho hradiska v 9. století je jako ptát se, kam přesně v Hirošimě padala bomba. Hirošima je symbolem výbuchu atomové pumy, přestože pravděpodobně nepadala přesně doprostřed hlavního náměstí.

Velehrad je místem cyrilometodějské myšlenky jakožto mostu mezi Východem a Západem a východiskem též pro ekumenický dialog, jak o tom svědčí velehradské unionistické sjezdy před více než sto lety. Velehrad je také místem, odkud k mnohým kmenům spělo Evangelium, na němž vyrostly všechny současné slovanské národy. Proto také v právě budovaných nových ambitech u velehradské baziliky mají vzniknout tzv. kaple národů, kde všichni budou moci projevit svou vděčnost Pánu Bohu za to, že i k němu dospěla radostná zvěst.

Nositeli velehradské myšlenky jsme ale my sami. Konkrétně pro pana profesora a mnohé další je představitelem oné vděčnosti za Boží slovo, které se z Velehradu rozlévalo, současný předseda Matice velehradské Mons. Jan Peňáz. Záleží hodně na nás, jaký Velehrad bude, jaká bude naše vděčnost za Boží slovo, které k nám před 1148 lety bylo svatými bratřími doneseno. Písmo, které Konstantin (sv. Cyril) sestavil, jako první obsahovalo kříž, kterým se označovalo písmeno A. To je účel toho písma - aby mluvilo o Kříži, který je nástrojem našeho vykoupení.

Ve čtyři hodiny byla adorace Nejsvětější svátosti zakončená chvalozpěvem Te Deum na poděkování za veškerá obdržená dobrodiní a samozřejmě svátostným požehnáním. Poté již poutníci se svými zavazadly autobusy či jinými dopravními prostředky odcestovali do svých domovů. Já jsem jim zvenku zamával zůstávaje na Velehradě ještě týden na bohoslovecké praxi.

Nezbývá než říci:
Bohu díky;
Panně Marii díky;
andělům strážným, našim ochráncům díky;
všem svatým, našim přímluvcům, zvláště sv. Cyrilu a Metoději i jejich žákům sv. Gorazdu, Klimentu, Angeláru, Naumovi a Sávovi díky;
všem našim dobrodincům díky a upřímné Pán Bůh zaplať!